Rokštejn

Nad potokem Brtnicí se pyšní již dlouhé věky malebné zříceniny hradu Rokštejna, nazývaného též Rukštejn nebo Rutenštejn.

Od dávných dob, kdy hrad vyhořel a rokštejnští rytíři jej museli opustit, se vypravují pověsti o obrovském bohatství, které skrývají sklepení hradu. Říká se, že poklad lze získat jen o Květnou neděli, než v kostele doslouží mši, nebo na Velký pátek.

Poklad však není lehké vydobýt. Hromady zlata hlídá veliký černý pes s ohnivým jazykem a jiskřícíma očima. Pověst praví, že je to duch jednoho z rokštejnských rytířů, který byl velice hamižný a lakomý. Za svůj život nashromáždil obrovské bohatství, které ukryl ve sklepení hradu, aby se jej nemohl nikdo zmocnit. Ani v hrobě nenašel klidu, a proto hlídá jeho duch poklad.

Čas rychle míjel, uplynul rok, deset let, ba dokonce celé století od doby, kdy rytíři hrad opustili, ale pověst zůstávala stále.

Toho roku přišlo jaro brzy, již před Velikonocemi všechno nádherně rozkvetlo. Celá zem oslavovala velikonoční svátky. Škaredá středa i Zelený čtvrtek uběhly jako voda a nastal Velký pátek.

Ten den odpoledne vyšla děvečka ze statku v Brtnici natrhat květiny. Pomalu kráčela podél potoka a trhala rozkvetlé kytičky. Bylo příjemné teplo, slunce již začínalo hřát a dívka šla stále dál a dál.

Ani nevěděla, jak se ocitla u zřícenin Rokštejna. Byla již unavena, a tak usedla do stínu chladných zdí. Tu zaslechla žalostné vytí psa, které se ozývalo stále hlasitěji. Dívka se zaposlouchala a zakrátko sestoupila do podzemí, odkud vytí vycházelo.

Před děvečkou se rozevřela obrovská síň, ozářená zlatým světlem, vycházejícím z pokladu. Před sebou uviděla černého psa, jehož nářek nahoře slyšela.

Opatrně k němu přisedla a chtěla jej pohladit. Pes se však odtáhl a začal výt. Děvče bylo statečné a ubohého zvířete jí přišlo líto. Celou věčnost tu musí být o samotě, nikdo nemá podivného psa rád. Pokusila se jej znovu pohladit a tentokrát už se jí to podařilo.

Pes si spokojeně lehl a znenadání promluvil lidským hlasem. "Vezmi si, co jen chceš. Máš dobré srdce a zasloužíš si lepší život." Dívka udiveně zamrkala očima a nevěřícně se natáhla po několika zlaťácích, ležících opodál. A vskutku nic podivného se nestalo a pes jen přikývl velikou hlavou.

Ještě dvakrát si dívka vzala maličkou část pokladu, ukryla získané bohatství do kapsáře a velice děkovala strážci pokladu za to, že ji tak obdaroval. Pes však již nikde nebyl. Dívka vstala, ještě jednou poděkovala a vydala se na statek.

Od těch dob se nikomu nepodařilo poklad najít, i když se o to mnozí usilovně snažili.