Řecký oheň

Řecký oheň (též byzantinský oheň či tekutý oheň) byla zbraň používaná Byzantinci. Šlo o tekutou zápalnou směs, která hořela i ve styku s vodou (podle některých pramenů voda dokonce hoření podporovala). Předpokládá se, že ji vynalezl syrský uprchlík Kallinikos z Heliopole (Sýrie) někdy okolo roku 673. Byzantinci ji používali zejména v námořním boji.

„Řecký“ oheň byl poprvé použit v roce 678, kdy bylo s jeho pomocí ukončeno arabské obléhání Konstantinopole. Stejným způsobem bylo zničeno arabské vojsko obléhající byzantskou metropoli v letech 717 - 718 nebo vojsko kyjevského knížete Igora roku 941. Řeckému ohni bývá připisována zásluha o značné prodloužení existence Byzantské říše.

Primárně se řecký oheň používal při námořních bitvách proti posádkám nepřátelských lodí (nikoli tedy k ničení lodí samotných). Na palubě lodi se nad ohništěm zahříval kotel se zápalnou směsí, výpary pod tlakem se odváděly trubkou na oplechovanou příď lodi, kde se zapálily. Výsledkem byl výšleh plamene. Existovala i „protipěchotní“ pozemní verze, stejně tak byly nádoby naplněné řeckým ohněm vrhány katapulty na dřevěná opevnění apod.

Výroba řeckého ohně byla jedním z nejpřísněji střežených státních tajemství Byzance, což je hlavní důvod, proč dnes neznáme přesné složení této směsi ani její výrobní postup. Odhaduje se, že mezi výrobní ingredience mohly patřit ledek, síra, ropa, pálené vápno (jeho exotermickou reakci s vodou by se dala vysvětlit iniciace dotykem s hladinou), koudel apod., ale jde pouze o spekulace.

Každopádně se zřejmě Byzantincům tajemství výroby uchovat nepodařilo, používali jej i Arabové a něco, čemu se říkalo řecký oheň bylo známo i ve Francii. Po obsazení Konstantinopole Turky roku 1453 byly recepty nadobro ztraceny, záhadná zbraň byla nahrazena nově nastupujícími zbraněmi střelnými.

Zachovala se dobová líčení účinnosti této zbraně. Účastník sedmé křížové výpravy Jean de Joinville o řeckém ohni napsal, že letěl vzduchem.