Šém ha-m'fóráš

    V minulých statích (článcích) byla často učiněna zmínka o nejdůležitější podmínce Golemova fenomenu, vlastním klíči k tajemství oživení umělého výtvoru podle tradice židovské Kabbaly: o kouzelném účinku Jména Božího - Šém ha-m'fóráš. Shledávám proto nutným promluviti podrobněji o tomto čarovném prostředku, jenž silou svých působností představuje nejvyšší, ničím nepřekonatelné magické tantram a vrchol umění kouzelné mystiky v jejím praktickém použití.
    Vlastní název Šém ha-m'fóráš (hebrejsky) sestává ze 3 slov; prvé z nich: Šém (vyslovuje se dlouze), - značí: jméno, (asyrsky šumu); »ha« jest grammatický člen, (jako na př. v němčině »der«, neb v arabštině »al«), a předchází jména podstatná (a jim na roveň postavená), nebo jejich přívlastky; m'fóráš jest pak substantisované sloveso, přesněji: passivní participium verbálného kmene fáraš, (páraš), jenž značí obvykle: děliti, rozdělovati. Celý pojem přeložený zhruba bez zření k vnitřnímu smyslu znamenal by tudíž: »Jméno Odděleného«, t.j. Boha. Tento překlad není však tak jistý a správný, jak by se na první pohled zdálo. Je-li na jedné straně sporným vlastní Jméno Boží, jež se tají a zkráceně opisuje zmíněným technickým názvem Šém ha-m'fóráš, vzbuzuje již tento název sám o sobě mnoho pochyb, a zavdal příčinu četným, více méně pravděpodobným výkladům. Vlastní význam slovesa fáraš, jehož passivním příčestím jest m'fóráš, nestaženě mefóráš, jest, jak řečeno, »děliti«, což již starý židovský lexikograf Buxtorf správně postřehl. Bischoff, snad nejlepší žijící znalec Kabbaly pokračuje ve svém díle Die Elemente d. Kabbalah, II., str. 102. a dále v rozboru dalších významů tohoto slovesa a zjišťuje jmenovitě dvě jeho podružné významové větve: 1.) rozděliti, odloučiti, rozlišiti. Tímto smyslem řídí se na př. název částí Starého Zákona v biblí: Parášá, t.j.: oddíl, nebo jméno vzdělané třídy židovské za časů Kristových, jež ve svém pohrdání k ostatnímu lidu zvala se okázale: Fariseové, t.j. hebrejsky Perúšim: »Oddělení« (od lidu), »svatí«, což taktéž pochází od verba fáraš (páraš). 2.) Druhý význam tohoto slovesa jest; část po části (ze základu) vyložiti, objasniti za účelem srozumitelnosti parafrasovati, opsati. Na tomto posledním významu, podle mého mínění ne dosti samozřejmém, zakládá pak Bischoff svůj vlastní překlad pojmu Šém ha-m'fóráš: »Tlumočené, opsané Jméno Boží.«
    Dřívější výklady kabbalistických exegetů vycházely vesměs od prvého výkladu slovesa fáraš (= rozděliti) a mluvili pak, v přeneseném významu o Svatém, nebo Tajemném Jménu. Avšak pro prvý pojem má hebrejské písemnictví jiný ustálený, stereotypní název: Šém ha-kódeš (= Jméno Svaté), a »Tajemné Jméno« znělo by přirozeněji: Šém ha-nistar, na což upozorňuje Blau (v díle Altjüd. Zauberwesen, str. 126., viz též: Bischoff, Elemente d. K., str. 103.). Blau zdůrazňuje však dále správně, že tradiční kabbalistické literatuře chybí zcela pojem »Tajemného Jména«; tento poetický způsob vyjadřování jest cizí střízlivé mluvě rabbínů a nauky Kabbaly, jež se projevuje i v nejmystičtějších jejích hloubkách.
    Jako nejvhodnější překlad slov: Šém ha-m'fóráš zůstává nám tudíž druhý výklad Bischoffův: »Opsané, (tlumočené) Jméno Boží.«
    Budiž mi dovoleno připojiti jiný, vlastní výklad, jenž bude při nejmenším stejně oprávněným výkladu Bischoffova: Sloveso fáraš (páraš) jest tvarem i významem stejné s assyrským slovesem parásu; obě pocházejí od téhož kmene. Slovu parásu odpovídá pak v klínovém písmu klínopisný znak, zvaný babylonskými grammatiky »silú«, jímž se dále píší zvláště tyto pojmy: dánu (= soudíti), šámu (= na soudě rozhodovati), nakásu (= rozsudek vynésti, též popraviti). Jak vidno, jsou to vesměs soudní termíny, a slovo parásu značí tudíž v širším významu též: rozhodnouti něco na soudě definitivně tak, že jest to nadále vyloučeno z každé diskusse (= res iudicata) jako něco, o čemž se již dále nemluví, co jest proto nevyslovitelné (tabu). A protože hebrejské fáraš jest s assyrským parásu slovem i významem totožné, může pojem Šém ha-m'fóráš značiti zcela oprávněně: Jméno Nevyslovitelné, nebo Nevyslovitelného, t.j. Boha. S tímto mým názorem souvisí zcela vhodně celková intence kabbalistické a vůbec náboženské tradice židovské, jež nedovoluje vyslovovati pravé, čtyřpísmenové Jméno Boží (JHVH) a nahražuje je proto četnými synonymy a přívlastky. Jedním z těchto náhradných jmen jest tudíž i Šém ha-m'fóráš: Jméno Nevyslovitelného, nebo přesněji řečeno: »(Dovolené) Jméno (nahrazující Jméno) Nevyslovitelného (Boha)«.
    Tolik k pokusům o výkladu pojmu Šém ha-m'fóráš.
    Představa tohoto divuplného Jména a jeho užívání v praktické magii objevuje se již v nejstarší talmudické literatuře; jsou to na př. talmudické traktáty Gittín, Makkóth, známý Sanhedrin, a jiné. Ačkoliv se zde mluví stručně toliko o Jménu (Šém), můžeme přece souditi vzhledem k nepřerušené potomní tradici a od počátku absolutně platnému zákazu vyslovení pravého Jména (Tetragrammaton), - že se zde jedná též nepochybné o složitý název Šém ha-m'fóráš, byť o něm nebylo rčeno nic bližšího. O potomním jeho ustálení ve tvaru 72 písmen mluví poprvé památný magický spis středověký, zvaný »Kniha Rasiel« (úplně: Sefer Rásíél ha-maleách = kniha Rasiela anděla), jež byla podle tradice dána stejnojmenným andělem Adamovi. V úvodu parafrasuje se název této knihy výslovně jako »Svatá kniha o 72 znacích (= písmenách) «, t.j. kniha o Šém ha-m'fóráš. Vlastní původ tohoto magického díla a jeho stáří jest nejisté. Jisto jen, že knihu Rasielovu zná již počátkem 16. století Agrippa (De vanitate Scientiarum, cap. 45.). Podle Fabriciova díla: Codex pseudepigraphus veteris Testamenti, str. 101., vyšla kniha Rasielova známým nám tiskem teprve v r. 1701 v Amsterodamě. Se zmínkami o ní potkáváme se však daleko dříve. Tak již v roce 319 po Kr. na ostrově Kypru zemřelý biskup Epiphanius přisuzuje knize Rasielově (nebo jí velmi podobné) původ gnostický, (viz Kiesewetter: Faust, etc. 1921, díl II., str. 59).
    Vraťme se však ke kouzelnému Jménu Božímu! Jako červená nit táhne se celou kabbalistickou tradicí přesvědčení o jedinečné magické síle Šému, jež představuje tak v praktické Kabbale vrchol kouzelné moci kat' exochén. Již talmudická literatura dosvědčuje tuto skutečnost, jak bylo výše vzpomenuto. Podle talmudického traktátu Gittín 68b měl král a prototyp starožidovských kouzelníků Šelomo (Šalamoun) magický prsten s vyrytým Jménem Božím, jehož čarovnou silou přinutil též vladaře démonů Ašmedaje (Asmodeus), aby mu stvořil tajemného červa Šámíra, jenž potom lámal a rozdvojoval balvany, k stavbě chrámu určené, k jejichž zpracování nestačila tvrdost železa. Také již otec Šelomův Dávid přiměl mocí střepu, s vyrytými na něm runami Šému, vody, jež při kopání základů chrámu ven se vyřinuly, aby se propadly opět do lůna země: (Traktát Makkóth II. a Sukkah 53b) Jistý Jánnái proměnil opět pomocí Šému ohrožující jej čarodějku v oslici (traktát Sanhedrín 67b.). Podle tradice Midráše (Exodus rabbá, kap. I.) pobil Mojžíš pomocí Šému Egyptské v oné noci před vyjitím ze země Mizráím (Egypta). A po tradici talmudické jest to hlavně vzpomenutá kniha Rasiel, jež tajemné síle Šém ha-m'fóráš připisuje možnost realisace těchto zázraků: Krotiti démony, hasiti oheň, léčiti jakékoliv nemoce, ničiti nepřátele, získávati lásku. Ostatní kabbalisté připojují k tomu následující divy: oživování mrtvých, nekromantii, transmutaci, vytváření oživených výtvorů, chození po vodě, rozumění všem jazykům a jiného více. (K uvedeným citátům viz: Bischoff, die Kabbalah.)
    Všeobecně se shoduje podání, že existoval dvojí způsob praktického použití svatého Šému: Vyslovení a Napsání. Rozdíl obou použití spočíval v tom, že napsané Šém jevilo účinek stálý (na př. při oživení Golemovu), rázu však spíše negativního, t.j. trvale ochranného, jak jest vůbec význačnou vlastností amuletů. Naproti tomu vyslovené Šém ha-m'fóráš působilo časem sice omezeně, avšak positivně, tvořivě, zakládajíc skutečnosti a vytvářejíc věci analogicky tvořivé síle božského Logu, jímž byl pouhým vyslovením vytvořen svět ve vší své nekonečné a dílčí rozmanitosti. Ve shodě s poslední formou použití božského Jména, t.j. s vyslovením jeho, vyskytuje se častá zmínka kabbalistické literatury (též Talmudu, Midráše, aj.), jež praví o mistrech praktické Kabbaly, zvaných Baal Šém, t.j, »Pán Jména (Božího)«, u příležitosti použití Šém ha-m'fóráš: hiski'r, t.j. »vyslovil«. Tento moment jest zvláště důležitým pro posouzení, které z četných, za pravé udávaných Šém ha-m'fóráš, jež zná středověká literatura, možno považovati za skutečně pravé. Z toho důvodu nebude jím zajisté žádná násilná a umělá, tím méně matematická kombinace, jež se vůbec vymyká možnosti vhodného vyslovení. -
    Jak asi znělo a vyhlíželo ono tajemné Šém, jehož slávy jest plno podání Kabbaly a středověké, z ní výhradně čerpající magie?
    Při nesmírném jeho významu a připisované síle není divu, že Šém ha-m'fóráš zůstalo vždy takřka tajemstvím. Technický název Šém ha-m'fóráš zastupuje jej všude tam, kde jest o něm řeč, a jinak pouze významné narážky prozrazují, že se jedná o vrcholný onen fenomen kabbalistického umění. Přesto nechybí nám ovšem pramenů a theorií, jež se snaží nalézti doslovné znění Jména, leč závada spočívá v tom, že se ony prameny různí co do jeho formy a obsahu. Nežli pojednáme kriticky o jejich hodnotě, uvedeme ony theorie, pokud možno podrobně.
    Formálním základem fenomenu Šém ha-m'fóráš jest, jak již z významu těchto slov: (nejlépe podle našeho návrhu: Jméno Nevyslovitelného) vyplývá, tradiční, dogmatický zákaz vyslovování pravého, Čtyřpísmenného Jména. Jak známo, byla v Písmu výslovnost JHVH nahražena slovem Adónaj (= Pán, nebo Pánové« plural majestat.). Když pak škola Masoretim zavedla kolem 12. stol. v hebrejském písmě dodnes platné psaní samohláskových znaků, nazvaných podle názvu oné školy, psaly se pod čtyřpísmenným jménem Božím právě samohlásky jména Adónaj, aby byl tím upozorněn čtoucí, jak má opsati šetrně Nevyslovitelné Jméno. Neznalostí tohoto fakta se stalo, že u nezkušených laiků byly samohlásky jména Adónaj považovány za pravé samohlásky jména JHVH. Tak vznikla, - seslabením počátečního »a« v »e« nesprávná výslovnost Jehovah, nebo Jehova, jež teprve mnohem později byla zaměněna správnou výslovností, pokud se této ovšem vůbec smělo užívati: Jahveh, Jahve (správněji!). Zdá se mi nepochopitelným, jak může Bischoff činiti námitky proti správnosti tohoto posledního jména, nazývaje jej »čistě libovolným«. Přece jest známou skutečnost, uvedená. s takovým důrazem Delitschem v jeho »Babelu a bibli« již před dvacíti lety, že v babylonských klínopisných zprávách zůstalo nám zaznamenáno pravé, klassické jméno boha podrobeného národa židovského, jež v řeči klínopisů (novobabylonštině) čte se tudíž jako Jáve (nebo Jábe) ilu, t.j. »Jahve Bůh«. Ostatně odpovídá uvedený tvar nejspíše grammatické theorii o významu tohoto jména, v němž se spatřuje, - nikoliv ojedinělý to případ stylu hebrejských vlastních jmen, - třetí osoba jednotného čísla slovesa »vanouti«, tudíž: Jahve = »On vane«, což vystihuje také pojetí mračného boha Starého zákona, jenž se zjevuje ve větru, či bouři, nebo v hučícím požáru sopky Sinaje. Tím se Jahve objevuje identickým s babylonsko-syrským bohem bouře a války, - (Jahve jest též El Cebáóth = Pán vojsk), - Adad (nebo Hadad) - Rammánem.
    Z pojmu nevyslovitelnosti vlastního Jména Božího vzniklo tudíž opisováním a tlumočením dovolenými jmény jinými Šém ha-m'fóráš o 12, 42, nejčastěji však 72 písmenách, nebo posléze 72 slovech. Jak lze již předem poznamenati, nemůže se zde jednati o nějakou snad obměnu samotného jména Jahve, jehož výslovnost jest vyloučena a jehož slovné použití v magii platí za nejtěžší sacrilegium ve smyslu jíž 1. přikázání samotného dekalogu.
    Svědectvím o úsilí nahraditi nevyslovitelnost JHVH jiným vhodným způsobem, t.j. opsáním, jež platilo odtud jako Šém ha-m'fóráš, známe jako nejstarší místo citát babylonského Talmudu (traktát Kiddušín, 71a, viz Bischoff, Elem. d. Kab., též Blau, str. 137), v němž se pojednává o použití Jména Božího pro kněžské žehnání. Místo JHVH uvádí se tam však výslovně použítí »dvanáctipísmenného Jména«, tudíž Šém ha-m'fóráš.
    Z různých kombinací, jež se vydávají v tradici od dob nejstarších až podnes za pravé Šém, jsou nejvýznačnější tyto:
    1.) Jediný, Bischoffovi známý pokus (viz jeho: Elem. II., str. 113), vyvoditi jednotným způsobem současně jak 12 a 42, tak i 72 písmenné Jméno Boží, jest Blauem navržená methoda (Altjüdisches Zauberwesen, str. 144), sestaviti opakováním jméno JHVH vedle sebe a pod sebe a sice tak, že v prvé řádce by se vyskytovalo 3krát (tudíž 12 písmen = dvanáctipísmenné Šém ha-m'fóráš), v každé následující řádce bylo by pak o písmenu méně (podle známého vzoru na př.: Abrakadabra), až by v poslední řádce zbývalo jediné JHVH. Součet písmen prvých čtyř řádek dává tímto způsobem současně Jméno 42 písmenné, celá sestava konečně Šém ha-m'fóráš o 72 písmenách! Tato methoda jest na prvý pohled překvapující a důmyslná tím, že se k žádanému počtu hlásek dojde pravidelným a nenásilným způsobem, avšak zákaz použití JHVH, o čemž bylo pověděno svrchu, uvádí celou kombinaci v niveč.
    2.) Jiný způsob, který uvádí také Papus ve svém díle La Kabbale (str. 115. německého vydání) řídí se opět pravidly t. zv. Gematrie, kabbalistické to methody, jež usuzuje na vnitřní, esoterní smysl slov z čísla, jež vzniká součtem číselných hodnot jednotlivých hlásek slova, vzhledem k tomu, že v hebrejštině, jak známo, nahraženy jsou číslice písmenami abecedy. Sestavíme-li si tudíž po vzoru výše zmíněném (methoda Abrakadabra) ubírajíce písmena, pod sebe: JHVH, JHV, JH a J, - dává součet takto dosažených číselných hodnot 72! Součet pak následující sestavy: JHVH, HVH - 42! Tímto způsobem nelze však sestaviti Šém ha-m'fóráš o 12 písmenách.
    3.) O třetím druhu Šém ha-m'fóráš, jejž uvádí Papus ve své Kabbale na .str. 87. dole a další (něm. vydání), nebudeme se raději šířiti, vzhledem k jeho zjevné nepravděpodobnosti, jež připouští nejvýše napsání, nikoliv však hodnotící výslovnost.
    Ad 1.) a 2.) nutno podotknouti: Ani jedna z obou method nemůže nám prozraditi pravé Šém ha-m'fóráš, z důvodů, jež shrnuje Bischoff názorně takto: a) Z praktického používání pravého Šému plyne, jak již svrchu naznačeno, že jeho součástí nemůže býti zakázané jméno JHVH (snad ve trojím, neb čtverém opakování), a to ani v různé své kombinací. b) Poněvadž tradice mluví bezpečně toliko o jediném Šém ha-m'fóráš, ačkoliv připouští vedle sebe platnost současně i 12ti, 42 a konečně 72 písmenného Jména, může býti toliko ono Šém pravé, jež v nejširší své formě 72 písmen uzavírá v sobě nenásilně a logicky tvořené sestavy také o 42 a 12 písmenách. Také svrchu ad 2.) uvedené Šém ha-m'fóráš, vytvořené kabbalistickou methodou Gematrie nevyhovuje již z toho důvodu, že jest sestaveno ze zapovězeného jména Jhwh - a sice jeho komolením, jež samo o sobě bylo by již rouháním, nehledě dále k tomu, že tradice mluví zcela určitě o 12, 42 a 72 písmenném Jméně a nikoliv snad o »Jméně, jehož písmena dávají číselnou hodnotu 12, 42 nebo 72.«
    Zbývá promluviti ještě o Šém ha-m'fóráš, jež jest kombinováno nikoliv 72 písmeny, nýbrž jež sestává ze 72 slov. Jest nepopíratelným faktem, že literární tradice uvádí existenci velikého Jména tohoto způsobu. Jedno, často citované místo komentáře Midráš o 72 písmenném Jméně Božím zní: »Jménem svým vysvobodil je (t.j. Israelity z Egypta, Bůh), a toto Jméno Svatého, Vznešeného sestává ze 72 písmen.« (Viz místa v uvedeném již díle Blauově: Altjüd. Zauberwesen, str. 139, dále Bischoff: Elemente, etc. II., 116.). Avšak totéž místo zní v jiné části komentáře Midráš (Šír rabba, 2., 2.) takto: ». . . a toto Jméno, etc. sestává ze 72 jmen!« Jak Bischoff podotýká, nelze snad tuto druhou versi pokládati za text chybný, nýbrž za zcela jistou, byť odchylnou, zvláštní tradici o Šém ha-m'fóráš. Ale již předem můžeme říci, že ono veliké Jméno, tvořené 72 slovy správně vůbec neznáme, třebas lze nalézti více než 72 božských přívlastků v Písmu a sestaviti z nich pak ty nejvýznačnější v onom žádaném počtu. Středověcí kabbalisté hledali ovšem v té příčině jinou cestu: Tuto uvádí právě známá kniha Rásiél a byla, jako nejznámější, pojata i do moderní okkultní literatury. Tak pojednává o touto methodou vytvořené formě Šém ha-m'fóráš Papus ve své Kabbale (str. 88. něm. vydání), ačkoliv poznamenává tamtéž, že byly známy ještě jiné, byť méně význačné methody. Zároveň spojuje Papus s touto methodou nauku o 72 jménech Géniů, o nichž mluví dále obšírně na str. 243.-269. citovaného svého díla. P. Piobb ve svém »Formuláři vysoké magie« zmiňuje se podrobně o této methodě na str. 42. českého vydání, a na str. 51 uvádí taktéž jména oněch výše uvedených Papusových Géniů. Tak patrno ze srovnání s Šém ha-m'fóráš o 72 jménech Bischoffem citovaným, jsou s ním jména 72 Géniů ve svém úhrnu totožna. Tato skutečnost uchází ku podivu Piobbovi, avšak i Papus sám mluví ne dosti zřetelně o 72 jmenném Šému a o 72 Géniích, s ním totožných odděleně, jakoby mezi nimi nebylo souvislosti. Než, jaká jest ona methoda, skládající veliké Šém ha-m'fóráš o 72 jménech?
    Tradice, (viz též Zohar, traktát Bešalach, 52) navazující na citované již důležité místo komentáře Midráš o vysvobození Židů z Egypta usuzovala v tom směru takto: Vlastní a konečné vysvobození Israele stalo se při této příležitosti teprve zničením pronásledujícího jej Faraona a Egyptských v Rudém Moři. O této události mluví 19.-21. verš II. knihy Mojžíšovy (Exodu). Na tyto verše byli exegeti Starého zákona upozorněni zejména tím, že všechny tyto tři verše mají zvláštní náhodou každý 72 písmena! Poněvadž pak slovné kmeny v hebrejštině jsou pravidelně tvořeny 3 hláskami (souhláskami), jest možno sestaviti z oněch 3 veršů 72 různá jména tím, že bude vzato vždy po jedné hlásce z každého verše. Brzy se těž kabbalistům podařilo nalézti vodítko, s kterou hláskou začíti a skončiti a kterou umístiti do prostřed slova: V jednom z míst talmudického traktátu Sukkáh 45.a. popisuje se tak zv. obřad pastýřské hole při židovské slavnosti »pod zelenou«. Při obcházení oltáře v průběhu této slavnosti mělo se provolávati: »Anna, Adónaj, hošíá, anna, Adónaj hazlíchá ná!« To jest: »Anna, Pane, pomoz, Anna, Pane, dej nám štěstí (zdar)!« Slovo »Anna« překládá se obyčejně citoslovem »ach«, píše se však také Ani, což jest jedno z tajemných a blíže neznámých jmen Božích. Podle jiného podání bylo však místo Adónaj voláno jiné záhadné jméno, jehož souhlásky jsou Whw. Tento zvláštní jmenný tvar, resp. jméno možno vytvořiti tak, že z výše uvedených 3 veršů Exodu vezmeme prvá písmena verše 19. a 21. z leva a verše 20. z prava. Tím domnívali se kabbalisté nalézti pravou methodu a pokračovali dále v sestavení 72 jmenného Šému tak, že pro druhé a další jeho jména užili vždy obdobně druhých a dalších písmen oněch veršů. Takto bylo nalezeno domněle pravé 72 jmenné Šém. (O vzniku naznačené methody nezmiňuje se ku podivu Papus, tím méně Piobb, nebo jiný, obyčejně citovaný auktor krom Bischoffa.) Avšak proti této kombinační methodě Božích jmen, o jejichž mystický výklad ex post se kniha Rásiél s malým zdarem pokouší, možno uvésti s Bischoffem závažné námitky. Takto totiž sestavené Jméno jest náhodným a vší logiky postrádajícím konglomerátem, a jako takový nedůstojné vznešeného významu a moci, jež se mu připisuje. Dále nelze toto Jméno tak snadno vysloviti, neboť jeho jednotlivé částí (slova) jsou tvořena nehebrejskými, t.j. s duchem této řeči se nesrovnávajícími slovnými kmeny. Proti této Bischoffově námitce možno ovšem uvésti pomocnou vokalisaci, o níž mluví Papus, a jež střídavým přidáváním předpon nebo připon El a Jah k těmto slovům mohla by z nich vytvořiti přece jen snáze vyslovitelná, a zcela hebrejsky znějící jména Géniů. Než i tak zbude tu vždy závažná námitka, že již základní pojem Šém ha-m'fóráš sám (jež má opsati, vyložiti pravé jméno Boží), vylučuje nelogické, a přes všechny pokusy výkladu celkem nic nevysvětlující hromadění jmen.
    Zbývá tudíž ještě pojednati o pokusu Bischoffově, jehož cílem jest sestaviti pravé Šém, odpovídající požadavkům logické sestavy, srozumitelnosti a snadné výslovnosti. Jest nutno ovšem, aby jednotlivá slova, tvořící úhrnné Jméno, měla dohromady přesně 72 písmena. Současně jest potřebí, aby z takto vybraných slov bylo možno, nikoliv však násilně neb nelogicky sestaviti i Šém o 12 a 42 písmenách, neboť, jak bylo již výše zdůrazněno, zahrnuje je v sobě nejvyšší, 72 písmenné Šém. Než která jsou ona památná slova, neb jména? Zajisté bude je nutno hledati toliko v Písmu, neboť celá Kabbala, což však v moderní literatuře okkultní bývá toliko ojediněle zdůrazňováno, nevyšla nikdy odjinud a nikdy nepřipojila ke svým naukám byť jen jediné písmeno, tím méně slovo, neb pojem, jenž by nenalezl odůvodnění v textu Starého Zákona.
    Jména ona budou nutně dále přívlastky Nejvyšší Bytosti, halící se jinak v nevyslovitelný symbol čtyřpísmenného jména Jhwh. Tento princip, jejž Bischoff šťastně postřehl, podařilo se nám podepřít ještě jinou, jemu patrně neznámou analogií. Víme jak mnoho děkují Židé neustálým vlivům babylonským, zvláště tak trpce oplakávanému 70letému babylonskému zajetí, byť bychom ani nebyli do všech důsledků jdoucími Panbabylonisty, t.j. přívrženci these, že cokoliv se objevilo u Židů ať v kultuře, umění, neb náboženství, vzalo svůj původ v nádherném bohatství vzdělanosti babylonsko-assyrské. Jest otázkou, zda by bez těchto babylonských vlivů, jež působily v podstatě ovšem již v době předexilní, byla vůbec vznikla velkolepá nauka kabbalistické filosofie židovské, ba Starý Zákon sám, tak, jak jej známe nyní.
    A tak můžeme se s oprávněním odvážiti tvrzení, že i Šém ha-m'fóráš samo jest myšlenkou svou babylonského původu. Tam, v zemi kouzel nad Eufratem a Tigridem, existovaly již tisíce let před Kabbalou umělé řady jmen bohů, kteří v latentním sice, nyní však již nepochybném babylonském monotheismu představovali pouze různé atributy a přívlastky Nejvyšší Bytosti. Řady těchto jmen byly sestaveny za dosti zřejmým a úmyslným cílem, uplatňujícím se především a snad i výhradně v oblasti praktické magie. Z nedostatku místa nemohu v tomto směru leč pouze odkázati na kap. 37. a další svého díla »Magie a démonologie ve staré Babylonii«, kde jest podrobně pojednáno o důvodu a historickém i úmyslném vývoji těchto jmenných soustav a řad. Z nich jest patrný sám sebou jejich účel, jejž zejména assyrolog Jastrow zdůrazňuje, a jenž jest totožný s účelem Šém ha-m'fóráš, totiž vyjádřiti dovoleným, úplným a logicky správným pochodem absolutní bytost Boží a její působnost ve světě zjevů: (Bischoff, Elem. II., str. 111.).
    To jest však možno pouze více než jedním slovem, neboť tak jako jednoduchost pravého, čtyřpísmenného jména Božího odpovídá sumární, v klidu spočívající síle, vlastní světu nejvyššímu, zvanému Én sóf, čili Ólám ha-Asiluth, nutno pro svět náš, úroveň to mnohotvárných, dynamických zjevů, - ólám ha-Asíjjáh, vzíti analogicky opět jen mnohost jmen, přívlastků a výrazů Božské Jednotky. Nevíme však bezpečně, proč má býti oněch jmen právě 12, 42 a nejvýše 72. Či snad se zde jeví vliv posvátných číselných soustav: 2 krát 6, 7 krát 6 a konečně 2 krát 6 krát 6? Pravé Šém ha-m'fóráš bude tudíž tvořeno přirozeně nejprve jmény Sefirót, této vznešené dekady, jíž se dokonale projevuje Bůh ve své rozložené jednotě vzhledem k světu našemu, - dále několika z nejvýznačnějších jmen, či přívlastků Božích, z Písma známých. Jest nejvýš pravděpodobno, neřku-li jisto, že tento, Bischoffem navržený způsob sestavy velikého Šém ha-m'fóráš je jedině správným! Auktor tohoto pojednání nechce býti považován za pouhého historiografa, nýbrž se přiznává, že jest jako přesvědčený okkultista také uctivým obdivovatelem mysterií vznešené Kabbaly. A jako takový ostýchá se pouze pro ukojení zvědavosti svých čtenářů profanovati tiskem tajemství Velikého Jména, před nímž se skláněli v němé úctě vznešení mudrci a koryfeové tajných věd mnohých pokolení a staletí . . . Ten však z mých čtenářů, který se nebojí odhaliti závoj tajemství, může, je-li dostatečně znalý hebrejštiny, sestaviti si veliké Šém, tak jako auktor sám, ze zmíněného pojednání Bischoffova. Připomínám však a upozorňuji jej: Podivnou náhodou, - či snad úmyslně? - vypadla v příslušné stati Bischoffově na str. 112. poslední řádka, čímž jest porušen smysl prvých dvou řádek následující, 113. stránky, v nichž objevuje se ještě jedna, nezdá se, že toliku tisková chyba. Konečně ani Bischoff neuvádí Šém ha-m'fóráš hebrejskými písmenami, a mimo to v sestavě Jmen, jím udaných nutno na jednom místě učiniti malou, grammaticky i logicky zcela odůvodněnou změnu, sice se jinak počtu 72 písmen nedosáhne! Jaká jest to však změna, musí laskavý čtenář uhodnouti sám. Budiž ještě upozorněno, že takto sestavené Šém možno přípustnou výměnou dvou analogických slov změniti ve dvě formy: formu specielně tvůrčí, jíž lze zejména použíti k oživení Golemů, a formu všeobecnou, vhodnou k ostatním magickým účelům. -
    Těmito pokyny tudíž končíme toto nenáročné pojednání, nebo, chcete-li, historii Golema a Golemů, a vědomi si jinak mnohých nedostatků našeho díla, utěšujeme se aspoň tím, že jest prvým a dosud jedinečným pojednáním o jedné z nejzajímavějších partií okkultní fenomenalistiky, jež, jak doufáme, trpělivého čtenáře alespoň poněkud pobavilo a poučilo! 

Dr. Oldřich Eliáš