Rytířské řády

První rytířské řády byly zvláštními formami duchovních (čili církevních) řádů. Šlo tedy o řeholní organizace tvořené rytíři-mnichy, které měly za úkol plnit vojenské úkoly v souvislosti ochrany Evropy či Svaté země před nevěřícími. Zejména byla snaha udržet Svatou zemi v rukou křesťanů západní církve. Nejstarší církevní rytířské řády proto vznikaly koncem 11. století a během 12. století především v souvislosti s křížovými výpravami do Svaté země a tudíž byly společně s ostatními řády součástí západní církve. Postupně se staly významným vojenským faktorem křesťanských států, které s jejich pomocí ve východním Středomoří přežívaly většinou pod tlakem okolních muslimských států. Tyto řády označujeme za církevní či duchovní, neboť ve vrcholném a především pozdním středověku nejen že začaly vznikat rytířské řády světské, ale také řády záslužné.

Původní myšlenkou církevních rytířských řádů byla sice péče o nemocné poutníky (johanité) nebo ochrana poutnických cest (templáři) do Svaté země, ve vrcholném středověku však vstupoval do popředí ozbrojený boj pro obranu křesťanství před islámem, pohanstvím, schizmatismem či kacířstvím (některé církevní rytířské řády se účastnily křížové výpravy proti Albigenským). Zejména templáři a johanité se proslavili svou odvahou a bojeschopností. Na rozdíl od svých světských protějšků byli mnohem disciplinovanějšími armádami. Zemřít v boji s nepřáteli Krista znamenalo pro příslušníky řádů získat věčné spasení a odpuštění všech hříchů. Řády jako například templáři dokonce ve svých regulích zakazovali přijímat za zajaté členy řádů výkupné. Egyptský sultán Saladin proto nechal po vítězné bitvě u Hattínu zajaté templáře a johanity stít. Saladin si uvědomoval, že pokud přeživší rytíře nechá propustit, pozvednou proti němu meč znovu, neboť jsou zarytými odpůrci islámu. Každému zajatci proto bylo nabídnuto, zda přijme islám nebo smrt. Všichni nebo převážná většina zvolila raději smrt. Řád templářů byl ryze rytířským řádem, kdežto jejich konkurenti johanité a později také němečtí rytíři byli rytířskými řády zavázanými také monasticko-špitálním posláním. Církevní vojenské řády se tak dělily na ryze rytířské a rytířsko-špitální. Členové řádů skládali tradiční mnišské sliby, tedy sliby chudoby, čistoty (cudnosti) a poslušnosti, doplněné navíc o povinnost obrany křesťanstva před nevěřícími (ve znacích těchto řádů se proto často objevuje kříž). Další řády vznikly ve Španělsku a severovýchodní Evropě.

K obraně Palestiny byly řády obvykle nuceny navazovat spojenecké vztahy s nepřátelskými stranami jako byla Káhira, Damašek a sekta nizárijských ismailitů neboli asasínů, což obvykle vedlo k úpadku jejich pověsti v Evropě. S úpadkem ideje křížových výprav role řádů jako vojenské síly proti jinověrcům a při obraně křesťanství ustoupila do pozadí, řády se koncentrovaly na získání státní moci a hromadění majetku. To vedlo ke konfliktům jak se Svatým stolcem, tak i se světskými panovníky, v některých případech pak k zabavení majetku a rozpuštění řádů (proces proti templářům).

Činnost řádů, které se dochovaly do dnešní doby, je výlučně dobročinného charakteru, i když jejich vnitřní struktura často připomíná tradice středověku. V pozdním středověku vznikaly také první řády světské, které byly zakládány většinou panovníky a určeny pouze pro šlechtu. Světské řády mají mnohem jednodušší strukturu než církevní řády, neboť jejich členové nejsou vázáni mnišskými sliby a přísným životem v klášteře. Členství ve světských řádech obvykle určuje vyznamenání řádu. Proto jsou světské řády spíše záležitostí prestiže. V 18.,19. a 20. století vznikalo mnoho řádů, které se odvolávaly na tradici středověkých církevních řádů. Většinou se jednalo o imitace či varianty svobodného zednářství. Často se vyskytují i řády samozvané nebo zcela podvodné, např. novodobý Suverénní řád sv. Stanislava nebo Řád sv. Agáty z Paterna,, jejichž jediným smyslem je obohacení jejich zakladatelů.