Sekta

Sekta (z latinského secta — „směrnice, směr, dráha, filozofický směr, filozofická škola, politická strana, frakce“, a to nejspíše ze slovesa sequi — „sledovat, následovat“, nebo méně pravděpodobně ze slovesa secare — „řezat, oddělovat“) je pojem často implicitně nebo explicitně negativního nebo i pejorativního významu, kterým většinová kultura nebo většinová společnost označuje menšinovou, obvykle náboženskou skupinu vydělenou z určitého směru (náboženského, politického nebo ideologického).

Pojem „sekta“ je užíván většinou v souvislosti s náboženstvím a odborně se mu věnují teologie, religionistika, sociologie náboženství a psychologie náboženství. V rámci jejich odborných diskusí jde o pojem značně neustálený a jeho mnohoznačnost může vést snadno k nepochopení nebo k nespravedlivému odsuzování určité náboženské skupiny. Zejména mezi laickou veřejností bývá pojem používán pejorativně. Pojem sekta je také etnocentristicky zatížený a staví na křesťanské tradici, kterou potom často aplikuje na jiná, neevropská nebo nekřesťanská náboženství.

Tradiční křesťanská teologie pojem používá například jako označení „specifické, trvající a odděleně organizované skupiny věřících, která odmítá zavedené náboženské autority, ale která si nárokuje věrnost autentickým prvkům víry“.

Doménou sociologie náboženství, ale také religionistiky je výzkum sekt jako náboženských skupin nebo organizací, které se nacházejí v relativním napětí s ostatní společností.

Psychologie se zabývá například vlivy určité skupiny na jednotlivce nebo psychopatologií ve vztahu k náboženství. V rámci psychologie (ale i sociologie) se někdy používá vedle pojmu sekta také pojem kult. Ten označuje v kontrastu se sektou, vzniklou schismatem novou formu náboženské subkultury, která postrádá spojení se starší organizací a nemá odpovídající organizační strukturu, ale spoléhá na vedení charismatického vůdce. Právě v souvislosti s kultem se psychologie zaměřila na "autoritativní náboženské skupiny, které kombinují skupinové procesy s hypnotickými technikami, které mají za následek to co je nazýváno jako kontrola mysli".

V. Profant a I. Štampach podávají přehled čtyř odstupňovaných základních významů tohoto slova, jak je užíváno odborníky i laickou veřejností:
1.Náboženská skupina, která se oddělila od mateřské skupiny ve snaze zreformovat původní učení nebo praxi. V tomto smyslu bylo například celé křesťanství od počátku židovskou sektou.
2.Relativně malá a nová náboženská skupina, která se vymyká pojetí křesťanství, jak je zastupuje hodnotitel. V tomto smyslu mohou být za sektu označovány jak malé křesťanské církve, tak téměř všechny nekřesťanské náboženské skupiny.
3.Náboženská společnost, v níž převažují autoritářství, uzavřenost a další sektářské tendence (viz níže).
4.Náboženská společnost, která zneužívá svých členů a poškozuje je.

V laickém užívání (k němuž patří i běžné užívání ve sdělovacích prostředcích) se jednotlivé významy slova „sekta“ vzájemně zaměňují a prolínají. V. Profant a I. Štampach proto doporučují místo mnohoznačného výrazu „sekta“ používat v prvním zmíněném smyslu výrazy jako „nové náboženství, nové náboženské hnutí, nová religiozita“, ve druhém významu „alternativní náboženství, alternativní náboženské hnutí, alternativní religiozita“, ve třetím významu konkrétně jmenovat, že určitá skupina, společnost, organizace či církev je „autoritářská, uzavřená, nesnášenlivá atd.“ a ve čtvrtém významu říci, že určitá skupina či organizace je výslovně „škodlivá, nebezpečná, zločinná atd.“, nebo použít výrazu „destruktivní kult“. Zároveň však nabádají k opatrnosti a zejména ve čtvrtém případě k důsledné presumpci neviny, protože skupin skutečně zařaditelných do této kategorie je velmi málo.
 

Sekta jako náboženská organizace byla vymezená Ernstem Troeltschem v kontrastu s církví (tzv.typologie církev-sekta). Zatímco církev je definována jako konzervativní typ náboženské organizace zaručující společnosti stabilitu, sekta je spíše zaměřená na vnitřní dokonalost a vůči společnosti a státu může mít indiferentní nebo i nepřátelský vztah. Často rekrutuje svoje členy z nižších sociálních vrstev. Pro sektu je typické, že se jedná o dobrovolnou asociaci, jejíž členové musí prokázat kvalifikaci k tomu stát se jejími členy například pomocí zkušenosti konverze, znalostí doktríny či osobní zásluhou. V případě nedodržení pravidel a standardů dochází k vyloučení nebo exkomunikaci členů. 

E. Troeltsch si dále všiml toho, že z hlediska církví jsou sekty považovány za odpadlé od pravé nauky, zatímco sekty se naopak považují za pravé reprezentanty původní, nezkažené církevní nauky. Podle Sage Dictionary of Sociology sekta představuje radikální výzvu církvi i celé širší společnosti, odmítá hierarchickou dělbu práce typickou pro církev. V té je diferencovaná skupina kněží, kteří slouží bohu i za ostatní, méně zbožné členy společnosti a církve. Naopak sekta vyžaduje zbožnost po všech svých členech a nerozlišuje mezi laiky a kněžími. Obě organizace, jak církve tak sekta, si přitom nárokují výlučné vlastnictví spasitelské pravdy, čímž se odlišují od dalších dvou typů náboženských organizací jako jsou vyznání a kult.

Například Rodney Stark ve své sociologicky orientovaném pojetí sekty definuje sektu jak náboženskou skupinu, která "žije v  relativním napětí s ostatní společností, (a) která má dřívější vztah k nějaké náboženské organizaci a byla založena členem, který ji opustil." Sekta obvykle zdůrazňuje rovnostářské ideály mezi svými příznivci a od svých členů očekává aktivní participaci, konformitu a osobní zainteresovanost. R. Stark a W. Sims Bainbridge uvádějí typologii T.O'Deaa podle které jsou ideálně-typické atributy sekty následující:

• oddělení od společnosti, odchod nebo vzdor světu s jeho hodnotami,
• výlučnost postoje a sociální struktury,
• důraz na zkušenost konverze, předcházející členství,
• dobrovolné členství (na základě vlastního rozhodnutí),
• duch regenerace,
• postoj etické přísnosti, často asketického charakteru.

Další možnost jak chápat sektu a církev navrhl například B. Johnson, když obě definoval na základě charakteru jejich vztahu ke společnosti či světu jako "náboženskou skupinu, která akceptuje sociální prostředí ve kterém existuje", zatímco sekta je podle něj "náboženská skupina, která odmítá sociální prostředí ve kterém existuje."

Podle amerického teologa a etika H.R. Niebuhra není sekta fixovaným, statickým jevem, ale jevem, který podle něj existuje pouze v první generaci. Poté se proměňuje v církev, a tím i náboženskou konfesi či denominaci.Podle Niebuhra sehrávala v tomto procesu roli řada aspektů jako menší oddanost nové generace víře, otázka sociální mobility a ekonomického postavení členů, které postupně zmírňují konfliktní postoje ke světu nebo otázka byrokratizace.

J.Milton Yinger se pokusil klasickou typologii rozpracovat a odlišil celkem šest různých druhů náboženských organizací (kult, sekta, institucionalizovaná sekta, denominace, církev a univerzální církev). V rámci této typologie a s ohledem k pojmu sekta potom posuzoval stupeň exkluzivity a selektivity členství, míru odmítání nebo přijímání sekulárních hodnot a společenských struktur a konečně způsoby organizace, byrokracie a rozvoje národní struktury.

Typologie církev-sekta byla a je kritizována. Mnozí její kritici tvrdí, že některé prvky tvořící jednotlivé typy náboženské organizace nejsou spoluspojené nebo nutně nekorelují. Přesto ale řada sociologů považuje tuto typologii za vhodnou. Troeltschovská dichotomie církve a sekty byla, jak uvádí studie Lorne D. Dawsonové, rozpracována například britským sociologem Bryanem R. Wilsonem, která sekty rozděluje s ohledem k weberovskému vidění náboženství podle jeho manifestované funkce a cesty ke spáse. Wilson hovoří například o konversionalistických sektách (např.Armáda spásy, Pentecostalisté), které považují za zlo instituce a svět a považují za řešení hlubokou vnitřní změnu sama sebe. Sekty , které vidí možnost spasení v nějakém nadpřirozeném činu nazývá jako revolucionalistické (např. Svědkové Jehovovi). Celkem Wilson rozdělil celkem 7 druhů sekt ( vedle prvních dvou jsou to introversionistické, manipulační, taumaturgistické, reformistické a utopické). Sám Wilson ale připomenul, že pojem sekta, ačkoliv je široce užívaný nejen odborníky ale velmi volně také laickou veřejností, neodpovídá diverzitě současných požadavků na tento pojem především ve vztahu k novým náboženským hnutím. 

Sociolog James A. Beckford podrobil sociologické pojetí sekty bližší analýze, ve které například připomněl, že samotné užití slova sekta znamená, že sociologie předpokládá vztah ke standardům normy, ze které pojem sekta vzniká. Přesněji řečeno, pojem sekta v sociologické tradici existuje v závislosti na pojmu církev. Samotná typologie sekta-církev potom podle Beckforda vychází z lidových stereotypů a předsudků více než sama připouští.