Skepticismus

Zakladatelem skepticismu je Pyrrhón z Élidy (asi 365 - 275 př.n.l.). Soudil, že o povaze věcí nemůžeme nic vědět, je nám nepřístupná. Proti každému tvrzení lze postavit tvrzení opačné. K věcem se musíme chovat naprosto skepticky a zdržet se úsudku o nich. K tomu nestačí úvaha, ale je nutné se cvičit. Z tohoto omezení vyplývá nejprve mlčení a pak nezájem (řecky apatheia) a klid (ataraxia). Život nedovoluje naprostou nečinnost a proto moudrý musí žít podle mravů obce, aniž věří v jejich platnost. Pyrrhón přinesl ideál úplné rezignace. O jeho učení máme zprávy od Timóna Sillografa (325 - 235 př.n.l.). Skeptická škola brzy zanikla, ale skeptické učení proniklo do Akademie.

Arkesiláos (315 - 240 př.n.l.) proměnil platónismus ve skepsi. K jednání stačí dobré důvody, není nutné rozumové zdůvodnění. Vědění je vždy pravděpodobné, existuje proto rozumná pravděpodobnost. Stoikové kritizovali skeptiky za to, že nejsou o ničem přesvědčeni a jsou tedy odsouzeni k nečinnosti.

Karneadés z Kyreny (214 - 126 př.n.l.) byl jeden z nejbystřejších myslitelů helénistického období. Hledal kritérium pravdy ve vztahu k předmětu. O předmětu nemůžeme nic vědět. Zato představa není nikdy osamělá. Proto zkoumá vztahy k jiným představám. Nejde o naprostou pravdivost představy, ale o pravděpodobnost a její stupně. Podle Karneada jsou tři stupně pravděpodobnosti: představy, které jsou pro svoji jasnost pravděpodobné již sami o sobě, představy nepopírané jinými a představy nepopírané a v podrobnostech prozkoumané. Karneadés kritizoval víru v bohy. Tvrdil, že bez příčiny se neděje nic, avšak z toho nelze usoudit, že se vše děje jen zásahem osudu, protože do dění vstupuje lidská vůle.

Antická skepse řešila dva zásadní problémy. Prvním bylo, zda je možno poznat skutečný svět a podstatu věci a druhým bylo stanovení stupně pravdivosti našeho poznání. První popřela a spokojila se s poznáním jevů. 

převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz) 

zpracoval: Jiří Svršek