Původ antické gnoze

  
Antická gnoze byla - kromě starých autochtonních zdrojů - z velké části středomořskou variantou z Indie se právě v té době mohutně šířící “cesty poznání", sanskrt. “džňána márgy”, jak dosvědčuje celá řada společných rysů učení gnoze a východní duchovní školy a také jednoznačná a výslovná orientace celého učení na Východ. Důležitou misijní roli zde sehrál buddhismus se svým největším antickým střediskem Alexandrií a egyptská náboženská tradice. Cejlonské buddhistické kroniky Mahávamso a Čúlavamso dosvědčují existenci tisíců buddhistických mnichů v Alexandrii a jejím okolí již v pol. 2. stol. př. n.l. Nejstarší vrstva gnostických textů nalezených v Nag Hammadí vyjevuje plnou formální i obsahovou návaznost na poučné dialogy mahájánového buddhismu (viz např. Lankavátarasutram, Aštasahasrikápradžňáparámitá), ve kterých promlouvá "Spasitel Boddhisattva" (v gnozi "Spasitel Kristus") se svými žáky (např. "Mahámatis" - pozdější "apoštol Matouš") o dosažení plného zření (řecky "apokalypsy"). Právě z tohoto důvodu mají některé ze spisů, nalezených v Nag hammadí, název "apokalypsa" (např. Apokalypsa Pavla, Apokalypsa Adama, Apokalypsa Petra atd.)
V antické gnozi byl proto veleben podle prastaré indoevropské duchovní školy pramenící z Védy vykřesávaný sóma coby “Kristus" - “Jesous Chrestos” (védský "išas" “kršnas”) - “dokonalý člověk” coby úplné a dokončené Slovo poznání (řec. "Logos"), které se stále rodí k životu "jako dítě" uprostřed a prostřednictvím srážek mezi silami “nebe”(muže) a “země” (ženy) coby to vědoucí, osvobozené a životadárné a zároveň také sladké, lidské, mírumilovné a dobrotivé.