Putování z těla do těla

Védy vysvětlují, že átmá, duše, je pokryta dvěma druhy těl, hrubohmotným (fyzickým) a jemnohmotným tělem (astrálním). Smrt potom pouze znamená, že hrubohmotné tělo přestane fungovat a živá bytost, duše, je přenesena v jemnohmotném těle do jiného hrubého těla. Jemné tělo se skládá z mysli, inteligence a falešného ega (ahankáry). Falešné ego má za následek mylné ztotožňování duše s hrubým fyzickým tělem. Jemné tělo je také hmotné, ale skládá se z jemné fyzické substance, která formuje psychiku. Paměť, myšlenky, vůle, vnitřní zážitky, to vše probíhá na úrovni jemného těla. Nejběžnějším příkladem činností jemného těla jsou sny během spánku. Ve snu jednáme v jemném těle, zatímco hrubé tělo je nečinné. Jemnohmotné tělo existuje stále, i když hrubohmotné tělo přestane fungovat. Po smrti si v něm duše s sebou odnáší myšlenky, plány, vzpomínky a přání. Bhagavad-gítá (15.8) vysvětluje: „Živá bytost v hmotnémém světě přenáší svá různá pojetí života z těla do druhého stejně, jako vzduch přenáší vůně. Tak přijímá tělo jednoho druhu a znovu ho opouští, aby přijala další.“
Stává se, že někteří lidé už odmalička vynikají nějakou neobyčejnou vlastností nebo talentem. W. A. Mozart byl například klavírní virtuos již ve čtyřech letech. Jako malé dítko přišel jednoho dne ke svému otci se skladbou, kterou sám napsal. Otec se usmál nad pokusem svého syna, ale když prostudoval partituru, zjistil, že jeho syn napsal tak složitou symfonii, že ji jeden klavírista stěží dokáže zahrát.
Odkud dostal Mozart a další „zázračné děti“ tuto dovednost? Védy odpovídají, že tyto zkušenosti a schopnosti z minulých životů zůstávají v podvědomí mysli a znovu se projeví, když je nové tělo dostatečně vyvinuto. Zkušenosti a poznání z předešlých životů se tedy skladují v jemnohmotném těle a projevují se v různých schopnostech a nadání. Šrímad-Bhágavatam (4.29.66) vysvětluje: „Mysl způsobuje, že živá bytost přijme určitý druh těla podle styku s hmotnou přírodou. Pozorováním povahy člověka můžeme dojít k závěru, jak žil v předešlém životě a jaké tělo přijme v budoucnu. Takto stav mysli naznačuje minulá a budoucí těla.“
 

Vnitřní reinkarnace (změna těl již v tomto životě)

Vědomí a fyzická podoba jsou úzce spojeny. Tělo a vědomí malého dítěte se zajisté liší od těla a vědomí dospělého člověka. Můžeme říci, že duše putuje během vývoje těla skrze různá těla s odlišným vědomím. Nemusíme si být vědomi, jak v současném životě měníme těla, protože tyto změny jsou velmi subtilní, postupné a stěží vnímatelné. Všimli jsme si jako děti, jak naše těla rostou? Zjistili jsme to pouze tehdy, když jsme po dlouhé době přijeli třeba za babičkou, která, když nás vítala, zvolala: „Jé, ty jsi ale vyrostl!“ Tuto skutečnost potvrzují i biologové. Americký antropolog John E. Pfeiffer píše ve své knize „Human brain“ (1955): „Naše tělo dnes neobsahuje ani jednu molekulu z těch, které ho tvořili před sedmi lety.“ Navzdory této neustálé změně těl my, duše, zůstáváme stejnou osobou, ať už nám je pět nebo dvacet pět let. Jsme jen v jiných hrubých tělech. Naše tělo se v průběhu času změnilo, máme větší sílu, více schopností, poznání, ale sami jsme zůstali stejní. Nestali jsme se ničím jiným. Tuto transmigraci duše mnoha těly v rámci jednoho života můžeme nazvat postupnou nebo vnitřní reinkarnací.
 

Vnější reinkarnace (změna těla po smrti)

Co se děje v okamžiku smrti? Máme vliv na naši budoucí situaci? Můžeme si vybrat náš příští život? v Bhagavad-gítě nacházíme následující odpovědi: „Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není z této změny zmatený.“ (Bg. 2.13). Bhagavad-gítá dále vysvětluje, že stav vědomí v okamžiku smrti je klíčovým pro volbu dalšího těla. „Každý naprosto jistě dosáhne právě toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.“ Při smrti duše společně se subtilním tělem opouští hrubé, fyzické tělo. Toto subtilní tělo, naše touhy a myšlenky zaznamenané v něm, které se nám vybaví v tomto momentu, jsou rozhodující při získání dalšího těla. Tato transmigrace duše z jednoho těla do druhého se nazývá vnější reinkarnace (v sanskritu samsára nebo také samsriti).
Šrímad-Bhágavatam (5.11.5–7) se zmiňuje, že mysl je přitahována smyslovým požitkem, zbožným nebo bezbožným. Taková mysl je pod vlivem kvalit hmotné přírody a zapříčiňuje odpovídající zrození v různých druzích těl, vyšších či nižších. Kvůli mysli proto duše trpí hmotnými strastmi nebo si užívá požitku. Mysl pod vlivem iluze je příčinou dalších zbožných či bezbožných činností a jejich karmy. Duše je pak jimi podmíněna. Světci říkají, že mysl určuje tělesné rysy, přináší spoutanost nebo osvobození. Zde je zamítnuta široce rozšířená myšlenka, že duše z lidského těla už nemůže poklesnout (získat zvířecí nebo jiné nižší tělo). Lidská podoba se liší od nižších forem tím, že duše v takovémto postavení má svobodnou volbu jednání, se kterou se pojí zodpovědnost za její činy (karma). Skutečnost reinkarnace duše společně se subtilním tělem také potvrzuje parapsychologický výzkum. Pomocí různých metod si mnoho lidí může vzpomenout na události ze svých předešlých životů. To by nebylo možné tehdy, kdyby se tyto vzpomínky nepřenášeli společně s duší. Podle védských písem je paměť funkce inteligence, část subtilního těla. Ačkoli v okamžiku smrti na svůj minulý život zapomínáme, je možné tyto vzpomínky určitými technikami obnovit. Tyto způsoby ale nejsou vždy stoprocentně hodnověrné. U některých výjimečných případů, hlavně dětí, je dokázána spontánní schopnost si tyto zážitky vybavit i bez vnějšího vlivu média či terapeuta.