Síla koanu

John Tarrant, autor knihy The Light Inside the Dark: Zen, Soul and the Spiritual Life.

 

TI, KTEŘÍ KOANY POUŽÍVAJÍ, je popisují jako poetickou techniku probouzení, bolestivý, ale účinný vstup do buddhovy mysli, snadný způsob integrace probouzení do každodenního života, tu nejvíc frustrující věc jakou kdy dělali, strašlivou ztrátu času, tyranii, páchanou zenovými mistry... Jsou na to různé názory.

Když se ukáže, že vám koany vyhovují - nebo abych to řekl víc jazykem koanu - když si koany vyberou vás, pak vám pomohou žít šťastněji a uleví vašemu strachu. Koany jsou docela staré, přicházejí z Východní Asie s úctou k tradici a vyučují se způsobem, který se od dvanáctého století příliš nezměnil. Na tom není nic špatného; zajímaly mě ale i jiné způsoby jak je popsat a použít, způsoby které odpovídají originálu, ale také novému duchu a dnešní kultuře. Tento článek je výsledkem mé třicetileté zkušenosti v tomto směru.

Ačkoliv koany vypadají jako hádanky anebo bonmoty, nejsou ničím tajemným a nesrozumitelným. Jsou tu, aby pracovaly, aby nám účinně ulevily od bolesti, ale stejně tak i pro zábavu. I když jsou v nich heroické momenty, přece jen ukazují, že komično je pravdivější a k životu příjemnější, nežli epika.

Koany odpovídají životu, protože staví na nejistotě, překvapení a představivosti. Staví na tom co je nepředstavitelné, což je větší část našeho života. Současně ale nevyžadují nic zvláštního, zapadají do našeho každodenního světa kuchyně a zahrady a do našeho jazyka. Jsou jako umění; nutí nás překročit své vlastní hranice a nabízejí neotřelý pohled na věci, které jsou známé, nebo o kterých si alespoň myslíme, že je známe. S jejich pomocí lze život plněji prožívat. Suzuki roši o nich řekl:

„Lidská povaha se od Buddhových časů téměř nezměnila. Žijeme ve světě času a prostoru a náš život tyto limity nepřekračuje a to je jako když dáte velkého hada do malé nádoby. Trpí tam. Neví co se děje venku. V nádobě je tma, takže nic nevidí a bojuje o život. To je to co děláme. Čím víc zápasíme, tím víc trpíme. Taková praxe nikam nevede. Být v malé nádobě a sedět den za dnem se zkříženýma nohama je horší nežli ztráta času. Někdy tak praktikujeme. Nevíme nakolik je naše poznání omezené. Musíte proto studovat koany. Koany vám otevřou mysl. Když budete objektivněji rozumět svému způsobu života, budete rozumět i tomu co děláte."

Stojí za zmínku, odkud se koany vzaly. Před dvanácti sty lety začali lidé v Číně přicházet k duchovním učitelům, kteří byli známí svým radostným a hlubokým pochopením života, s nadějí, že získají také nějaký vhled jako oni. Odcházeli z usedlostí, domů a úřadů a zakládali kláštery; někteří dokonce přicházeli tisíce mil pěšky. Tito studenti pracovali, studovali, meditovali a ptali se.

Aby udrželi zájem, udělali učitelé několik neobvyklých rozhodnutí. Zaprvé, měli rádi pochybnosti a povzbuzovali k otázkám. To je v náboženství neobvyklé a je to příklad zenového přístupu, kdy to co se obvykle považuje za problém - v tomto případě pochybnost - je řídící silou. Ke všem otázkám se rozhodli přistupovat jako k cenným, bez ohledu na obsah. S otázkami: „Proč mě můj chlapec opouští?" anebo: „Co se stane po smrti?" zacházeli, jakoby měli stejnou duchovní hodnotu. Důvěřovali jakékoliv síle, která přivedla studenta k této otázce, a každá otázka se podle nich týkala osvícení, ať už si to student uvědomoval anebo ne. To je velkorysý přístup, nemá ale vždy příjemný výsledek, protože učitelé přijali ještě jedno rozhodnutí. Místo laskavé rady anebo jasné instrukce, odpovídali, jakoby studenti byli schopni v mžiku úplného poznání. Jejich slova často nedávala racionální smysl, ale burcovala. Někdy se stalo, že se nešťastný a zaseklý student náhle rozzářil radostí. Častěji ale ta slova zůstávala a pracovala v mysli a napínala studentův omezený náhled.

Některé ty slovní výměny se staly slavné a zapisovaly se. Začalo se jim říkat koany, „veřejný případ" a vyskytla se mánie jejich sběratelství. Jeden známý učitel zakázal svým studentům, aby si zapisovali, co řekl, protože to považoval za náhražku mnohem důležitější, i když nebezpečnější věci, aby s tím pracovali v mysli. Jeden ze studentů si ale začal oblékat papírový oděv a šířil pak poznámky, které si zapisoval na rukávy.

Vojáci, hospodyně, zemědělci a obchodníci nacházeli s pomocí koanů úlevu v těžkých časech. Metodou bylo, ponořit se jednoduše do koanu a vidět, jak mění naše nahlížení reality a poučit se z interakce s momentálními okolnostmi našeho života a mysli.

Když se například ve dvanáctém století převalila přes Čínu Čingischánova armáda, odešli provinční guvernéři k němu, aby se stali staršími ministry. Žili s ním ve stepi s nadějí, že ho přesvědčí, aby městům radši vládnul, nežli je srovnal se zemí a proměnil v pastviny. Na to je těžké nebýt nepřipraven a nebát se takového úkolu a tak jeden z ministrů požádal o radu svého učitele. To nejlepší co pro něho učitel mohl udělat, byla sbírka koanů a básní, nazvaná Kniha poklidu. Pověst praví, že když ministři tu knihu ve stepi dostali, sesedli se na celou noc v jurtě a koany nahlas recitovali.

S KOANY JSEM ZAČAL před třiceti lety, když jsem meditoval v deštném lese a kopcích australského Queenslandu. Zdálo se, že zapadly do mé mysli, tak jak byly a ne tak jak jsem si přál. Většina meditačních instrukcí používá technickou metaforu, moje mysl ale při takovém přístupu nebyla příliš výkonná. V technickém modelu je vše hezky vyloženo ve stupních. Meditační instrukce měly být mapou únikových cest z vězení mysli, věděl jsem ale, že tu mapu čtu příliš často s vězeňskou náturou. Zdálo se mi, že bořím vězení své mysli, místo toho jsem ale jen dekoroval stěny, abych se v něm cítil lépe. Potřeboval jsem z toho nějak vykročit. Říkal jsem si: „Hm, tradiční meditační výcvik má logiku - jeden krok za druhým - to je rozumné a ví, kam směřuje. Mě to ale samozřejmě nefunguje."

 Ačkoliv se mi koan zdál takovým lehkým uměním, bez ohledu na to co jsem si o něm myslel, změnil můj svět. Ve světě koanu nejsou tvůrčími kroky: „Jedna, dvě, tři," ale: „Jedna, dvě, nosorožec." Nedovolí rozumovou obranu a nediskriminuje ani ty s malou pozorností.

Někde jsem četl, že je špatné začínat s koany bez učitele. Kdybyste se tou radou ale chtěli řídit v Austrálii, skončili byste v buši u hraní kriketu s klokany. Žádní učitelé tam nebyli. Vybral jsem si tedy koan a protože jsem nevěděl jak s ním pracovat, strávil jsem s ním ve dne v noci šest let. Neměl jsem žádný manuál, nevěděl jsem, co dělám, ani jak asi výsledek má vypadat a nebylo koho se zeptat. Bezbrannost mého přístupu se ale ukázala jako správná. Moji meditaci neznečišťovaly žádné předsudky. Když jsem asi před rokem navštívil v hospici zenového básníka Philipa Whalena, řekl mi: „Chtějí, abych umíral po stupních. Nebudu se tím ale obtěžovat." Zdálo se mi, že to na své cestě do věčnosti vidí stejně: proč jen sebou vláčíme své názory?

S koanem je to tak, že smete, cokoliv vás napadne. Někdo se zeptal: „Co je buddha?" „Tři libry lnu," odpověděl učitel. A jiný řekl: „Toto srdce a mysl je buddha." Někdo se zeptal ještě jednou: „Co je buddha?" a odpověď: „Ani mysl, ani buddha." Koan smete, čemu jste věřili a nenahradí to ničím jiným. „Co je buddha?" zeptal se jiný student a učitel řekl: „Suchý kus hovna." Tento učitel dosáhl osvícení, když se mu v železných vratech zachytila a zlomila noha, takže to asi nebyla nakonec šoková terapie, ale pokus rozšířit studentův obzor toho, co mu život nabízí.

Teorie koanů, pokud nějaká je, vychází z klasického buddhismu, ale překračuje ho. Buddhistická idea transformace říká, že utrpení je produktem myšlení. Jak řekl Montaigne: „Jsme to jen my sami, kdo nás zraňuje." No dobrá. Z toho plyne, že když se chcete zbavit utrpení, musíte se zbavit sebeklamu. Původní buddhismus je v podstatě výcvikem mysli: „Zůstaň v klidu, nepanikař, nikam nechoď a zbav se všeho, co obtěžuje mysl." Jogínská koncentrační technika říká: „Pozoruj svůj dech, a když mysl začne bloudit, vrať se k dechu, ať jsi šťastný, smutný anebo se nudíš. Koncentrační metody jsou stále základy praxe. Každý, kdo někdy strávil hodinu v tichosti, ví, že koncentrace je osvěžující a uzdravující.

Jsou také tradiční metody jak navodit klid a mají různá praktická doporučení: „Představ si svou dívku jako ošklivou a odpudivou." Člověk by myslel, že to způsobí problém. Časy jsou ale vždy těžké, a když už máte dost občanské války a chudoby, je úžasné, že jste ochotní to zkusit. Z pohledu koanu ale nejde o problém, ale o přesnost a účinnost. Nejde o to, že nevidíte svou dívku jako ošklivou, ale že vás koan sevře do kleští.

S koanem musíte naslouchat konverzaci mysli dřív, než se ji pokusíte změnit. K interní konverzaci dochází stále, i bez hodnocení krásy. Definuje svět, ve kterém žijeme, definuje, kdo jsme my. Je těžké se nesmát, když jí nasloucháte, protože ať je jakkoliv bohatá, má stále jen jeden zájem: „A co mé Malé já?"

„Malé já" je jako ten, koho jste najal, aby se staral o zahradu. Pak si přibral knihovnu a najednou rozhoduje, koho si máte vzít a jaké zaměstnání dělat. Vymknul se kontrole, začal také s duchovní praxí a povede ji podle svého zájmu. Smyslem koanu je přerušit tu konverzaci tak, abyste do ní viděli a těšilo vás to. Čím méně jí věříte, tím méně potřebujete svého zaměstnance Malé já. Stále budete existovat, jíst a myslet, ale život bude mnohem širší. Když se vám zdá vaše dívka hezká, je hezká a to je všechno. Otázka vůbec není, zda je to dobře anebo špatně.

PRVNÍ BUDDHISTICKÉ PŘÍBĚHY byly velmi vážné. Bylo to asi takto: „Stalo se mi něco strašného. Mé děti sežral tygr a já se z toho zbláznil. Pak jsem potkal Buddhu a on řekl, abych ho následoval. Meditoval jsem, až jednoho dne moje lampa naděje a strachu zhasla. A to je vše. Nezrodit se a nic nechtít. Už mnou nemůže nic pohnout."

Představivost má slabost pro takové příběhy, končí ale stále stejně a to je to, čemu jsem nikdy nemohl uvěřit. Ne že bych nevěřil ve svobodu, nebo v touhu po hledání osvícení. Ty příběhy ale jaksi opomíjejí skutečný život a ten je místem, kde svobodu prožíváme. Konec příběhu - kdy hlavní postava uvidí světlo - není ve skutečnosti vrcholným okamžikem. Takové chvíle nejsou příběhem, ale jen dovolují, aby příběh nastal. Na konci se ti dva vezmou, mají děti anebo se rozvedou a děti odejdou z domova - je to obyčejné nebe, které jde donekonečna, dokud je smrt nerozdělí. Je to hezké, ale nemusí to tak být.

Koany se dotýkají příběhu, nabízejí ale také alternativu, která je přinejmenším stejně tak dobrá a tou je komično. Utínají všechny podobné příběhy a vnáší do nich absurdno. Lidé dosahují osvícení na záchodě, nebo když jim v kuchyni praskne hrnec, v bordelu anebo jen tak. Ve vážnosti toho epického vědomí je mnoho postoje: „A co mé Malé já?" Koany ale nabízejí soucit, ne tím, že vás zbaví bolesti, ale že vás skrz bolest provedou ke svobodě a dokonce až k veselí, jak ukazuje následující dialog.

„A co když to bude katastrofa?" zeptá se student.

„Ta je to také," řekne učitel.

JAK PRACUJETE S KOANEM, je převážně na vás, i když neškodí vědět, jak to dělají jiní. Příkladem je koan o jednom jediném obyčejném slově „Ne," který se objevil před dvanácti sty lety. Mnoha lidem pomohl natolik, že se stal tím nejpoužívanějším - branou, kterou prochází skoro každý. Ne je jednoduché, vytrvalé a dobře se pamatuje. Nemůžete ho spálit a neztratíte ho, nelze ho ukrást ani zahodit. Musíte s ním dojít k závěru, slyšet ho a s chutí vyslovit, abyste slyšeli a řekli „Ano." Vyskytuje se v krátkém dialogu:

„Má pes buddhovskou podstatu?"

„Ne."

Není vždy jasné, co otázka znamená a jaká odpověď by ji uspokojila, to ale často platí i o jiných palčivých problémech. Když se ptáte, hledáte obvykle odpověď na otázku, jakou barvou si vymalovat svoji celu. Z vaší otázky se stane koan, když vás zavede mnohem dál, než jste zamýšleli, za zdi, mimo rozsah toho co znáte, na hranice neznáma. Když odmítáte odpovědi, utkané z toho, co si dovedete představit, může vás otázka zavést až k cíli.

V tomto koanu je odpověď „Ne" překvapením, něčím co vás nutí měřit dvakrát a nalézt si odpověď sám. Když jsem s tímto koanem pracoval, bral jsem tu otázku jako souhrn všech svých nejistot a pochybností - všech nepochopení, která mi v životě působila bolest. Soustředil jsem se na odpověď, na Ne.

Říct „Ne" může být bolestivé, jako když odmítáte nabídku vesmíru, může to mít ale také nádech svobody. Obojí nicméně spadá do oblasti Ano a Ne, do oblasti, které rozumíte. Na druhou stranu je tento koan iniciačním vstupem do neznáma, mimo obvyklou sféru.

Ve své praxi jsem sám přišel na to, jak s tímto koanem pracovat, to ale platí vždy pro umění i pro život. Napřed jsem se ho pokusil použít, abych si s ním upevnil svět, zbavil se světa a všechno uklidnil. To bylo ale jen dalším malováním stěn mého vězení, aby si mé Malé já udrželo kontrolu. Nefungovalo to - koan ignoroval dekoraci interiéru a upřednostňoval demolici.

Snahu o dekoraci rozmetal tím, že vyzvedl bolesti, které jsem se snažil zakrýt. Když jsme hodně soutěživí, závistiví a mysl mnoho srovnává, koan to nevyjeví příliš laskavě, ale pocítíte to v každé buňce vašeho těla. Upadnete do agónie srovnávání a dokonce i zoufalství, dokud se toho postupně nezbavíte. To samé platí i pro vše ostatní - pro paranoiu, zármutek, cokoliv ve vašem srdci. Jakoby koan říkal: „Podívej, jak s tím zacházíš; jsi s tím sám spokojen?" Koan je nestranný, nic neříká, jen zrcadlí, co děláme. Nesoudí lidskou zaslepenost, ale otevírá jiné možnosti: jaké by to bylo a kým byste byli, kdybyste tak nejednali. Proto je koan tak osvobozující.

Nakonec jsem přestal usilovat o klid anebo dokonce osvícení, ale začal jsem objevovat svět prostřednictvím koanu. Nechal jsem ho vstupovat do všeho co se dělo. Zahodil jsem myšlenku, že to co se děje, není hodno koanu, nebo že je koan nevhodný pro světské věci. Zjistil jsem, že nedělá rozdíl mezi světským a svěceným, mezi klidnou a podrážděnou myslí a dokonce i mezi mým životem a životem lesa.

Příkladem je jak žena, se kterou jsem měl rozhovor kvůli knize, kterou píši, pracovala se stejným koanem. Japonsky je to mu a tak ho také nazývala, protože jsme si v oněch dobách nemysleli, že bychom mohli dosáhnout osvícení v angličtině. Přeložil jsem to zpátky jako „Ne."

Ne byl pro mě neuvěřitelný proces. Zabralo mi to půl druhého roku. Zaznamenávala jsem to a dokonce se mi o tom i zdálo. Znovu a znovu jsem přicházela ke svému učiteli s tím, že je to „to" a že je to „ono." Učitel mé odpovědi dlouho odmítal a to mi ve skutečnosti přinášelo důvěru, protože jsem jim sama moc nevěřila. Ne zatlačovalo mé ostatní myšlenky. Známá místa vypadala, jako bych je nikdy předtím neviděla. Napřed se to objevovalo jen v záblescích, ale pak se to stalo trvalejší. Zjistila jsem, že jsem schopna snést frustraci a trvalé, mučivé „nevím."

Pak jsem se dostala do úzkých. „Nač pokračovat? Stejně v tom nejsem dobrá. Proč jsem si vůbec někdy myslela, že bych to mohla dělat?" Projít touto krizí bylo ale důležité a pomohlo mi to sedět a ocenit to. Uvědomila jsem si, že stačí dávat pozor a věci se začnou samy otevírat. Bylo to jako bych v pohádce přebírala hrách.

Pak jsme jednou v retreatu meditovali v chůzi. Říkala jsem si: „To je opravdové procesí." Všimla jsem si, že ten přede mnou má černou hedvábnou košili; byla matná. Viděla jsem před sebou prasklou sekvojovou větev a pak nastalo něco, co je těžké popsat, prázdnota; minulost, přítomnost, budoucnost, všechno bylo pryč a nebyl mezi nimi žádný rozdíl. Žádné self, absolutně nic. Ta prasklina větve byla bělavá a hrubá, jako bych se dívala mezi atomy. Kdoví jak dlouho to trvalo, stále jsem kráčela, a když jsem se vrátila, moje první myšlenka byla: „Počkat, musím najít nějaká slova," a bylo to jako: dobrá, když se chceš vrátit do malého světa a najít slova i potom co všechno jsi viděla, bude to: „Ne jiné."

Později, když jsem stále ještě pracovala na Ne, bylo to zase v retreatu v sekvojovém lese, vešla jsem v přízemí na záchod. I když se pravidelně uklízel, páchl močí. Ne se stalo tím pachem a esencí moči. Nijak mě to nepřitahovalo ani neodpuzovalo; v celém světě nebylo najednou nic jiného. Nešlo o pach moči, ale o ten objev - nepřitahování a neodpuzování, nevybírání, prostě jsem s tím nic nedělala. Použila jsem, co bylo po ruce, teď to byla moč. „Co jiného mám použít?" napadlo mě. Pak už jsem uměla odpovědět na otázku učitele.

V tomto příběhu je moment setkání se světlem. Když vaše mysl vymaže všechny identifikační body jako té ženě, je to v pořádku. Jeden starý učitel mi k tomu jednou řekl: „Neboj se, nemůžeš tomu pomoc." To není konec příběhu, ale spíš jeho počátek. Po několika letech a mnoha koanech celý ten proces zhodnotila:

Díky koanům jsem se přestala snažit se vylepšovat a začala se víc zajímat o svůj současný život a méně o ideál anebo duchovní život. Zůstávám s věcmi a se závazky, jako je mé manželství. Současně ale nemám strach z toho, co nastane, když něco nevyjde. A když se mi zdá, že něco nefunguje, tak to pravděpodobně nefunguje. Když se ocitnu v něčem co neznám, tak se narovnám.

Svět koanů není normativní a nic nenařizuje. Není konzervativní. Protože všechny ty příběhy o životě a dokonce i o osvícení, jsou jenom příběhy, není žádná teorie, je jenom metoda a tu lze posuzovat podle účinků a snad i krásy. Metoda věří v základní milující lidské schopnosti a stejně tak v nejistotu, na které vše spočívá.

Dva učitelé mají piknik. Jeden ukáže na zem a řekne: „Toto je vrchol nebeské hory." A druhý nato: „To je pravda, je to ale škoda."

I jiná místa jsou nebem a ne‑li, jsou snad proto méně zajímavá? Koan neříká, abychom byli laskaví, když ale zmizí sebeklam, je snadné milovat. Laskavost života se pak zcela přirozeně rozlije i na místa, kde byste ji nečekali.

Student se zeptal: „Kam půjdete po smrti?"

„Rovnou do pekla," řekl učitel.

„Jak je to možné, tak osvícený učitel jako vy?"

„A kdo by tě učil, když ne já?"

Když jsem se přestal smát, zasáhla mě zvědavost.

„Co je meč padajícího vlasu?" zeptal se učitel.

Měl na mysli meč, který odtíná iluzi. Tak ostrý, že přetne v půli dopadající vlas.

Pak si sám odpověděl: „Každá větev korálu zastavuje měsíc."

Tento koan se mi zdá až nebezpečně krásný. To je pravda, je to ale škoda.

 

Jak pracovat s Ne

Ať vám Ne dělá společnost. Nadechujte ho a vydechujte. Ať vstupuje do vašeho těla stejně jako do mysli. Jděte hlouběji, než je dichotomie Ano a Ne a když se tam dostanete, všimněte si toho. Nechte koan ať vás provází, nechte ho telefonovat. Přimějte ho k práci, řekněte mu, ať není líný. Koan může na koanu pracovat i když spíte. Koan si o vás nedělá žádné názory a tak, když se nějaký objeví, klidně se mu postavte. Zdá se, a není to žádné překvapení, že nejlépe pracuje, když meditujete s otevřeným srdcem, k sobě i k ostatním. Koan by vás měl těšit a zahřívat. Bude ale také odtínat to, co jste považovali za pravdu. Myslím to, o čem si všichni myslíme, že se toho můžeme zbavit, ačkoliv tomu tak docela nevěříme.

Nejdůležitější je, uvědomit si co se skutečně děje, spíš než sledovat myšlenku co by se mohlo anebo mělo stát. Koan zde není proto, abyste s ním manipulovali vaším vědomím, i když vás provede mnoha stavy mysli. Nejde také o to se změnit, nebo nalézt správnou odpověď. To jsou koncepční věci, koan nás ale vede daleko za ně. Mějte s ním trpělivost, jako se svým přítelem anebo průvodcem a přijdete na to, co vás chce naučit. Ignorujte všechno, co jsem vám řekl a co vám nedává smysl a najděte svou vlastní cestu.