Řetěz závislého vznikání

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské dne 18.1.2000

---

Nahý asketa

Tak slyšel jsem. Jedenkráte prodléval Vznešený ve městě Rádžagaha, v Bambusovém háji, poblíže Veverčího krmítka.

Tehdy se Vznešený časně zrána ustrojil, vzal svou misku a roucho a vstoupil do města Rádžagaha obcházet za almužnou.

Kassapa patřil tehdy k asketům, kteří považovali svou nahotu za cestu ke spáse, a proto mu říkali Nahý Kassapa. Tehdy spatřil již zdálky, jak Vznešený přichází, a přistoupil k němu. Poté, co si vyměnili pozdravy a přivítali se, odstoupil stranou a takto oslovil Vznešeného:

„Rádi bychom se zeptali ctěného Gótamy na jednu věc, pokud nám ctěný Gótama nechá naši otázku přednést.“

„Teď není doba vhodná na otázky, Kassapo, vstoupili jsme již mezi domy, teď přece žebráme.“

I podruhé se takto otázal ctihodný Kassapa, a nato potřetí, a pokaždé byl Vznešeným odmítnut, a proto namítal:

„Vždyť se nechceme ptát ctěného Gótamy zase na tolik věcí…“

„Ptej se tedy, Kassapo, jak se ti zlíbí.“

„Nuže, ctěný Gótamo, je to stále tentýž člověk, kdo může za své utrpení?“

„Nikoli, Kassapo,“ odpověděl Vznešený.

„Tak tedy, ctěný Gótamo, je to dnes už někdo jiný než ten, kdo dříve zavinil své utrpení?“

„Nikoli, Kassapo,“ odpověděl opět Vznešený.

„Pak je to tedy ovšem, ctěný Gótamo, jakoby za to mohl jak ten, kým dnes je, tak i ten, kým byl dříve?“

„Nikoli, Kassapo,“ odpověděl stejným způsobem Vznešený.

„Pak už tedy nezbývá, ctěný Gótamo, než že za to nemůže ani ten, kým dnes je, ani ten, kým byl dříve - že je to věcí pouhé náhody?“

„Ani tak ne, Kassapo,“ odpověděl opět Vznešený.

„To by snad znamenalo, že tu vůbec žádné utrpení není?“

„To v žádném případě, Kassapo! Utrpení tu určitě je, vidím ho přece a poznávám ho.“

„Jak je to tedy s tím utrpením doopravdy?“

„Kassapo! Kdyby to byl ten samý, kdo něco provedl a pak za to nesl následky, pak by tu byl odnepaměti a dostali bychom se ke krajnosti, že někdo přetrvává věčně.

Kdyby se z něj mezitím stal někdo jiný, a z něj zase další, jak by pak měl trpět za to, co už mu nepatří? To by už nebyl zodpovědný za své činy! Dospěli bychom tak k další krajnosti, že někdo každým okamžikem zcela zaniká.

Jenomže Kassapo, Tathagáta, ten se neuchyluje k žádné z obou krajností, ten učí střední cestu:

„Je-li tu toto, je tu i ono, s vyvstáním tohoto vystává i ono. Není-li toto, není ani ono, s ustáním tohoto ustává i ono. Stačí jen znát, že utrpení má svoji příčinu, a ta má zase další příčinu… Stačí jen vědět, že když tento řetěz přestane působit, tak ustane i utrpení.“

Po těchto slovech se Nahý Kassapa zaradoval:

“Výborně, pane, výborně! Jako kdyby někdo převrácené postavil, skryté odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnot lampu vnesl, aby kdo oči má, tvary uviděl – právě tak mi Vznešený vysvětlil své učení.

Proto se, pane, utíkám, ode dneška až do posledního dechu, k Vznešenému, k jeho učení a k obci mnichů jako ke svému útočišti. Nechť smím odejít do bezdomoví, nechť smím vstoupit do obce, nechť smím prodlévati v přítomnosti Vznešeného!”

Nedlouho poté ctihodný Kassapa, dlící o samotě a v odloučení, svědomitě, horlivě a odhodlaně, uskutečnil zde a nyní vlastním přímým poznáním svrchovaný cíl, kvůli němuž odcházejí synové z dobrých rodin do bezdomoví. Poznal:

“Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, dílo je završeno. Po tomto zde již není nic dalšího”.

A tak se stal Nahý Kassapa dalším ze ctihodných.


Tady a teď

To byla moc krásná buddhistická sutra, jmenuje se Nahý Kassapa, která uvádí dnešní přednášku o řetězu závislého vznikání. Přeložil ji do češtiny náš kamarád Jakub Bartovský, snad se nebude zlobit, že jsem ji tady pro vás ještě trochu upravil a doplnil z dalších souvisejících suter - Jakub je teď v Anglii v klášteře v Chithurstu a udělal tam veliký pokrok, také už vyměnil původně bílé roucho za okrové, takže už má první buddhistický stupínek odbytý a brzy z něj bude ten nejopravdovější mnich. Doufejme, že nejenom v tom rouchu, ale i v jeho vlastním srdci, protože Jakub to bere nesmírně vážně, tak jako bral odjakživa všechno. Škoda, že tady dnes není, protože právě závislé vznikání, na to on byl jednička.

v té sutře je totiž moc pěkně vidět, jak mistrovsky dovedl tenkrát Buddha vyučovat. Všimněte si, jak vždycky odvedl pozornost tázajícího jak od toho, co bude až jednou, tak od toho, co bylo kdysi, stejně jako od nějakého dalšího viníka, na kterého by se dalo všechno hodit – a přivedl ho vždycky právě sem, na toto místo:

„Tady, tady je to, tady je ten problém, právě teď!“

A tak chtě nechtě každého konfrontoval tváří tvář s tím nejpřítomnějším, čemu se neustále vyhýbáme, ale čemu stejně neujdeme – co to tak asi může být? Co člověku nejvíce připomene, že je tady a teď? Zdá se vám, že je to nějaký vzácný duchovní zážitek? Ale kdepak, je to obyčejné utrpení!

Zkrátka a jednoduše to bolí. Prosím pěkně vzpomeňte si, zda vás něco příliš bolelo jenom kvůli nějaké minulosti či budoucnosti… Vůbec ne! Většinu z nás lidí, pokud nás něco opravdu bolí, tak je to právě tady a teď - samozřejmě nikdo z nás to druhým nepřeje a každý by byl moc rád, aby je to bolet přestalo. Aby se všem bytostem ulevilo, jak říkával Buddha.

To je to opravdické a reálné, z čeho buddhismus vychází, že tady a teď je člověku mizerně, že ho něco trápí, že pociťuje nedostatek, rozpor – že je venku psí počasí, leze na něj chřipka, soused mu parkuje na chodníku a v práci se vyhazuje.

Jak si už z buddhismu dobře pamatujeme, tak Buddha nejdřív říká: dobře, když tedy něco bolí, tak to musí mít nějakou příčinu. A jak tu se podaří objevit a odstranit, zmizí časem i ta bolest.

Pamatujete se, co bylo tou příčinou bolesti? Kdo pozorně naslouchal na předchozích přednáškách, ten si vzpomene na slavné Čtyři Buddhovy pravdy - tam se mluví ojakési žízni, o naší marné snaze uhasit trvalý pocit nedostatku dalším a dalším chtěním.

My jsme tu však na mnoha přednáškách často mluvili o lpění jakožto o příčině bolesti, pamatujete si? - držet na tomhle, držet na tamtom… chytnout se a neumět se pustit. Jinde zase stojí, že to mohou především nezvládnuté smysly, a o kus dál, že kořenem utrpení je naše sobectví, utkvělý pocit „já“.

Nezvládnuté smysly, žízeň, lpění, sobectví - to už ale vypadá, že v tom snad ani není pořádek - jakoby to utrpení mělo těch příčin víc, jakoby dokonce ani sami buddhisté nevěděli, kterou z nich tedy nejdřív odstranit... nezdá se vám?

Některým z těch hodně učených to tak možná kdysi opravdu připadalo. A tak se tenkrát, v prvých stoletích po Buddhovi, rozhodli pro veliký úklid, možná až tak veliký, že pak sami nevěděli, kde a jak to vůbec skončí… (směje se). Pilně seřazovali ta moudrá indická slovíčka a budovali tak velkolepou abhidhammu, „vyšší nauku“, a jaksi s tím neuměli skončit - pořád to nebylo uspokojivé a dodnes to mají potíže sami po sobě vysvětlit. Taková nenechavá už je lidská mysl, i jim samým se nejspíš tenkrát nevyhnula ona pověstná Buddhova žízeň...

Inu podíváme se jim společně trochu pod pokličku, co v tom zbylo pro nás pěkného a co můžeme sami použít.


Bolest

Podívejte se, nakreslíme si tu na tabuli visící řetěz. To bude ten slavný buddhistický řetěz vznikání, připomíná visící žebřík. Kam vede? Kdo ví, možná až do nebe. Milí buddhisté ho dlouho nastavovali, uvidíme jak, a co z toho vzniklo.

Tady dole, kde ten řetěz končí, budou ty nejtěžší a nejhmotnější věci v životě – mezi nimi tu najdeme stáří, nemoc a smrt, a hlavně jejich věrnou sestřičku - bolest. Řetěz končí u země a jeho nejspodnější článek zde představuje věci vskutku pozemské. Je to také místo, kde všichni začínáme s duchovní cestou – snad až na několik výjimečně nadaných lidí – ztraceni v životě, avšak s velikou touhou, že by to snad – možná – jednou mohlo jít jinak.


Ztotožnění

O jeden článek řetězu výše najdeme to, co těm těžkým věcem nutně předchází, ztotožnění - buddhisté tomu také říkají zrození. To můžeme chápat jednak tělesně – děťátko se narodí do nového života – ale raději spíš obecně - jako identifikaci, ztělesnění, zhmotnění se - že se člověk úplně sjednotí s představou, že je právě tímto tělem a určitě už ničím jiným.

Když se narodíme jako miminko, s čím se ztotožníme? v buddhismu se vypočítává dvacet věcí, které v sobě schovává naše kůže - jako maso, kosti, krev, žluč... a to je dohromady naše tělo. Na mozek tehdejší učenci dočista zapomněli - škoda, mohl se jim docela hodit, zvlášť když později přepisovali pořád dokolečka to samé… (směje se). [1]

s tím vším se ten človíček postupně ztotožní. Takže zrození neznamená vlastně nic jiného než spojit se pevně s tělem, ať už byla příčinou naše maminka v prvním dni života, anebo to děláme minutu od minuty sami tím, že si potvrzujeme: ano, já jsem tady tato ruka, tato hlava… ten, co tady stojí, to jsem opravdu já a to ostatní zase já nejsem. Jedno i druhé představuje zrození a o tom buddhisté tvrdí, že je tou nejbližší a bezprostřední příčinou bolesti.

Kdyby zrození nebylo, bolest by tu nebyla. Kdyby tu nebyla naše maminka, to je každému jasné, nebyli bychom tu ani my, nikdy by se neobjevila všechna ta lidská bolest. Dokonce ani kousek z ní, buddhisté říkají „beze zbytku“.

Je to sice podivné řešení, odmítat zrození jenom proto, aby se již netrpělo, přesto právě tohle bylo v buddhistických zemích velikou módou a dodnes se s tím setkáváme – v podobě touhy nikdy se už nevtělit, nikdy už nemuset trpět.

Mnohem zajímavější řešení je však umět si poradit s tím druhým případem ztotožnění, s pevným spojováním s tělem - co by se stalo, kdybychom si neustále nepotvrzovali, že jsme právě a jenom "toto tady" (plácne se) … co myslíte? Jistě by nám ubylo obrovské množství bolesti, způsobené tím, že to má koho bolet – až na jakýsi „nevyhnutelný zbytek“.

Jenomže tohle je těžké, nesmírně těžké, udržet takový vysoký stav. Museli bychom se naučit v sobě každým okamžikem umírat – kolikrát denně se tu najdeme, tolikrát toho dokázat vzápětí nechat a zase zapomenout, kým jsme, hluboko až do masa. Bylo by to skvělé, naprosto úžasné, ale většinou je to bohužel nad lidské síly. Pro obyčejného člověka bývá proto lehčí jít nejdřív po příčině této příčiny, to znamená popolézt po našem řetězu o článek výš.


Stávání se

Takže: měli jsme dole na zemi bolest, nad tím ztotožnění ("zrození") a teď přijde stávání se. To už je o hodně zajímavější, s tím už se dá něco docela dobře dělat. Všimněte si, že odspoda nám to pokračuje stále k jemnějším věcem. Od toho nejhrubšího a nejbolavějšího postupně pořád výš a výš po řetězu - vždycky to, co je výš, je příčinou všeho pod tím - a uvidíme, do jaké až nadoblačné výše se postupně vyšplháme.

Teď co se myslí tím stáváním se. Představte si, že vašeho milého pana šéfa trefí infarkt. v práci ho povinně všichni opláčou, jdou mu na pohřeb a už tam si každý říká, kdo že si po něm sedne na jeho židli. A co se nestane, konečně to padne na vás! Sednete si na tu vysněnou šéfovskou židli a ať tomu věříte nebo ne, stanete se šéfem. A stejně jako jsme ukazovali, jak se člověk vtělí do svého těla a jak si říká - to je má ruka, to je má noha, tohle jsem já, tak tady se nevtělíte do těla, ale do role: to je má povinnost, to je má odměna, tohle smím, na tohle ještě nestačím – to jsem přece já, šéf.

Šéf, to není nějaká věc - to je role, maska, persona. Ještě včera jste byli jakýsi pan Novák či paní Nováková a dneska jste si na mě najednou došlápli – jste přece můj šéf. Stali jste se jím. Tentýž člověk se najednou cítí jako někdo jiný, rozdají se role, vy jste šéf a já jsem podřízený.

To stávání se je někdy v životě potřebné a jindy zase úplně zbytečné. Šéfovat se hodí v práci, ale pokračovat s tím doma, to už může narazit na vzpouru posádky, jéje … (směje se)

Nebo si vezměte jinou roli: utíkáte do obchodu, je za pět minut šest a tam vám před nosem takhle – ššš-ššš - stáhnou roletu. Pravda, mohli by ještě chviličku počkat, když vás vidí utíkat, ale oni zrovna nepočkají. A z vás se v tu ránu stane rozzuřený zákazník. Přijmete roli "zákazník", vezmete ji na sebe, obléknete se do ní, máte pocit, že je potřeba tam poskakovat a nadávat a hrát… koho? Sebe sama jakožto rozzuřeného zákazníka.

Kdybyste byli třeba pokorný bratr františkán, vybrali byste si naopak roli skromného člověka - řekli byste, Bůh tak chtěl, a šli byste zase pěkně bez nákupu domů a ještě byste děkovali na všechny strany, jak pěkně vás milovaný Pán Bůh zkouší. Je to samozřejmě také role, ale naštěstí o mnoho vyšší, o mnoho svobodnější.

Člověk - ať chce či nechce - jak chodí, sedí, mluví, pracuje - tak vždycky příjme nějakou roli, něčím se stane. Je pozoruhodné, jak těžké by bylo pro nás žít, aniž bychom se situaci od situace něčím nestávali.

Stávání se je podobné předchozímu ztotožnění, ale už se tu nejedná o tělo, je to v jemnější oblasti – jedná se o funkci, o roli: toho, co děláme, čím jsme, koho zastupujeme. Kolikrát za život se takto "narodíme", tj. staneme se bohatým, staneme se opuštěným, staneme se slavným, staneme se hodnou maminkou - tolikrát vklouzneme do nějaké role a pak na to dočista zapomeneme. To samotné stávání se, to je zpočátku docela nevinné – za to se ještě neplatí – ale za to zapomenutí už ano! Platí se zrozením, a když ani s tím se nevyrovnáme, tak trápením, utrpením a bolestí.

Moc zajímavé je všimnout si, co vlastně děláme, když se po nějakou dobu nemáme čím stát. Vzpomenete si? Je nám přitom tak nějak divně, úzko, začneme mít neurčitou touhu … Po čem? Hádejte!

Napovím vám: Psycholog řekne: „On nebo ona se nerealizuje.“ Nemá se jak realizovat, to je totéž jako nemá se čím stát, čeho se chytit. Hledá tedy roli, hledá uplatnění - ale nenachází!

Jenomže druhými dveřmi přijde k témuž psychologovi jiný či jiná a stěžuje si na pravý opak – že má v rodině nesnesitelné peklo, že by dal či dala všechno za to, aby se z něj dalo uniknout. v tomhle případě zase roli má, dokonce až moc pevnou, ale nedokáže se jí pustit, aspoň občas hrát jinou roli, nějakou svobodnější. Nebo už je to tak zlé, že to nejde vůbec – ztuhlo to a je z toho ta dobře známá Buddhova bolest, kterou náš řetěz dole končí.

Jak z toho tedy ven? Jak to zařídit, aby se daly hrát naše životní role a nepřerostly nám ve vězení, obrazně řečeno aby se nasytil vlk  - nebo raději tradičně hubení theravadští mniši (směje se) – a koza nám zůstala celá? Uvidíme dál, necháme se překvapit.


Lpění

Tak nám ten žebřík roste odspoda nahoru. Měli jsme bolest, té předcházelo ztotožnění, to bylo její podmínkou, a tomu zase předcházelo stávání se. A tomu předchází lpění, to naše oblíbené buddhistické lpěníčko, o kterém už víme, že se na nás lepí kudy chodíme, tak jako smůla na paty.

O lpění jsme tady už říkali hodně, ale připomenout si ho, to se vždycky hodí. Vzpomínám si, jak jsme kdysi byli s mojí ženou Jiřinou v Nevadě. Spali jsme tenkrát v autě uprostřed pouště, peněz bylo málo. Bylo příšerné horko. Ráno jsem si kousek odskočil a tam rostl moc pěkný kaktus, roztomile chlupatý, tak jsem ho chtěl ženě kousek přinést, aby si ho pak doma zasadila. Jednu pichlavou kuličku jsem tedy uloupl, jenže z ní trčely zvláštní dlouhatánské tenounké bodlinky a ty se mi okamžitě zapíchly do ruky. Tak jsem ten kaktus rychle odtrhl, ale on se hned zase zapíchl do druhé ruky. Postupně jsem pak přehazoval kaktus z jedné ruky do druhé a ono to čím dál tím víc píchalo – do obou rukou – a to jenom proto, že jsem ten kaktus nechtěl - nebo už pak spíš nemohl – pustit. Nakonec ale přece jen povolil, dali jsme ho do krabičky a dovezli si ho na památku až domů.

Tak přesně takhle funguje lpění. Nechtít něco pustit, neumět něco pustit, nemoci už něco pustit. Taková zapeklitá kombinace neochoty a nešikovnosti. A bylo by divu, kdyby to vždycky v důsledku nebolelo.


Chtivost

I lpění má svou příčinu. Je to jakási marná touha nebo spíš chtivost, nenasytnost. To je to, o čem mluví často Buddha, ta jeho pověstná žízeň, že člověk stále nemá a nemá dost a pořád by něco chtěl a tohle mu nestačí a tamto mu nestačí a vůbec nic mu nestačí.

Tady na Západě o tom máme pěknou - vlastně docela buddhistickou (směje se) - pohádku o rybářovi a rybce. Jedna verze pochází tuším od Puškina a jinou zase pěkně vyprávěl Jan Werich. v obou však zjistíme, že to není ani tolik pohádka o rybářovi nebo rybce, jako hlavně o nenasytné rybářce - ta si diktuje, co se má stát. Chudák rybář je tam v nezáviděníhodné roli: Vždycky musí za rybkou, aby mu splnila stále opovážlivější přání rybářky, a přitom se za to hluboce stydí - jemu by možná stačilo, kdyby ho milá rybářka nechala sedět v klidu s prutem a koukat do vody - buddhista by řekl meditovat, a bylo by to. Jenomže chtivost je tady a přání se plní, postupně od malých až po nemožná, dokud se rybka nerozhněvá a nezačne to všechno zase od začátku - ze všech těch vytoužených věcí už zase nemají nic. Buddhista by řekl: touha v důsledku způsobila smrt a nové zrození.


Pocit

Touze vždycky předchází nějaký pocit nebo vzpomínka na něj. Touha má tedy svou příčinu: že je něco příjemné a hodilo by se nám to, že je něco protivné a pryč s tím. Na to máme hluboko v mozku takový kousek, který nám tam napovídá, co má být příjemné a co má být nepříjemné. Nebo spíš diktuje. Je to v nás velice hluboko a těžko se to dá nějak nahonem ovlivnit nebo dokonce předělat.

Dokonce se domnívám, že i zvíře má velice podobné pocity, že nejsou jenom omezené na člověka. Nejsem sice příliš znalý v biologii ani v psychologii, mezi námi ani v buddhismu, a tím méně v psím a kočičím buddhismu, i když ten třeba jednou také bude... - ale mám velmi silný dojem, třeba podle našeho psa, že i zvíře cítí úplně stejně. Máme afrického lvího psa a ten když leží na gauči a závidí nám, jak obědváme, tak to je taková touha, to byste koukali! A ty pocity... Ta hrobová vážnost pohledu... a to neochvějné soustředění... (směje se) - když jde o žrádlo. Zkrátka kromě toho našeho slavného myšlení to není zase tak velký rozdíl, o kolik jsme složitější bytosti.

To, co v nás vevnitř opravdu rozhoduje, to pochází ještě z dob zvířat a určitě to nejsou myšlenky - ty tomu jenom připravují cestu. Naše vlastní rozhodování je hluboko v pocitové oblasti a je dobré se s tím smířit. Ano, rozhodují mé pocity, přestože mám dojem, jak jsem to pěkně vymyslel, vyřešil, odhadl či posoudil! Je to úplně jinak, než se mi zdá - teď, za chvíli, a pak zase... pořád.

Naštěstí to neznamená, že bychom měli rozum honem vysypat do popelnice - to v žádném případě - ten se nám tu ještě dneska bude náramně hodit, uvidíme dál.


Buddhův řetěz závislého vznikání

Tak si ten náš řetěz znovu projdeme, tentokrát pro změnu svrchu: Pocit, který v nás rozhoduje co je žádoucí a co není, po něm marná touha, ta způsobí lpění, to má za následek stávání se někým, v důsledku ztotožnění s tělem a z toho nakonec všechno pozemské, včetně nevyhnutelné bolesti.

Takhle nejspíš vypadal náš řetěz závislého vznikání v raných Buddhových dobách, než ho později začali postupně dál nastavovat.[2]

Všimněte si, to je moc zajímavé, že tady zatím není ani slovíčko o nějakém přemýšlení, o nějakých hlubokých citech, o nějakých vztazích, o ničem, pod čím se dneska chápe běžná duševní činnost. To tady vůbec není! Je tady docela holý a primitivní řetěz příčin – pocit, touha, lpění, stávání se, zrození a bolest, takhle pěkně na talíři bez ubrousku. Buddha se totiž nikdy s ničím nemazlil, byl to skutečně velice přísný člověk, byť nesmírně laskavý, a vždycky vykládal pravdu nahou a bez ozdob, tak jak byla. A skutečně - ať myslíme okolo, jak chceme, ať to přikrašlujeme něčím rádoby duchovním, ten skutečný základ je právě jenom tohle.

Jenomže právě s touhle prostotou a chudobou můžeme dokázat báječné věci. Pokud se nám podaří řetěz příčin utrpení alespoň jednou takhle jasně uvidět, je to cesta, jak může utrpení skončit. Jde o to, dokázat ten řetěz roztrhnout, aby ty příčiny nepokračovaly a neměly stále těžší a bolestivější následky.

Chtěl jsem jako příklad vzít nějaký řetěz s sebou, jeden máme na chatě, ale bylo mi mizerně, chřipka vesele řádí, a tak jsem se na chatu nedostal… takže tam zůstal ležet těžký rezavý řetěz pod sněhem. Můžete si ho aspoň představit.

Šlo mi o to ukázat na něm, co každý dobře ví: že když chce roztrhnout jakýkoli řetěz, tak není potřeba pilkou přeřezat všechny jeho články. Každý si přece pamatuje, že stačí, když povolí alespoň jeden článek. Který? Teoreticky je to jedno, ale pokud nemáme sil nazbyt, tak jistě ten nejslabší.


Který článek řetězu přerušit

Jenže který článek našeho řetězu to bude? A tady už se dostaneme k tomu, že jako lidé jsme různí. Pamatujete si, jak jsme tady kdysi dávno na jedné přednášce ukazovali, že když se medituje - na tom se to pozná nejlépe - tak že se tam lidé dělí na hodné a důvěřivé ovečky, které se rády přitulí ke stádu, a na neposedné králíky, co se pořád koukají okolo a do všeho strkají nos.

A právě podle toho, co člověk umí a jak se cítí, je schopný se tady s tím řetězem vypořádat, každý po svém.

Podíváme se tedy, kde začít: Tady dole, u země, kde to končí bolestí a utrpením, to jsou mohutná kovaná oka od kotevního řetězu, člověk to ani neuzvedne. Postupně výš se články zmenšují, jsou stále jemnější, až to končí malinkými očky ke zlatému přívěsku. Je to tím, že každý důsledek vznikání je vždycky těžší a pevnější než jeho příčina - tím nám drží náš svět pohromadě.

Člověk důvtipný, to bývají ti králíci, ten si řekne: "Co bych se zbytečně namáhal, přefiknu to tam, kde je to nejslabší, začnu pěkně svrchu. Jenomže - jéje - pocity, ty právě teď zmizely, touha, ta se zrovna teď vytratila, mělo by to být jako ze škatulky - ale ouvej, stejně je mi pořád mizerně ... jak to? Nějak na to celé přestalo být vidět, ztratilo se to!"

Po něm přijde člověk silový, takový beran s pořádnými rohy, a ten to zase zkusí odspoda: Bolest, do toho se pustím, s tou já zatočím, žádné ztotožňování s tělem, to nejsem já, kde by se vzalo, já jsem přece pravý jógin a všechno bude pěkně duchovní. Jenomže - jéje - proč ale na co sáhnu, to se mi plete, na co se podívám, to je nějaké cizí, koho potkám, ten mě nemá rád... a já se přitom tak snažím nebýt tím zatraceným tělem? Je to jako zeď, a pořád se to nedá prorazit!

Vidíte, že to není jen tak, že nic není zadarmo. Ty jemné články řetězu vznikání nemusí být vůbec vidět, ty nám vesele unikají, zatímco ty těžké jsou zase tak pevné, že s nimi vůbec nehneme. Takže co s tím? Co kdybychom zkusili sáhnout třeba víc doprostřed.


Není malých rolí

Zkusíme to třeba u toho stávání se, tam je to hodně zřetelné. Řekli jsme si, že stávat se někým znamená přijmout nějakou roli. Lidé (a ještě některá inteligentní zvířata) mají jednu vzácnou vlastnost, která se týká právě tohoto stávání se. Přišli byste na to, jakou? Napovím vám: Umějí se něčím stát, aniž by tím skutečně byli. Jak se tomu říká? Ano, správně, je to hra. Umějí si hrát!

Právě hra je takový zvláštní klíč ke štěstí, který se zejména v dnešní době moc hodí. Máme ho stále po ruce, protože právě dnešní společnost od nás všech neustále vyžaduje nějakou roli. Být vážený, být spolehlivý, být přitažlivá, být úřední... být tím či oním, a ze všeho nejméně být sám sebou.

Jenže ono se pak stane, že se do té role strašně moc vžijeme. Stojím doma před zrcadlem a uvažuji, že si na tu přednášku raději vezmu sako, aby to trochu vypadalo, když na mě kouká tolik lidí, aby se to břicho aspoň trošku schovalo a vyšel z toho slušný přednášející.

Jenomže co se mi může stát, že se do té role vžiji až moc: Vida, to zase pěkně vypadám, no to jsem fešák, to se budu všem líbit - a najednou ta role ztuhne a už mi zůstane.

Je to asi jako kdyby člověk nosil na obličeji jakousi plastickou masku a pak by vyšel ven do mrazu a ta maska by mu tam najednou ztuhla. A pak už ať by dělal co dělal, ať by kroutil pusou jak chtěl, tak ta maska by pořád zůstala zmražená - he he, já se směji, to jsem fešák, co? Mezitím už by si všiml - vždyť už je zle, není důvod se smát, co to dělám - ale ta maska pořád he he he, já se směji, vždyť je to ohromné... taková zmrzlá křeč...

Tak tohle je maska. Člověku se prostě přihodí, že se něčím stane a že v tom ztuhne. Co se s ním děje? Jakoby se vtělil do nějakého panáka a teď za trest tím panákem musí být, dokud ta jeho maska neroztaje, dokud nepovolí. Jenomže když mu vydrží moc dlouho, tak už ale mezitím hraje jinou roli, tím pádem ji hraje špatně a zpacká to.

Nová role se starou maskou... nic vám to nepřipomíná? Říká třeba o sobě, jaký je skvělý ministr, měl by ale přitom už dávno odejít, že ano, známe takové, no a co to potom způsobí – bolest. Nejen tedy vlastní, ale spousty a spousty ostatních, kteří to odnesou.

Naštěstí to funguje i nazpátek: Pochopit, co je to stávání se, a ten řetěz bolesti právě v tomhle místě přetrhnout. Jak? Stačí, když člověk nezatuhne v roli, kterou hraje. To je úžasná věc - třebaže pak bere věci nesmírně vážně a zodpovědně, tak dokáže role přijímat a pouštět podle toho, co je právě potřeba.

To je strašně důležitá věc. Uvědomte si to, prosím vás, a zkuste si to přebrat. Vzpomeňte si, když vám bylo hodně zle - hlavně taková ta duševní bolest - že jste vždycky v něčem ztuhli v době, kdy už jste dávno měli být někde jinde. Bylo to tak? Třeba vás někdo opustil a vy jste odmítali pustit se role, o kterou už opravdu ten druhý nestál, jenom vy sami - a vlastně ani to ne. Naštěstí když si toho jednou všimnete a když právě tohle příště neuděláte, tak opravdu najednou odpadne velikánský ranec bolesti. To se vážně hrozně hodí.


Milost nemá hranic

Ale je možné, že člověk to stávání se už neuhraje. Co mu zbývá - spadne až do ztotožnění, buddhisté říkají přímo zrození, tedy až na úroveň těla. A víte, je to zvláštní, že i tam se s tím dá pořád ještě něco dělat?

My jsme to zatím ukazovali spíš z toho králičího pohledu: všecko se pěkně pozoruje a najednou -aha, vždyť se tu hraje role, ta se prokoukne, byla to jenom maska, a už je tu svoboda. To je v buddhismu vipassaná, způsob meditace vhledu.

Je tu ale ještě druhá cesta, kterou se ten řetěz dá přerušit, a to je odpuštění nebo smíření. Ta je zase víc pro ty, kterým jde dobře samatha, meditace typu soustředění - lidem, kteří mají v sobě přirozenou důvěru.

Třeba v koncentráku bylo veliké utrpení, obrovské utrpení, dneska se na to ani nechce myslet, přesto však se tenkrát našli odsouzení, kteří trpěli méně než druzí. Byli to ti, kteří se s tím smířili, kteří to utrpení na sebe vzali a netrčeli proti. Často to byli lidé s hlubokou vírou v Boha, ale někdy jen s jakousi hlubokou životní moudrostí. Nemyslím tím samozřejmě, že tam snad byli rádi, to jistě cítíte, třeba měli i pečlivě promyšlené plány na útěk. Snažím se jen ukázat, že ti, kteří se s utrpením dokázali vnitřně vyrovnat a hluboce smířit, tak i v tom bídném stavu, ve kterém byli, trpěli o mnoho méně. Řekněme třeba stokrát nebo tisíckrát méně než ti, kteří si neustále vnitřně v sobě stěžovali a nadávali a bouřili se a pořád k té nevyhnutelné bolesti přidávali ještě to své navíc.


Opičky do zrcadla

Tak právě tohle je cesta smíření či odpuštění a ta funguje na každém stupni řetězu vznikání. Vezmeme teď ještě jednou to dneska pořád aktuální stávání se. Tam je to zvlášť zajímavé - člověk tam přijme nějakou roli: například, že je maminka, a když se s tou rolí dobře vyrovná, dobře se s ní smíří a dobře ji dělá - přestože se ta role stane velmi reálnou, protože je potřebná - tak dokáže ještě zabránit spoustě bolesti. Mohla by si přece říkat, teď musím s děťátkem k doktorovi, už zase kašle, ale já bych radši ke kadeřníkovi, je to hrůza, je to otrava. Mohla by, ale neříká si to. Dokázala se s tou rolí maminky smířit, přijmout ji, vyrovnat se s ní. Tak to je cesta smíření.

Nebo třeba ta role šéfa, jak už jsme dneska říkali. Když to bude nějaký pan Králík, tak tu svou roli okamžitě prokoukne: o přestávce v tom nejdůležitějším jednání si kamsi odskočí a udělá tam na sebe při mytí rukou kukuč do zrcadla - he he, šéf, tak tohle je ten šéf, tohle sako a tahle kravata, ale moment - večer to sundám a jede se na kole podle řeky... a najednou je zase člověkem a po té přestávce se ta zamrzlá porada rozeběhne jako zázrakem.

Kdyby ale v té roli šéfa byl nějaký pan Ovečka, tak toho by vůbec ani ve snu nenapadlo dělat na sebe do zrcadla opičky! Ten by naopak smrtelně vážně všechny přesvědčil, že to dělají ve vlastním zájmu a taky své rodiny a možná dokonce i celého národa, že to je vlastně to nejmenší, jenom když ho poslechnou, že je to věc jasná a vyřízená, a že zcela jistě a samozřejmě v ni má každý důvěru... a zase ta porada vesele poskočí a v tři se dá jít domů. Jeho kouzlem bylo to, že všechny už v jednu hodinu smířil s tím, o co by se jinak ještě ve tři hodiny do krve hádali - a jako zázrakem je to nebolí.

Králík nebo ovečka, prokouknout nebo odpustit, výsledek je naprosto stejný. Je to zvláštní, ale je to tak.


Fráňa Drtikol a jeho viržinko

Jistě už tušíte, že podobné to bude u dalšího článku řetězu, u lpění. Vzpomínám si, jak slavný fotograf a patrně ještě významnější pražský předválečný mystik Fráňa Drtikol kouříval na sklonku svého života viržinko. Takový mudrc a jógin a tantrik a buddhista a guru a co ještě... a on si kouří viržinko - to snad není možné, taková závislost, to určitě něco jiného učí a něco jiného ve skutečnosti bohužel žije - co tomu říkáte, milá paní ta a ta...

Ale kde by se vzalo! Byl to skutečně svobodný člověk. Přesto je pravda, že tom viržínku lpěl, to je to zvláštní. Ano, bylo to příjemné, on to měl rád a nechtěl se toho vzdát, možná mu to dokonce i trošičku škodilo na zdraví, kdo ví, ale pro skalního buddhistu už je to pořádná rána! Protože podle osmidílně stezky - správné vidění, správný úmysl... raz dva, je to jasné, okamžitě to viržinko zahodit, dupnout na něj a ještě se pro jistotu podívat, co jiného máme po kapsách, sirkám raději ulámat hlavičky a drobné na další dát žebrákovi... (směje se)

Jenomže Fráňa si vesele pokuřuje to své viržinko dál. Ono totiž pokud je tu opravdické smíření, tak i nějaké to menší lpění projde. Je to zvláštní, ale je to tak. Projde. Ale musí to být naprosto poctivé a taky by to nemělo nikomu dalšímu ubližovat, to by pak ten člověk v sobě musel něco dusit.

A tak se tedy lpění buďto prohlédne, že v důsledku působí bolest - to je ta osmidílná stezka - anebo se nějakým způsobem zahladí, odpustí, smíříme se s ním - no dobře, je tady, ale není to zase tak moc, aby to zkazilo dosaženou úroveň osvobození. Kdyby šel tenkrát Fráňa ještě dál, možná, že tam by mu už viržinko neprošlo - ale tehdy patrně nevadilo.


Šeherezády a Tarzani

A ten Buddhův oblíbený článek řetězu - touha, říkal jí žízeň... Oblíbený možná proto, že je hodně nápadný, co říkáte - taková šťavnatá smyslná žádost či dokonce vášeň (směje se) - no co já vím, třeba Šeherezáda při měsíčku za tropické noci - pardon, taky něco pro dámy v publiku, tak řekněme Tarzán... nebo Kevin Kostner... já fakt nevím, to posoudit nedokážu, pro mě je ideál ta Šeherezáda. v mém věku už bohužel - nebo naštěstí – jen pouhý ideál... (směje se).

Ale na tom nezáleží, teď jde o to, jestli je to dobré nebo jestli je to špatné. Jestli se to tedy může nebo nemůže. Jak si s tím poradit, hlavně když je toho moc, a to dneska je. A co na to buddhisté.

Když se tedy pán (dámy si to domyslí po svém) kouká na nějakou tu nahatou Šeherezádu v televizi, tak pokud je zdravý, tak ta touha a žádost v něm skutečně vzniká - většinou, doufejme. Jenomže to ještě pořád nemusí způsobit nějakou strašnou bolest a utrpení a zrození a celou tu buddhistickou hrůzu, to ne. Pokud se s tím dokáže vyrovnat, dokáže to ustát, tak je to v pořádku. Když ho to nevykolejí, když ho to nesrazí. Kdyby viděl, že už to nezvládne, tak zkrátka zavře oči nebo tu televizi vypne. A je to.

Nebo zase, když to není typ ovečka, ale typ králík, tak to prokoukne. Třeba u touhy po penězích. k čemu by mi bylo o moc víc peněz, co bych ještě na světě mohl dělat lepšího.... Jet ještě jednou do Itálie? Asi ne, tak třeba mít větší auťák? Taky ne, a postupně zjistí, prokoukne to, že to je vlastně past na to, aby pořád musel vydělávat a pořád utrácet. Nebo typ ovečka, ten se s tím zase smíří: co se dá dělat, vydělávají se peníze, utrácejí se peníze, živí se rodina, a je to taky dobře.

Vidíte, že i u touhy a žádosti funguje pořád ten samý princip jako u ostatních článků řetězu: buď se prokoukne, anebo se s ní nějakým způsobem vyrovnáme, smíříme, zahladíme ji. Nikdo ale neříká, že je to snadné. Pokud se touze propadne, vytvoří se závislost, lpění, a to je pak těžší - a jsme u ještě hmotnějšího článku řetězu. Proto Buddha ukazoval právě sem, na tu svou oblíbenou žízeň.


Borůvkový jogurt

Tak, a teď jsme zase nahoře, u toho zatím nejmenšího očka řetězu vznikání, a to jsou pocity. Víme už, že podle nich se vlastně rozhodujeme a že o tom nevíme vůbec nebo jenom moc málo. Třeba píchnutí komára asi nás nemá rád nikdo, a znáte dobře ten pocit, když zhasnete, už skoro spíte a najednou bzzzííííí.... přeletí přesně okolo ucha a ještě malinko zašimrá. To vyletí i ostřílený meditátor... (směje se) A přitom se mu vůbec nic nestalo, stačil na to pouhý nepříjemný pocit.

Nebo příjemný pocit. Třeba já mám rád borůvkový jogurt. To se už o mně ví. Ten smetanový. Nevím, proč zrovna ten, ale pocit mi říká, že je skvělý. Inu tedy, dám si ho k snídani. Když budu říkat, já jsem buddhista a ten jogurt není dobrý, tak jsem sice možná buddhista, ale taky trouba. Protože proč by ten jogurt neměl být dobrý? A proč bych si ho neměl dát? Pocity přece nemá cenu nijak moc předělávat. Malér je ale v tom, když při poslední lžičce budu šilhat do ledničky, jestli by se náhodou nedal zbaštit ještě druhý jogurt. To už je podezřelá touha... tak si tedy přece jen na ten náš milý buddhismus vzpomenu, že dál to už vážně nejde - a ten jogurt se pěkně dojí, pes vylíže kelímek, umyje se lžička, uloží se lžička a jde se dělat něco jiného. Tím se řetěz vznikání přerušil už v začátku, ještě než se ta jogurtová touha mohla rozvinout, dokonce i s následky velmi hmotnými, možná až přes sto kilo... a jednou budu buddhistům děkovat, že mě něco zbytečně nebolí, těch mých sedmdesát kilo zatím stačí až až.


Jak je to u dětí

Tak tohle je celý ten klasický buddhistický řetězec - pocit, touha, lpění, stávání se, ztotožnění, bolest. Jeho pochopení je cestou, jak zabránit tomu, aby člověk na světě zbytečně trpěl - a nejenom on, ale i mnoho ostatních, protože když dělá něco špatně (nebo neobratně, jak by spíš řekli buddhisté), tak vždycky natropí spousty malérů - a to by si měl uvědomit, pokud má trochu soucitu.

Jedna věc stojí za povšimnutí, a to jak je to u dětí. Tam se ten řetěz postupně vytváří, jak vyrůstají. Nejdřív to jsou pocity - děťátko nám pláče, když se mu něco nezdá, když má větříčky nebo když mlíčko není správně teplé, tak nám důvěrně projeví svou nespokojenost, a to pěkně nahlas.

Zpočátku je těžko říci, že by na něčem dokázalo pořádně ulpět, ale časem začne vyžadovat své oblíbené jídlo nebo oblíbenou hračku. Kritický okamžik nastane, když pochopí, co to je trest. Tehdy v něm začne pevně vznikat pocit osoby, tam už se začne vyvíjet maska - udělalo to a mělo udělat tohle, jedno má být, zatímco druhým je doopravdy. Postupně jak roste a rozum bere, tak se ten jeho řetěz stává čím dál tím pevnějším. To je i pro nás dospělé zajímavá škola a dá se v ní hodně naučit - když se pozoruje malé dítě, jak začíná mluvit a jednat - a navíc je to vynikající klíč k laskavosti, že člověk vlastně vidí: aha, aha, ono to dítě teď vlastně musí zlobit, ono to jinak nejde, z tohohle plyne to a z toho zas tohle, a jinam už vlastně nemůže. Ne snad, že by ho člověk v tom měl podporovat, jistě mi rozumíte (směje se).


Meditace

Možná bychom si to mohli celé zkusit prakticky, podívat se na to. Ne snad, že by od této chvíle někdo musel strnule sedět a povinně myslet tím či oním způsobem, to není nutné. Ale jak říká Buddha: začít tady a teď. Všimněte si už jenom toho, že jak se přestane poslouchat přednáška a přijde chvilka utišení, tak se pozornost vrátí k člověku samotnému. Jaká veliká změna je to najednou - aha, tady je to, a už je si člověk o hodně blíž, už je opravdu tady, začíná už skutečně tušit, do čeho půjde.

Pokusíme se teď procházet tím řetězem vznikání nazpátek. Začneme přesně tam, kde zrovna jsme, třeba: "Aha, tak mě připadá, že se tady na přednášce něco dozvím, že budu o moc větší buddhista." Nic moc. Nebo třeba: "Aha, těším se, že si trošičku odnesu a doma to zkusím a ono něco povolí." Tohle už je lepší, to všem moc přeji, ale je fakt, že tak jako tak většina z nás teď tiše uvažuje, že se budeme mít nějak lépe, co s námi bude, co si o nás myslí ostatní, jak to s námi dopadne.

Toho si všimněte. Že se tedy člověk asi něčím stal, a když už tím je, tak se nechce mít hůř, chce se mít líp. To je taková naše základní role ve hře na přežití – hrozně pevná.


Začneme na židli

Tak, a teď se na to jemně podíváme a řekneme si: dobře, mám tu dvě možnosti. Mohu to jednak přijmout, vyrovnat se s tím, a jednak to mohu prokouknout. Zkusím tedy, co mi půjde líp. Jsou mezi námi i takoví šťastlivci, kterým se dokonce podaří obojí. Přejme jim to. Ale i jedno z toho úplně stačí, i to je dobré.

Třeba někdo se tomu v duchu začne smát: jéje to je legrace, dělat tady buddhistu, nebo dokonce gurua, no to je tedy nápad, to je pěkná ptákovina. A prokoukne se. Nebo obráceně - druhý najednou pochopí: aha, a co kdybych konečně dělal všechno pořádně? Co kdybych se konečně neulejval a od všeho neutíkal – a najednou je mu taky dobře. Ono se to srovná. Postaví se rovně, se vším se vyrovná. Kdo to dokáže obojí, tak nejen zodpovědně hraje svoji roli - sedí teď v sále na židli a medituje - ale současně vidí: ano, ano, toto je jenom role. Toto jsou pravidla a každá pravidla se mají pořádně a slušně dodržovat, ale není to přitom nic víc než pouhá hra.

Kdo to takhle nedokáže, tak ať si třeba řekne: ať dělám co dělám, ať se to děje raději pro druhé. Ať to není moje, ať je to služba, ať je to pro všechny - a tím ten nafouklý balónek přehnané důležitosti vlastní role postupně splaskává sám od sebe, protože tak vychází najevo, jak je vlastně proti všemu ostatnímu docela malinký.

A tak je člověku o hodně lépe, moc se mu uleví, protože myslí na druhé, které má rád, a to je dobře. k tomu ani nepotřebuje nějak zvlášť meditovat, to může dělat kudy chodí - všude se může koukat a říkat si: aha, už zase hraji toho troubu, to bych nemusel, aha, už se zase ulejvám, už nehraji dobře svojí roli, a to bych taky nemusel. Je to jenom role, ale má se hrát pořádně.


Nic víc

Dál si člověk všímá lpění - toho, co nechce pustit, a toho je většinou spousta. A to už může trochu meditovat. Třeba co nikdo z nás většinou nechce pustit v meditaci, to je touha něčeho dosáhnout. Když už tady sedíme a sedíme a sedíme, tak aby to k něčemu bylo – samozřejmě nám, komu jinému. No, tak tohle se pouští moc těžko.

A zase - buď se to prokoukne (bdělou ostrou pozorností, jak by řekl Buddha) - copak copak, co byste z té meditace ještě chtěli dostat? Vždyť je to dobré jak to je, no tak sedíš, a vždyť ti není tak zle. Koukej si, dejchej si pěkně, no, vidíš, jak je pěkné dejchat. Zkuste si to, prosím - zadejchejte si maličko, ohromná věc… Že víc není potřeba? Že to vážně jde? Tak dobře.

Anebo když se to neprokoukne, tak se s tím smíříme. Ano, co se dá dělat, musím tady sedět a meditovat, a i kdyby padaly trakaře, tu hodinu to vydržím a basta. To je taky prima...

Občas nám tam vleze nějaká ta touha, například natáhnout nohu, to je taková nejběžnější touha, inu tedy zaznamenáme: natáhnout levou nohu. Nebo to slovy nezaznamenáme, ale nějak si to uvědomíme, to je jedno. Buď si řekneme: aha, natahovat nohu, to by bylo brzy po meditaci, prokoukneme to, nebo se s tím smíříme: co se dá dělat, tak brní ta noha, a necháme ji. Zase to vyjde úplně stejně.

A nakonec zbudou pocity. Přichází to a přichází ono. Co přijde, to také odejde. Hned nebo za chvíli, ale odejde. Stačí si toho všimnout. A nechat to být.

Sedíme a meditujeme.

(Směje se a šeptá: Tak, a teď kde je ten buddhismus? Co se ještě dál bude dávat? To už je celé, toto? Tak je, nebo není? Co říkáte? Tak to necháme po přestávce.)


Ještě výš

Je docela zajímavou shodou, že ten Buddhův řetěz vznikání také sám vznikal - Buddha ho patrně neobjevil najednou, alespoň tedy ne ve slovy vyjádřené podobě. Zdá se dokonce, že jednotlivé články vznikaly postupně až během Buddhova života - ve své první řeči mluvil přece pouze o bolesti a pak o žádostivosti - té jeho žízni - jako o první a druhé Vznešené pravdě. Ale jak postupně každého zajímalo - aha, tohle musí mít příčinu, aha, ta příčina taky musí mít příčinu... tak šli dál a dál a ten řetěz se postupně prodlužoval. (v klasické theravadě se však vesměs dodnes věří na stálost a neměnnost Buddhovy nauky od samého počátku.)

Všimněte si - jak jsme říkali, že ten řetěz se pořád ztenčuje až do stále menších a méně uchopitelných článků - ty drobné články je mnohem snadnější přestřihnout, ale mnohem těžší najít, mnohem těžší je vůbec uvidět. A tam už končí takové to bitevní pole těžkooděnců a bojovníků se životem, kterým jde spíš samatha, meditace soustředění, a začíná tam nenápadná hra na schovávanou - nic není pevné, všecko utíká pod rukama. To je ale naopak oblíbeným místem lidí, kteří rádi koukají, a pokud jsou to buddhisté, tak těm jde dobře vipassaná, meditace vhledu.

Potíž je totiž v tom, že aby se člověk dostal k příčinám těch příčin a ještě dál a ještě dál, tak musí mít čím dál tím jemnější a také bystřejší pozornost. To každý jistě věří, bolest, ten nejspodnější článek řetězu, je vždycky na dlouhé lokty. Jak už něco bolí, třeba zanedbaný zub, tak to jsou následky a hned to nepovolí. Toho si musí všimnout úplně každý. Ztotožnění s tělem, to už může povolit, aspoň třeba ve spánku, ale přes den si toho jsme stále vědomi a neumíme toho nechat. Stávání se někým, to už se dá docela dobře střídat, ale pořád ještě dobře víme, kým zrovna jsme. Ale vyšší články už vyžadují stále víc pozornosti: lpění už je vidět těžko, hlavně si tu svou závislost připustit, a touha, to už je někdy jenom rychlé hnutí mysli. Nakonec pocit, to už je často jenom mžik - chytejte pocity, kolik jich za den přijde...

A přesto buddhisté tvrdí, že ani pocit ještě není konec řetězu, že i ten má svoji příčinu. Dokonce, že i té předchází ještě několik dalších, stále jemnějších článků řetězu. Podíváme se tedy, do kterých pater výš se ještě můžeme dostat, co nás tam čeká, a hlavně - k čemu se to nám může celé hodit.


Padající hvězdy

Řekli jsme tedy, že k nalezení skutečných příčin našich pocitů musíme mít velice ostrou a hbitou pozornost. Jenomže to už není u běžných lidí obvyklé, alespoň ne v běžném životě. Je to spíš něco jako lyžování nebo tenis - člověk na to sice má schopnosti, ale musí počítat s tím, že napoprvé bude se svými výsledky spíš zklamán. Aby to k něčemu bylo, musí zkrátka cvičit. Musí se naučit velmi tiše sedět, velmi pozorně koukat, a hlavně si to sám nekazit. Jeho odměnou za to je, že ho pak hned tak něco nevyvede z rovnováhy - naučí se uvědomit si situaci včas a nereagovat zbrkle a křečovitě. A to pak nejen když sedí v meditaci, ale i když třeba řídí auto nebo když ho někdo pochválí.

Jak se to tedy vlastně cvičí? Převážná část takové meditace se odbývá v oblasti vnímání, jež předchází pocity a myšlenky. Takový mnich nebo žák pak tiše sedí a pouze registruje, co mu smysly přinesly - zabzučení mouchy, zakašlání souseda, svrbění, tlak nohy na podložku - a ke svému překvapení brzy zjistí, kolik zevních událostí k jeho smyslům přichází.

Sám bych to nejlépe přirovnal, jako když se za tiché jasné noci pozorují meteory. Je to moc krásné. Je tam ticho v pozadí a pak vždycky kratičký záblesk, který se nesmí propást. Vzpomínám si, že když jsem byl malý, tak se říkalo, že co si člověk myslí, když padá hvězda, tak že se mu splní. Mockrát jsem to zkoušel, ale nikdy jsem to nestihl.

Nakonec jsem však přece jen přišel, jak na to. Vždycky když padala hvězda - ať to stihnu nebo ne - tak jsem si vybral jednu ušlechtilou myšlenku, pokaždé stejnou. Musel jsem od té doby ještě uvidět moc padajících hvězd, ale nakonec to vyšlo. v okamžiku, když padala hvězda, už tu byla ta ušlechtilá myšlenka - povedlo se to!

Věřím, že by to vyšlo i dnes, ale člověk nikdy neví, na hvězdy není pojišťovna (směje se). Aha, a ještě maličkost - ta ušlechtilá myšlenka se mi splnila svým způsobem také, takže to vlastně bylo pravda. Dokonce bych řekl, že kdo se naučí takhle vidět padající hvězdy a nepochybovat v tom okamžiku, na co má myslet, že se mu to mé tiché přání nutně musí splnit také. Můžete to zkusit a jednou mi říci, jak jste dopadli. Každému to přeji.


Jak nepropást míček

Tedy ještě jednou: v meditaci vipassaná je cosi jako tiché pozadí - toho si teď nevšímáme, to by jinak byla meditace samatha - a potom ty kratičké záblesky vnějších událostí. Těch se naopak snažíme co nejvíc zaznamenat, jako když se v tenisu odpalují míčky, aby nám nic neuteklo.

Pokusíme se teď aspoň vyjmenovat, jak řetěz vznikání pokračuje dál, od důsledků směrem k příčinám: Každému pocitu (o těch už jsme mluvili) předchází dotek - to je zážitek, který ten pocit způsobil. Neznamená to něčeho se dotknout rukou, ale že se nás vevnitř nějaká věc dotkne alespoň natolik, že ji pocítíme. Je to důležitý přechod od vnímání k zažívání.

Tomu musí předcházet určitá schopnost ten dotek vnímat, zažít vjem - kdyby byl někdo třeba opilý nebo pod vlivem drogy nebo nemocný, tak by tu schopnost mít nemusel. Také musí být schopen ten vjem vůbec rozlišit mezi ostatními vjemy, hlavně od ostatních smyslů. Na to ho musí ale vůbec zpozorovat.

Stále se tak dostáváme k  jemnějším a jemnějším oblastem, které se mnohem nesnadněji pozorují, ale kde už není zase tak veliká váha a setrvačnost, takže se tu dá ta mnohem snadněji něco udělat. To je právě vhodné pro bystré lidi, kteří jsou schopni udržet velmi jasnou a bdělou pozornost.

Vrátíme se ještě k tomu tenisu. Dejme tomu, že žák začátečník odpaluje míčky, které mu učitel obětavě přihrává. Žák už se naučil věnovat míčkům plnou pozornost, nemá čas dělat u toho něco jiného a hra mu začíná jít. Začíná ho dokonce těšit. Vtom ho učitel pochválí, že dnes udělal velký pokrok. Co se v té chvíli nejspíš stane? Tušíte to, nebo se vám to samotným už dokonce stalo? Zpravidla to dopadne tak, že v tu ránu mu ty míčky poletí někam do zelí. Žák okamžitě začne myslet na sebe, jaký je pašák, takže už není tak pozorný a nestihne to. A dlouho mu pak ještě potrvá, než se naučí odpoutat se od myšlenek na výhru a prohru a jenom hrát tenis.

Podobně všechny ty smyslové a ostatní vnitřní prožitky na elementární úrovni jsou velmi jemné a neuvěřitelně rychlé, a proto vyžadují plnou a ostrou pozornost. A stejně jako v tom tenisu, pokud se nám tu podaří jenom koukat a nic neuchopovat, nic si nenechávat pro sebe, tak se naše mysl sama od sebe dostane do velmi pěkného a otevřeného stavu, ve kterém jsou věci, tak jak jsou. Představte si to, jako když se najednou zaostří rozmazaný obraz. Je tam totéž, co předtím, přesto je to veliký rozdíl - konečně je vidět.


Loutkové divadlo

To už se dostáváme k úplným počátkům řetězu vznikání, k bodu, kde se všechno v mysli začíná tvořit, kde začíná vnímatelný pohyb. To je moc zázračné místo, něco jako stvoření světa, ale v mysli. Pro člověka, který dojde až sem, to znamená poznání vznikání a zanikání, přicházení a odcházení - a to je moc velká věc.

Ještě úplně před tím, tam je krajní počátek všeho vnímání, ale ten už asi nikdo nikdy neuvidí - není tam čím. Přesto je to moc zajímavé, co o něm tvrdí buddhisté - že v samém počátku jak celého světa, tak i našeho vnímání stojí nevědomost, nebo jak říkají psychologové, nevědomí. Proč? To je zcela prosté. Aby vůbec náš krásný svět mohl fungovat, tak musíme mít nejen možnost vidět, ale také nevidět.

Jak to? Představte si to, jako když se hraje loutkové divadlo pro děti. Vaše dítě sice ví, že ten král je pouhá loutka, ale ono si nepřeje vidět, že je to loutka, ono se přeje co? Nevidět! Jinak by pohádka nefungovala, ztratila by se iluze skutečnosti.

Když si člověk přeje něco nevidět, tak je to jakýsi milosrdný akt: v tom okamžiku se ta věc stává skutečností. Věci se stávají skutečné právě nevědomostí - tím, že se v tu chvíli neví, nebo nechce vědět, že se dají prokouknout. Proto říkají buddhisté, že na začátku vůbec všeho stojí nevědomost. Je to vlastně jakási neochota prokouknout věci tak jak jsou, nebo jinak řečeno, je to neochota srovnat se s nimi úplně, vyhladit se, aby všechno bylo pouze takové, jaké to je.

Hru je dobré si zahrát, je to dokonce krásné, ale může být škoda v té hře nadobro uváznout a zapomenout, že je to pouhá hra. Vipassana je od toho, abychom to uviděli a samatha je zase od toho, abychom tomu dokázali odpustit a mohlo se hrát dál. Už jen tohle poznání mě vždycky naplňuje velikou radostí, jak je to na světě krásně udělané a jak to ten náš milý buddhismus pěkně vystihl.


Úplný řetěz

Tak, a máme tu už konečně celý ten řetěz vznikání. Začíná nevědomostí a končí bolestí, ale naštěstí se dá pochopit - a jak jsme si tu dnes ukázali - také v každém místě přerušit. Ještě jednou tedy všech dvanáct článků: Nevědomí, prvotní tvoření, zpozorování, rozlišení, vjem, dotek  - to je horních šest - a dál pocit, touha, lpění, stávání se, ztotožnění a bolest, to máme dolních šest.

v knihách najdete možná některé významy jednotlivých pojmů trochu posunuté - k tomu ještě nějaké ty oblíbené minulé a budoucí životy (směje se) - ale hlavní a nepopiratelný je princip:

Následek je vždycky těžší než příčina, vždy hmotnější a hmotnější. Čím slabší (vyšší) článek řetězu, tím ale vyžaduje jemnější a bystřejší pozornost, čím těžší (nižší) článek řetězu, tím naopak vyžaduje větší odpuštění a smíření.

Existují dohady, že těch šest dolních článků, týkajících se prožívání, pochází ještě od Buddhy, zatímco těch šest horních, týkajících se pozorování, přidali později jeho žáci, patrně Sariputta, Anuruddha či další. To už se však nikdy s jistotou nedozvíme.


Podobenství o voru

Jenomže teď jsme to všechno až příliš chválili, jak je to pěkně udělané, ale co také musíme přiznat, jak to někdy pak bývá v praxi: Takoví ti učenci, co jsou jenom přes hlavu a pak už nic, ti si to v té své milé hlavě krásně nalinkují, dokonce se může stát, že to všechno přesně a dokonale pochopí - a dost! Dál už nic, na víc nemají... Říkal o tom jeden mnich za Buddhových dob, už jsem zapomněl, který to byl: "Je to, jako kdybych se koukal do studny - viděl tam vodu, naprosto jasně, ale nikdy k ní nemohl."

Tak to bohužel také může dopadnout. On tam vidí jenom odraz toho světla svrchu, má to všechno v té své hlavě báječně srovnané, ale ten metr výšky, dosáhnou tam, ten mu pořád chybí.

O tom povídá Buddha takové krásné podobenství. Je to známé podobenství o voru, z Madžžima Nikaja 22, česky je to v takové maličké knížečce, kterou mám od dalšího kamaráda, od Libora Válka, ten to přeložil a budiž mu za to dík. Tak prosím poslouchejte:

Představte si, mnichové, že jde nějaký člověk  po cestě a spatří rozlehlou vodní plochu. Břeh na jeho straně je nebezpečný a hrozivý, zatímco břeh kdesi daleko na druhé straně je bezpečný a mírný. Protože tam není žádný člun ani přechod umožňující mu dostat se z jednoho břehu na druhý, řekne si:

"Je to obrovská vodní plocha - co kdybych tu sebral rákosí, větve a kmeny, svázal si vor a na něm ji usilovnou prací rukama i nohama bezpečně překonal až k druhému břehu."

Učiní tak, dostane se na druhý břeh, avšak tam si vzápětí řekne:

"Ten vor mi byl vskutku užitečný, vždyť jsem na něm usilovnou prací rukama i nohama bezpečně dosáhl druhého břehu. Co kdybych si ho teď naložil na hlavu a na ramena a pokračoval dál v cestě dle libosti?"

Co si o tom myslíte, mnichové? Bude to správné počínání, jak naložit s vorem?

„Nebude, pane.“

Co by tedy měl ten člověk dělat, jak by měl naložit s oním vorem?

Tehdy, mnichové, když překonal vodní plochu a bezpečně již dosáhl druhého břehu, by si měl říci:

"Třebaže ni tento vor byl vskutku užitečný, co kdybych ho ale teď vytáhl a uložil na suchý břeh či nechal ve vodě časem klesnout ke dnu, opustil ho a pokračoval dál v cestě dle libosti?"

To je mniši, jak by ten člověk měl správně naložit s vorem.

A právě tak, jako je to s vorem, který slouží k překonání a nikoli k podržení, tak je tomu i se svatou Dhammou, kterou zde učím.

Proto vy, mnichové, byste měli pochopit toto podobenství o voru a oprostit se od lpění nejen na nesprávných učeních, ale dokonce i na tom správném.

Tak pravil Vznešený. Moc pěkně tenkrát pravil, dodneška to má sílu: "k překonání, nikoli k podržení..." Protože kdybychom třeba ten řetěz vznikání vyjádřili trochu jinak, dejme tomu jako stonožku o stu článcích, tak mezi námi, ono by se zase tak moc nestalo! Bylo by tam víc podrobností, ale zase by se to dalo hůř pamatovat. Pár skalních buddhistů by se sice ozvalo - tradici je třeba respektovat - ale to je asi všechno.

Říká se takový postřeh, že laikové, ti většinou lpí na hmotných věcech, jako na majetku nebo na postavení, na něčem, co se dá ukázat, kdežto mnichové, ti pokud na něčem lpí, tak ponejvíce na svých názorech. A co je takový řetěz vznikání jiného než pouhý názor na to, jak to v nás vevnitř funguje, nebo spíš jak by to mohlo fungovat?

Tak prosím vás, pokud jsme tady ukázali nějaké schémátko, tak je to skutečně jenom člun, který nás má převézt přes řeku, je to pomůcka, abychom dokázali snadněji něco pustit, a ne abychom měli v hlavě o závaží navíc. A pokud ne, tak to všechno raději honem zapomeneme a budeme na sebe o to víc pozorní a laskaví a náš život bude aspoň snesitelný, když už ne dokonale poznaný a osvobozený.


Síla chudoby

Ještě před přestávkou jsem vás trochu napínal. Říkal jsem: Toto že už je všechno? Vzpomínáte si? Tak co - nebude ještě někde nějaký bůh? Nebo nějaká skvělá spiritualita? Co by ještě mohlo být dál? Zjevení? Nějaké podivuhodné zážitky, úžasné, přesvědčivé, aby si člověk konečně řekl: teď, teď to konečně vidím, to je ono! Kde jsou? Jéje... nikde!

Jak to? Jak je to možné? Taková dlouhá přednáška - a nikde nic, čeho se pořádně chytit. Tohle nic že má stačit? Dokázat jemně a bystře pozorovat, pochopit, kam vede nenechavost, umět zanechat lpění, umět přijmout svou roli a umět se jí vzdát, umět odpustit a smířit se? Žádná opravdická věc, jenom nějakých pár dovedností?

Ano, musí to stačit! Dokonce stačí i jediná z těch dovedností, pokud je naprosto opravdová a poctivá! Když totiž člověk skutečně pojme důvěru, že tohle málo stačí, tak najednou z tohohle mála se stane strašně moc! Ono vůbec nezáleží na tom, jestli zapálíte kamna jednou malou sirkou nebo jestli na to vyškrtáte celou krabičku obrovských patentních zápalek. Každý vám řekne: na oheň zkrátka jedna sirka stačí, a jak už vám jednou hoří, je dokonce úplně jedno, která to byla.

Tak podobné je to s chudobou nejstarší Buddhovy nauky: Pokud člověk pochopí, že stačí jenom tohle strašně málo, tak je najednou u kořene. Protože jak by mohl sám udělat to, co se má stát samo a jak by mohl předem vědět, jaké to bude, až to bude vědět? To přece nejde, to by byl pořád tam, co předtím! Vždycky by si to nějak zařídil po svém, vždycky by si to předem pokazil: Já chci, aby to bylo takhle, já to chci podle svého přání, podle svého názoru, podle některého článku své víry.

Člověk musí v sobě svolit, aby to málo se samo stalo. To je ten úžasný zázrak, vlastně jediný opravdový zázrak. A pak to je. A vlastně celá tahle buddhistická cesta vhledu, ta vám jenom na chvíli sebere všechny hračky. Aby to člověk v životě vůbec stihnul. Kdyby si pořád jenom hrál a vůbec ani nezahlédl, že si pořád hraje, to by měl nulovou šanci... Ani tak by se vlastně nic moc nestalo, až na tu Buddhovu zbytečnou bolest, kterou si mohl ušetřit. Ale jak k tomu aspoň jednou přičichne a pochopí - aha, ono by to šlo, tak by mu to bylo hrozně líto, že to nestihl, že ten závod se smrtí prohrál na čas.


Zpátky na začátek

Tím se zase vracíme na začátek dnešní přenášky, k té úvodní sutře o nahém asketovi. Ten se také marně snažil dozvědět se od Buddhy něco uchopitelného a pozitivního: co bylo předtím, co bude potom, jak souvisí, co bylo předtím a co bude potom, a tak pořád. Neustále to chtěl mít nějaké pevné, spolehlivé, udržitelné... ale Buddha mu to jednoduše sebral a řekl: Podívej, z tohohle máš tohle. Když toho necháš, bude to takhle. Zkus to. Zkus to a uvidíš. A to je všechno. A cokoliv uděláš navíc – řekl bych sám ještě kromě lásky - tak cokoliv uděláš navíc, to ti bude jedině překážet. A to je ten nejpůvodnější a nejčistší buddhismus. A opravdu tam už víc není. Nebo by se to dalo nazvat naprostá chudoba. Obrovská chudoba ducha... a přitom docela nepatrná.

Trošičku si to zkusíme, jenom malinko. Pár minutek meditace. Věřím vám velmi pevně, mám právě tuhle důvěru, že to zvládnete sami. Zkuste to tak, abyste vážně, teď na tuto chvíli, úplně všechno pustili a odložili, včetně toho, co vám tu ještě před chvílí někdo říkal. Prostě naráz a všechno se úplně pustí a pak se už jenom čeká, co se stane, s velkou pokorou a s láskyplnou myslí.

....

Přiznám se, že před touhle přednáškou jsem se bál, že mě s tím málem vyhodíte, fakt už jsem se normálně bál. Závislé vznikání se totiž pokládá za vůbec nejtěžší předmět buddhistické nauky. A ono vám to přitom docela pěkně jde! Fakticky to málo, toto málo úplně stačí. Přerušit ten řetěz v jediném článku... jedno v kterém... jedno, jak to dopadne... Pokud má někdo opravdickou důvěru, že tohle málo stačí, tak to je přesně ono.

Nebo, jinými slovy - že pokud to něco je, tak to pořád ještě nic není. Tak pokud tuhle nenápadnou větu pochopíte do hloubky, tak máte vyhráno. A potom můžete prohlásit jako ten nahý Kassapa: Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, dílo je završeno, po tomto zde již není nic dalšího. To vám všem strašně moc přeji. Tak nashledanou příště.

---

[1] Bhikku Gavésako: Je to 32 věcí a mozek přidává Visuddhi Magga.

[2] Bhikku Gavésako: To je ale výmysl některých západních učenců z počátku 20. století, který už ani dnešní učenci nezastávají, neboť není podložen ničím jiným, než neschopností chápat Buddhovo učení prostě tak, jak ho Buddha vyložil. Lidé chtějí za vším vidět nějaké konspirační teorie. Na https://nanavira.cjb.net je článek od Bhikkhu Bódhiho, který se tím vším podrobně zabývá.