Restaurovaná Svatováclavská kaple ohromuje

Restaurovaná Svatováclavská kaple ohromuje svojí krásou jako před staletími - Litoměřický mistr byl technologicky geniálnější než Leonardo da Vinci!

Tak jako má Řím Sixtinskou kapli s freskami Michelangela a Florencie kapli rodiny Brancacciů s nástěnnými malbami Masaccia a Masolina, tak má Praha Svatováclavskou kapli v katedrále sv. Víta, což je jeden z nejcennějších uměleckých pokladů ve střední Evropě, který byl v posledních letech kompletně restaurován. Interiér vzácné památky díky tomu vypadá tak, jak si ho kdysi představoval Karel IV. i Vladislav II. Jagellonský (obr 1).

Na práci restaurátorů dohlížela Ivana Kyzourová, ředitelka památkové péče Pražského hradu, která je sama významnou historičkou umění specializovanou na pozdní gotiku a ranou renesanci. O kapli říká: „Vše začalo v roce 2006, když jsme zjistili, že sem zatéká a na cenných nástěnných malbách se objevují bílé skvrny s výkvěty solí. Restaurátoři Petr Bareš a Milena Nečásková udělali předběžný průzkum, jehož závěr zněl, že se musí začít urychleně něco dělat, a to zejména na jižní stěně kaple, která byla nejohroženější."

Správa Pražského hradu poté rozhodla o kompletní renovaci interiéru i o novém zastřešení kaple. Co se týká restaurování výzdoby interiéru svatovítské katedrály, byl to jeden z nejnáročnějších úkolů. Výsledek je téměř zázrakem. Kaple ohromuje svojí krásou tak jako před mnoha staletími.

Na žádost krále a císaře Karla IV. postavil kapli sv. Václava Petr Parléř, jeden z největších architektů evropské gotiky. Šlo o výjimečnou zakázku. Panovník chtěl, aby tento komorní prostor v katedrále s hrobem českého zemského patrona patřil k nejposvátnějším místům Prahy. Její nádherný interiér připodobněný k Nebeskému Jeruzalému měl oslňovat návštěvníky, kteří si tu měli uvědomit, že České království je perlou ve střední Evropě a jeho panovníci vzorem pro křesťanské krále.

V dolní části stěn je dodnes patrné, jak si otec vlasti svůj umělecký sen představoval. Pod výraznou římsou se nacházejí nástěnné malby ze 14. století, možná nejpůsobivější, jaké z gotického umění v Čechách známe, které jsou doplněné deskami z dokonale vyleštěných polodrahokamů. Barevné odlesky, třpyt zlatého orámování, nádhera luxusních materiálů, to vše mělo podněcovat fantazii. Podobné kouzlo nabízejí jen nejcennější interiéry hradu Karlštejna, kde Karel IV. přechovával říšský poklad i s císařskou korunou.

Horní část kaple nad hlavní římsou zůstávala dlouho prázdná. K zásadní změně došlo až za vlády Vladislava II. Jagellonského, když se v roce 1509 objevilo v kapli lešení a na něm pracovalo několik malířů, které vedl pro nás anonymní autor nazývaný Mistr litoměřického oltáře.

Měli tu vytvořit jakýsi monumentální slabikář o životě raně středověkého světce, který byl nebeským ochráncem všech Čechů. V Praze vládnoucí Jagellonci, původem z Litvy a Polska, se tak téměř manifestačně přihlásili k tomu, že svatý Václav se stal i jejich patronem a symbolem jejich vlády opřené o přemyslovské tradice.

„Litoměřický mistr byl významnou uměleckou osobností, zařadila bych ho co do významu mezi malíře, kteří ve středoevropském umění stáli v řadě hned za Albrechtem Dürerem, Hansem Burgkmairem nebo Lucasem Cranachem," říká Kyzourová a pokračuje: „Bylo toho o něm napsáno už hodně, ale pořád je vše pouze otázkou hypotéz. Musel to být v Praze uznávaný mistr, který pracoval pro nejvyšší společenské vrstvy, dělal současně nástěnné malby i deskové obrazy. Někteří tvrdili, že se vyškolil v Itálii, ale kořeny jeho tvorby bychom spíše objevili v Německu."

Litoměřický mistr děj starých českých legend aktualizoval tak, jako by se příběhy o sv. Václavu odehrávaly v době rané renesance, kdy malíři pobírali z královské pokladny svoje honoráře. Nejpatrnější to je na vyobrazení zázraku sv. Václava na říšském sněmu, jedné z hlavních scén zabírající celé střední pole západní stěny. Vidíme tam četné hodnostáře oblečené do dobových honosných kostýmů, i když děj se fakticky odehrává v raném středověku o nějakých 600 let dříve.

Zajímavé je, že Litoměřický mistr maloval v případě těchto postav pravděpodobně jen těla, nohy a ruce, zatímco úplně jiný malíř vytvořil portrétní obličeje. Asi někomu hodně záleželo na tom, aby tváře maloval specialista.

Identifikace obličejů se zatím nepodařila, byť je možné, že ve slavnostním průvodu jsou ukryté portréty například císaře Fridricha III, jeho syna Maxmiliána I. nebo finančníka Jakuba Fuggera, který financoval Maxmiliánovu politickou dráhu (obr 2). Zřejmě i v dalších případech se na stěny kaple nechali vymalovat představitelé tehdejšího společenského a politického života, kteří měli vztah ke dvoru Vladislava II. Jagellonského, jenž sám na jiném místě kaple zaujal společně s královnou dominantní postavení i s korunovačními insigniemi v rukou.

Jeden ze současníků Litoměřického mistra však byl odhalen s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou. Jde o architekta ve scéně s prohlídkou kostela sv. Václava, který tu stojí trochu bokem s úhelníkem a kružítkem v rukou. Obecně se má za to, že jde o Benedikta Rieda (obr 3), architektonického génia pracujícího na přelomu 15. a 16. století na Pražském hradě pro Vladislava Jagellonského.

Někteří historikové umění se kdysi domnívali, že právě Ried mohl připravovat malířům kresbu architektur, že jim na zdi dopředu narýsoval všechny interiéry i exteriéry, do nichž pak malíři už jen zasadili figury. Byl by tak tvůrcem úžasné iluzivní architektury, jakou kaple nabízí. Nic podobného se ale při restaurátorském průzkumu nepotvrdilo. Vše je nutné připsat Litoměřickému mistrovi a jeho spolupracovníkům. A právě až tato restaurace památky odhalila skutečné kvality těchto malířů.

Největším překvapením je zjištění, že umělci malovali mastnou temperou přímo na neomítnutou kamennou zeď kaple. Zblízka jsou vidět všechny nerovnosti, které člověk stojící dole v kapli vůbec netuší. Nikdo neví, proč si Litoměřický mistr nepřipravil žádný hladký bílý podklad, jak bývalo tradicí. Že by šlo o typicky české šlendriánství? Pokud ano, tak to bylo geniální řešení!

Kdyby se udělala hladká omítka jako podklad, tak by malba možná už dávno opadala vlivem kolísajících teplot i vlhkosti. Ve snaze ušetřit si práci a vše udělat co nejdříve, se tak v Česku na počátku 16. století zdařil geniální objev. Malovat se dá přímo na neomítnuté kameny a drsné spáry a ono to perfektně drží! Navíc barvy díky tomu zůstaly po staletích neuvěřitelně svěží, tak jako obrazy malované v Itálii tzv. pravou freskou.

Kdyby tohle tušil chudák Leonardo da Vinci! Pokud by zvolil stejnou metodu malování jako Litoměřický mistr v Čechách, mohla Poslední večeře v Miláně zůstat dodnes zachovaná v plné kráse. Protože však udělal podklad jako pro italskou fresku a maloval na něj olejem, tak dnes je v milánském kostele Santa Maria delle Grazie oloupané torzo, které pouze náznakem ukazuje, co velikán italské renesance dovedl.

Do kaple sv. Václava můžete dnes při prohlídce svatovítské katedrály jen nahlédnout. „Statisíce návštěvníků ročně by svým dechem natolik porušili mikroklima kaple, že by práce restaurátorů přišla brzy vniveč," vysvětluje Kyzourová. Budeme si prostě muset zvyknout, že návštěva tohoto prostoru bude stejnou vzácností jako možnost spatřit při slavnostní příležitosti české korunovační klenoty, které jsou uloženy ve speciálním trezoru v katedrále Pražského hradu právě nad kaplí sv. Václava.

PhDr. Peter Kováč