Rodina v Islámu

Existuje mnoho definic a popisů rodiny. Pro naše účely přijmeme následující zjednodušenou definici. Rodina je lidská společenská skupina, jejíž členové jsou svázáni pokrevními anebo příbuzenskými pouty.
Rodinné pouto obsahuje práva a povinnosti předepsané náboženstvím, prosazované právem a sledované členy této skupiny. Podle toho mají členové rodiny jisté společné závazky. Jde o závazky spojené s příslušenstvím k rodině a jejím zaopatřením, dědickým a rodinným právem, vztahem k mladé generaci, zabezpečením starých lidí a s úsilím pokračovat v existenci rodiny v míru.
Z toho je jasné, že základem islámské rodiny jsou pokrevní pouta anebo manželské závazky. Adopce, vzájemná náklonnost, zákaznické vztahy, soukromý souhlas k pohlavním intimitám a "zvykové právo" nebo "světské manželství" nevytváří rodinu v islámském smyslu. Islám buduje rodinu na pevných základech, které dokážou zabezpečit rozumné trvání rodiny, skutečné bezpečí a zralé intimnosti. Základy rodiny musí být pevné a přirozené, aby mohly vyvolat upřímnou vzájemnost a morální uspokojení. Islám uznává, že neexistují přirozenější vztahy než pokrevní svazky a žádný celistvější vzor pohlavní intimity než ten, v němž se spojuje mravnost s fyzickým uspokojením.
Islám uznává náboženské ctnosti, společenskou nezbytnost a morální výhody manželství. Normální způsob chování muslimského jednotlivce se zaměřuje na rodinu a na snahu založit vlastní rodinu. Manželství a rodina mají v islámském systému ústřední postavení. V Koránu je mnoho pasáží a Prorok pronesl řadu výroků, v nichž se mimo jiné praví, že když se muslim žení, ovládl již polovinu svého náboženství; takže nechť myslí na Boha a pečlivě se stará o zbývající polovinu náboženství.
Muslimští vědci vykládají manželství podle Koránu jako náboženskou povinnost, morální pojistku a společenský závazek. Jako náboženská povinnost musí být manželství naplněno, avšak podobně jako všechny ostatní islámské povinnosti je nařízeno jen těm, kdo jsou schopni zvládnout závazky, které z manželství vyplývají.

1. Smysl manželství
Lidé mají mnohdy na manželství různé názory, podle islámu je to však silné pouto (mithaqun ghalíz), významný závazek v plném smyslu těchto slov. Je to závazek vůči samotnému životu, ke společnosti a k důstojnému, smysluplnému životu lidského pokolení. Je to svazek, který partneři vytvářejí nejen mezi sebou, ale i vůči Bohu. Je to závazek, v němž nacházejí vzájemné naplnění a seberealizaci, lásku a mír, soucit a vznešenost, pohodlí a naději. Je tomu tak, protože islám považuje manželství hlavně a především za bohabojný čin, čin zodpovědné oddanosti. Ovládání pohlavního pudu se může stát morálním triumfem, rozmnožování společenskou nutností nebo službou a zdraví potěšujícím stavem mysli. Přesto tyto hodnoty a cíle manželství nabývají zvláštního smyslu a navzájem se posilují, jsou-li spojeny s ideou Boha, uvažuje-li se o nich také jako o náboženském závazku a jsou-li chápány jako Boží požehnání. A právě to je ústředním bodem manželství v islámu. Parafrázujeme-li některé koránské verše, lidstvo se v nich vyzývá, aby plnilo své povinnosti vůči Bohu,
"jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen (Korán, 4:10 ).
A On je ten, jenž vás stvořil z bytosti jediné a z ní utvořil i manželku její, aby přebývala u ní (7:189).
A patří k jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás lásku a dobro - a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé" (30:21).
Dokonce v těch nejobtížnějších obdobích manželského života, uprostřed právních sporů a pří, připomíná Korán stranám zákon Boží; nařizuje jim, aby na sebe byli laskaví, skutečně dobročinní a především, aby plnili povinnosti vůči Bohu. Stojí za povšimnutí, že islámská opatření vztahující se k manželství platí stejnou měrou na muže i na ženy. Kupříkladu se mužům nedoporučuje celibát, rovněž i ženám. Uznává se tím fakt, že potřeby ženy jsou stejně oprávněné a že se o nich uvažuje se stejnou vážností. Ve skutečnosti islám považuje manželství za normální, přirozenou věc pro ženy i pro muže. Pro ženy snad ještě více, protože jim mimo jiné zajišťuje relativní hospodářské zabezpečení. Tato dostatečná významná výhoda žen však neznamená, že manželství je čistě ekonomickou transakcí. Nejméně důležitým činitelem Islámského manželství je činitel ekonomický bez ohledu na to, jak velkou by mohl mít moc. Prorok údajně řekl, že ženu člověk hledá pro manželství kvůli jejímu bohatství, pro její krásu, pro vznešenost jejího rodu nebo pro její náboženské vlastnosti; požehnaný a šťastný je však ten, kdo si zvolí partnerku pro její zbožnost a dá jí přednost před všemi ostatními hledisky. Korán, nařizuje manželství svobodným a zbožným, i když jsou chudí nebo jsou otroky (24:32). Na druhé straně věno, které manžel své manželce věnuje, patří pouze jí bez ohledu na jeho výši, a to, co manželka získala před a po uzavření manželství, náleží rovněž pouze jí. Neexistuje žádné nezbytné nutné společné vlastnictví manželů a manželek. Navíc je to manžel, který zodpovídá za hospodářské zabezpečení a udržování hospodářských jistot své rodiny. Musí dokonce své ženě poskytnout pomoc a služby, na něž byla zvyklá před uzavřením manželství, podle některých vědců žena nemá žádnou právní povinnost dělat běžné domácí práce, i když je dělat může a obvykle je z jistých důvodů provádí, například z důvodů hospodárnosti, spolupráce aj.

2. Trvalost manželství
Islám považuje manželství za velmi vážný svazek, a proto předepisuje jistá opatření, která si kladou za cíl učinit manželský svazek co nejtrvalejším. Obě strany se musejí snažit vyhovět podmínkám správného věku, obecné vhodnosti partnerů, rozumného věna, dobré vůle, svobodného souhlasu, nesobeckého poručnictví, počestných úmyslů a právní diskrétnosti. Když partneři uzavírají manželskou smlouvu, musejí tak činit s jasným úmyslem, že jde o trvalé pouto osvobozené ode všech nahodilých a dočasných ustanovení. Z tohoto důvodu jsou v islámu zakázána manželství na zkoušku, manželství uzavřená na určitou dobu a všechna pokusná manželství.(3) V jednom z nanejvýš jasných a srozumitelných výroků Prorok prohlásil (Bůh mu žehnej a dej mu mír), že odsouzeni jsou muži a ženy, kteří nacházejí uspokojení v časté změně manželského partnera, takzvaní "ochutnávači", kteří se chvíli těší z jednoho muže či ženy, pak přejdou k dalšímu partnerovi, pak ke třetímu, atd.
Klást důraz na trvalost manželství neznamená, že manželská smlouva je naprosto nezrušitelná. Muslimové jsou v Koránu označováni jako "střední národ" a islám je opravdu náboženstvím "zlatého středu", dobře vyváženým a soudržným systémem. Zvlášť patrné je to v manželství, které islám nepokládá ani za posvátné ani za jednoduchou občanskou smlouvu. Manželství v islámu je spíš něco zvláštního majícího rysy posvátné a smluvní povahy. Stejně tak je pravda, že alternativou nahodilého nebo dočasného extrému není další extrém naprosté nerozlučitelnosti manželské smlouvy. Islámský způsob je spravedlivý a realisticky umírněný. Manželská smlouva by se měla považovat za vážné, trvalé pouto. Jestliže však z vážných důvodů dobře nefunguje, lze je ukončit laskavým a čestným způsobem, spravedlivě a klidně.

3. Vztah muže a ženy
Oba partneři by měli přistupovat k výběru partnera na základě zbožnosti a s rozumnou spokojeností s podmínkami manželství; pak se ubírají ke šťastnému a plnému manželskému životu. Islám však jde ve způsobu chování manželů a manželek mnohem dál. V Koránu a v sunně je mnoho výroků nařizujících laskavost a spravedlnost, pochopení a lásku, ohleduplnost a pozornost, trpělivost a dobrou vůli. Prorok ( jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že nejlepší muslim je ten, který se nejlépe chová ke své rodině, a že největším, nejpožehnanějším potěšením v životě je dobrá, bohabojná žena.
Plněním manželství se pro obě strany vytvářejí nové role. Obě role jsou skupinou spravedlivých, úměrných práv a povinností. Role manžela se odvíjí od morální zásady, že jeho čestnou povinností vůči Bohu je chovat se ke své ženě laskavě, čestně a trpělivě, poctivě jí živit nebo ji počestně propustit z manželského svazku a nepůsobit jí žádnou bolest nebo zármutek (Korán, 2:229-232; 4:19). Role manželky je shrnuta ve verši, že ženy mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše (2:228). Tento stupeň muslimští vědci obvykle vysvětlují ve spojení s jinou pasáží, která mimo jiné praví, že muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám) (Korán, 4:34). Tento stupeň lze přirovnat k tomu, co sociologové nazývají "instrumentálním vedením" nebo vnější autoritou v domácnosti, která vzniká dělbou práce a rozlišením rolí. Neznamená to však žádnou kategoriální diskriminaci nebo nadřazenost jednoho pohlaví nad druhým.(4)
A. Práva manželky: Povinnosti manžela: Přeloženo do pravidel chování, tyto etické principy přidělují ženě jistá práva a jim odpovídající povinnosti. Protože Korán a Prorokova sunna nařizují vůči ženám laskavost, je manželovou povinností obcovat s manželkou spravedlivě a laskavě. Jedním specifickým následkem tohoto Božího příkazu je manželova zodpovědnost za plné zaopatření manželky, povinnost, kterou musí provádět radostně, bez výčitek, ubližování nebo blahosklonnosti.
Obsah zaopatření: Zaopatření zahrnuje manželčino nezadatelné právo na bydlení, odění, výživu a celkovou péči o dobré živobytí. Ženino obydlí musí být takové, aby splňovalo nároky na rozumnou úroveň soukromí, pohodlí a nezávislosti. Nanejvýš důležité jsou dobré živobytí ženy a stabilita manželství. To, co platí o obydlí, platí také o oděvech, potravinách a celkové péči. Žena má právo požadovat od manžela oděv, potraviny a péči v souladu s jeho prostředky a jejím životním stylem. Tato práva se vykonávají bez přehánění nebo lakomství.
Nemateriální práva: Materiální práva manželky nejsou právy jedinými. Manželka má další práva morální povahy, jsou rovněž závazná a specifická. Manželovi Boží zákon nařizuje, aby se ke své manželce choval spravedlivě, aby respektoval její city a aby jí prokazoval laskavost a pozornosti. Manžel jí nesmí dát najevo nevůli, manželka nesmí být ani vystavena pocitům nedůvěry a nejistoty. Důsledkem předchozích vět je, že žádný muž nemá právo mít ženu s úmyslem ubližovat jí nebo nějak omezovat její svobodu. Jestliže ji nemá rád a nemiluje ji, pak má žena právo požadovat uvolnění z manželského svazku a nikdo jí nemůže bránit v cestě k novému životu.
B. Povinnosti manželky: Manželova práva: Hlavní povinností ženy jako partnerky v manželském svazku je co nejvíce přispívat k úspěchu a blaženosti manželství. Musí prokazovat pozornost k pohodlí a blahu svého manžela. Nesmí ho zraňovat ani urážet. Snad nic nedokáže celou záležitost vysvětlit lépe než citát z Koránu, který popisuje bohabojné lidi, jako ty, kdo se modlí:

"Pane náš, dej nám z manželek našich i potomstva našeho radost srdce a učiň nás předními z bohabojných" (Korán, 25:74).
Na této základně spočívají všechny ženiny povinnosti a také z ní vyplývají. Aby žena tuto základní povinnost splnila, musí být věrná důvěryhodná a čestná. Abychom byli doslovnější, nesmí podvádět svého partnera úmyslným vyhýbáním se početí, protože by ho tak zbavila legitimních potomků. Nesmí také dovolit někomu jinému, aby měl přístup k tomu, co je výhradním právem jejího manžela, tedy k pohlavním důvěrnostem. Nesmí proto ve svém domě přijímat cizí muže nebo jim krátit dlouhou chvíli bez vědomí svého manžela nebo bez jeho souhlasu. Stejně tak nesmí bez manželova souhlasu přijímat dary. Tato opatření mají podle všeho zabránit žárlivosti, podezření, pomluvám a udržet mravní čistotu obou partnerů. Manželův majetek může žena spravovat. Má-li manželka přístup k jakékoli části manželova majetku nebo je-li jí svěřena nějaká částka, musí svou povinnost vykonávat moudře a šetrně. Nesmí půjčovat manželovy peníze nebo nakládat s jakoukoli částí manželova majetku bez jeho svolení.
V oblasti intimního života se má manželka snažit, aby byla žádoucí, přitažlivá, chápavá a ochotná. Manželka nesmí svého manžela odmítat, protože Korán říká, že oba mají být druhému útěchou. Je samozřejmě nutné dbát zdraví a slušnosti, ženě se navíc nepovoluje nic, co by mohlo způsobit, že její společnost nebude příjemná a uspokojující. Jestliže něco takového udělá nebo se zanedbává, pak má manžel právo narušit její svobodu, aby situaci napravil. Aby se zabezpečila maximální spokojenost obou partnerů, nedovoluje se manželovi nic, co by mohlo bránit ženinu uspokojení.

4. Vztah rodiče a dítěte
A. Práva dítěte: Rodičovské povinnosti: Obecný přístup islámu k dětem lze shrnout do několika zásad. Za prvé, existuje Boží nařízení, že žádné dítě se nemůže stát příčinou zkrácení některého z rodičů (Korán 2:233). Za druhé, rodiče by neměli nijak zkracovat dítě. Korán si velmi dobře uvědomuje, že rodiče se nedokážou vždy vyvarovat nedbalostí nebo přílišné péče. Proto za třetí Korán ustavuje určité zásady a s ohledem na děti upozorňuje na jisté skutečnosti. Upozorňuje, že děti jsou radostí života a zdrojem pýchy, semeny marnosti a falešného bezpečí, prameny zklamání a pokušení. Přitom však zdůrazňuje větší duchovní radosti a varuje rodiče před přílišnou sebedůvěrou, falešnou pýchou nebo špatnými skutky, které mohou děti způsobit. Náboženská morální zásada tohoto stanoviska je, že každý jednotlivec, rodič nebo dítě, má přímý vztah k Bohu a je nezávisle zodpovědný za své skutky. V Den posledního soudu nedá žádné dítě svému rodiči rozhřešení. Stejně tak ani rodič nemůže zakročovat ve jménu svého dítěte. Islám je také silně citlivý na ústřední závislost dítěte na rodičích. Islám jasně uznává rozhodující roli rodičů při formování dětské osobnosti. V jednom velmi sugestivním výroku Prorok ( prohlásil, že každé dítě se narodí s naprosto tvárnou přirozeností fitrah (čistý přirozený stav islámu) a teprve rodiče z něj později udělají žida, křesťana nebo pohana.
V souladu s těmito zásadami je jedním z nejvíce nezcizitelných práv dítěte v islámu právo na život a stejné životní šance. Uchování života dítěte je třetí přikázání islámu (6:151, cf. 17:23 ff).
Dalším stejně nezcizitelným právem je právo legitimity, což znamená, že každé dítě má otce, pouze jednoho otce. Třetí sada práv se týká socializace, výchovy a celkové péče. Dobře se starat o děti je jedním z nejvíce chvályhodných islámských skutků. Prorok ( měl děti rád a vyjádřil své přesvědčení, že jeho muslimské společenství bude mezi ostatními vynikat svou laskavostí k dětem. Postarat se o duchovní blaho dětí, o jejich vzdělávací potřeby a obecné blaho je dobročinnost vyššího stupně. Zájem o blaho dítěte a zodpovědnost za něj jsou těmi nejnaléhavějšími předměty zájmu. Podle Prorokových pokynů by dítě v sedmý den mělo dostat dobré, příjemné jméno a vedle dalších hygienických opatření by se mu měla oholit hlava. Měla by to být příležitost k oslavě charakterizované radostí a dobročinností.
Zodpovědnost za dítě a soucit s ním jsou nábožensky důležité a jsou rovněž předmětem společenského zájmu. Ať už jsou rodiče naživu nebo zesnuli, ať už jsou přítomni nebo ne, známí nebo neznámí, dítě má dostat optimální péči. Všude, kde jsou poručníci nebo příbuzní, jsou zodpovědní za blaho dítěte a budou vedeni k tomu, aby tuto povinnost vykonávali. Jestliže však neexistují žádní příbuzní, pak se péče o dítě stává záležitostí celého muslimského společenství, úředníků i běžných občanů.
B. Povinnosti dítěte: Práva rodičů: Vztah rodiče a dítěte je vzájemný. Rodiče a dítě jsou v islámu svázáni společnými povinnostmi a vzájemnými závazky. Avšak věkový rozdíl je někdy tak velký, že rodiče jsou už fyzicky i duševně slabí. Tyto vlastnosti někdy doprovází netrpělivost, snížená životní energie, zvýšená citlivost a snad i špatný úsudek. Může tak dojít k poškození rodičovské autority nebo k mezigeneračnímu odcizení a rozporům, někdy se tomu říká "generační propast". Pravděpodobně ve světle těchto úvah islám vzal na vědomí některá fakta a ustanovil základní opatření, kterými se řídí vztah jednotlivce k jeho rodičům.
Skutečnost, že rodiče mají vysoký věk a jsou podle všeho zkušenější, sama o sobě nezvyšuje hodnotu jejích názorů, ani neprověřuje jejich kritéria. Podobně i mládí per se není jediným zdrojem energie, idealismu či moudrosti. V různých souvislostech Korán cituje případy, kdy se rodiče ve střetu se svými dětmi mýlili a kdy děti špatně posuzovaly názory svých rodičů (viz Korán, 6:74; 11:42-46; 19:42-48).
Ještě významnější je skutečnost, že zvyky, skupinové způsoby chování a myšlení, lidové tradice nebo hodnotové systémy rodičů samy o sobě nepředstavují pravdu a právo. V několika pasážích Korán silně vyčítá těm, kdo se odvrátili od pravdy jen proto, že jím připadala nová, nebo naopak omšelá, nebo že se neshodovala s hodnotami jejich rodičů. Navíc se zdůrazňuje skutečnost, že kdyby loajalita nebo poslušnost vůči rodičům měla mít za následek odcizení člověka Bohu, pak se člověk musí postavit na stranu Boha. Je pravda, že rodiče si cení pozorností, lásky, soucitu a milosrdenství. Jestliže však sejdou ze správné cesty a vměšují se do práv Božích, pak je nutné vytyčit demarkační čáru a ubránit ji.
Korán shrnuje celý problém do mistrovského pojmu ihsán, který označuje, co je dobré, správné a krásné. Praktické důsledky pojmu ihsán vůči rodičům zahrnují aktivní vcítění se do jejich problémů a trpělivost, vděčnost a soucit, úctu a modlitby za jejich duše, úctu k jejich oprávněným závazkům a poskytování upřímných rad.
Hlavním rysem pojmu ihsán je prokazování úcty. Rodiče mají právo očekávat od svých dětí poslušnost, i kdyby jen jako částečnou splátku na to, co pro ně jako rodiče udělali. Jestliže však rodiče požadují špatné věci nebo vyžadují nevhodné věci, pak se neposlušnost stává nejen ospravedlnitelnou, ale také přímo příkazem. Postoj dítěte k rodičům nemůže být jen kategoricky podřízený nebo nezodpovědně vzdorovitý.
Poslední nedílnou částí pojmu ihsán je, že děti jsou zodpovědné za poskytování podpory a výživy rodičům. Pomoc rodičům v případě potřeby je absolutní náboženskou povinností a je nutné rodičům život co nejvíce zpříjemnit.

5. Další rysy rodinného života
S rodinným životem je rovněž úzce spojeno zacházení se "služebnictvem" ‚ dalšími členy rodiny, příbuznými a sousedy. Lidem, kteří mají služky, dal prorok Muhammad dobré rady a informace. "Pánové" musí jednat se svými sloužícími jako se svými bratry a ne jako s otroky, protože ten, kdo se svým služebnictvem jedná dobře, pravil Prorok, tomu Bůh zpříjemní a ulehčí smrt, tedy chvíli, která je obvykle bolestná a obtížná. Sloužící mají právo na spravedlnost, laskavost, milosrdenství, potravu, oděv, ubytování a další osobní výdaje. Prorok dokonce říká, že by měli být živeni a oblékáni stejně jako jejich pánové a že tyto věci pánové poskytují svým sloužícím jako část svých povinností vůči nim. Nemají být pronásledováni nebo vystavováni pohrdání nebo přetěžovaní prací. Tato úmluva ukazuje, jak si islám váží lidskosti a jak si cení práce, že nepovzbuzuje vznik třídního boje nebo despotickou vládu proletariátu. Jestliže je někdo sloužícím nebo dělníkem, neznamená to, že je zbaven svých práv nebo že je dotčena jeho lidská důstojnost. Rovněž takový člověk nepodléhá opiu utopického proletariátu. Všichni občané skutečně muslimské společnosti stojí na stejné úrovni, protože islám neuznává kastovní systém nebo druhořadé občanství. Jedinou nadřazeností, kterou islám uznává, je zbožnost a dobré skutky konané ve jménu Božím (Korán, 9:105; 49:13).
Bůh člověku nařizuje, aby rozšířil svou maximální pomoc a laskavost na jiné členy rodiny a na příbuzné, aby jím prokazoval lásku a péči. Je zajímavé povšimnout si, že slovo "příbuzenstvo" je arabštině odvozeno z kořene, který znamená milosrdenství (rahim a rahmah). Laskavost k příbuzným je zkratkou do ráje, jenž je však uzavřen těm, kdo zanedbávají tyto povinnosti. Rozšíření laskavého chování na příbuzné popisuje Prorok jako Boží požehnání života a ustanovení. Být dobrý k příbuzným je posvátná povinnost, i když třeba oni se podobně nechovají. Tuto povinnost nařizuje Bůh a měla by se kvůli Bohu dodržovat bez ohledu na reakci příbuzných (Korán, 2:177; 4:36; 16:90; 17:23-26).
V islámu mají také vysoké postavení sousedi. Sousedi všech druhů se těší mnoha výsadám, jež jim islám přiznává. Při objasňování koránského učení o sousedech se o proroku Muhammadovi traduje, že prohlásil, že nikdo nemůže být opravdovým věřícím, jestliže kolem něj v noci projde hladový soused a jestliže on sám má plný žaludek. Ten, kdo je na své sousedy nejlepší, pravil Prorok, se bude v Den vzkříšení těšit ze sousedství samotného Boha. Dary, dárky a sdílení radostí a žalu by sousedé měli mít společné. V dalším výroku Prorok pravil: "Víte-li, jaká jsou práva souseda? Pomáhejte mu, jestliže požádá o vaši pomoc; poskytněte mu útěchu, jestliže ji potřebuje; půjčete mu, jestliže potřebuje půjčku, projevte mu svůj zájem, jestliže je smutný, pečujte o něj v nemoci; zúčastněte se jeho pohřbu, jestliže zemře; blahopřejte mu, potká-li ho cokoliv dobrého; prokažte mu soucit, potká-li ho pohroma; nezbavujte ho vzduchu stavbou vysokých obydlí bez jeho svolení; nesužujte ho; dejte mu díl, když kupujete ovoce, jestliže mu jej nedáte, přineste svůj nákup do domu tiše a nenechávejte své děti brát ovoce ven, aby nevzbudily hněv jeho dětí." Prorok navíc podle tradice prohlásil, že práva sousedů anděl Gabriel tolik zdůrazňoval, že se Muhammad domníval, že sousedi, snad budou mít právo i na díl z dědictví (viz také verše číslované v předchozím odstavci).

(3)Uvědomujeme si dobře složité a propracované důvody, které někteří šíitští muslimové používají pro takzvané manželství mut‘ah. Uznáváme vědecký rozměr tohoto problému, avšak nevidíme důvod, proč se tím zde zabývat. Čtenáře se zájmem o tuto problematiku odkazujeme na detailní vysvětlení celé záležitosti v naší další knize The Family Structure in Islam.
(4) Problém stupně muslimové i nemuslimové vesměs špatně chápou. Do dost velké hloubky jsme se tímto problémem za-bývali v naší knize The Family Structure in Islam. Dospěli jsme k závěru, že ve verši se nemluví o tom, zda jsou muži lepší či horší než ženy. Ani se tam neříká, k čemu se slovo přednost skutečně vztahuje, ani že se má ztotožňovat s mužstvím nebo ženstvím.