Původ Keltů

Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge/Stonehenge se začal stavět v roce 1900 př. n. l.) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

• z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
• z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před naším letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Karnutském lese na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli mezi kelty natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.

Na základě studia rozšíření jednotlivých mutací genu CFTR (cystic fibrosis transmembrane conductance regulator) způsobujících cystickou fibrosu byly v Evropské populaci nalezeny nehomogenity rozšíření jednotlivých mutací tohoto genu, které je možné vysvětlit zastoupením etnicky specifických "genů" v současné evropské populaci. V tomto kontextu je zajímavé, že relativně vysokou četnost mutace G551D je možné pozorovat pouze v České republice, Rakousku, Britanii, Irsku a v Bretani. Na základě těchto faktů citovaní autoři soudí, že uvedené populace vykazují relativně vysokou míru příbuznosti s keltskými předky. Tato příbuznost není tak překvapivá v Irsku, Británii a Bretani, kde jsou keltské kořeny zřejmé. V české kotlině by to však málokdo předpokládal. Nutno podotknout, že mezi lingvisty a historiky, kteří nenacházejí oporu pro takovou interpretaci ve svých disciplínách, vládne vůči výše popsaným interpretacím genetického výzkumu spíše skepse.