Šamanismus uprostřed Evopy 21. století: Když se duše vydá na pouť

Uprostřed Evropy 21. století se setkávají lidé, aby se ponořili do „jiného světa“ a hovořili s duchy. Říkají tomu šamanismus. Co mají na mysli? A k čemu při tom dospívají?

 

Mé první setkání s „jinou realitou“ mělo podobu Claudie Dahmové a odehrálo se v zahradě jejího domu na okraji obce Hilterscheidu v německé části pohoří Eifelu. Je pozdní léto, vzduch prostupuje omamná vůně bylinek a v květináčích spirálovitě obtočených kolem balvanu kvetou jiřiny zářivých, přímo bonbónových barev. Uprostřed stojí zahradnice.

Kdo by se s devětapadesátiletou Claudií Dahmovou dal na ulici do hovoru, nejspíše by ji považoval za venkovskou lékařku nebo učitelku toho typu, jíž byste okamžitě a bez váhání svěřili své děti na školní výlet. Působí nesmírně srdečným dojmem a už v očích má vepsáno, že je zvyklá pozorně naslouchat.

Bavíme se o zahrádce. O nejlepších dodavatelích osiva na internetu, řešíme, jak zabránit zelí a salátu, aby předčasně vykvetly.

Vyzkoušela prý už kdeco, povzdychne si Dahmová, aby nakonec zjistila, že zelenině se nejlépe daří mimo do spirály stočené truhlíky. To jí prý byly síly nablízku.

Síly?

Ano. Přírodní síly z jiné reality.

Pronese to, jako by interpretovala debatu se sousedkou, s níž se nedávno potkala na výročním trhu.

 

Duchové hovoří. Pokud jim tedy někdo naslouchá

Když se dáte do řeči s přívrženci šamanismu, musíte se na podobné věty připravit. Padají většinou jen tak mimochodem a leckdy si až se zpožděním uvědomíte, jak jsou vlastně zvláštní.

Nicméně takřka vždy bývají míněny vážně. A nasloucháte-li po delší dobu, někdy dokonce pochopíte proč.

Pojem „jiná realita“ je mi znám z knih etnologů a antropologů. Odkazuje na svět domorodých léčitelů, nazývaných též šamani, přivádějících se v rámci duchovních rituálů do transu.

Trans je, alespoň podle psychologické definice, stavem vědomí podobným snu: Jedinec se ponoří do světa obrazů a výjevů, v němž se stírají jak měřítka času a prostoru, tak i zákony logiky či příčinných souvislostí. Na rozdíl od snů však „návštěvu“ tohoto světa prožíváme více či méně vědomě, je možné se soustředit a s jevy, s nimiž se tam setkáváme, dokonce „komunikovat“.

Šamani jsou spolu se svými přívrženci přesvědčeni, že se duše v transu zcela reálně vydává na cestu. A že při tom potkává bytosti, jež jsou jakýmsi magickým způsobem skutečné: Například duchy, příšery a duše zemřelých, schopné ovlivnit naši viditelnou a uchopitelnou skutečnost – tedy pokud je dokážete rozeznat a vhodným způsobem oslovit.

Slovo „šamán“ pravděpodobně pochází z tunguzštiny (jazyka Evenků/Tunguzů), jazyka, jímž se hovoří v části severovýchodní Asie. Ale dost možná koření v Mandžusku nebo indickém páli. To nikdo přesně neví. Původ slova je stejně nejasný jako jeho význam. „Vševědoucí“, „v extázi“, „ten, kdo pracuje s žárem nebo ohněm“, „kdo hýbe, vzruší, povýší se“, „kdo uzdravuje modlitbami“ – uvádím jen několik možných a volných pokusů o překlad.

Zato pojmy „šaman“ a „šamanismus“ se na Západ dostaly již v polovině 17. století a byly převzaty z ruštiny, protože je zaváděli evropští cestovatelé a přírodovědci zkoumající magické zvyky a tradice v dálnovýchodních oblastech carské říše. Obyčeje, jež cestovatelům přišly vrcholně pozoruhodné.

Referovali o „ubohých a vulgárních podívaných“, o „seancích“ se zvířecími obětinami, zpěvu a bubnování, o lidech, kteří během oněch seancí „často byli mimo“, ve stavu, kdy vnímali „výjevy, jež zaměňovali za skutečnost“. A cestovatelé se podivovali, proč ostatní takové podivíny „ctí jako svaté“.

V následujících letech se o problém začali ze své perspektivy zajímat etnografové a etnologové. Vyptávali se šamanů na jejich víru a osudy, nestudovali pouze formu rituálů, nýbrž i účinek na přihlížející. A zjistili, do jak značné míry se respekt k šamanovi opírá o hmatatelné, často ohromující léčebné účinky.

Vědeckým zprávám se velké pozornosti dostalo zvláště ve Francii a v Německu, načež řada čtenářů akceptovala nové stanovisko: U takzvaných šamanů se zřejmě jedná o „vrozenou genialitu, kreativní osobnosti s bystrou myslí, silnou vůlí a brilantní představivostí“ – tak například soudil výmarský básník a teolog Johann Gottfried Herder.

 

Diagnóza: „Fetišismus“ a „arktická hysterie“

Géniové, podvodníci, pastoři, osoby posedlé, věštci, mistři proměn – vědecké poznatky o šamanech neustále kolísaly mezi odporem a fascinací, každá další generace učenců si na podivné světce utvářela vlastní názor. Někteří šamanismus označovali za „primitivní náboženství“, „fetišismus“, a počátkem 20. století se dokonce objevila teorie, podle níž se v případě daného fenoménu mělo jednat o symptomy duševní choroby jménem „arktická hysterie“.

V roce 1950 vyrukoval rumunský historik náboženství Mircea Eliade s novou definicí. Podle jeho názoru šlo v případě šamanismu o archaickou techniku uvádění do extáze, tvořící prý společný základ všech náboženství. Eliade vymezil pojem šamanismus vůči náboženství a současně jej globalizoval: za šamana od té chvíle měl platit každý člověk, ať už na Sibiři, nebo kdekoliv jinde, jenž se v rámci rituálu uvádí do transu, aby ve spojení se silami „jiné reality“ zajistil v určitých záležitostech jejich pozitivní působení.

Etnologové inspirovaní Eliadem hledali a identifikovali techniky extáze i magické léčebné ceremonie takřka na všech kontinentech, u lidí nejrozličnějších kultur. V nepálské vysočině stejně jako u původního obyvatelstva Latinské a Severní Ameriky, u Samů na severu Skandinávie i ve velkých jihokorejských městech. Vědce fascinovalo, do jak značné míry jsou si náhledy na svět u jinak zdánlivě naprosto odlišných kultur podobné: Existuje představa mytického nadpozemského světa a podsvětí, přístupných jen k tomu povolaným, stejně jako přesvědčení, že příroda má svoji duši, v každém stromu, každém kameni se má skrývat jejich vlastní duch. Tedy jistota o nerozlučné provázanosti a spojitosti mezi lidmi a zvířaty, živými a mrtvými, viditelným a neviditelným.

Zprávy z výzkumných expedic vytvářely dojem existence „jiné reality“ jako sice fascinujícího, ovšem nepřístupného místa. Přinejmenším lidem vyrůstajícím na mobilních telefonech, centrálním vytápění a teorii relativity.

Existují však jedinci, kteří vidí věci jinak. I oni se spoléhají na vědecké poznatky. Psychologové s neurology předpokládají, že schopnost uvádět se do transu je v zásadě dána všem lidem bez rozdílu příslušnosti k náboženství či kultuře. A systematické dotazování „cestujících“ dokládá: Obrazy, jež mozek v transu vnímá jako skutečnost, často nejsou pouhými výplody fantazie. Mohou poskytovat vhled, jaký nám ryze racionální uvažování neumožňuje, a změnit pohled na každodenní realitu způsobem pozitivním pro zdravotní stav.

 

Všechno vypustit. Ani krok přes „ohňovou linii“!

Kdo hledá cesty do „jiné reality“, tomu stačí pouhé připojení k internetu. Rešerše za pomoci vyhledávačů s klíčovými slovy, jako „šaman“ či „šamanismus“, nabídne i v méně rozšířených jazykových oblastech stovky odkazů. Různí lidé nabízejí šamanské léčebné procedury a rodinné seance, organizace typu „Foundation for Shamanic Studies“ zájemce ve svých kursech pořádaných na různých úrovních zasvěcují do umění šamanského cestování.

„Duhový dům“ v německém Hilterscheidu zůstává jen jednou adresou z mnoha, přičemž platí, a to nejen v rámci dané scény, za důvěryhodné zařízení. Vystudovaná psycholožka Claudia Dahmová tam od roku 1985 spolu s několika kolegy nabízí semináře a péči inspirované šamanstvím. Ročně za nimi přichází kolem 750 lidí, přičemž hlavní roli v kontaktování nehraje internet, nýbrž šeptanda a doporučení přátel, ale i regionálních lékařů a terapeutů.

Jednoho odpoledne v pozdním létě stojím na louce za domem společně se sedmi ženami a šesti muži, kteří tak jako během uplynulých hodin přicestovali z nejrůznějších směrů. Na první pohled jde o nenápadné, přátelsky vystupující lidi, jaké můžeme se stejnou pravděpodobností potkat v sobotu ráno v supermarketu jako na vědeckém kongresu. Jediná nezvyklost, jež nás spojuje, spočívá v předsevzetí: V následujících hodinách postavíme něco na styl domorodého obydlí a poté, pod vedením Claudie Dahmové, celebrovat příslušný šamanský rituál.

Obydlí plnící i funkci sauny, dozvídáme se, má ovlivnit jakýsi druh „duchovního znovuzrození“, obnovení vědomí. Za tím účelem se, nazí jak novorozenci, stáhneme „do břicha matky Země“ – symbolizované obydlím à la týpí, nebo spíše jurta, polokulovitou konstrukcí z vrbových větví, pokrytou vlněnými přikrývkami. Abychom se pořádně zpotili, má na starost „ohnivý mužík“, jenž na táborovém ohni před vstupem do chaty rozžhavuje kameny a postupně je vhazuje do interiéru. Pomyslná čára vedoucí mezi poleny a vchodem, nazývaná „ohňová linie“, by v průběhu obřadu pokud možno neměla být překračována.

Břicho matky zeměkoule – znovuzrození – magická ohňová linie v temném interiéru. Podobná symbolika vzbuzuje v nás v šamanismu nezkušených určitá očekávání, ne-li přímo strach. Ale již po několika minutách od chvíle, kdy jsme v tmavém přístřešku zaujali svá místa, je jasné: Nepůjde o rádobyduchovní show, spíše o cvičení, jehož erotická přitažlivost se přibližně rovná bohoslužbě.

Obřad trvá dobré čtyři hodiny a po většinu času děláme to, co se dělává i v kostelích všech denominací: Sedíme na místě, nasloucháme a příležitostně zazpíváme. Tu a tam přitiskneme čelo k chladivé zemi.

Claudia Dahmová pronáší modlitby. Hovoří o provázanosti s přírodními silami, k nimž podle šamanské teorie patří viditelné věci – slunce, vítr, zvířata a rostliny – stejně jako hůře uchopitelné síly – mysl, emoce a zákony. Hovoří o nutnosti opuštění věcí, myšlenek a lidí život komplikujících a zároveň tím bránících pocítit skutečnou spjatost, provázanost. Připadá mi to vhodné pro praktický život spíše než esoterické a její hlas, jasný a soustředěný, nevykazuje žádné stopy vytržení. Ani ostatní v kruhu si nepovšimli, zda už nevklouzli do nadpozemské reality. Čtyři hodiny uplynuly bez zvláštních mystických událostí, bez extatických výbuchů nebo meditativní nepřítomnosti ducha.

 

A přece dosáhl obřad v chatě určitého účinku.

Když se následujícího dne, zase oblečeni a více nebo méně vyspalí, opět sesedneme k sobě, vyjde najevo, že takřka všichni se během dlouhých hodin tichého sezení ve tmě setkali s myšlenkami a vzpomínkami, které jinak zůstávají zasuté spíše v zadních zákoutích vědomí. Andreas se nečekaně ocitl v zahradě domu svých rodičů, nad nímž visela červená řepa připomínající vycházející slunce. Sonja pocítila uklidňující blízkost vůči své bolestně postrádané matce, zemřelé o několik měsíců dříve. Karolině se v noci zdál sen otevírající úžasný křišťálově jasný pohled do její vlastní duše. „Vize“ to byly dílem dojemné, dílem komické, ovšem tón, jakým byly popisovány, prozradil, že nejsou propletené docela nahodile.

Někteří z kruhu se při reprodukci svých pocitů rozplakali. Claudia Dahmová rozdala kapesníčky, držela je za ruce a šeptem všechny ujistila, že tu nikdo není nucen k duševnímu striptýzu. Co má být řečeno, bude později probráno mezi čtyřma očima.

 

Účastníci: inženýři, řemeslníci, učitelé

Co vůbec vede lidi k tomu, aby se dobrovolně vystavili tak zvláštním a vysilujícím zážitkům, jako je šamanský rituál, a kdo se do něj pouští.

Ve dnech následujících po víkendu v chatě, kde jsme se zpotili na těle i na duchu, se důkladněji seznamuji s některými hosty zakladatelky Duhového domu, mezi nimi dlouholetými štamgasty. I na druhý pohled jde o normální lidi ze střední vrstvy a všech věkových skupin mezi 20 a 70 lety: studenty, učitele i lékaře stejně jako řemeslníky, techniky a obchodnice. Můžete se s nimi dát do řeči o tak různorodých tématem, jako o slabinách školského systému nebo sanaci prosakujících střech bungalovů. Většina z nich docela vehementně zdůrazňuje, že na esoterické praktiky pohlíží skepticky.

„Jsem přesvědčená školní lékařka,“ říká Erika. „Stojím si za názorem, že každý člověk má nárok na odbornou zdravotní péči, a kdo to odmítá, toho považuji za neseriózního.“

„Já problémy řeším mozkem a jsem vynálezce,“ připojuje se informatik Wolfgang. „Baví mě přicházet věcem na kloub, zjišťovat, jak a proč fungují. Kdyby mě zde někdo nutil věřit v cokoli neprůkazného, okamžitě bych vycouval.“

„Nikdy bych dobrovolně nepřijel,“ přiznává Andreas, stavební inženýr a povoláním odborný učitel. „Když mi ale má žena po první návštěvě vyprávěla, co se tu děje, nejraději bych jim hodil na krk státní zastupitelství. Jenže pak mě sem doslova dokopala. A já zůstal, protože – vlastně protože jsem si všiml, jak mi to dělá dobře.“ Není jediný, kdo to přizná s podtónem překvapení.

Opravdu není právě snadné vysvětlit, co tu „tamti“ vlastně dělají. A kdo se o to pokusí, dříve nebo později dospěje k pochybnostem, zda vůbec lze spirituální zkušenosti vyjádřit slovy.

Hosté Duhového domu vyprávějí o „duchách převtělených do zvířat“, s nimiž se potkávají na svých „cestách v bubnu“ a kteří se v průběhu času stávají jejich stálými duchovními průvodci. O „dotazování stromů“, pomáhajícímu prý při složitých rozhodnutích. A o „ztracených částech duše“, jež díky šamanovu zásahu mohou být znovu nalezeny a navráceny.

Celé to zní dost bizarně. Jenže když se začnete podrobněji dotazovat a načítat literaturu, vyplyne, že se za kuriózními metaforami neskrývají ani tak mystická, jako spíše normálními myšlenkovými pochody zcela uchopitelná východiska.

V psychologii a psychoterapii existuje pojem „vnitřní obrazy“, tedy myšlenky a vize napomáhající utvářet si pohled na svět i sebe samého. Takový obraz je oním „duchem převtěleným do zvířete“, vizuálním symbolem, v němž se snoubí částečně nevědomé pocity s povahovými rysy do viditelné a hmatatelné podoby. K jeho objevení není třeba žádného hokus pokusu, jen soustředěného pohledu do vlastního nitra, k němuž dochází při meditaci. Nebo v jakémkoli stavu mezi mírným klidem a hlubokým transem, vytvářeným šamany za pomoci monotónního bubnování, několikahodinového pocení ve tmě nebo jednoduchého úkolu, jaký můžete plnit i doma na zahradě: klidně se usadit ve stínu stromu a zády se opřít o jeho kmen.

Že se část duše oddělí a „ztratí“ – i to lze chápat jako poetické opsání procesu, pro nějž střízlivá psychologie zná pojmy jako trauma, zranění. Při léčbě takových zranění moderní psychoterapeuti postupují v zásadě podobně jako šamani: Pokoušejí se prozkoumat jejich vznik, aby si duše vědomou vzpomínkou opět obnovila svoji celistvost. Nicméně na rozdíl od psychoterapeutů šamanští léčitelé méně spoléhají na účinek slov a racionálního dialogu, o to více sázejí na sugestivní sílu rituálů. A na vliv lidské empatie a laskavosti, jimž dokonce i přírodovědci přiznávají cosi magického.

Potvrzují to i výzkumy placeba, chemicky neúčinných zdánlivých léčiv, často schopných neuvěřitelným způsobem uvést do chodu léčivý proces. Nedávné studie naznačují: nejde ani tak o polykání tablet. Nejsilnější „drogou“ zůstává osobnost lékaře, který prostředky podává.

Kdo zavítá do vesnice v Eifelu v naději na připojení ke skupině fanatiků alternativní medicíny, bude zklamán. Claudia Dahmová a její kolegové všem návštěvníkům výslovně zdůrazňují, že nemohou očekávat zázrak ani spontánní osvícení. A že každá léčba nebo posun k lepšímu vyžadují kus práce, na níž se musejí společně podílet všichni zúčastnění: šaman, pacient a – pokud je k dispozici – také ošetřující lékař nebo terapeut.

Alternativní, říká Claudia Dahmová, jsou její léčebné postupy pouze z hlediska rentability. Nikdy by však svoji osobitou metodu neměla odvahu prohlásit za jedinečnou a neslučitelnou s jinými, a je-li na pochybách, vždy pacientům radí, aby se současně podrobili konvenčnímu lékařskému vyšetření.

 

Opět v mysli spojit, co k sobě patří

Návštěvníci Duhového domu se v zásadě dělí do tří skupin – podle motivace a celkového přístupu k věci. Na ty cíleně hledající radu a pomoc: v léčbě duševních nemocí, pro zvládnutí životní krize nebo psychických následků tělesného onemocnění. Pak jsou tu zvědavci toužící zaexperimentovat si, slibující si od šamanských obřadů rozšíření svého vědomí – nebo přinejmenším zážitek z intimního kontaktu s přírodou. Konečně sem přichází nemalý počet lékařů a terapeutů doufajících v získání konkrétních podnětů pro svoji praxi. Ale nejen to.

Daleko nutkavější bývá snad vrozená lidská touha pohlédnout na svoji práci a její dopad z neznámého a zároveň tradičního úhlu. Obnovit pochopení spojitostí platných po celá tisíciletí – a odtržených od sebe teprve s příchodem moderní vědecké medicíny.

„Vede se mi lépe. Vůbec ale nevím proč“

Bude tomu už několik let, kdy Andreas, inženýr a učitel, poprvé zasedl v temném prostoru vytopeném rozpálenými kameny. Neměl, vzpomíná si, příliš příjemné pocity. Při sezení mlčky ve tmě totiž člověku nenaskakují jen příjemné a inspirativní výjevy, ale i černé myšlenky, jež v běžném životě usilovně potlačuje. Těžko je snáší někdo snažící se mít věci „pod kontrolou“ a k problémům včetně emocionálních nejraději přistupující s chladnou myslí technika.

Trvalo nějaký čas, přiznává Andreas, než si uvědomil prospěšnost ponoření na několik hodin do mlčení a „vypnutí“. Než zjistil, kterak sklouznutí do „jiné reality“ někdy může být prvním krokem k obnovení sebevědomí.

Od té doby stavební inženýr absolvoval řadu šamanských víkendů a desítky hodin se potil v chatě. Bylo by přehnané tvrdit, že se díky nim stal zásadně jiným člověkem. Stále je šťastně ženatý s toutéž ženou a každé ráno dochází do odborné školy, aby vyučoval budoucí konstruktéry a mechaniky. Na svět i sebe samého však nahlíží jinýma očima, což pocítili v neposlední řadě také jeho žáci. Partner před katedrou je jako vyměněný.

Někdy si během vyučování všiml, že jeden z těch, kteří sedí přímo před stupínkem, je velmi smutný. Dříve, uznává, by to vůbec neregistroval: Žáci mají pracovat a plnit povinnosti, za vše ostatní nese zodpovědnost školní psycholog. Dnes už v podobných případech poslouchá vlastní intuici. Nechá vyučování vyučováním, přisedne si k žákovi do lavice a naslouchá mu. „Někdy se ho zeptám, jestli bych já na jeho místě měl důvod plakat.“ Většinou pak prý netrvá dlouho a chlapec mu visí na krku a říká: „Teď se cítím lépe, a ani nevím proč.“

Andreas pak musí dodat, že ani on změnu nedokáže vysvětlit. Přesto se o výklad čas od času pokusí. Protože žáky zajímá, co se v jejich kantorovi odehrává a proč se chová docela jinak než před několika lety a vůbec má lepší náladu.

Vyslechnou pak podivný příběh, jaký by od učitele technických předmětů nečekali. O provázanosti s ostatními, o všímavosti a nutnosti přemýšlet o smyslu života. Ale i o tom, že hledání onoho smyslu znamená těžkou a leckdy bolestnou práci a že duchovno, jak je alespoň chápe učitel Andreas, nemá nic společného s držením za ruce, vůní svíček a spontánním osvícením.

A je jistě dobré zachovat si právě v otázkách víry hluboko v nitru alespoň trochu zdravé skepse.

 

Autor: GEO Johanna Rombergová,
článek převzat z www: www.reflex.cz