Šamani jsou mistry extáze

Jsou to šamani, které duchové povolali léčit těla, mysli a duše. A jejich počty rostou.

Nerguj stál uprostřed místnosti, kolébal se ze strany na stranu a monotónně odříkával: „Věčné nebe, prosím, přijď sem“. Oči měl zavřené a svíral chumáč pestrých pruhů látky. Měl drsný hlas a melodie se stále opakovala jako ve starodávné baladě: „Ó, věčné modré nebe, které jsi mou pokrývkou, přijď ke mně.“

Nerguj je bo, jak Mongolové nazývají šamany. Věří, že je prostředníkem mezi viditelným světem a skrytým světem duchů a bohů. Mystické postavy jako on oživují po celém Mongolsku, Střední Asii a Sibiři staré tradice a pro své charismatické rituály nacházejí vnímavé posluchače.

Mongolský příběh

Po meditaci a zpěvech se Nerguj dostal do transu, což je chvíle, kdy do jeho těla může vstoupit duch z neviditelné sféry. „Ó můj duchu, jezdil bych na deseti mongolských kravách, abych tě spatřil. Prosím, ať mě zlatá kukačka dovede k duchovi.“

Kolem se nás shromáždilo osm, seděli jsme na stoličkách a postelích v železných rámech, přisunutých ke stěnám jediné místnosti šamanovy dřevěné chaty. Toho dne uprostřed listopadu bylo venku dvanáct stupňů pod nulou. Bylo krátce po poledni, „hodina koně“ podle čínského zvířetníkového měření času. Nergujovi se polední hodina dokonale hodí k cestě do jiného světa. 

„Nebesa vlka, prosím, pomozte mi. Přišel muž potřebný, s mírem v srdci. Věčné nebe, prosím, přijď sem.“ Nergujův monotónní zpěv se stále zrychloval a z jeho kolébání se stal spíš tanec. Vydával zvuky připomínající popohánění koně a šlehal svými proužky z látek. 

Větvičky jalovce hořící v litinových kamnech šířily kolem vůni; o kouři se věří, že přitahuje duchy. Závěsy rozvěšené na stěnách, jež měly bránit unikání tepla, působily, že místnost vypadala ještě menší, a v koutě naproti dveřím byla sbírka amuletů, figurek, barevných šátků, kousků látek a jiných talismanů – svatyně pro Nergujovy strážné duchy.

Náhle se Nerguj zhroutil. Dva pomocníci ho chytili a on zavyl jako vlk. Potom se skřehotavě zasmál jako padouch v hororovém filmu. „Vstoupil do něj duch,“ zašeptal Zaja Oldov, můj průvodce a tlumočník.

Přenesli ho do zadní části místnosti, kde se posadil se zkříženýma nohama, zatímco oči měl stále zavřené. Členové naší skupiny k němu přistupovali jeden po druhém. Šaman – nebo duch hovořící jeho prostřednictvím – vylíčil každému jeho minulost a udělil rady…

Potom jsem přišel na řadu já. Poklekl jsem u něj. „V mládí jste byl velmi klidný člověk.“ Nerguj teď mluvil hlubším, sebejistějším hlasem. „Máte rád zvířata. Kamkoli jste šel, dával jste lidem různé věci a to vyvolávalo na jejich tvářích úsměv.“ Všechno to byla pravda, ale tak všeobecná, že se dala vztáhnout skoro na každého.

Nerguj pokračoval: „Máte znaménko na pravé straně, v podpaží.“ (To není pravda, na kůži tam žádnou skvrnu nemám.) Následovaly další konkrétní, tajemné poznámky. „Brzy vám pomůže muž se znamením psa a ovce.“ Závěrem Nerguj řekl: „Svou mocí budu pečovat o vaši rodinu a vaše milované. Vezměte tyto jalovcové větvičky a doma je spalte.“ Když jsem si je vzal, po něčem sáhl a natáhl ruku. „Tady je hlezenní kost vlka. Noste ji v pravé kapse, ochrání vás před zlem.“

Začal se vymaňovat z transu, otáčel se v kruhu a mával rukama. V očích měl strach (nebo to byla bolest?) a prudce oddychoval.

zdroj: https://www.national-geographic.cz