Hui-neng porvé pochopil, když ještě jako malý chlapec zaslechl několik slov z Diamantové sutry. Vydal se do kláštera ve Wang-mei, kde tehdy sídlil pátý zenový patriarcha Hung-jan. Ten sice okamžitě poznal hloubku jeho pochopení, ale obával se, že způsoby nevzdělného venkovana by mohly popudit společnost učených mnichů. Proto rozhodl, že Hui-neng bude pracovat jako pomocník v kuchyni.

Roky plynuly a jednou starý patriarcha Hung-jan rozhlásil, že hledá nástupce, kterému by mohl předat plášť a žebráckou misku, pocházející údajně od samého Buddhy. Oné cti se mělo dostat tomu, kdo napíše nejlepší báseň o Zenu.

Všichni očekávali, že to bude nejlepší žák Šen-siu, a tak se ani nepokoušeli soutěžit. Šen-siu byl však na pochybách o svém pochopení, a proto svou báseň napsal v noci na podlahu chodby, kudy chodil patriarcha:

Tělo je stromem poznání
a mysl jako jasné zrcadlo.

Je třeba je udržovat čisté
a nedovolit, aby na ně sedal prach.

Následujícího rána si patriarcha báseň přečetl a nařídil u ní zapálit kadidlo. Prohlásil, že kdo uskuteční její obsah, pozná svou pravou podstatu. Když však za ním Šen-siu přišel a prokázal se jako její autor, patriarcha ho ujistil, že jeho pochopení má k dokonalosti ještě daleko.

Příští den se však vedle básně objevila další:

Nikdy nebyl strom poznání
ani žádné jasné zrcadlo.

Široko daleko nikde nic -
Tak jaký kde sedá prach?

Patriarcha si uvědomil, že tohle mohl napsat jedině Hui-neng. Rozmazal botou báseň, aby žáci nežárlili, a vyhledal Hui-nenga tajně v noci v jeho světnici. Tam mu předal misku a plášť a poradil mu, aby se na čas uchýlil do hor, než horké hlavy žáků ochladnou a než uzraje doba, kdy bude moci začít sám veřejně učit.