Roupov

Z kdysi pevného hradu zbyly dodnes již jen ponuré zříceniny, opředené vypravováním o zdejší výborné kuchyni.

Daleko proti proudu času pobýval na hradě vynikající kuchař, který se svědomitě staral o celou kuchyni a pečlivě dbal na správnou přípravu jídel. V kuchyni tak veliké, že se zde mohl na ohništi péct celý vůl, měl kuchař mnoho pomocníků, kteří připravovali rozmanité krmě pro mlsné panské jazýčky.

Čas plynul a dny hradního kuchaře byly sečteny. Obtěžkán mnoha lety svého dlouhého života vydechl naposled. Jediným kuchařovým přáním bylo, aby našli muže, který na hradě před mnoha lety vypomáhal v kuchyni a ukázal se jako výborný kuchař, ale jednoho dne, když se měli péct slavíci, utekl. "Svěřil jsem mu tajemství některých jídel, které nikdo, kromě něj, nezná." Po těchto slovech již více nepromluvil.

Tenkrát počal hradní pán hledat kuchaře, o kterém starý kuchař mluvil.

Vzpomněl si, že před lety přišel pocestný, který sloužil v kuchyni, a kuchař si pochvaloval jeho cizokrajné umění. Přiučil se od něj vařit výborná jídla, o kterých nikdy dříve neslyšel.

Po dlouhém hledání se jezdci vrátili na hrad bez kuchaře. Avšak zakrátko přišel na Roupov muž, který se o toto místo ucházel a své umění předvedl hned při první večeři znamenitě. Hradního pána překvapoval každý den delikátními jídly. Některá z nich uměl uvařit jen bývalý kuchař.

Zanedlouho se proto dovtípil, že nový kuchař je ten, který se učil ve zdejší kuchyni a o němž mluvil starý mistr na smrtelném loži.

S novým kuchařem tenkrát přišla na hrad i jeho žena. Paní to byla dobrá a laskavá a ovládala umění, které ani hradní paní neznala. Kuchařova žena překrásně na hedvábí vyšívala a svou paní to také naučila.