Sariputta

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské dne 18.4.2000

---

Vítám Vás všechny, kdo jste sem přišli v tomto krásném a zářivém velikonočním dni v probouzejícím se jaru - bylo sice trochu opožděné, přesto však o to bouřlivější a krásnější.

Dnes si tu budeme povídat o dalším Buddhovu žáku, a to o ctihodném Sariputtovi. Ti z vás, kteří jsou buddhismem ještě nedotčeni, možná ani nezaznamenají změnu, že se jedná o toho či onoho Buddhova žáka, přesto ti hlavní žáci se od sebe lišili hrozně moc a byly to skutečně originální osobnosti. Kdo z vás byl na přednášce o Sariputtově příteli ctihodném Móggallánovi, tak již některé scény z jejich společného života zná, přesto ty nejzajímavější znovu zopakujeme, tentokrát ale z jiného pohledu.

V mnoha buddhistických chrámech často najdete vedle Buddhovy sochy ještě dvě menší postavičky ve velice uctivém postoji. Sedí tam před Buddhou se sepnutýma rukama a dokonce mají ty své holé hlavičky trošku na stranu, aby si každý věřící připomněl, jak vzorně umějí naslouchat. Ten vpravo, to je ctihodný Sariputta a ten vlevo, to je ctihodný Móggallána. Tihle tři, to je Buddha, Sariputta a Móggallána, a pak ještě čtvrtý, Buddhův služebník ctihodný Ánanda, tvořili báječně sehranou čtveřici a po mnoho a mnoho let šířili po veliké indické zemi svatou dhammu, Buddhovu nauku. Dneska bychom řekli, že to byl ukázkový tým. Každý z nich byl nějakým způsobem odlišný, měl nějakou charakteristickou vlastnost, a tím se krásně doplňovali.


Hledání učitele

Minule jsme si tu už vyprávěli o té první nerozlučné dvojici, to byli přátelé Sariputta a Móggallána. Jistě si vzpomínáte, že oba spolu prožili velmi šťastné dětství, které by si mnoho z nás přálo a určitě ho přeje svým dětem, a doufejme také ostatním. Oba dva byli velikými osobnostmi a tak byli nejen přátelé, ale každý z nich měl ještě svou vlastní skupinu přátel, takovou partu. Až jednou se stalo, že se dostali na jakousi pouť či festival a tam viděli herce, jak hrají každý den jen v malých obměnách ty samé role. Tehdy si uvědomili, že právě tak putuje kolo samsáry, že právě tak lidé hrají pouze různé role, jak postupně putují svými životy. A to je pak podnítilo na cestu hledání a pátrání po něčem vyšším.

Dnes si tu povíme podrobněji nejenom o ctihodném Sariputtovi, ale pokusíme se ukázat na jeho životě důležitou věc: co je to dobrý učitel. To se dneska moc hodí, protože to často chybí. Proto si všímejte, jak se nám do života ctihodného Sariputty promítá krásný archetyp moudrého a starostlivého učitele, který umí nejen rozdávat druhým, ale i sám dobře naslouchat.

Začalo to už v jeho mládí. Taková první věc, se kterou dobrý učitel začíná, je najít svůj vzor. Je to vzor pro své budoucí jednání. A pokud už mu u nás sudičky či v orientě karma předurčily, že tím učitelem bude, tak samozřejmě nehledá nikoho jiného než dalšího učitele. Ten pak bude jeho životním vzorem.

A tak tedy Sariputta se svým přítelem Móggallánou putovali, až objevili jistého Sandžaju. ‘Džajati‘ znamená ‚vítězí‘, tedy Sandžaja byl ten, který vítězí. Už podle jména vidíme, že to byl určitě suverénní typ. Takový člověk, který si nenechá jen tak do něčeho moc mluvit. A to na oba přátele určitě muselo udělat veliký dojem. On je tenkrát hrozně okouzlil. Každého trochu něčím jiným, ale Sariputtu, toho jistě okouzlil svou přímostí. Sandžaja totiž dokázal říci jediné slovíčko, které dělá mudrce moudrým, a to je slovíčko nevím. Vždycky říkal: “Neříkám to a neříkám ono, nedělám si na nic předem názor.” Jeho umění ovšem nespočívalo v pouhých slovech, ale že s tím hrozným málem, s tou skromnou trochou dokázal i krásně vyjít. To jim pak ukazoval a učil je ve všech životních situacích a vždycky tak našel na všechno pěknou odpověď. Oběma se jim to tenkrát úžasně líbilo, byl to pro ně zářivý vzor, protože všude jinde jim jenom nařizovali “dělej to a dělej ono” - tam pořád jenom něco museli, zatímco tady se jim nabízela svoboda.


Když učitel přestane stačit

A tak se to pěkně od toho Sandžaji naučili, až se dostali k jakémusi druhému zlomu, každý z jiné strany. Říkali jsme již, že první zlom byl hledání učitele jakožto vzoru. Druhý zlom přijde, když učitel žákovi přestane stačit. To je moc zajímavá věc. Možná, že někdo z vás už duchovního učitele měl, a že se mu to stalo, anebo že se to komukoli z vás stane třeba zítra - to nikdy nevíme, život není pojišťovna a duchovní život už vůbec ne.

Hádejte teď, jak se to vlastně stane. Proč člověku z ničeho nic začne připadat, že už mu dosavadní učitel nestačí a dostane potřebu hledat dalšího. Co se v něm vlastně stane. Tušíte to? V zásadě jsou tu dvě možnosti: První, ta horší, že žák bohužel vůbec nemá pravdu a svému učiteli křivdí. Třeba na něm učitel vyžaduje pevnější kázeň, kdežto žákovi se to nezdá a říká si: “Tohle už jsem dávno přerostl, já půjdu jinam, kde se na takové detaily nekouká.” Sebere se a svého učitele opustí, často po veliké hádce, protože jeho požadavky byly příliš veliké. Žák si to ale samozřejmě obrátí a bude všude tvrdit: “Ne, ne, to on sám vůbec nic neuměl, jenom na mně chtěl pořád dodržovat nějaká pravidla, to já už mám dávno za sebou...” Jistě vám nemusím vysvětlovat, proč na tohle si musí člověk dát veliký pozor.

Naštěstí je tu ještě ta druhá možnost, kdy žák opravdu mistra přeroste. Jednoho dne zjistí, že jeho mistr má ty své názory přece jenom nějaké úzké, tohle že má naučené, tamto že někde opsal, a že by vlastně sám ještě potřeboval být žákem.

Právě tohle trvalo oběma přátelům moc dlouho, než pochopili, co se jim vlastně na ctihodném Sandžajovi nezdá. Byla to ta troška, kterou ještě neuměl - že ze svého svobodného postoje a z velké otevřenosti nedokázal vyvodit jasný morální důsledek. Stručně, že nedokázal říci: “Tohle je správně a tohle je špatně.” A to jim pomaloučku začalo vadit. Svoboda tam sice byla, ale chyběl tam smysl. Proto za ním zašli a položili mu otázku na tělo: ”Ctihodný Sandžajo, tohle že je všechno?” “Ano, ano, to je všechno, za tím opravdu stojím, za ničím jiným už stát nemohu.”


Co hledáme u duchovního učitele

Oběma přátelům tehdy začalo docházet, že potřebují nového učitele. Co mohlo Sariputtu tenkrát lákat? Co byste řekli, že láká člověka, když hledá učitele? - Když se konečně rozhodne: Tohoto opustím, ten už mi nestačí - co bude dál?

První, co Sariputtu jistě lákalo, bylo neznámo. Indie byla obrovská, putovalo po ní spousta sádhuů, každý jim nabízel něco jiného, některé praktiky mohly být nebezpečné, bylo v tom tajemno, bylo v tom dobrodružství. Sám se na ten pocit pamatuji, když mi bylo sedmnáct, jak sem hltal všechny možné duchovní knížky, bylo to tenkrát krásné.

Ta druhá věc, která člověka láká, když hledá učitele, ta už je hlubší a méně nápadná. Je to opravdová touha po poznání, hluboký zájem: „Jak je to doopravdy? Co za tím vším vlastně je? I kdybych měl třeba umřít, měl mě kousnout had nebo zahynout hladem, tak tohle opravdu stojí za to. To musím najít.“

Přesto když člověk hledá duchovního učitele, je tu ještě jedna věc, a ta je velice, velice hluboko, kdesi až na dně srdce. O té tenkrát Sariputta jistě vůbec nevěděl, nejspíš ho to ani nenapadlo. Je to potřeba milovat a být milován. U žáka se projevuje zejména hlubokou úctou k učiteli, naopak učitel ji vyjadřuje tím, že dokáže žáka ocenit. Proto i žák počítá s tím, že bude spravedlivým způsobem oceněn. To je velmi důležitá část vztahu učitele a žáka a nesmí se na ni nikdy zapomenout.

Shrneme-li to, Sariputtu tedy motivovaly tři věci: Touha po neznámu a dobrodružství, touha po poznání samém a nakonec přirozená a hluboce lidská touha, aby měl někoho rád a někdo měl rád jeho. Od toho se pak odvíjí známá scéna, jak potkal na tržišti mnicha.


Okouzlení

Onen mnich se jmenoval Asadži, to si možná pamatujete, a překvapený Sariputta na něm mohl nechat oči. Nechápal, co se s ním děje: Ten mnich se na kohosi lehce usmál, ušel pár kroků, pak se zlehounka uklonil, nastavil misku, prohodil s někým jiným pár laskavých slov, a všechno tak nějak... kouzelně. Vždyť na tom nebylo nic zvláštního! Jenomže všechny jeho pohyby, i ty nejprostší, dohromady cosi vyjadřovaly, promlouvaly k Sariputtovi, oslovovaly ho: „Co na něm může být tak zvláštního? Proč za ním chodím jako očarovaný všude, kam si to namíří?“

Sariputta byl člověk spíš rozumově založený, rád pozoroval všechno kolem sebe a rád z toho vyvozoval závěry, ale právě tohle mu s tím jeho skvělým rozumem vůbec nešlo dohromady. „Co mě vede, abych za ním šel jako jeho stín? Vždyť na něm nic zvláštního není! Vždyť ani nic zvláštního nemá – žebráckou misku, prosté oranžové roucho, staré sandále – přesto je celý ten člověk tak nějak krásný.“

A tak se tenkrát stalo, že sešel z hlučícího tržiště po rozbitých kamenných schodech a vydal se za tím mnichem, v tu chvíli již s jasným rozhodnutím zjistit, kdo to vlastně je. Pokračoval jakousi ulicí šikmo svahem podél dlouhé zdi, až oba sešli dolů k řece. Tam už bylo klidněji, nebylo tam tolik lidí, a tak se Sariputta osmělil a mnicha oslovil: “Ctihodný pane” - ale viděl už předem, že stejně nedokáže vyjádřit, co vlastně chce - “jak je to možné, co na vás je tak zázračného?”

Asadži samozřejmě také nic nevěděl, přesto Sariputtovi odpověděl: “To já sám nevím... možná, že mám dobrého učitele... ano, jistě, že mám dobrého učitele! Jmenuje se Buddha. A ten učí, že všechno, co přišlo, musí také odejít. A také učí, proč něco přijde a jak to může odejít.”

V tu chvíli Sariputtu jakoby zasáhl blesk a on pochopil, že toto je právě klíč k jeho dalšímu pokroku. Proč něco přijde a jak to může odejít! To je ono! Ten jistě umí víc, než dokázal Sandžaja... A tak se s tím rychle běžel svěřit Móggalanovi, a ten honem, že půjdou rovnou k Buddhovi, že to už jinak nejde, že je to přece jasné.

Jenomže tady se projevuje další vlastnost Sariputty jako pozdějšího vynikajícího učitele. Tehdy se zarazil a odpověděl: “Ale Móggalano, to my přece nemůžeme! Náš učitel je... kdo? Přece stále ještě ctihodný Sandžaja! My teď musíme nazpátek za ním, musíme se ho dovolit.”

Všimněte si toho, prosím: Okouzleni dobrodružstvím, příslibem čehosi téměř zázračného, ti dva se najednou zarazí, zastaví se, vrátí se a jdou vykonat nepříjemnou povinnost. Možná, že tenkrát udělali větší věc, než kdyby byli utíkali rovnou za Buddhou.


Stát se opět prázdným vědrem

Asi už víte, že u Sandžaji tehdy nedopadli dobře. Přemlouvali ho, aby šel s nimi za Buddhou, jenže Sandžaja nemohl. Bylo to proto, že mu chyběla další z vlastností dobrého učitele. Víte, jaká? On jistě tušil - byl to přece moudrý člověk - že cesta vede ještě dál. Přesto však za Buddhou nemohl. Hádejte, proč? Co v něm bylo tak pevného, co v něm nechtělo povolit za žádnou cenu? Neuměl se už znovu stát žákem!

To je totiž strašně těžká věc. Stát se znovu žákem... Proto jim odpověděl: “To přece nemohu udělat, já jsem tady jako obrovská vodní nádrž, ze které každému nalévám, s čím si přijde. Přicházejí ke mně tisíce a každého napojím. Teď bych se měl stát opět prázdným vědrem? To nemohu přežít!”

A Sariputta a Móggallána se chtě nechtě zase museli smířit s tím - a to je další dobrá věc - že hned tak někoho sami nepředělají. I to bylo potřeba. Tehdy ještě nebyli tak staří, přesto už jim to dalo trochu práce, než i tohle pochopili. Sandžaja je pak ještě lákal: “Tak zůstaňte tady se mnou, budeme učit společně všichni tři, i vy můžete být učiteli.” Jenže i to už jim bylo málo, ani to je to nestačilo odradit. Proto nakonec Sandžaju opustili a spolu s nimi prý odešla polovina jeho žáků. Píše se v sútrách, že tehdy vyrazil Sandžajovi z úst horký proud krve. Nejspíš se kousl do jazyka, jak trpká byla jeho porážka. Z toho vidíme, že asi nebyl tak úplně osvobozený člověk. Na každého jednou dojde.


Staří známí

Zvláštní bylo, že Buddha je oba přijal jako své staré známé. Jako kdyby s ním od začátku chodili, jako kdyby už dávno měli své žebrácké misky, jako kdyby už dávno nosili mnišská roucha, a rovnou řekl: “Ano, toto jsou dva moji hlavní žáci, znám je oba z minulých životů (co tím asi myslel, to tu zatím rozebírat nebudeme), a ode dneška budou dělat to a to.”

Samozřejmě, že první, co jeho slova vzbudila, byla závist - strašlivá závist mezi mnichy, až za hrob. Budete se možná divit, ale lidé, kteří sami nemají dohromady docela nic, mají přesto stále ještě hrozně moc co závidět. Je to zvláštní... Třeba o něco delší jehlu na spravování roucha, nebo dokonce jenom trochu méně tupou (směje se) - ono se postupně stane, že v chudobných podmínkách nepatrné věci strašlivě vyrostou. A teď si představte, že někdo přeskočí všechny ty buddhistické příčky a stupínky ke svatosti, z ničeho nic si přijde, z mnišského života vůbec nic neumí a mistr o něm prohlásí - tohle je můj hlavní žák, a tady jeho přítel taky! To byla tenkrát příšerná facka.

Když se mniši z toho šoku trochu vzpamatovali, došlo na takové to rozumové přetřásání ve skupinkách, to sami dobře známe. Nakonec ti nejuraženější se obřadně vypravili k Buddhovi, aby přednesli svou stížnost:

“Vždyť jste předtím, Ctihodný, vysvětloval tak dlouho, že ve svatém společenství mnichů jde všechno podle služebního věku: jak kdo přišel, tak podle toho je vážený. Ti nejdříve přišlí, ti jsou nejváženější, ti chodí první. A teď je najednou všecko zase obráceně a tamti dva, tamti dva...

Vidíte, jak rychle se z obou přátel stali tamti. Tamti, to znamená cizí, to nejsme my. Buddha se na to ale rozesmál: “Mnichové, to je ale jinak - oni na ta místa patří, oni se tam hodí, o to tu jde.” A bylo to.

A tak naši dva přátelé našli konečně další důležitou věc v životě - pro učitele zejména - našli své uplatnění. Získali tím i jakési uznané postavení. Nebo můžeme říci, že se realizovali. Zapadli právě tam, kde nejlépe na světě všem ostatním pomohou a kde nejvíc přispějí k tomu, aby všechno šlo pěkně tak, jak jít má. Křesťan by mohl říci, že dostali od Boha takovou roli, ve které pro ně bylo nejsnazší přijmout jeho vůli.

(Pro přiblížení: Představte si, že by vás dali řídit parník – což patrně neumíte – ale zato byste uměli báječně co... teď mě nic nenapadá... dejme tomu hrát na housle. Jak by takový houslista řídil parník? Za čas by se jakž takž naučil točit kormidlem, ale stejně by byl nešťastný, začal by si brnkat na plechový komín, pak na něj bubnovat prstem - no sláva, to už je lepší, nakonec by si přinesl smetáček a šmidlal s ním o hranu komína... jenže pořád by to nebylo ono, pořád by to nebyly ty jeho zamilované housličky. Tak by si je tam na ten parník nakonec tajně propašoval, ale uprostřed romance by zasněně vrazil do mostu... Zato na pódiu, tam by byl král! Zkrátka člověk se nejlépe realizuje tam, kam opravdu patří, o to tu jde – a to jak v běžném životě, tak i na duchovní cestě.)


Cesta hladká, ale zdlouhavá

Jak to bylo se Sariputtou dál? Krátce po přijetí do řádu dosáhli oba přátelé konečného osvobození. Říká se, že jeden za týden, druhý za čtrnáct dní - to by asi chtělo trochu upravit, ale není to tak důležité – naopak zajímavé bylo, jaká byla jejich cesta.

Říká se, že u Móggallány - to byl ten kouzelník, jak si jistě pamatujete, člověk velmi hluboký a citový, se spoustou vnitřní síly – tak u něho to byla cesta sice rychlá, ale zato velice bolestivá. Celé to musel prožít až do morku kostí, až do nejhlubší bolesti a tam se teprve chytil a pochopil, že nezbývá než se celý vzdát. To je typické pro hledající, kteří jdou hlavně cestou samatha.

Naopak Sariputta, u toho se říká, že jeho cesta byla hladká, ale zato zdlouhavá. Po tom, co jsme tu o něm říkali, nezdá se vám to zvláštní? Ani mniši to tehdy nedokázali pochopit, jak je možné, že tak moudrý člověk, který okamžitě chápal věci, které jim samým daly roky práce, který viděl dopředu, věděl, co a jak se stane, proč je co na světě - to byla na tehdejší dobu skutečně veliká moudrost - proč ten ještě není plně osvobozený.

Až musel sám Buddha sáhnout do zásobárny svých moudrých příkladů, vytáhnout ten správný a vysvětlovat rozpačitým mnichům:

“Představte si, mnichové, že král se chystá na dalekou výpravu. To samozřejmě vždycky nějakou dobu trvá. Musí vypravit vozy a obstarat zbrojnoše a shromáždit dary, než s tím vším vyrazí, a pak ještě nějakou dobu trvá, než se dostane k cíli - ale cestuje s největším pohodlím. Zato když jde žebráček za almužnou, vezme jenom svou misku - a už se belhá městem. Stejné to bylo i se Sariputtou: Trvalo mu to déle proto, že si musel všecko nejdřív přebrat, se vším se poctivě vypořádat, všecko pochopit, než nakonec dospěl k plnému probuzení.”

My bychom tu třeba řekli: čím větší spáč, tím slavnější probuzení... (směje se).


Co je čistá mysl

Teď na chvilku odbočíme od historie a podíváme se na něco důležitého hlavně pro vás: Lidské typy, jak komu jde meditace.

Kdo jde více cestou vhledu, to je spíš takový ten Sariputta, o kterém si tu budeme dneska celý večer vyprávět, tak pro toho je strašně důležitá čistota mysli. Člověk, který rád pozoruje, který se pořád kouká, kterého spíš zajímá poznání (jak to všechno je) než vysvobození (aby už konečně to všechno bolavé skončilo) - tak právě tenhle typ potřebuje obrovskou čistotu mysli. A to tím víc, čím víc žije v myšlenkách a čím méně žije v citech a v těle. Ten pak hrozně moc potřebuje být v sobě čistý. To není ale nějaká čistota na ukazování, že by měl někde v sobě veliký bílý flek velikosti prostěradla nebo dokonce nějaké vymeditované ukázkové prázdno v hlavě, to vůbec ne! (směje se) To je docela obyčejná věc: že nelže, že nekrade, že umí stát rovně, že na druhé nekouká svrchu... a spousta dalších docela známých a obyčejných věcí, které pak dohromady tvoří čistou mysl. Ta je vlastně na cestě vhledu hlavní oporou, protože všecko ostatní je tam poznáváno jako pomíjivé, neuspokojivé a neosobní.

Naopak kdo jde cestou soustředění, samádhi, ten je spíš jako Móggallána, ten kouzelník, to byl skutečně duchovní silák, ten když za něco vzal, to se trhala nebesa a země se třásla. Tak ten už si mohl tu a tam dovolit i nějaké to uklouznutíčko, přestože za něj musel vždycky poctivě zaplatit. Měl naštěstí čím... Nakonec za poslední drobné uklouznutí, to si pamatujeme, zaplatil dokonce životem, jak ho tenkrát zabili ti lupiči.

Lidé tohoto typu mívají život plný malérů, kterými naštěstí vždycky nějak projdou (směje se), spousta přátel je má moc rádo, pár nepřátel je zase vůbec nemá rádo... zkrátka mívají někdy až příliš pestrý život. Ale jak jednou něco zažijí a pochopí, tak je to vždycky hluboké a trvalé a všichni jim to také věří.

Vidíte, tak to je. Ale je to poctivé a je to spravedlivé. Buď je mysl velmi čistá a dobře se vidí, nebo není tak čistá a o to víc pak musí být lásky. V tom je pak veliké odpuštění a co není tak čisté, tak se v té lásce prostě ztratí.

Tyhle oba základní typy – říkali jsme na jedné přednášce králík a ovečka – určují také, jak komu půjde meditace. Sariputta i Móggallána měli oba ze všeho nejraději džány, buddhistické vnory, to byl v Buddhově době veliký objev. (Vnory byly sice známé už od pradávna, nikdo je ale do té doby tak pěkně nepopsal.) Rozeznáváme čtyři tělesné džány, vedoucí k samádhi, a čtyři netělesné džány, související spíš s vhledem (nejlepší je to ale obojí spojit). Z toho snadno vyjde, že Móggallána, jako pravý kouzelník, kteří rádi hýbají s věcmi (také s lidmi – směje se), tak ten měl v oblibě hlavně ty tělesné džány, zatímco Sariputta, založením spíš filozof, ten se vždycky vznášel v oblačných výškách a liboval si v džánách netělesných.

Nakonec se každý po svém dostali ještě k poslední džáně, ta je taková tajemná, o té se málo mluví, protože se o ní hrozně moc málo dá říci, a tou je pak úplné vyhasnutí. To je moc těžká věc a to je strašně veliká vzácnost.


Jen tak tam stál a mával

Teď přijde taková zajímavost, jak vlastně Sariputta přišel k probuzení. To je hodně charakteristická scéna. Tenkrát Buddha vykládal jakémusi Díghanákovi podrobnou přednášku o pocitech. Pokud jste ty sútry četli, tak ty přednášky byly takové jaksi hodně dlouhé... a řekněme... ehm... důkladné, věřme že ne jako ta moje dnešní (směje se).

Tenkrát stál Sariputta těsně za Buddhou a ovíval ho vějířem. Bylo asi hrozné horko, lítaly tam mouchy, to v Indii bývá, Sariputta mával a mával... a vůbec to nebylo tak, že by přišel a obřadně se tázal: “Ctihodný Buddho, jak se dojde k probuzení?” Ne ne, najednou bác! a bylo to. Uprostřed toho mávání se úplně probudil... Docela jinak, než by sám čekal.

Samozřejmě, předtím si všecko prostudoval, všecko si promyslel, všecko si prožil, promeditoval – jenomže pořád nic. Až se nakonec dostal do stavu, který se dá popsat větou: “Co vím, to vím, a sám dál už stejně víc nevymyslím.” Znamená to, že to náš milý ctihodný Sariputta tím správným způsobem vzdal. Jenom tam tak stál s tím vějířem, Buddha tu přednášku neříkal ani jemu, ale dokonce někomu úplně jinému, tím sám Sariputta přestal být tak důležitý - a stalo se to. Najednou to bylo.

Přitom se nedá podceňovat žádná z obou podmínek probuzení, které tím splnil. Jednak že se předtím strašně dlouho připravoval - kdyby to byl neudělal, jen tak tam stál a mával vějířem, tak byl nedotčený jak beránek, nic se s ním nestalo. A jednak že potom, když už to všechno prošel, toho ve vhodnou chvíli nechal. Dnešní člověk by mohl říci, že nechal působit milost z druhé strany - ať už pocházela od Boha, od Buddhy nebo dokonce od toho mnicha, který se tam Buddhy jenom na něco ptal. To se nedá poznat. Hlavně, že se to stalo.


Klanět se nejen velkým

Vrátíme-li se zase k vlastnostem dobrého učitele – ta předchozí byla čistota mysli – tak vidíme, že tou další je obětavá služba: umět sloužit a umět se odevzdat. A s tím souvisí i další moc krásná vlastnost, a tou je úcta. Umět projevit úctu. Představte si to - ten Sariputta měl funkci hlavního mnicha a měl proto přirozený respekt. Uražení mniši toho žbrblání proti němu po čase nechali, protože jednak uznali, že je skutečně schopný a na svou funkci se hodí, a jednak se ho i trochu báli. To bývá docela obvyklé, navíc byl vysoké postavy, podobně jako Buddha, a tak si ho často s Buddhou pletli, a to zejména ti, kteří je dobře neznali, protože na velkém shromáždění stejně oblečených mnichů se těžko poznávalo, kdo je kdo.

Časem už projevoval Sariputtovi respekt každý. A teď si představte, že člověk s tak velikým respektem se najednou z ničeho nic začne klanět. Tak, někde na trávníčku, tam se jednou, dvakrát, třikrát takhle pěkně ukloní (ukazuje to), někam támhle daleko k modrému nebi. To je samozřejmě milé, že i tak vysoko postavený člověk neztratil schopnost projevovat zbožnou úctu... Jenomže mniši to tak neviděli a hned byl oheň na střeše: “On to přece býval ten brahmín! To on už se zase klaní někam k těm jejich bohům, podívejte se, to už se zase vrátil k těm starým praktikám védských obětníků, to už není žádný správný buddhista” ... a už to utíkali žalovat Buddhovi.

Sám nechápu, jak mohl být Buddha pořád tak trpělivý, asi to byl opravdu hodně svatý člověk, protože než aby je vyhodil, tak jim začal laskavě vysvětlovat: “Ale mnichové, klanět se nebi, klanět se bohům, to by ještě nebylo tak těžké - dokázat se poklonit něčemu mnohem většímu... Jenomže náš milý Sariputta umí daleko víc! Ten se dokáže poklonit i prostému člověku! Víte, ten mnich, kterého prvního uviděl tenkrát na tržišti, tak toho si dodneška úžasně váží za to, že mu umožnil, aby se dostal k probuzení. A tak kdykoli si na něj vzpomene, tak se mu pokloní. Ale dneska je ten mnich kdesi daleko, tak se pouze klaněl tím směrem. Tak je to, mnichové.”


Ty budeš mnichem

Tím jsme u další moc pěkné vlastnosti, které jste si na té předchozí scénce jistě všimli, že vedle zbožné úcty uměl Sariputta ještě projevovat vděčnost. Stávalo se to často, jeden zvlášť dojemný případ se nám dochoval podrobněji: Mezi mnichy se dostal jakýsi mladý brahmín a jak to už někdy známe sami ze života, byl na všechno takový prostě slabší, zkrátka vůbec nic nechápal a nic mu nešlo. Mniši ho mezi sebe nechtěli přijmout, že by jim dělal jako mnich ostudu, ale byli soucitní a vyhodit ho nechtěli, a tak ho nechali pomáhat, a on se tam okolo všelijak motal a obcházel a postupně si zvykal. Vzpomeňte si na to, až sami navštívíte nějaký klášter... (směje se).

Až po letech za ním jednoho dne zašel Sariputta a řekl: “Ty budeš mnichem.” “Jak to, proč až teď?” podivil se mladý brahmín. “Víš,” pokračoval Sariputta,” jednou, a to už je hodně let, jsi mi dal svou misku rýže. Od té doby si tě pečlivě všímám a sleduji tě, kdy už se budeš moci stát mnichem. A teď už jsi pokročil natolik, že tě můžeme vzít mezi sebe. Já sám se o tebe budu starat.”

Říká se, že skutečně tohohle mnicha, který nic moc neuměl, ani za nic moc nestál, nakonec Sariputta obětavě dotáhl až tam, kam ti ostatní měli ještě hodně, hodně daleko. Až tak dokázal projevit svou vděčnost.


Hořké chvíle

Ale i sám Sariputta musel tu a tam něco hořkého spolknout. To se stávalo i předním Buddhovým žákům, v tom byla spravedlnost. Jednou se mu stalo, že pochválil Dévadattu, to byl Buddhův bratranec a později úhlavní nepřítel. Tenkrát ho pochválil za jeho údajné magické síly – jistě, sám šel cestou vhledu a tak nijaké zvláštní neměl, a proto je tehdy mohl pokládat za velkou hodnotu.

Jenomže pak se stalo, že vzpurný Dévadatta se udělal sám pro sebe a způsobil roztržku ve společenství mnichů, to byl velice vážný přečin, a tak Buddha nakázal, aby ho šli všichni mniši veřejně odsoudit, že se od jeho chování celá svatá sangha distancuje. Vidíte, že i politika tenkrát fungovala stejně dobře jako dneska.

A tak milý Sariputta musel chtě nechtě spolknout, že si na něj všichni ukazovali: vidíte, vidíte, tehdy Dévadattu chválil a teď o něm zase bude muset říkat, že je to odpadlík. Inu tedy sklonil hlavu a šel udělat, co měl, nedalo se nic dělat, i když Dévadatta jistě nebyl takový ničema, jakého z něj později udělali - to by ho byl přece Buddha se svým pronikavým pohledem vyhodil rovnou, ještě než si stačil získat vliv mezi mnichy. Politika byla patrně stejně nebezpečná tenkrát jako teď.


Pravé přátelství

Ale zase byly v Sariputtově životě krásné a světlé chvíle - dny, měsíce a roky, celých čtyřicet let velikého přátelství. Jednak s Móggallánou, s tím se Sariputta znal už z dětství, a jednak samozřejmě s Buddhou, k tomu měl velice úctyplný vztah.

Pozoruhodné však bylo jeho přátelství s Ánandou, Buddhovým přítelem a sluhou. Představte si to: Kdyby to bylo v rozhádaném společenství, jaká dnes známe občas kolem sebe, byly by to dvě klasické role, předem určené pro svár. První role: veliký učitel, hlavní mnich, který káže za Buddhu a zastupuje ho. Druhá role: Buddhův oblíbenec - už to samo je předmět závisti - který pořád chodí za Buddhou a v jednom kuse mu posluhuje, věčně se na něj usmívá, tu mu řekne, tam mu řekne, dozví se toho nejvíc, a nám mnichům z toho neřekne nic... Dalo by se přece čekat, že si oba takoví “muži číslo dva” začnou navzájem záviděl to, co ten druhý nemá. Jenomže tady to bylo kupodivu přesně naopak. Dávejte pozor, jak to ti dva vlastně viděli, jak takové postavení dokážou spravedliví a laskaví lidé vyřešit.

Sariputta si nejspíš říkal: Ten Ánanda, ten je báječný. On totiž dělá to, co bych sám dělal strašně nerad: Každý den vynášet to umyvadlo. Každý den poslouchat všecko, co Buddha pořád říká - přiznejme, po těch letech, vždyť už je to jako kolovrátek. Den co den ta samá ubíjející služba... to já bych vydržel možná měsíc, ale pak už by mě to dočista omrzelo. Tohle já nikdy nedokážu. A to je moc príma, on to vlastně všecko tady dělá za mne! Kdyby tu ten Ánanda nebyl, na koho by to zbylo?

Podobně Ánanda si dejme tomu říkal: Ale ten Sariputta, to je skvělý řečník. Kdyby mě poslali kázat zástupům, to by bylo holé neštěstí. Ani pět minut bych to nevydržel! Za chvilku by mi došla řeč, a co potom? Vymýšlet něco nového, když Buddha už všechno tak pěkně řekl, to je vyloučené... Jak to chodí v člověku? Co závisí na čem? Učiněná hrůza! Ještě že tady máme toho Sariputtu, že to za mě všechno pěkně vymyslí, to je ohromné, a ještě přitom udrží pořádek - takový hlavní mnich, to se přece hrozně hodí.

A tak byli oba úžasně spokojení se svými rolemi a dokonce vděční za to, že ten druhý dělá to, co ten první neumí. Říká se dokonce, že Ánanda dostal jednou krásné a vzácné mnišské roucho, jednu z těch mála věcí, které smí buddhistický mnich vlastnit, a že prý čekal deset dní v napětí a v radosti na Sariputtu, až se vrátí z nějaké cesty, aby mu to roucho mohl darovat - to málo, co mnich mnichovi darovat mohl. Všimněte si, jak to na maličkostech celé vyroste, a v jak krásné činy se pak přemění darování nepatrných věcí. Když se potom stalo, že Sariputta zemřel, tak se dochovala vzpomínka, že Ánanda říkal: “Celý svět se mi ponořil do husté tmy.” Tak to bylo. Naštěstí byl poctivý a nedělal ze sebe většího buddhistu, než byl. Tehdy mu to vyčítali - ale vidíte, dneska ho mám rád právě za to. Jak je ta móda pomíjivá, dokonce i být dokonalým asketou...


Ještě kousek

Ještě dál k Sariputtovým učitelským vlastnostem. Jednak přednášel veřejně, dělal rutinní práci. Učit mnichy ve velkém, to bylo tehdy nutné, bylo jich hrozně moc, číst a psát neuměli, a tak se pořád jen mluvilo a naslouchalo. Kromě toho ale také tu a tam zasáhl individuálně. A z toho potom jsou ty nejzajímavější zápisy, jaké se nám dochovaly.

Tenkrát za ním přišel Ánandův bratr, jmenoval se Anuruddha, který byl později známý pro svůj vynikající vhled. Ten se mu svěřil: “Můj vhled, to je Vhled! Kudy chodím, tudy vidím, tudy pozoruji, má pozornost je stálá a nerušená, nic mě neodradí, nic mě nerozechvěje, nic mě neodláká. Mysl už mám naprosto čistou. Tam už není sebemenší věc, která by stála v cestě. Přesto jaksi, ehm... milý Sariputto... ehm... musím přiznat, že mi něco pořád ještě chybí.”

Na to mu Sariputta dopověděl: “Ale podívej se, ten tvůj vhled... Jak o tom vůbec víš, že ty máš nějaký vhled? Jedině na základě toho, co ještě pořád nevidíš! A jak víš o nějaké nerušené pozornosti? Jedině proto, že tě stále ještě něco rozptyluje! A s tou čistotou? Ta se přece vždycky pozná jenom tak, že okolo zbývá nějaká špína.”

Anuruddha na něj zaraženě koukal a řekl: “Tak proč jsem na tom tak usilovně pracoval? Co si teď počnu? Vždyť je mi to celé k ničemu!”

“Není ti to úplně k ničemu” smál se Sariputta. “Je to pouze dobrý základ! Jak už ho máš, tak zkus hledat, co je opravdu nesmrtelné, co je mimo to všechno.”

Anuruddha se nejdřív zarazil, ale pak se za tím doopravdy dal. Říká se, že toto pak byla jeho cesta, kterou se stal opravdickým arahatem.


Trvalý zájem

Takovou další vlastností, moc krásnou, kterou tehdy jistě ocenili všichni mniši, byl trvalý zájem, trpělivý a nepředstíraný. Dochovaly se třeba zprávy, jak chodívalo procesí mnichů, když táhli od města k městu po rozlehlých indických rovinách: vpředu, to kráčel vždycky Buddha, to už bylo pravidlo. A teď hádejte - kde šel Sariputta? Vždycky jako poslední! Mohl sice také jít jako první, vážně a příkladně rozmlouvat s Buddhou a hrát si na nejlepšího žáka - ale to vůbec ne. Sariputta chodil vždycky pozadu a sledoval, kdo chybí, kdo se belhá a nemůže, a jak mu pomoci.

Stejně tak, když se šlo žebrat, tak se nikdy nehrnul první s miskou, aby jako nejváženější z mnichů dostal ve vesnici to nejlepší - dokonce to ani nestihl. Chodil totiž v tu dobu po klášteře (nebo lépe řečeno po místě, kde mniši společně přebývali) a dával věci do pořádku. Tu něco narovnal, tam poopravil, jinde si něčeho všiml, o kousek dál si něco zapamatoval - tohle musím večer pochválit, že je to dobrý příklad.

Je na tom vidět, že měl veliký smysl pro pořádek - nebyl naštěstí pedant, přesto měl cit pro přirozený běh věcí: aby šly lehce, aby všechno hladce fungovalo. To je taková, řekli bychom, šéfovská vlastnost. (Teď přišla do sálu moje žena a nedůvěřivě na mě kouká - pro ni to je totiž úplně normální a já o tom tady povídám jako o nějakém zázraku. Co se dá dělat...)

K té starostlivosti se ještě váže jedna velice smutná příhoda, jak mnich jménem Čunda umíral ve velikých bolestech. Když ho Sariputta viděl, tak se rozhodl, že se ještě s dalšími vydají shánět pro něj lék, že kvůli tomu projdou celé okolí, že ho tolik trápit nenechají a nějak se o něj postarají.

Čunda je od toho zrazoval: ať to pro něj nedělají, že už to přece není potřeba, taková zbytečná námaha, že jsou tu jistě jiní potřebnější, kteří mají naději ještě žít. Mniši však trvali na svém, že se jdou vypravit na tu dlouhou cestu a že se ještě staví, než vyrazí.

Když pak přišli znovu, tak už Čunda nežil - vzal si život, aby pro něj jeho přátelé nemuseli podstoupit takovou oběť. Proto se raději obětoval sám - to maličko, co z jeho života ještě zbývalo.

V takových případech je těžké soudit - jak, koho a za co. Pokud se vám to nezdá a leželo by vám to v hlavě, můžete to přednést po přestávce v dotazech. Možná, že někdo z publika k tomu řekne něco přesvědčivého, já sám nemám žádný pevný recept, co dělat v takových případech. Obětovat život je příliš závažná věc a nedá se odbýt nějakou poučkou, a tak raději pouze s úctou chválím, co je na tom dobrého, a nechávám na vyšší moci, co by v tom být nemuselo.


Neotřesitelnost

Z dalších Sariputtových vlastností vyniká jedna typicky chlapská - Buddha mu často přezdíval generál a pro mnichy byl často přímo tatínkem - byla to jakási neotřesitelnost. Dokonce to někoho až provokovalo, co všecko Sariputta vydrží. Vypráví se, že jednou už jakýsi brahmín nemohl odolat a říkal: “Já ho praštím, já ho musím praštit, to nejde, vždyť to snad není člověk, snad to s ním něco udělá.” A skutečně se neubránil a přiblížil se zezadu a milého Sariputtu příšerně praštil. Mniši se samozřejmě srotili okolo, milého brahmína chytli, a teď, co všecko se s ním musí stát. Jenomže Sariputta jim to rozmlouval: “A co mu chcete udělat? Byli jste to vy nebo já, koho praštil?” A to na toho brahmína udělalo tenkrát takový dojem, že pochopil, že buddhismus není jenom nějaká filozofie, že je to mnohem víc…


Poslední dluh

Pomalu se dostáváme k závěru Sariputtova života. Je zajímavé, že i on sám měl jakýsi poslední dluh, který musel zaplatit. Po tom, co jsme o něm vyprávěli, si řeknete - co vlastně? Vždyť jsme tady vyjmenovali spoustu báječných vlastností, dokonce ani Buddhovi neodmlouval... (směje se) Co ještě by mohlo zbývat? Zvláštní... ale něco skutečně zbývalo.

Představte si, že jednou přišel za Buddhou, aby se ho dovolil, zda už konečně smí umřít. Bylo mu tehdy 84 let a obětavě sloužil do poslední chvíle. Požádal pak všechny o prominutí, že už nestihne, co by ještě pro koho mohl dobrého udělat, a Buddhovi přednesl své poslední přání, zda by se ještě mohl podívat do své rodné vesnice. Proč? Že je tam ještě pořád jeho maminka... A co že s ní? Že on ještě pořád cítí, že právě tady, na tomhle místě, by snad mohl být na světě alespoň maličko k něčemu užitečný.

Ona ta jeho maminka, to byla úžasná žena. Říkalo se o ní, že byla matkou sedmi arahatů, protože všichni tihle jeho příbuzní se dali na buddhismus. A vždycky když šli žebrat okolo jejího domku, tak už z dálky strašně hudrala: “Vy holoto jedna, všichni jste se mi dali na mnichy, a ještě jste přišli sem, abych vás tu živila, uděláte mi tady nepořádek, vždyť nemám uklizeno, a když uklidím, budu pak mít ještě větší nepořádek!”

Zkrátka to byla žena velice osobitá a neústupná a o nějakém buddhismu nechtěla nikdy ani slyšet. Byla z dobré a poctivé brahmínské rodiny, a proto jim vyčítala:

“Vždyť bylo všechno v pořádku. Celý život jsem věřila v pořádnou víru, ve kterou má věřit každý správný brahmín, a ne nějaké ty buddhistické novoty - ty můj Sariputto, co jste si to zase vymysleli, vždyť to tak být nemuselo, proč vlastně takové věci děláš?”


Nebesa mu slouží

Jako kdyby po všechny ty roky slyšel ozvěnu jejího hlasu... A tak tedy nakonec opravdu do té své rodné vesničky došel, že tam hodlá umřít. Našel tam svou maminku a říká se dokonce, že se ubytoval v komůrce, kde se narodil. S tou smrtí mu to nikdo nevěřil, ale skutečně, po několika dnech dostal strašlivou úplavici a bylo to s ním hodně špatné. To už mu věřit začali. Pak to s ním den ze dne šlo hrozně moc z kopce, strašně rychle, a bylo vidět, že skutečně brzy umře.

Traduje se, že ta maminka šla jednou okolo dveří té jeho komůrky a za nimi viděla zvláštní velikánské světlo. Nedalo jí to a vstoupila tam.

“Kdopak tady byl?”

“Ale to nic, to byli jenom čtyři nebeští strážci.”

“Čtyři nebeští strážci?” - asi to znala z bráhmanství - “je to možné?”

“Jistě, byli tady čtyři nebeští strážci, ti už ovšem od Buddhova narození slouží našemu Buddhovi. Vždycky stojí v nebi ve všech čtyřech rozích s mečem, když se tam staví Buddha,” vysvětloval Sariputta překvapené mamince.

“A ještě někdo tu byl?”

“Byl, byl - Sakka, král všech bohů.” (To byli dévové, něco jako u nás andělé.)

“Král všech bohů?”

“Tak, tak, byl tady také král všech bohů. Řekl jsem mu ale, že ho tu není tak moc potřeba. To když vždycky přijde náš Buddha do nebe, tak ten král bohů mu pokaždé pomáhá odložit misku a roucho.” Maminka zírala jako u vytržení:

“A ještě...?”

“A ještě tady byl sám Brahma stvořitel, ten jak tenkrát Buddhu požádal, aby kázal naši svatou dhammu, víš maminko...”

“Ó, synáčku, jakou ty máš obrovskou moc, tak ty jsi je všecky poslal pryč?”

“Copak jakou já mám moc, ale Buddha, ten hýbe celými nebeskými světy, toho se běž zeptat, jak to na světě chodí.”

“Buddha! Tak on to vážně umí, on má snad pravdu... Proč jsi mi to nikdy neřekl? Takovou dlouhou dobu, on to bude asi opravdu veliký král, tedy až na to jeho nemožné žebrání...”

A tak se stalo, že ta prostá maminka k tomu proklínanénu buddhismu konečně získala respekt. Hlavně byla ráda, kam až to její milovaný synáček dotáhl - sice v nuzném životě v bezdomoví, ale zato úžasně vysoko - a bylo jí pak ještě nějakou chvilku na světě dobře, za všechno to její starání.

K tomu si sám dovolím poznamenat - a to se pořád říká, že Sariputta neměl žádné magické síly, že byl víc filozof než kouzelník! Přece jenom to vypadá, že aspoň na konci života si jednou pořádně zakouzlil - co by taky neudělal pro svou maminku, vždyť si na to po celý život střádal. I kdyby ta legenda byla pravdivá jen trochu - bylo mu přece 84 let a té mamince by tedy muselo být aspoň 100 let, navíc ani žádní mniši jako svědkové u toho nebyli - tak přijít a udělat mamince velikou radost, to zůstává skutečně nesmrtelné a věčné.

Tím Sariputta splnil svoji poslední povinnost a pak už skutečně docela normálně umřel. Jeho krásný životní příběh tak končí bez nějaké další slávy. Jak jsme říkali na začátku, zbyla nám z něho jedna z těch dvou malých sošek, ta po Buddhově pravici, a dodnes všemi buddhisty velice vážený a milovaný vzor vynikajícího učitele.


Meditace

Teď budou velikonoce, bylo by moc pěkné, kdybyste se také trošku zapojili. Křesťanská tradice je v naší zemi stále ještě moc pěkná a stále ještě kvete. Je dobré se do té nálady vcítit a také přispět něčím maličkatým, aby to o těch velikonocích bylo hezčí. Každý zjistí, že i jemu to nějak jde, i ta meditace, třeba jinak, než si to původně představoval - že právě tohle je ta jeho meditace, to zjistí.

Nakonec dojde k tomu, že to všecko nějak jde, a to každého jistě potěší, že má kam jít a něco se ještě naučit a dozvědět, že i on sám může svým vlastním způsobem zažít to, čemu křesťané říkají vzkříšení, když se v něm ukáže něco opravdu nového, nějaká opravdu nová kvalita, a to bychom každému z vás hrozně moc přáli.

Tak ještě tu meditaci, alespoň kratičkou. Zkusíme ještě takové malinkaté posezení, takové hodně pohodové posezení, nebude to dlouho, nebojte se, i ten, kdo pospíchá nebo má hlad, tak tu chviličku to s námi ještě může pěkně vydržet.

Když máme ty velikonoce, to je takové znamení oběti, zkuste si vzpomenout, čeho byste se mohli vzdát, co by se dalo opustit a zanechat, bez čeho byste mohli být, aby to někomu pomohlo, aby to vůbec na světě pomohlo, aby bylo všechno lepší.

Vzpomeňte si na to, třeba každý něco máme: třeba někoho nemáme rádi, něco nám udělal špatného, tomu je jistě dobré odpustit. Odpuštění je moc pěkné, to má úžasnou kouzelnou moc, to je snad vůbec nejmocnější kouzlo na světě.

Takové rozhodnutí se udělá a pak už se to pustí, ono to pak už má vlastní sílu a někam to celé směřuje.

Tak to takhle pusťte a jenom čekejte, co pěkného se stane.