Šangri-la – ráj nebo vězení?
Román Jamese Hiltona (1900-1954) Ztracený obzor, který vyšel v roce 1934, měl velký ohlas, byl přeložen do mnoha evropských jazyků a stal se předlohou pro stejnojmenný film režiséra Franka Capry (1937).
Šangri-la se stala pojmem natolik inspirativním, že v roce 1942 americký prezident Franklin D. Roosevelt po ní pojmenoval svou rezidenci v Marylandu. Dnes je hojně využíván k reklamním účelům. Nejčastěji se pod tímto názvem skrývají hotely a restaurace, ale existuje též stejnojmenná hudební firma, letecká společnost nebo hudební magazín. Cestovní kanceláře si obraz Šangri-la vykreslený Hiltonem půjčují k nalákání turistů do oblastí Ladaku, Sikkimu, Bhútánu a samozřejmě Tibetu.
V čem spočívá kouzlo Šangri-la pro západního hrdinu, potažmo čtenáře? V Hiltonově románu různorodá skupinka lidí ze Západu, která čítá diplomata Conwaye, mladíka Mallinsona, obchodníka a misionářku, se po havárii uneseného letadla ocitá v horské pustině kdesi ve střední Asii. Záhy se objeví karavana, která cestující odvede z ledových kopců do údolí, kde vládně podivuhodně mírné klima, do „lámaserie“.
Všichni jsou překvapeni komfortem, který klášter poskytuje a začnou se seznamovat s novým prostředím. Zjišťují, že obyvatelé údolí, ušetřeni mnohých trápení, se dožívají velmi vysokého věku. Několik jedinců, kteří žijí v klášteře, se věnuje ušlechtilým koníčkům, jakými jsou umění a věda, což jim umožňuje uchovávat a rozvíjet kulturní dědictví z celého světa. Představený kláštera, prastarý muž, vysvětluje Conwayovi, že Šangri-la má posloužit jako útočiště před zvraty a ničením, které přinášejí války a povstání. Tento motiv zjevně odráží napjatou atmosféru meziválečných let v Evropě a poskytoval tak tehdejším čtenářům alespoň imaginární útočiště.
Obyvatelé Šangri-la vyznávají několik zásad, které jim mají zajistit šťastný a dlouhý život. Rozrušené návštěvníky, kteří usilují o brzký návrat do civilizace, se snaží přesvědčit, že poklidný život v ústraní, bez vzruchů a rozptýlení vnějšího světa je tím nejlepším, co je mohlo potkat. Zatímco Conway je takovému životu vyplněnému studiem a sebezdokonalováním vcelku nakloněn, mladý Mallinson pohrdá jeho přílišnou pasivitou a jednotvárností. Šangri-la sice nabízí duchovní rozvoj a dlouhý život, ovšem výměnou za emoce a dobrodružství. Na jedné straně tedy nabízí útočiště a ideální podmínky pro osobní rozvoj – ačkoliv spíše intelektuální než spirituální , na druhé straně vyžaduje vzdát se světské kariéry a společenské prestiže.
Život v Šangri-la se jeví jako jedny velké prázdniny, které se však každému jedinci ze Západu dříve či později omrzí. V představě Šangri-la tak můžeme vyčíst pokračování onoho ambivalentního postoje k Tibetu, který provází setkávání Západu s Východem odnepaměti.
Šangri-la je vysněným rájem, ale současně vězením. Pro hrdiny románu fyzickým, pro čtenáře vězením v přeneseném slova smyslu jako určité klišé spojované s Tibetem, které překrývá jako nádherná kulisa současné problémy skutečné země a jejích obyvatel.
Nakonec se stává vězením i pro Tibeťany samotné, kteří se s tímto snem zrozeným na Západě musejí vyrovnávat. Romantické představy spojované s Tibetem totiž prokazují Tibeťanům medvědí službu. Na jedné straně pomáhají zviditelnit Tibet v povědomí lidí na celém světě, na druhé straně však přitahují pozornost právě jen k imaginárnímu, vysněnému Tibetu, zatímco ten skutečný je ponechán svému osudu. Fenoménem, na němž lze tuto rozporuplnou skutečnost pozorovat snad nejlépe, jsou západní filmy, kterých za posledních dvacet let vznikla pěkná řádka. Tibetu na stříbrném plátně a vyznavačům „hollywoodského buddhismu“ bude věnován následující díl.