Ronov nad Sázavou

Jen málokdo v dnešní době ví, proč se ocúnům říká naháče. V místě, kde dnes stojí zříceniny hradu Ronov, bývala kdysi pastvina. Právě zde toto označení vzniklo.

V dobách dávno minulých se na místě dnešního hradu poklidně popásalo stádo oveček. Ovce hlídal chudý sirotek Vašík, který neměl na světě nikoho kromě ovcí. Jeho jediným živobytím bylo mléko a sýr, které mu dávaly ovečky.

Blížil se konec léta, zlatavé listí se začínalo snášet k zemi a pastvina se ráno čím dál častěji zahalovala do mlhy. A právě tehdy se Vašík odhodlal navštívit vesnického rychtáře a poprosit jej o novou pasáckou halenu, protože ta jeho byla celá potrhaná. "Nemusí být ani nová, stačí mi i obnošená" prosil rychtáře. Ten se na chlapce rozhněval. "Musí ti stačit ta tvoje, holoto žebrácká. Stačí, že tě živíme. Zmiz mi z očí."

Vašík na nic nečekal a vydal se zpět na pastvinu. Lehl si do podzimním sluncem prohřáté trávy a tiše plakal. Nastal večer, tma a chlad pohltily údolí.

Ráno šla za Vašíkem vdova ze vsi, která vyslechla jeho promluvu s rychtářem. Zželelo se jí chlapce a ušila mu novou halenu. Když došla na pastvinu, viděla jen ovečky.

Rozhlédla se kolem, ale Vašík nikde. Jenom v orosené trávě se bělaly cáry z Vašíkovy haleny a celá louka byla poseta bílými kvítky, které tu nikdy předtím nerostly. Teprve tehdy, když lidé nemohli Vašíka najít, dovtípili se, že neznámé květy jsou chlapcovy slzy. Protože byl Vašík takový naháč, začali květinám říkat naháčky.

A slz, které pasáček uronil, nebylo opravdu málo. Snad proto dostal později vystavěný hrad jméno Ronov.