Ramana Maharši a Bhagavadgíta

" * (zformované z pěti elementů – od nejhrubějšího k nejjemnějšímu je to země, voda, oheň, vzduch a éter)

Poznámka k verši 22
Jemnější než tělo (utvořené z pěti elementů) a smyslové orgány (oči, uši, nos, jazyk a pokožka, které jsou také utvořeny z pěti elementů) jsou smysly (zrak, sluch, čich, chuť a dotyk), které jsou přítomné v příslušných smyslových orgánech. To, že smysly jsou jemnější než smyslové orgány a tělo, je patrné na tomto příkladě. Slepý člověk má oči, ale nevidí, takže postrádá zrak. Tudíž smysly jsou jemnější než tělo a jeho fyzické orgány.

Mysl je ze všech orgánů nejjemnější a nejrychlejší, je neustále velmi aktivní, je sídlem zmatku, nerozhodnosti a povrchnosti. Funguje jako paměť či sklad informací pro pozdější využití, které ihned poskytuje, je-li to zapotřebí.

Intelekt, jenž je rozumovou částí mysli, je jakýsi zpracovatel informací, takže na rozdíl od mysli dokáže zpracovat získané informace, prošetří je a vydá potřebná rozhodnutí. Intelekt je tedy obdařen schopností úvahy, logiky, posouzení a vydávání příkazů. Informace, sesbírané pěti smyslovými orgány, jsou doručeny prostřednictvím mysli k intelektu, kde probíhá jejich vnímání a zpracování. Má-li pak dojít k nějaké činnosti, nejprve dojde v intelektu k úvaze, poté k logickému rozhodnutí, a na základě toho je vydán příkaz orgánům (jazyk, ruce, nohy, pohlavní a vylučovací orgány) vykonat danou činnost.

Nejjemnější ze všeho je Átman. Je jemnější než všech pět hrubých elementů (země, voda, oheň, vzduch a éter), smysly, mysl, intelekt a životní síla. Hrubé nemůže kontrolovat to jemné, takže mysl nemůže kontrolovat intelekt, zatímco intelekt může kontrolovat mysl.

Poznámka k verši 23
Smyslové orgány jsou zaujati a okouzleni nějakým objektem a tak vznikají touhy. Potom se smysly, mysl i intelekt ubírají rozdílnými směry. Nevědomý vozataj požene nemilosrdně koně (smysly) a kočár (mysl) odlišnými směry, jen tak pro zábavu, a nestará se tak ani o bezpečí koní, ani o kočár, a ani tak nedosáhne konkrétního cíle. Ale pravý vozataj bude velmi pozorný, nebude trápit koně, spíše bude řídit kočár tak, aby s ním dojel do cíle. Touhy, které se zmocňují smyslových orgánů a mysli, je ženou šíleně sem a tam jen pro své maximální potěšení. Ardžuna je v této bitvě tím šťastlivcem, neboť jeho vozatajem není nikdo jiný než Krišna, Ten Nejvyšší. Krišna Sám kontroluje koně, a když Ardžuna podlehne touze a klamu intelektu, dá mu patřičné instrukce a osvobodí ho od čarovné moci tužeb a dovede ho k poznání (džňána).

Boj mezi dvěma navzájem příbuznými rody, zlými Kuruovci a ctnostnými Pánduovci, o vládu v království, je popsán v Mahábháratě, velkém eposu, kde je v 6. knize obsažena Bhagavadgíta. V této gítě neboli ´Zpěvu Vznešeného´ přijímá princ Ardžuna od svého božského učitele Krišny poučení (dharmu) jak splynout s nejvyšší skutečností (Parabrahman). Válečník Ardžuna měl Satgurua Krišnu jako svého vozataje. Ostatní v této bitvě, zejména Kuruovci, měli za vozataje pouze touhu, která je samozřejmě dovedla k pohromě. Ti, kdo se odevzdají Satguruovi, jsou šťastní, oni již nemají strach z toho, co by si počali, kdyby je přepadly touhy. Pro ně stačí, když zvolají ´Džaj Guru, džaj Guru´, nebo si potichu řeknou mantru od Gurua či vzpomenou jeho jméno, a jsou pod Jeho ochranou.

Ardžuna, který zpočátku před bojem dovolil, aby ho ovládly touhy, tím sice umožnil, aby se touhy zmocnily smyslových orgánů a mysli, a způsobily zmatek, ale naštěstí jim nepodlehl, neboť spočinul u nohou Satgurua, resp. uposlechl instrukce, které mu dal Krišna, což byla jeho záchrana. Začal využívat svou rozlišovací schopnost, načež získal kontrolu nad smysly, a stal se jejich pánem a ne otrokem, a ony spolu s myslí přestaly způsobovat zmatek. Bitevní pole je zde symbolem boje mezi individualitou (egem), tedy iluzí, a skutečnou přirozeností v každé individualitě (Brahman).

Dokud tedy Ardžuna nezklidnil mysl, jeho smysly nebyly rovněž klidné. Proto mu Krišna vysvětlil, že je zapotřebí mít mysl pevnou a klidnou, čímž se oddělí od smyslových orgánů a touhy jsou tím pádem automaticky zneškodněny, neboť touhy nemají žádné opodstatnění kromě situace, kdy se z nich mysl napájí. To lze dokázat na příkladu, kdy spíme. Ve spánku jsou objekty smyslů a smyslové orgány přítomny, ale mysl s nimi není spojena, mysl je od nich stažena a člověk tak spí zcela v klidu, i kdyby okolo něho probíhaly objekty touhy. Nebude si je totiž uvědomovat. Ale jakmile skončí dočasný spánek, mysl je opět v pozoru a dovádí se smysly znovu, načež objekty touhy ihned oklamou dotyčnou osobu. Problém tedy nastává během bdělého stavu. Takže je třeba se naučit kontrolovat mysl v bdělém stavu a zlikvidovat tak touhy. Jakmile to je uskutečněno, mysl se obrátí dovnitř, směrem k intelektu. Zde dojde k rozhodnutí, že je třeba intenzívně meditovat, přičemž toto rozhodnutí vychází z hlouby vědomí, které je daleko jemnější než intelekt. Adept proto pravidelně medituje již za sférou intelektu, pročišťuje tak svou vitální sílu a dostává se na úroveň vědomí (Átman), kde jak radí Šrí Nisargadatta Maharadž, je nutné spočinout, stabilizovat se, a spřátelit se s vědomím natolik, že vědomí samo odkryje naší pravou přirozenost (swarupa), a my se stáváme zajedno se Satguruem a tomu se říká konečná realizace Já, čili Parabrahman.

Poznámka k verši 25:
Upřímný adept nedovolí své mysli rozvíjet sobecké představy před zahájením a během činnosti, a i kdyby se tyto představy do jeho mysli vkradly, ihned je zneškodní ohněm poznání. Poznání je vskutku ohněm, neboť je schopné okamžitě spálit mentální představy a spekulace, zrozené z nevědomosti. Činnosti a myšlenky nemohou narušit klid a pohodu těm adeptům, kteří toto poznání mají.

Poznámka k verši 26:
Když nosíme brýle s barevnými skly, vidíme vše zabarveně; podobně máme-li smysly (zrak, sluch, chuť, apod.) zakryté žádostivostí a zlostí, vidíme všechny objekty buď jako přitažlivé či jako odpudivé. Myslíme si, že objekty, které nám přinášejí potěšení, jsou dobré a přívětivé, a objekty, které nám přinášejí bolest, jsou špatné a nepříjemné. Stejné objekty, které takto někdo vnímá, budou zase jinému přinášet zcela opačné dojmy. Tyto dojmy nejsou vlastnostmi objektů, ale jsou to vásány (chybné koncepty či názory) v mysli jednotlivých individualit. Toto chybné zabarvení překrývá naší pravou přirozenost a předkládá nám místo toho zdánlivý projev plný objektů.

Poznámka k verši 27:
Měli bychom si přát ovládnout pomocí intelektu mysl. Ryzí intelekt, který není okupován myslí, nedělá chybná rozhodnutí. Pak je to ten nejspolehlivější nástroj našeho pravého Já (Átman). Takže intelekt by neměl dovolit mysli, aby se potulovala sem a tam, a měl by ji vést k rozpuštění v Já. Je třeba to provádět pozvolna a postupně, avšak ustavičně. Je dobré si meditace, kde sedíme sami se sebou v čistém prostředí, plném čerstvého ovzduší, s obrázkem svého mistra, postupně prodlužovat. Meditace by neměla být zaměřena na nějaký objekt, ale mělo by se jednat o bezmyšlenkovité vnímání přítomnosti – prostého bytí ´já jsem´. Nebuďte ukvapení, neočekávejte proto rychlé výsledky. Odstranění chybného zvyku ve formě odtotožnění se od těla, mysli, intelektu, životní síly a nahrazení tohoto chybného zvyku zvykem správným, tedy stabilizováním se v čirém vědomí, plném klidu a spokojenosti – to je dlouhý a náročný proces, při kterém je úsilí na překážku, neboť se jedná se o bezusilovné přebývání ve své přirozenosti, která tu byla, je a bude bez ohledu na jakékoliv praxe a činnosti, námi vykonané. Proto je spíše třeba ze sebe shodit falešnou pseudo-entitu a všechny koncepty, které jsme si nasbírali, a začít se vnímat v prosté bezforemnosti a neznalosti. Potom nejsme ničím konkrétním, ale vším – to je naše pravé Já.

Poznámka k verši 28 a 29:
Mysl je ta nejneklidnější věc na světě. Vrhá se z objektu na objekt, z jednoho konceptu na druhý. Není omezena časem ani vzdálenostmi. Nyní je zde a ve mžiku sekundy je na tisíce kilometrů vzdáleném místě, v jiné zemi, na jiné planetě. Lze si ji však podmanit, k tomu je nutné vážné odhodlání. Když opravdu chceme dojít k Sebe-poznání, náš zpočátku vnější a poté v hlouby duše vnitřní Guru nás navede. Po zasvěcení od Mistra dostaneme mantru, pomocí níž se nám podaří si mysl podmanit. Uctíváním Mistra se nám podaří mysl, intelekt a životní sílu pročistit a meditace a prošetření nám odkryje vnitřní podstatu sebe sama. Poté nastane přesvědčení, které je nakonec skálopevné a prosté pochybností. Tím je celý proces Sebe-poznání ukončen. Nicméně je to proces, který může trvat léta, než se podaří mysl zcela zkrotit. Šrí Nisargadatta Maharadž nás varuje, když říká, že mnoho adeptů se po delším vytracení mysli domnívá, že je jejich mysl zcela vyhlazena, ale ona čeká na svou příležitost, aby opět spadla na úroveň tělesného ztotožnění a převzala velení nad jejich životem. Proto je třeba mít tuto zbloudilou poživatelku stále v patrnosti a vytrvalou praxí ji přivádět znova a znova ke zdroji (Já), až do jejího celkového rozpuštění. Když mysl a ego umře, není tu ani smrt ani zrození, a to je věčné vysvobození.

Poznámka k verši 30:
Splynutí s Univerzálním vědomím je vlastně sjednocení dvou konců v józe (jóga juktátma), neboli dojde k poznání ´Já jsem Brahman´, kdy Já (ne však ego čili individuální já, ale pravá přirozenost, Átman) splyne s Brahman, a to, co zůstává, je Jednota, neboli Absolutno. Ten, kdo realizuje svou pravou přirozenost, spočívá neochvějně ve Skutečnosti (nezrozeném stavu). Tento Satguru je nedotčen radostí či strastí, je mimo kvality (Nirguna), to znamená, že je mu jedno, zda-li ho někdo uctívá bhadžány a klade na něho věnce, či ho někdo haní a uráží. Dá se to přirovnat k hrobce, kde jsou ukryty ostatky Satgurua. Tato hrobka je vytvořena z kamene, a kamenu je jedno, zda-li se mu klaníte a položíte na něho květiny, sladkosti a vonné tyčinky, či ho ignorujete nebo ho ponižujete. Když vidíte Sebe ve všem a vše jako Sebe, nemáte k někomu náklonnost či odpor. To se děje pouze když tu je dualita, když vidíme někoho druhého, slyšíme někoho druhého, mluvíme s někým druhým. Ale když vše, co je viděno, slyšeno a kontaktováno, není nic než Já, na koho bychom měli mít vztek či ke komu cítit odpor?
 

Poznámka k verši 31:
Podle Šrí Siddharaméšvara Maharadže bude těm, kdo nemají žádné žádosti a jsou plně oddáni své pravé přirozenosti, pravému Já, splněno vše, co si přejí, takže si nemusejí dělat starosti o to, co tíží ostatní. Tukarám netouží ve svých básních (abhangách) po majetku, penězích, prosperitě, ani osvobození, ale jen si přeje společenství světců. Říká Bohu, že se nebojí, a klidně se bude rodit znovu a znovu, jen když bude v blízkosti světců. Když adept transcenduje své individuální já, stává se univerzálním vědomím, které se objevuje stále v nových formách, tudíž, pro každou formu je rozhodující, zda se dostane do kontaktu s Nejvyšší pravdou, která z omezeného jedince učiní Neomezené Absolutno. Jak potom takový džňánin, který si uvědomil své pravé Já, a realizoval Absolutno, nadále funguje ve světě, když nemá žádnou formu, motivaci, přání či záměr? Šrí Nisargadatta Maharadž to přirovnává k narozenému dítěti, které také nemá (ještě) ego, a o které se plně starají rodiče. Stejně tak o džňánina, resp. o potřeby pro tělo jako např. jídlo, oblečení, ubytování, apod. se stará Bůh.

Poznámka k verši 32:
Kdo jsou ti adepti, kteří jsou zde uvedeni? Nejprve mezi ně patří ti nejméně produchovnělí jedinci, kteří se modlí k Bohu, aby získali (nebo poznali) světské objekty, ve kterých hledají uspokojení; potom jsou to ti, co trpí fyzicky či duševně, a takto sklíčeni chtějí od Boha, aby z nich sejmul jejich břímě; dále jsou to již duchovně hledající, kteří se vzdali či vzdávají připoutanosti k světským objektům a touží po osvobození pomocí různých praktik a cest (karma jóga, bhakti jóga, dhjána jóga, apod.). Nejlepší však jsou džňáninové – uctívatelé, kteří neuctívají se záměrem něco od toho získat; ale tím, že poznali svou přirozenost, neboli Já, zůstávají zcela bez žádosti po světských objektech, a spočívají v klidu ponořeni ve své přirozenosti, tzn. pohrouženi v Já. Takže všude, v každé věci či činnosti vidí Já (Brahman). To znamená, že již nevidí jednotlivé individuality, ale v každém vidí neomezené universální vědomí, prosté rozlišení na ´já´ a ´ty´, ´muž´ a ´žena´, apod.

Poznámka k verši 33:
Po životech v tamasu (tuposti a nehybnosti) a radžasu (sobeckosti a aktivitě) dojde člověk k zjištění, že uspokojovat smysly nikam nevede, a zmožen utrpením se rozhodne hledat smysl života. Navštíví světce a začne žít satvicky, takže očišťuje tělo i mysl, což může podle písem trvat i několik životů. Nakonec se setká s konečným učitelem (Satguru), který mu předá milost v podobě instrukcí konečného poznání (džňána). Po vlastní zkušenosti a realizaci si adept konečně uvědomí, že vše je Já (Brahman), a že To, co pořád hledal, byl On. Zjistí, že z něho vzešla iluze, a ze špetky vědomí ´já jsem´, která se v něm objevila, vzešel celý vesmír včetně slunce, měsíce, apod. Takže ví, že to je On, kdo pozoruje vznik a zánik vesmíru v makrokosmu, a že to je On, kdo je tu před vyvstáním vjemu ´já jsem´ a po jeho rozpuštění v mikrokosmu, tudíž že On je tu stále bez ohledu na cokoliv.

Poznámka k verši 34 a 35:
Aby byla meditace účinná, je třeba přestat dychtit po požitcích z vnějšího světa a po prožitcích z vnitřního světa. Zřeknutí se těchto požitků a prožitků nevede nikam, nechceme-li se vzdát hlavního viníka, pocitu ´já jsem´, což je zdroj veškerého utrpení. Pokud poznáme i tuto falešnou představu, nastane její transcendence a Já je konečně v klidu usazeno v nedvojném Já (Brahman), kde není prožíván pocit ´Já jsem Brahman´.

Poznámka k verši 36:
Profesionální zabiják nažene strach každému, ale on sám se bojí, když po něm jde policie. Nepřátelí se s dobrými lidmi a je izolován, aby ukryl svou totožnost. Duchovně hledající adept také žije v ústraní a nevystavuje se nikde na obdiv a ani se nedruží moc s lidmi, ale na rozdíl od vraha se nikoho nebojí a ani nikoho nevyděsí. Naopak, pokud dojde k poznání své přirozenosti, je neosobní, tudíž dělá vše pro ostatní a dává tak klid a radost všem už jen tím, že je, tedy svou přítomností. Jeho prožívání je pak bez kvalit. Někomu sice může připadat takto realizovaná bytost podivně, ale jak se říká - ´Chyba není na straně podivína (džňánina), ale na vašem přijímači´ neboli je třeba pročistit pocit ´já jsem´, aby v něm nezbyla jediná stopa po tělesné totožnosti, intelektu či poznání, a pak není mezi nikým rozdíl, nejsou tu totiž žádné individuality.

Poznámka k verši 37:
Jen džňánin není znepokojen jakoukoliv situací, neboť spočívá ve stavu Nirguna, neomezen kvalitami tamasu (nevědomost neboli pocit ´já tu činnost udělal´), radžas (touha a angažovanost neboli pocit ´já se chopím činnosti´) a satvě (čistotě neboli pocitu ´já jsem´).

Poznámka k verši 38:
Ten, kdo spočívá ve své přirozenosti, Já, již není nutkán k osobním (sobeckým) činům, a může si vybrat, jestli má to či ono udělat, ale není již svazován povinností.

Poznámka k verši 39:
Pozorujete-li let ptáka na obloze, pak také vidíte, že jeho let nemá žádné následky, stopy, které by za s sebou zanechal. Džňánin vždy přebývá v klidu Já, a nevnímá prostřednictvím smyslových orgánů objektivní vesmír., takže jim není dotčen. Nevnímá se jako tělo a mysl, jak se vnímají normálně lidé, tudíž není na ničem závislý.

Poznámka k verši 40:
Spoutanost a následná svoboda se týkají pouze mysli, která se drží představ ´já´, ´moje´, apod. a pocit ´já jsem´, který tuto mysl drží v nevědomosti, je zdrojem veškerého utrpení ve světě. Ani tělo, ani Já (Átman) nepotřebují osvobození, neboť tělo je necítící během nepřítomnosti mysli (během spánku) a Já je věčně svobodné.

Poznámka k verši 41:
Hezké přirovnání je loutkové divadlo, kde jsou loutky (zde lidé a všechny bytosti a věci) pohybovány rukou Někoho, kdo si je vodí kam On chce.

Poznámka k verši 42:
Když se Ardžuna odevzdá Jemu a ne svých touhám, bude Bůh provádět všechny činy prostřednictvím Ardžunova těla a tím je dosaženo usídlení v Absolutnu.


Přeložil: A. Adámek