Řekli o husitství

František Palacký: “Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili.“

Karel Havlíček Borovský: “…Tuto úvahu museli jsme předeslati slovům některým, ježto chceme věnovati muži, kterého pokládáme – dle našeho mínění – za jednu z prvních hvězd na obzoru českého národu, kterého alespoň, pokud nám popřáno bylo okem od předsudků protřelejším hleděti na dějiny naše, přede všemi ostatními nejvíce milujeme. Známo jest, že až posud strana jezovitská v církvi všelikým způsobem hleděla pokaliti u našeho lidu jméno a památku muže toho, a podařilo se jí skutečně tak dalece, že mistr Jan Hus, jenž zemřel pro svůj národ a pro svobodu a kterého ctí vzdělaní mužové všech národů, právě u svého vlastního lidu, pro který tak mnoho učinil a přetrpěl v nevážnosti byl, že se jméno od nevědomé sprostoty jen s jakousi ošklivostí vyslovovalo. Tak daleko byl zakořeněn onen chytře rozšířený předsudek, že si až posud málo kdo troufal s úctou příslušící zásluhám a obětem tohoto mučedníka o něm mluviti, boje se staré nepřítelkyně jeho, až posud panující hierarchie…“

Josef Pekař: “Liší-li se má práce v pojímání české revoluce náboženské, v tom především táborství, v nejednom směru od obrazu kresleného velmistrem naší vědy Františkem Palackým, je to vysvětlit především velikým rozdílem časovým, jenž dělí od sebe obojí konstrukci. Velikost husitství, jeho patos i jeho ethos je právě v jeho goticko-středověké základně a povaze; ve všem tom stojí nepochybně výše než německý protestantismus, jemuž razil cestu rozličně a jenž nepřestává býti středověkem, třeba že byl již prolomen myšlenkami renesance.“

Tomáš G. Masaryk: “Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je. Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských. Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení náboženské. Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat ve věcech náboženských na vnější autoritu církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum. Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení.“

Zdeněk Kalista: “Myšlenka, že by byl zavrženíhodným členem křesťanstva jako kacíř, jevila se českému člověku, jehož panovník již po tak dlouhou dobu stál na prvním místě křesťanské západní společnosti, nesnesitelná a naopak jej ovládala myšlenka, že je povolán k tomu, aby vedl svým příkladem ostatní národy. V tom smyslu se také Hus stává příkladem většině národa a ten přijímá boj ohlašovaný mu koncilem i nově zvoleným papežem Martinem V. jako věc své cti a příležitost, aby výrazněji uplatnil svůj hlas v rodině ostatních národů křesťanských – a to i proti sebevětší přesile. Z hnutí, jehož ženoucí síly kotvily především v užších poměrech českých, se stává hnutí významu širšího, všelidského.“

Jiří Kejř: “Husitství neodmyslitelně spolutvořilo naše dějiny a náš národní charakter a jeho vzdálené reflexy vyzařují z hloubi středověku až do naší současnosti. Tolikrát bylo zastíněno oponou mlčení, a přece nebylo zapomenuto.“

Dušan Třeštík: “Stará demokracie …přetrvala zejména v postavě svobodného zemana a vzepjala se k odporu proti zpátečnické církvi v boji za náboženskou svobodu a lepší společnost, jímž bylo husitství. Sto let před Lutherem vyslali tak Čechové Evropě poselství reformace, která skoncovala s náboženským, vědomostním a společenským ‚temnem‘ středověku a stala se předzvěstí moderního osvíceného věku a jeho svobodné občanské společnosti.“

Petr Čornej: “Každý civilizovaný národ klade ve svých dějinách důraz především na epochy, v nichž obohatil lidstvo o nové hodnoty, kdy dal světu velké osobnosti, nové myšlenkové impulzy či vzory hodné následování. Činí tak Řekové, Italové, Francouzi, Rusové, Němci, Poláci, Španělé, Angličané, Američané, Indové i Číňani, činíme tak i my. Občas, zatíženi pocitem příslušníků malého národa, s určitými rozpaky. Nejen na tomto místě je však třeba rezolutně prohlásit, že jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo a jež znamenaly vybočení z dosavadního vývoje i, ruku na srdce, kulturní izolaci od vyspělých západoevropských a jihoevropských oblastí. Jeho jedinečnost spočívá v jiném momentu. Právě husitství představovalo první velký historický pokus uskutečnit reformu života západního křesťanstva úsilím všech lidí, kteří cítili nutnost nápravy společnosti. Teprve o 100 let později ocenila luterská reformace v husitech své předchůdce a uznala jejich prioritu v důslednosti, s jakou vedli zápas za ozdravění života západokřesťanské církve. Naší povinností je proto vědět o husitské epoše co nejvíce, znát její světla a nezamlčovat ani temné stránky.“

František Šmahel: “Husitství pro mne vždy bylo součástí obecných dějin, a proto jsem předem upustil od hledání jeho smyslu pro české dějiny. Nebylo také mým záměrem psát dílo pro každého a tím méně pak promlouvat přes historii k minulému nebo současnému dnešku. Je-li a má-li zůstat historie vědeckým poznáním, ani nelze dbát na všechny. Tím více to platí dnes, kdy se husitství stalo terčem posměšků i kritických výtek a kdy největší z českých snů o lepším světě znovu doplácí na svou osudovou nadčasovost.“

Václav Havel: “Husovo vroucí, bytostné přimknutí k pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejniternějšího přesvědčení a skutků každodenního života zůstává přes proměny věků a dílčích filozofických i teologických náhledů trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Zvláštního významu však nabývá dnes, v obecné potřebě hluboké proměny smýšlení a jednání tváří v tvář prahu třetího tisíciletí. …velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace.“

Ferdinand Seibt: “Dějiny husitství mezi léty 1419 a 1431 nás učí vidět ve vnějším ohrožení důležitý svorník pro soudržnost českých revolucionářů, možná ten nejdůležitější. Zvolili sílu, podle které se zorganizovali kolem přijímání z kalicha. A nepřátelská moc je zasáhla s pravděpodobně neslýchanou krutostí. Čtyřikrát byl proti husitům kázán kříž. Za tímto účelem byl v Říši zaveden nový, efektivní daňový systém. Označení Čech jako kacířské země, často v neověřeném a nekritickém nacionalistickém zjednodušení dosáhlo v propagandě mezinárodního rozměru. Přitom nebralo ohled na Čechy žijící v okrajových oblastech, kteří zůstali věrni církvi i králi. Postup křižáků byl nemilosrdný a nečinil rozdílu. Tím spíše se nabízela jednotná obrana.“

Peter Segl: “Existuje sice ještě leckdy rozdílné pojetí, snad také co se týče ocenění husitské revoluce jako ‚anomálie historique‘ (Šmahel). Mezi historiky však panuje jednomyslná shoda v tom, že se u reformního hnutí, spojeného s Husovým jménem, v žádném případě nejedná jen o český fenomén nebo o záležitost dotýkající se jen Římsko-německé říše. Nýbrž že husitství představuje celoevropský, přinejmenším středoevropský problém. Nebo ještě vyhroceněji formulováno, že ‚husité … dělali velké evropské dějiny‘ a jejich ‚revoluce velmi hluboce ovlivnila běh evropských dějin‘ (Seibt).”

Joseph Seifert: “Tam, kde jsou názorové odlišnosti, je třeba je otevřeně přiznat. A smím-li zde mluvit jako katolík, tak nesmí katolická strana v procesu vzájemného přibližování činit vůči Husovým mylným filosofických a teologickým naukám žádné koncese, ba ani nesmí bagatelizovat názory, jež vedly Husa do skutečného konfliktu s katolickou církví. Toho by si Husité, jež čestně hledají pravdu, ani nemohli cenit. Zároveň musí katolická strana přiznat existenci oněch často do nebe volajících neřádů, proti nimž Hus a ostatní reformátoři vystupovali. Prohřešky (na obou stranách) se nesmějí zastírat či cynicky bagatelizovat. Také nemáme právo se vnitřně povyšovat nad minulé generace, nýbrž uznat, o kolik vážněji braly pravdu než my, a také si uvědomit, že bychom i my bez Boží milosti a spolupráce s ní mohli dospět k podobným nelidskostem…”

Zdroj: https://husitstvi.cz