Ronov

Zříceniny starého hradu na kopci nápadného tvaru připomínající homoli, jsou opředeny mnoha pověstmi o pokladech ukrytých uvnitř hory.

Říká se, že poklad se otvírá každoročně na Květnou neděli. Není však jednoduché poklad získat. Bohatství pečlivě střeží obr s ohnivýma očima a velkým orlím nosem mezi nimi. Člověk, který chce poklad získat, se nesmí obrovi podívat ani na okamžik do jeho uhrančivých očí, jinak by se bohatství propadlo přímo před ním do země a on by ho již nikdy nenašel.

Avšak jednou o Velikonocích se stala věc více než podivná. Mladá žena šla tenkrát do lesa na chrastí. Chuděra muže ztratila ještě dříve, než se jim děťátko narodilo. Velikonoce toho roku přišly brzy a ještě byla zima. Mladá matka se strachovala o zdraví svého maličkého dítěte a proto chtěla, aby bylo v chaloupce trochu teplo.

Na úpatí vrchu, na němž stojí trosky hradu, se žena udiveně zastavila.

Před sebou spatřila otevřená železná vrata, která tam nikdy nebyla. Vyzařovalo z nich tajemné světlo. Matka s dítětem v náručí stála chvíli před vchodem do skály. Jako by jí něco říkalo, že má jít dovnitř.

Opatrně, pomalými krůčky prošla žena vraty a stanula v jeskyni. Nebyl zde však žádný poklad, jak se mezi lidem říkalo, ale pro matku byla hromádka uhlí cennější než kopa zlata.

Položila děcko a do zástěry si nabrala tolik, co unesla a vyšla ven. Ze všeho údivu zapomněla dítě v jeskyni. Jakmile vyšla ven, chtěla se pro něj vrátit. Ale když se otočila, žádná vrata tam už nebyla.

Plačíc se žena odebrala domů. Uhlí vysypala ze zástěry a tu ji čekalo obrovské překvapení. Místo uhlí dopadaly na zem kousky zlata. Žena se však neradovala a stále myslela na své dítě.

Uplynul rok a žena se vydala ke skále prosit o své děťátko. Její prosby byly brzy vyslyšeny a skála se otevřela. Matka radostně chytila dítě, rychle vyšla ze skály a vůbec si nevšímala všeho bohatství, které leželo kolem. Nic pro ni nemělo takovou cenu jako vlastní dítě.