Schizofrenie

Schizofrenie (z řeckého σχίζειν / schizein – „štěpit“; a φρήν / frén – „mysl“) je závažné duševní onemocnění projevující se porušeným vnímáním reality, poruchami myšlení, nezvyklým chováním a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Hlavní příznaky zahrnují halucinace, bludy, zhoršení pozornosti a vůle, ochuzení citového života, ztrátu sociálních dovedností, občas lze pozorovat i narušení pohybové koordinace, popř. až výrazné psychomotorické poruchy (viz katatonie). Prvotní příznaky se ze statistického hlediska rozvíjejí nejčastěji v pozdní adolescenci a rané dospělosti, přičemž diagnostikovaný výskyt v populaci je asi 1 %. Obecně se předpokládá, že schizofrenie je vývojovou poruchou, založenou na určitých změnách v neuroanatomii a neurochemii mozkové tkáně. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, provázený únavou, špatným soustředěním, úzkostmi, bludným laděním. Schizofrenie může propuknout i akutně, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi. Existuje mnoho druhů schizofrenie, z nichž nejčastější a nejznámější je paranoidní schizofrenie.

Schizofrenie je u každého postiženého v něčem jiná. Vliv na podobu nemoci má osobnost nemocného. Tím je diagnostika obtížnější. Schizofrenie neovlivňuje inteligenci člověka.

Schizofrenie patří díky své výraznosti mezi jednu z prvních popsaných duševních poruch vůbec a její popisy se nacházejí už v hebrejské bibli, odkud pochází také zlidovělý výraz pro tuto nemoc (a přeneseně pro duševní poruchy vůbec): mešuge.

Mezi první ustálené názvy moderní medicíny pro toto onemocnění patří Dementia praecox (předčasná demence), poprvé vyřčený v roce 1896 a zavedený v roce 1898 Dr. Emilem Kraepelinem, který se snažil roztřídit endogenní psychózy (založených podle něj na vnitřních abnormalitách v neurochemii mozku) do kategorií maniodepresivních psychóz (dnes nazývaných bipolární afektivní porucha) a tzv. předčasných demencí. Svoji hypotézu hájil především v domněle nezvratitelném a postupném úbytku kognitivních funkcí a počátku nemoci v období adolescence. Toto označení se ovšem ukázalo jako scestné, na což upozorňoval zejména Dr. Eugen Bleuer, který poukazoval na skutečnost, že neléčené projevy schizofrenie sice mohou vést k vážnému rozvratu osobnosti, nejedná se ale o demenci v pravém slova smyslu; to znamená, že nedochází k poškození mozkové tkáně na základě atrofického-degenerativního onemocnění jako jsou Alzheimerova či Huntingtonova choroba. Inteligence je schizofrenií nedotčena, avšak i přesto mohou být poškozeny schopnosti soustředění, pozornosti a především vůle intelektové operace vykonávat.

Nový pojem schizofrenie byl již zmiňovaným Dr. Eugenem Bleuerem zaveden v roce 1908, kde se pokoušel především o abstraktní vystižení symptomatiky této choroby. Nepochopení etymologie tohoto slova vedlo ke vzniku všeobecného omylu, dle kterého je schizofrenie rozdvojením osobnosti, tedy přítomností více svébytných verzí jedné osobnosti v jedné mysli. To je ovšem hrubá chyba, jelikož rozdvojení osobnosti (odborně mnohočetná porucha osobnosti) je oproti schizofrenii velmi zřídkavé a náleží k poruchám disociativním, které jsou etiologicky převážně psychogenní, symptomaticky odlišné a rovněž bez výrazných psychotických příznaků.

Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-IV-TR) udává všeobecná kritéria, jež jsou nutná pro diagnózu schizofrenie. Hlavními příznaky jsou (musí být přítomny alespoň dva):

• Bludy (nevyvratitelné přesvědčení, ovlivňující jedincovo chování, s paranoidním či pro danou kulturu nezvyklým obsahem)
• Halucinace (smyslové vjemy, které se nezakládají na realitě)
• Dezorganizace myšlení (zmatená mluva; neobvyklé, deluzivní řešení problémů; či pseudofilozofování (tzv. rezonérství))
• Zvláštní nebo katatonní chování (strnulost; chybění řeči a nevole k jakékoli činnosti, případně vystupňované stavy napětí, úzkosti a pohybové činnosti)
• Negativní příznaky (vyhaslost emocí; ochuzení řeči i vůle; neschopnost prožívat radost aj.)
• Sociální stažení (samotářství; potulování se po okolí; nedůvěra až stihomam; je zdůrazněna sociální dysfunkce)

Obtíže musí bezpodmínečně setrvávat po dobu přinejmenším šesti měsíců[4]. Pokud se tyto příznaky projeví v období pouze jednoho měsíce, je stav klasifikován jako akutní psychotická polymorfní porucha. Pokud ovšem tyto příznaky setrvají déle než po dobu jednoho měsíce, ale méně než půl roku, bývá obvykle určena diagnóza schizofreniformní poruchy.

Je rovněž velmi důležité rozlišit, zdali příčina psychotických příznaků není organického, psychofarmakologického, psychogenního či odlišného endogenního původu (demence, progresivní paralýza, zneužití návykových látek - toxická psychóza, závažná neurotická porucha - obsedantně kompulzivní porucha atd.)