Rýzmberk

Psalo se století šestnácté a právě tehdy se království české hemžilo loupežníky. Ani hrad Rýzmberk nepatřil k výjimkám a sídlil zde loupežnický rod Švihovských.

Žil tenkrát na Rýzmberku hradní pán se svou dcerou, která byla krutější než mnozí loupežníci. Vyjížděla s nimi na jejich výpravy a častokrát je i vedla. Starému rytíři se krutost jeho dcery nelíbila a počal si dělat starosti, aby Apolenu nezajalo královské vojsko.

Jednoho večera se rytíř Apoleně svěřil se svými obavami, ale ta se jim jen vysmála a pokračovala ve vyprávění o tom, jak společně s lapky mučila zajatce.

Míjel den za dnem, nastal podzim a Apolenina krutost byla snad ještě větší. Slunce stále teple hřálo a Apolena se procházela po zahradě, když spatřila mladého myslivce Jana, jak trhá jablka ze stromu pod hladomornou. Přišla k němu a uštědřila mu takový políček, že se mu až hlava zatočila. Poté ji mládenec pevně stiskl, že nemohla ani dech popadnout. Po chvíli ji pustil a beze slova odešel.

Apolena se rozzlobila, nechala Jana zajmout, vsadit do hladomorny a přikázala, aby ho nechali zhynout hladem. Mladý myslivec přijal svůj ortel. Po dva dny seděl v temné kobce a maličkým oknem pozoroval modrou oblohu. Třetího rána, když se probudil, byla v hladomorně větší tma než jindy. Jan se podíval na okénko a co nevidí. Mezi mřížemi byla propletena větev jabloně a na ní krásné, červené jablko. Jan jej utrhl a snědl.

Jaké bylo jeho překvapení, když se ráno probudil a na větvi se opět červenalo jablko. Den střídal noc, minul týden ba dokonce měsíc a v Janovi opět vzrostla naděje na přežití.

Janovi se vedlo dobře, ale krutá Apolena nemohla spát ani jíst. Mnoho lékařů a učenců přijelo na Rýzmberk, aby se pokusili rytířovu dceru uzdravit. Jejich snaha byla marná. Apolena brzy ani z lože vstát nemohla. Zavolala tehdy kněze a zpovídala se ze svých hříchů. Už se blížila její poslední hodinka, když si vzpomněla na Jana, kterého dala vsadit do hladomorny.

Požádala tedy kněze, aby jeho tělo důstojně pohřbil. Po těchto slovech vydechla naposled.

Starý rytíř se šel do hladomorny podívat. Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil Jana živého. Propustil jej na svobodu, ale nikdy se nedozvěděl, jak Jan mohl v chladné temné kobce přežít.