Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské 17. 4. 2001

 

"Dobrem, které vznikne touto naší snahou, ať je požehnáno všem bytostem.

Ať vbrzku dosáhnou trojího štěstí a zažijí pravou nesmrtelnost.

Moji mistři i duchovní učitelé, maminka, tatínek a celá rodina,

Slunce i Měsíc, nejvyšší bohové i mocnosti podsvětí, bytosti nebeské,

strážcové Země, i sám Pán smrti, ti všichni, přátelští, nepřátelští i cizí,

ať vbrzku dosáhnou trojího štěstí a zažijí pravou nesmrtelnost.

 

Dobrem, které vznikne touto naší snahou a tímto naším sdílením,

ať povolí všechna pouta a lpění, všechno lidské trápení.

Než dosáhnu nirvány v jakékoli podobě, nechť je má mysl přímá,

bdělá a moudrá, skromná a pilná,

nechť síly klamu nezvrátí a neoslabí toto mé rozhodnutí.

 

Tichý Buddha je mým pravým pánem,

jeho učení je mou nepřekonatelnou ochranou,

společenství ušlechtilých je mou opravdovou oporou.

Jejich svrchovanou mocí nechť se rozptýlí  temnota a klam. "

 

Dobrý večer. Touto krásnou buddhistickou modlitbou vás tady vítám na další přednášce z cyklu Buddhistické večery. V jejím názvu byl trošku zmatek. Naštěstí jste si už snad zvykli, že Buddhovi žáci ještě nikdy nebyli v programu správně. Hádejte tedy - který bude dneska? Kdo si trošku pamatujete historii Buddhovy doby, tak budeme společně počítat:  Buddha, ten už tu byl, potom Sariputta a Móggallana, jeho dva hlavní žáci, ty už jsme tu také představili. Ještě Ánanda, Buddhův přítel a služebník, ten tu byl s námi naposledy. Tak koho z těch proslavených k nim ještě přidáme? Budete se možná divit, ale bude to loupežník. Tak daleko už jsme to dotáhli od všech těch svatých - dneska si tu budeme povídat o loupežníkovi Angulimálovi. Ten totiž zazářil v raných buddhistických dějinách jako nesmírně romantická postava, a proto si ho jistě oblíbíte. Byl to tenkrát jakýsi buddhistický Rumcajs - dneska bychom řekli loupežník s lidskou tváří, nebo spíš s lidským srdcem, i když nějakou dobu poraněným a strašně pokřiveným, ale o to více lidským.

 

Dokonalost na překážku

Stalo se to v zemi Kósalské. To bylo obrovské království, kde panoval mocný Pasénadi, svrchovaný vládce Kósaly a Bénáresu, tehdy prý největší maháradža, jakého lidé pamatovali. Jeho sídlem bylo  Sávatthí, tohle jméno už jsme tady také víckrát slyšeli, protože to bylo město, které si Buddha zvláště oblíbil. Po dvaceti letech vyučování se totiž rozhodl, že zde každý rok stráví období dešťů. Tím se stalo, že to město bylo svým způsobem vyznamenané.

A právě v Sávatthí žil kdysi bráhmanský syn vznešeného původu, který až později dostal jméno Angulimála, ale budeme to jméno používat už od začátku, abych vás tu nepletl dalšími indickými jmény. Ten mladík měl jednu zvláštní vlastnost, dneska bychom o něm řekli, že to byl rozený perfekcionista. Prostě rád dělal všecko dokonale, naplno, až na doraz, a byl do toho ochotný vsadit naprosto všecko. Prostě když  o něco šlo, tak žádné ohledy napravo nalevo,  naprostá upřenost pouze na tu věc.  Není pak divu, že jeho touhou  bylo vždycky vyhrát, být ve všem jednička.

Když se Angulimála dozvěděl, že ta nejsprávnější a největší věc na světě je duchovní cesta, tak si našel duchovního učitele, na tehdejší dobu vynikajícího, stal se jeho žákem a dal se do toho. A teď hádejte, jak tam dopadal! Jistě, byl ve všem nejlepší... Tak to bylo. Prostě když se meditovalo, tak seděl jako svíčka, když se koupali, tak nejdéle vydržel pod vodou a když se postili, ještě si to protáhl o pár dní. Nic si nenechal pro sebe, všechno rozdal, zkrátka zřejmá dokonalost. Ostatní žáci ho okamžitě začali obdivovat a zvolna mu záviděli:  "Podívejte, ten  Angulimála, to je rozený brahmačárja. Tomu je vlastní ta pravá vznešenost a ušlechtilost..."

Jenom jeho učitel, ten ho nijak zvlášť nechválil. Později Angulimálu přestali mít rádi i spolužáci, a to už byla vážná věc. Pročpak? A přitom se tolik snažil všem zalíbit! Toužil získat pro sebe jejich pozornost a lásku. Jenomže ta jeho utkvělá touha být nejlepší, ta to vždycky nějak pokazila.

Bývá pravidlem, že pokud to s někým dojde až takhle daleko, tak v něm začne růst další touha - ten bude ze všeho nejvíc potřebovat potvrzení toho, že je skutečně nejlepší. Protože ono mu pak nestačí jenom vidět, že vyhrál nad tím či oním - to je málo! Že jeho květinové dary jsou vždycky o mnoho krásnější?  Že dokáže rozdělat dokonalý obětní oheň, který vždycky hoří přímo vzhůru a nikdy mu nekouří? To ho pořád ještě neuspokojuje... Je potřeba, aby mu to potvrdil někdo druhý, aby ho poplácal, ty jsi lepší. Jenomže tohle mu právě nikdo neudělá. Proč by ho v tom ještě podporoval?

A tak to pokračovalo dál, pak už ani ten jeho učitel ho neměl rád, až se nakonec Angulimála za ním vypravil, aby se ho přímo zeptal:

"Jak je to možné, tak vždyť tady každý dobře ví, že dělám všecko naprosto nejlíp... jak to? ... jak to?"

A on mu říká:

"Víš, třeba to není to nejpotřebnější. Třeba ta cesta, kterou tě učím, se týká něčeho jiného. Třeba tu není cílem vyhrát... Protože někdy může být principem naopak prohrát, dokázat prohrávat, vydržet to, přenést se přes to, umět se naprosto a bezvýhradně vzdát."

Jenomže tohle bylo, jako když hází hrách na stěnu. Prostě tohle říkat někomu, kdo chce být první, ten to neslyší vůbec, vypne.  Až tedy nakonec, aby ho zasáhl v jeho nitru nebo spíš aby se tam proboural přes jeho neústupnou obranu, tak na něj vykřikl:

"I loupežník a vrah je tomu blíž, než kam ses dostal ty vším tím tvým úsilím po čistotě a dokonalosti."

Tohle skutečně proniklo do Angulimály až hluboko dovnitř, jenomže místo pokory z toho vytryskla úžasná nenávist. Angulimála se strašlivě urazil. Zůstalo v něm hořké zklamání a bolestné citové ublížení, až za hrob. A ta nenávist se pak obrátila nejenom proti jeho učiteli a přátelům, ale hlavně proti dokonalosti a čistotě. Bylo to právě to, za čím se nejvíc honil, v čem chtěl být nejlepší a na co tak krutě naletěl. Tak se dostal přes noc na opačnou stranu světla a čistoty. Jeho domovem se stala temnota a špína a on se stal loupežníkem. Bylo to, jako kdyby vykřikl:

"Když už mě nechcete uznat, tak mě budete muset uznat, budete se mě bát!"

 

Z jógina přes noc lupičem

Takoví loupežníci a jiní v sobě hluboce nešťastní lidé, jejichž cílem je ubližovat druhým, pořád ještě nemusí stát úplně nejníže. Tenkrát to bylo tak, že zločinci uctívali bohyni Kálí, černou bohyni temnot, s věncem lebek a tančící na mrtvole. Za touto strašidelnou představou se však skrývalo právě to něžné a křehké, co jim nevíc scházelo a co v sobě  pořád ještě cítili, a to byla maminka. Bohyně Kálí byla skutečně pravou ochránkyní lupičů, protože - to už jsme si tu říkali - pokud člověk zavrhne tatínka, zosobněný řád a právo, tak  maminka mu pořád ještě odpustí. Maminka pohladí i syna, kterému se život nepovedl a který dopadl špatně, protože mateřská láska, ta je bezpodmínečná. A tak uctívali tu jedinou bohyni, která měla vždycky soucit jim odpustit, a v jejím jménu pak opět zabíjeli.

Ovšem ani tam před sebou Angulimála nedokázal uniknout. I tam stále nějak vyčníval, hlavně proto, že ho neopustila jeho úporná touha být nejlepším. Stejně tak jako předtím chtěl být nejlepším bráhmanem, teď zase zatoužil být nejstrašnějším a nejslavnějším loupežníkem. Traduje se pověst o vzniku jeho jména:  Mála je věnec nebo náhrdelník, Indové tak také nazývají růženec, a Angulimála prý znamenalo,  že nosil na krku věnec z usekaných lidských palců. Ještě existuje méně romantické vysvětlení, vycházející z alternativního překladu, že to nebylo z palců, ale z prstenů - že nosil na krku náhrdelník z prstenů svých obětí. To mi připadá pravděpodobnější, zejména v indickém horku. Přesto však těch mrtvých byla spousta, navíc i samotný jeho zjev musel být strašný - spečené rozcuchané vlasy, divoký pohled, tělo celé pokryté špínou a zaschlou krví.

Angulimála byl sice ukázkovým lupičem, ale ani tady nebyl doma, zločin se nikdy nestal jeho pravým řemeslem. Pokud však jednou začal,  byl už v pasti, protože už tehdy existovala poměrně slušná světská spravedlnost, a on dobře věděl, že královská moc ho jednou stejně dostihne. Cesta zpět byla uzavřena. Jediné, jak přežít, znamenalo být stále strašnější, nahánět všem stále větší hrůzu, aby se ho všichni báli a neodvažovali se mu přiblížit. Nesmíme také zapomínat, že v boji šlo tehdy zpravidla o osobní střetnutí muže proti muži a že i při veliké přesile by ti první v řadě jistě zahynuli potupnou smrtí od pouhého  loupežníka, a do takové ostudy se nechtělo ani těm nejodvážnějším.

A teď uvažte - mělo to nějaké řešení?  Je pro takového člověka možná cesta zpátky? Neříkám snad okamžité odpuštění, ale má vůbec nějakou možnost dostat se z toho? Probereme to: Za prvé je tu jeho touha být první a ve všem vynikat, která v něm zcela potlačí ochotu vzdát se. A za druhé, že se vyhýbá spravedlnosti, to zase znemožní přístup těch, kteří by mu z toho jinak pomohli. To už je oboustranná izolace - vlastní silou se z toho dostat nemůže a pomocí zvenčí také ne. Přesto však, a to je to zvláštní,  v něm pořád dřímala naděje - takové neurčité, mlhavé tušení, že se něco stane, že to nakonec všechno dopadne jinak.

 

Nastupuje hlavní hrdina

Jediná záchrana z takové pozice je veliká milost. Shodou okolností jsou teď zrovna velikonoce, a tak si všimněte, jak je to ve všech kulturách podobné, když zazní tato nejhlubší struna v naší duši. Je to stále tentýž tón, jenom nástroje se mohou lišit: V takovém okamžiku vstupuje na scénu hlavní herec, a tím je mocný a soucitný zachránce. Pokud je to legenda buddhistická, musí to být sám Buddha. Ten nemohl poslat za Angulimálou některého ze svých žáků - kdyby poslal třeba Sariputtu, ten by spustil nějaký elegantní morální výklad, ale k čemu by ten byl citově zraněnému člověku? Kdyby za ním poslal Ánandu, ten už byl aspoň soucitný a sdílný, ale ten by mu pověděl všechno, co je nového v Sávatthí, vypili by spolu čaj, ale Angulimála by loupil dál. Kouzelník Móggallana by se ho marně pokoušel zlomit silou vůle a bývalý voják Kassapa se svou  kázní a poslušností? Toho by Anagulimála jistě na místě zabil.

Proto tedy musel jít sám Buddha. A varovali ho - nechoď tou cestou, Vznešený, vyhni se tomu lesu, žije tam strašný lupič Angulimála, ty jsi na něho sám, a přitom na něj král posílal desítky, dvacítky, ba i  padesátky ozbrojenců,  a ti všichni prchali zpátky jati hrůzou a děsem... Dokonce třikrát ho prý varovali.

Ale Buddha se vracel ze Sávatthí později odpoledne, a tak se rozhodl, že přes ten les půjde, a že si tím  zkrátí cestu. A teď začne ta vrcholná scéna, která je tak slavná. Bylo to tak, že Angulimála  ten les velmi dobře znal a tak věděl o mnoho dříve, kdo k němu přichází. Jako na dlani viděl vysokou, štíhlou postavu v okrovém rouchu, jak zpříma kráčí pevným, pravidelným krokem. Už v samotné chůzi bylo cosi okouzlujícího. Co na tom neznámém mnichovi může být tak zvláštního? Angulimála na okamžik zapomněl, že je loupežníkem a stal se opět bystrým pozorovatelem, jak se to kdysi učil za své nešťastné jóginské kariéry. Ten přicházející mnich musí jistě vědět o každém svém pohybu! Ten si je vědom celého svého těla, trvale a přirozeně. Našlapuje rozhodně, ale přitom měkce, vždycky těsně vedle kamínku nebo trnité větvičky, ale nikdy se jich nedotkne. Přitom se dívá daleko dopředu a kráčí tak lehce, tak samozřejmě, skoro bez námahy...

Neznámý mnich prošel kolem, zatímco Angulimála stojí úplně bez dechu a uvažuje:

"Tohle tak umět! Taková dokonalost, to si jsem si přece vždycky přál. Ale teď.... Jaképak teď! Teď jsem přece loupežník!  Teď už si s ním poradím po svém..."

Vzedmula se v něm vlna bolesti a hněvu a napnul luk. Zabít! Zabít, odstranit a nikdy už nevidět. Nikdy už nemuset závidět nedostupné ovoce. Pryč s dokonalostí! Vystřelil šíp, ale ten se minul. Vystřelil tedy druhý, ale ten se také minul, a to ještě o větší kus. Podíval se na své třesoucí se ruce a snažil se je vší mocí přinutit, aby správně mířily. Jenomže právě to mu nešlo a on navíc cítil, že to vůbec není těma rukama, že on sám míří úmyslně vedle, přesto však také on sám chce současně zabít. Kým je tedy vlastně?

Rozběhl se po lesní cestě a snažil se Buddhu dohnat. Přitom však ke své hrůze zjistil, že ani jeho nohy ho už nechtějí poslouchat, že už vůbec není tím, kdo vládne svému tělu.

Trochu teď odbočím, právě v nejlepším, ale může se vám to hodit. Podobný stav totiž někdy zažíváme ve snu. Nevím, komu z vás se to stalo, možná, že se mu teď rozjasní tvář, když si vzpomene, jak byl ve snu takový jakoby olověný: chtěl by pohnout rukou, ale ta je strašně těžká a nohy má jako přibité k zemi, a vůbec nic s tím nejde. Nebo bychom chtěli ve snu vzlétnout, ale povede se nám to jenom kousíček nad zem, s obrovskou námahou - a při tom teď víme, že v tom snu nebyl žádný důvod, abychom nemohli letět třeba až do nebe. Kdo to znáte, tak si lépe představíte pocit, který asi měl Angulimála, když se marně pokoušel dohnat Buddhu.

 

Pojď, mnichu

Vrátíme se zase k Buddhovi. Ten stále ještě nedělá nic zvláštního, jenom kráčí kupředu. Ušlechtilý zjev - traduje se, že to byl vysoký člověk, nachodil spolu s mnichy po Indii obrovské vzdálenosti, takže jeho krok byl jistě velmi trénovaný. Angulimála se ho marně snaží dostihnout, až to nevydrží a vykřikne:

"Stůj, mnichu! Stůj, zastav se!"

Tehdy mu na to Buddha odpoví pověstnou větou:

"Ale já už jsem se zastavil,  jen ty stále ještě kráčíš. Teď je řada na tobě." A jde dál.

Nevím, nakolik je tento skvělý výrok legendou - řekl bych, že spíš bude -  ale míří přímo do černého. Buddha je skutečně ten, jehož putování je skončeno, zatímco Angulimála stále něco hledá a zastavit se nedovede - a to jak svou myslí, tak i tělem a celou bytostí. Je pro mne také těžko uvěřit, že by Angulimála dokázal na místě ocenit, jak vysoko tím výrokem Buddha míří, spíš na něj asi udělalo dojem něco daleko prostšího a hmatatelnějšího: Ten zvláštní mnich si klidně kráčí a dokonce mi říká, abych se já sám zastavil, ten přede mnou nesténá a neprosí o smilování jako všichni před ním - naopak, chce mi něco ukázat, chce mi něco velice důležitého sdělit, ba přímo dát.

Konečně tedy Angulimála opustí pozici útočníka a začne se zmateně ptát:

"Jak to... ? Co... ? Proč... ?"

A Buddha mu trpělivě vysvětluje:

"Angulimálo, jsem ten, kdo se dokázal zastavit, utichnout, zanechat násilí, zanechat stálého prosazování sebe sama. Ale ty? Ty stále kráčíš a zastavit se nedokážeš, neumíš toho nechat, nevíš, jak na to. A přitom právě ty bys to dokázat mohl, dokonce v hloubi srdce si nic jiného nepřeješ."

Právě tohle snad proniklo k Angulimálovi až do hloubky. Tehdy si uvědomil, že pořád, pořád někam musí, a třebaže není ochoten se před nikým sklonit, stále ještě zůstává otrokem sebe sama. Angulimála tedy ze sebe strhal zbraně a naházel je do bláta a stál tam jen tak s napřaženýma holýma rukama, že se tedy vzdává. Ale Buddha se svým mírným, laskavým úsměvem vrtí hlavou: "Ne, to je pořád ještě málo."

Původně mocný a obávaný Angulimála se tedy vrhl do bláta k Buddhovým nohám a rozprostřel se na zemi a nakonec se rozplakal jako malé dítě.  Jenomže Buddha vrtí hlavou dál: "To stále ještě nestačí!"

To už k němu Angulimála, teď už žádný strašný loupežník, zvedne prosebně oči a jenom toužebně vzhlíží vzhůru. Už nemá víc, co by řekl nebo co by udělal, už je v koncích. Tehdy Buddha udělal to největší kouzlo: Angulimálu zvedl k sobě, objal ho za rameno a řekl mu pouhá dvě slova: "Pojď, mnichu." To je doložené, to se nám dochovalo.

Zdá se nám to málo, co mu Buddha řekl? Přesto tím dokázal, co žádný před ním. Na rozdíl od nich totiž přijal toho loupežníka jako sobě rovného, v tom byl ten rozdíl. Bylo to, jako kdyby řekl:

"Buď jako já, buď s námi, sdílej s námi náš život, buď také takovým, buď mnichem." Vyjádřil to jen krátce  "Pojď, mnichu." A tím konečně zrušil ono zakletí, ve kterém byl Angulimála uvězněný. Právě to mu chybělo, aby nebyl ani velký, panující nad druhými hrůzou, ale také ani malý, zašlápnutý v blátě. Byla to ta pravá střední cesta: být rovný, vykročit společně s druhými a jako jeden z nich s nimi sdílet společný život.

 

Stíny minulosti

A tak se stal Angulimála mnichem a doprovázel pak Buddhu až do zahrad Anathapindikových, kde tehdy prodlévali ostatní mniši, a žil pak dál příkladným životem. Jenomže zlé činy Angulimálovy nesly své hořké ovoce a královský palác tehdy stále ještě vřel. Hromady stížností, proseb, nářků, to všechno se týkalo Angulimály: Chyťte ho, zatkněte ho, popravte ho.

Král Pasénadi, kósalský maháradža, tomu tedy věnoval zvýšené úsilí. Jenomže v té chvíli už nebyl Angulimála  k nalezení, jakoby se do země propadl. To bylo pro Pasénadiho nepříjemné, bylo třeba lid upokojit. Vzpomněl si tedy na svého přítele Buddhu, za kterým pravidelně docházel, když už mu vládnutí přerůstalo přes hlavu a když toužil na chvíli přestat být maháradžou a hovořit s někým jako rovný s rovným.

Vypravil se tedy za Buddhou a celou cestu si dával dohromady, jak se nejvhodněji zeptá, co s Angulimálou. Buddha okamžitě pochopil, o co půjde, hned jak se pozdravili - že před králem vlastně ukrývá nebezpečného zločince. Ale taktik byl skvělý, a tak začal zeširoka:

"Tak co, velký králi, tví milí rádcové, neosnují za tvými zády zradu? Že ne? A co náš společný přítel Sénja Bimbisára, sousední král magadský, nechystá se vytáhnout proti tobě do pole?  Také ne? Že by snad nějaké pomluvy ve tvém harému? Ani to ne? Pak tedy jistě prodléváš v míru, velký králi, maje všeho dostatek, usedni tedy stranou a naslouchej spásnému učení..."

"Až na toho zlořečeného Angulimálu, Vznešený, až na toho! Toho kdybych se zmocnil, pak bych jistě prodléval v míru."

"A co kdyby se stalo, že by takový Angulimála začal žít svatým životem, jedl jednou denně, byl vznešeného chování a vybrané řeči a miloval dobro jako svůj ideál?  Kdyby se to s ním dokonce stalo přes noc, jak bys s ním potom naložil?"

Král začal pátrat ve své paměti, co by se na to hodilo, ať již ze zákonů laických či mnišských, pak státnicky pokýval hlavou a odpověděl s vladařskou samozřejmostí:

"Takový by si jistě zasloužil, abych mu zajistil jídlo, ošacení, ubytování a léky, tím vším bych ho štědře vybavil, a rovněž se postaral o jeho ochranu. Též bych ho samozřejmě zahrnul svou přízní a projevil mu svou úctu."

Oddechl si, jak zvládl ten obtížný úkol z "buddhismu pro krále", a honem dodal:

"Což ovšem stejně nepřipadá v úvahu, protože takový zločinec se na místě nepolepší, to jenom pro pořádek, abychom nic nevynechali."

Buddha se jen pousmál a ukázal do řady mnichů:

"Ale veliký králi, tenhle je Angulimála, on tady právě sedí mezi námi!"

Král se vyděsil,  protože mu stále ještě znělo v uších, čím ho tolik strašili jeho dvořané. Pozoroval chvíli Angulimálu, který na něj hleděl smířeným, odevzdaným pohledem, připravený stejně na život jako na smrt. Ten pohled byl neklamný, musel to být on. Král se zarazil a zrudl. Uvědomil si totiž, k čemu se před chvílí svými královskými slovy neprozřetelně zavázal. Navíc proti celému dvoru, proti veřejnému mínění, těm všem byl přece dlužen Angulimálovu hlavu. Naštěstí si už za své vlády na podobná překvapení zvykl. Každá, i ta nejtrapnější situace se zatím dala zachránit. Proto ani nemrkl okem, přešel  k Angulimálovi a obřadně ho oslovil:

"Ctihodný mnichu, doneslo se mi, že pocházíš ze vznešeného bráhmanského rodu. Nemýlím se?"

"Ano, ctihodný Gagga byl mým otcem."

"A kterou jsi měl matku?"

"Mantáni byla moje matka."

Pasénadi z toho na místě vyrobil pro Angulimálu nové jméno a oslovil ho ještě obřadněji:

"Inu tedy, ctihodný Gaggo Mantániputto,  nabízím ti, že se budu starat o tvou potravu, oděv, střechu nad hlavou i  léky, cokoli z toho se ti zachce."

Angulimála vzhlédl a odpověděl:

"Velký králi, děkuji ti za tvou velkorysou nabídku, ale já se spokojím s tím málem, co dostanu, a nepotřebuji již žádné trvalé zajištění."

Nevím, zda tu odpověď Buddha Angulimálovi předem poradil, spíš bych hádal na Ánandu, ale jistě to pro něj byl důležitý krok: Angulimála tím pochopil, jak málo je být králem a jak nicotná je světská moc. Jak málo mu teď takový král může dát, protože on už vlastně všechno má. Tím, že dokázal odmítnout královský dar,  dokázal se i vyrovnat s přízní mocných, s úspěchem a slávou jakožto hodnotami.

 

Obnovená důstojnost

To však zdaleka nebyl konec jeho cesty, čekala ho ještě celá řada dalších zkoušek, když předtím tak hluboko klesl. Poté, co pochopil marnost královského lesku a slávy, musel se ještě vyrovnat s jejich opakem, s ponížením a méněcenností. A to už bylo těžší. Tehdy už chodil jako řádný mnich pravidelně na obchůzky do Sávatthí, žebrat po domech s miskou, a tam mu utkvěla v mysli jedna zvlášť dojemná scéna: uviděl tam maminku, jak nosila na rukou krásné děťátko, které mělo obrnu. To na něj bylo moc, tuhle zoufalost a bezmocnost nemohl přenést přes srdce. Šel proto za Buddhou a ptal se ho, zda by nějak nešlo udělat, aby to nemuselo být tak zlé - ze všech bolavých věcí na světě alespoň tahle.

Buddha dobře věděl, jakou sílu má opravdový soucit, a navíc, že odměna je pak vždy na obou stranách, takže i Angulimála z toho může mít prospěch. Využil proto situace jako další Angulimálovy zkoušky:

"Milý Angulimálo, co kdybys za tou nešťastnou matkou zašel a řekl jí: nikdy v životě jsem nikomu neublížil, ať se tvé dítě uzdraví silou této pravdy. Dokázal bys to?"

"To nikdy! Vždyť každý ví, co jsem v životě napáchal. Jsem teď ten poslední z posledních, kdo by měl nárok mluvit o neubližování... To bych opravdu nedokázal, tím bych to děťátko neuzdravil."

"Tak vidíš, a co tedy chceš dělat?"

"Nevím... ale je to hrozné to vidět, to se nedá vydržet. Takové krásné dítě, a ještě to ani samo neví, netuší, že do konce života se bude plazit po zemi... To je moc veliké utrpení."

Buddha soucitně pokývá hlavou, ale pak se usměje a v jeho očích se objeví příslib naděje:

"A co kdybys... řekněme... co kdybys místo toho řekl: "Od té chvíle, co jsem začal žít svatým životem, nikdy jsem nikomu neublížil." Pevně věřím, že i tohle by mohlo stačit."

"Ale to je přece pravda, vždyť jsem teď mnichem! To už je vlastně někdo jiný než ten, kdo předtím zabíjel."

"Kým jsi byl či budeš,  Angulimálo, to zatím necháme být, pro tebe ať je hlavní to, co je právě teď: Teď půjdeš a celou cestou do Sávatthí si budeš opakovat - nezapomeň, stále opakovat - že od vstupu do řádu jsi nikomu neublížil, a až tam dorazíš, stačí, když té matce řekneš, že silou této pravdy se její dítě uzdraví."

Do Sávatthí byl velký kus cesty, a tak když tam Angulimála dorazil, byl touto myšlenkou zcela naplněn. Není divu, soustředit se uměl, vždyť to kdysi cvičil po mnoho let a navíc k tomu měl přirozené nadání. Jeho slova a výraz jeho zářící tváře proto na matku mocně zapůsobily. Podala mu dítě a on je láskyplně houpal v náručí s přáním, aby se uzdravilo právě silou této pravdy, jeho nově nabyté neviny. Pak je vrátil matce.

Po nějaké době se dítě skutečně uzdravilo, a jak jistě čekáte, uzdravil se opět o něco více i sám Angulimála, kterému se tím narovnalo jeho ztracené sebevědomí a kterému se opět vrátila normální lidská důstojnost. Už nemusel být ani příliš čistý a vyvýšený, ani všemi zatracovaný zločinec, už byl opět pouhým člověkem, který chodí rovně, nic víc.

 

Život završen

Ještě se objevila další věc, se kterou se musel Angulimála vyrovnat, a to byl nevděk. Jednou se mu stalo, že obcházel po žebrotě a kdosi ho poznal. Rozkřiklo se, že je to bývalý loupežník, a tak se mu na hlavu sneslo kamení, střepy ze starých hrnců, klacky a různé smetí, zkrátka co měl kdo po ruce. Dobitý a zkrvavený přišel tenkrát za Buddhou s trpce si stěžoval:

"Přece od té chvíle, co jsem se stal mnichem, už žiji svatým životem, za co si to tedy zasloužím?"

Buddha mu odpověděl:

"Je chyba říkat, že jsi tím, kým jsi byl dříve, jenomže je také chyba říkat, že jím nejsi. Snášej to, Angulimálo, snášej to, v tom pekle, kam jsi měl přijít, tam to mělo být o hodně horší. Tohle všechno ještě budeš muset snést."

I to Angulimála  pochopil a přijal a zase kousek pokročil.

Konečně poslední kapitola, která ho ještě čekala, to byla samota. Opět odešel do lesů, jenomže tam už nikoho nezabíjel, ale ani tam nekonal žádné zvláštní dobré skutky, tam už byl jenom tak, jak byl, a tam dosáhl skutečně přímého poznání, tak jak se říkalo odnepaměti:

"Život završen, zrození naplněno, co bylo vykonat, bylo vykonáno, nezbývá již ničeho dalšího."

A tak se stal ctihodný Angulimála jedním z arahatů, to znamená z těch, kteří "nikde nepobývají".

Tak to byl jeden lidský osud z raných Buddhových dob. Vidíte, jak různé povahy měli  Buddhovi žáci, že se v tom úžasném spektru lidských osudů vždycky našlo právě takové místo, aby tam mohla zazářit  jedna vynikající figura jako příklad k následování a také jako neopakovatelný osud jedné lidské bytosti, jako jeden lidský život, který nám i dnes má stále ještě co říci. Vždyť v každém z nás je kousek některého z těch žáků, v některém víc toho, v některém víc onoho, a v mnohých z nás je třeba i kousek kariéristy nebo dokonce i loupežníka, který chce pro sebe vždycky to nejlepší na úkor druhých, a pokud už nám to tedy daly sudičky do kolíbky, tak se s tím teď musíme vypořádat, naučit se to nejdřív uvidět a pak to s konečnou platností opustit a už se k tomu nikdy nevracet.

 

Tak to vám všem ze srdce přeji, aby bylo na světě o to lépe.