Sedm mudrců

V  řečtině hoi hepta sofoi (= sedm moudrých), byla skupina učenců, myslitelů a státníků, kteří žili na přelomu  7. a 6. století př.n.l., a kteří prosluli mnohými zajímavými činy a výroky, z nichž se nejlepších sedm dostalo až na zeď slávy delfského Apollónova chrámu.

Tito lidé, se svými zvláštními a podivuhodnými osudy rozhodně stojí za to, abychom se na ně podívali blíže. Na začátek je však třeba uvést, že až na to že jich bylo sedm si už i v antice různí autoři nebyli jisti koho vlastně mezi ně počítat. Známe snad až dvacet jmen lidí, kteří kdy byli starověkem přičítáni k sedmi mudrcům; mezi těmito jmény ale nikdy nechybí Tháles z Milétu, Solón z Athén, Biás z Priény, Pittakos z Mythilény a Cheilón ze Sparty, jako další dva bývají nejčastěji uváděni Periandros z Korinthu a Kleobulos z Lindu na Rhodu. Diogenés Laerstský vypočítává ale i zbylé: Mysón z Chén, Epimenidés z Knósu, Anacharsis ze Skythie, Feredýkés ze Syru, Léofantos, Akúsiláos, Aristodémos, Pýthagorás, Lásos, Anaxagorás nebo i Orfeus, Linos a Epimarchos…je tedy z čeho vybírat.

Kromě několika se také o zbytku z těchto osobností příliš neví. Jejich osudy byly postupem času stále více legendarizovány a na jejich slavná jména se začalo nabalovat čím dál tím více výroků, příhod ze života a smyšlené korespondence. Avšak z děl, která napsali, se zachovalo pramálo. Kromě úryvků básní, jež psal Solón, vše co o nich víme pochází z děl pozdějších autorů. Mravní stránka jejich působení zasáhla hlavně Aristotela, mnoho o nich píše Diogenés Laertios a Plútarchos ve svých Životopisech věnuje celou jednu pasáž athénskému zákonadárci Solónovi, jehož srovnává s římským Publicolou.

Oblíbenou historkou týkající se všech mudrců najednou, vypráví mnoho autorů:

Tito mudrci se prý sešli v Delfách a podruhé v Korintu z podnětu Periandra, který pro ně uspořádal hostinu. Ještě větší slávu jim zjednala ona pověstná trojnožka, která obíhala a kolovala od jednoho k druhému, neboť si z přátelské úcty navzájem dávali přednost: Několik milétských obchodníků se dohodlo s námořníky z Kou v přístavu o koupi ranního úlovku. Rybářům dobře zaplatili a vytáhli sítě na břeh, aby mohli vybrané zboží odvést na trh. Když však byl náklad na souši, vyšlo najevo, že spolu s rybami uvízla v síti i jakási velmi cenná zlatá trojnožka. Mezi muži propukla hádka: rybáři tvrdili, že trojnožka je jejich, když ji oni objevili a naproti tomu obchodníci celkem logicky protiargumentovali tím, že koupili celý úlovek. Pak se sporu dokonce ujala jejich města a začala mezi sebou válčit – tehdy vzkázal Apollón z Delf Pýthiiny ústy oběma stranám toto:

„Ze všech, kdo v moudrosti první je, tomu já trojnožku dávám.“

Nejprve ji Kójští poslali Thalétovi – jemu jedinému by přiřkli to, o co bojovali se všemi Milétskými. On ji však odmítl s tím, že Biás je moudřejší než on. Trojnožka tedy putovala k němu a tak to šlo dál, až se opět vrátila k Thalétovi – nakonec se rozhodli věnovat společně trojnožku do Delf jako dar Apollónovi.

Nebo Platón píše o mudrcích toto (Prótagorás, 343):

A právě této věci si všimli někteří i v nynější době i v minulosti, že napodobovat Lakóny znamená mnohem spíše pěstovat filosofii než pěstovat gymnastku, vědouce, že schopnost pronášet takové výroky má člověk dokonale vzdělaný. Mezi ty náležel Thalés z Milétu, Pittakos z Mytilény, Biás z z Priény, náš (= athénský) Solón, Kleobúlos z Lindu a Myson z Chén; na sedmém místě mezi nimi byl uváděn Chilón z Lakedaimónu (= Sparty). Tito všichni byli horliví stoupenci a žáci lakedaimonské vzdělanosti a je možno poznat, že takového původu byla jejich moudrost, stručné, pamětihodné výroky od každého pronesené. Ti také, když se společně sešli, věnovali Apollónovi do chrámu v Delfách prvotiny své moudrosti, napsavše ta slova, která opakuje celý svět: „Poznej sám sebe.“ a „Ničeho příliš.“