Rosikruciáni

Jako rosekruciáni nebo rosikruciáni (též rozekruciáni, rozikruciáni, případně rosekruciánský řád, rosikruciánský řád, někdy, patrně pod vlivem němčiny, jako rosenkruciáni atd.) se označovala tajná společnost, založená na západní mystické a esoterické tradici. Rosekruciánství vzniklo v Německu počátkem 17. století. Po roce 1614 zde byly anonymně publikovány tři rosekruciánské manifesty, Fama Fraternitatis Rosae Crucis (Pověst Bratrstva růžového kříže), Confessio Fraternitatis (Vyznání Bratrstva) a Alchymická svatba Christiana Rosenkreutze, za jejichž autora je považován teolog Johann Valentin Andreae, který je také autorem rosekruciánské legendy.

Vliv těchto tří sociálně kritických mystických spisů, líčících „nejchvályhodnější řád“ a „obecnou reformu lidství“, byl tak silný, že historička Frances Yates později označila 17. století za epochu „rosekruciánského osvícenství“.

Dnes se na rosekruciány odvolává několik různých mystických tajných společností.

Christian Rosenkreutz

Osobnost legendárního zakladatele ‚tajného‘ středověkého řádu Růže a Kříže, Christiana Rosenkreuze, je bezprostředně spojována s hermetickým učením. Tato jinotajná postava německého lékaře a filosofa, měla putovat na přelomu 14. a 15. století do Jeruzaléma. Podle základního rozekruciánského spisu Fama Fraternitatis (1614) však Rosenkreuz nedosáhl tohoto cíle, nýbrž nabyl v bájném arabském městě Damkaru esoterického poznání ve fyzice, matematice, magii a kabale. Toto pak po návratu přes Španělsko šířil zpět po Evropě. Putování a postava Christiana Rosenkreuze, jsou typickým alegorickým výtvorem pozdního středověku (podobně jako Komenského Labyrint světa…); s tím, že jednotlivým fázím jeho cesty lze podle alchymistického způsobu připodobňovat nejen reálnou reflexi okolního světa, ale také postupné transmutační kroky k realizaci alchymistického Velikého Díla.

Rosekruciánská hnutí 19. století

Rozekruciánská tradice souvisí s tradicí svobodného zednářství a její historii lze spolu s historií alchymie sledovat až do osvícenství. Po přerušení v 18. století křížily její již značně pokřivené a zprostředkované ideje okultisté. Mezi jejich potomky patřila i rozekruciánská skupina okolo francouzského literáta Joséphina Péladana. Ten se „…pokusil spojit katolictví s estetismem přebujelého kultu umění a s neorenesancí v okultistickém hnutí růžového kříže, 1888 založil Řád chrámu růžového kříže a jmenoval se jeho velmistrem.“ Péladan odvozoval svůj původ od chaldejských mágů. Byl zastáncem přísné vnitřní kázně, což se projevilo i v přísaze skládané při vstupu do řádu: „Přísahám, při svém věčném hledání, že budu zbožňovat a milovat krásu na cestách Umění a Mystéria; že budu chránit své srdce před sexuální láskou pro tu ideální a nikdy nebudu hledat poezii v ženě, která je pouze jejím hrubým obrazem.“