Psychologie konspiračních teorií

Podle českého psychologa a neurologa Cyrila Höschla souvisí víra v konspirační teorie, stejně jako obecně víra či magické myšlení v geneticky daném lidském sklonu vysvětlovat kauzalitu. Konspirační teorie jsou podle něho také úspěšné proto, že rádi "vyprávíme příběhy", a proto, že lidé si neuvědomují objektivně vysokou pravděpodobnost například číselných shod mezi dvěma událostmi.

Na serveru Psychologie.cz publikovala psychoterapeutička Bc. Mgr. Nela Wurmová teorii o tom, že lidé přijímají konspirační teorie především protože:

• vysvětluje proč existuje zlo a proč se děje i dobrým lidem
• nabízí jednoduché vysvětlení komplikovaných problémů
• dává pocit kontroly nad věcí, nadřazenosti vůči ostatním a jistoty 

Určitou roli ve vytváření konspiračních teorií může mít také apofenie, lidská tendence vidět zdánlivé vzorce v náhodných datech. "Pověrčivé" chování je nám natolik přirozené, že bylo pozorováno i u zvířat. Holubi v B. F. Skinnerových experimentech mačkali tlačítka ve snaze dostat odměnu, neboť očekávali souvislost, vyhledávali tedy, podobně jako lidé, skrytou kauzalitu (viz Operantní podmiňování).

Existují také názory, že konspirační teorie pomáhají utvrzovat ego držitele, protože je v rámci společnosti výjimečný, "ten, kdo to prokoukl". Takto lze také do jisté míry vysvětlit, proč má každá konspirační teorie oproti jiné nepřeberně mnoho vedlejších větví, které se v rámci přijímané teorie uchylují ještě k užší skupině "vyvolených".

Christopher Hitchens označuje konspirační teorie za "zbytkové výplody demokracie", tedy za nevyhnutelné důsledky velkého množství informací obíhajícího kolem velkého množství lidí.

Konspirativní úvahy mohou být emocionálně naplňující, pokud zasadí příchozí události do lépe morálně čitelného kontextu. Příjemce teorie může přisuzovat morální zodpovědnost za emočně silnou situaci jasně vymezené skupině jedinců. A hlavně, součástí této skupiny není sám vyznavač. Vyznavač konspirační teorie se může cítit omluven za jakoukoli politickou či morální zodpovědnost za nápravu, bez ohledu na to, jestli chyba vysokých institucí či celé společnosti je skutečným zdrojem vzniklé škody.

Podobně, Roger Cohen, v rámci otevřené vzdělávací akce pro New York Times navrhl koncept "zajetí mysli...uchýlení se ke konspirační teorii, protože je to konečné útočiště bezmocných. Pokud nemůžeš změnit svůj vlastní život, musí svět kontrolovat větší síly." 

Pokud je zodpovědné chování předcházeno "vhodnými" sociálními podmínkami, nebo prostě existují události mimo schopnosti jednotlivce, konspirační teorie usnadňuje vyplavení emocí nebo naopak emocionální uzavření, které tyto emocionální výzvy potřebují. Stejně jako morální panika, se konspirační teorie mohou tímto způsobem šířit především ve společnostech, které zažívají sociální izolaci či ztrátu politické moci.

Sociologický historik Holger Herwig řekl při zkoumaní německých vysvětlení pro vznik 2. světové války: "Toto jsou události, kterým je nejtěžší porozumět, protože přitahují největší pozornost vypravěčů mýtů a šarlatánů." 

Standardní proces je možno rozdělit na množství vlivů. Na úrovni jedince, naléhavé psychologické potřeby mohou ovlivnit proces a do jisté míry naše univerzální mentální systémy mohou vytvořit epistematické "slepé skvrny". Na úrovni společnosti mohou také historické faktory celý proces urychlovat přiřazením uspokojujících významů, více či méně problematických.

Alternativním vysvětlením je, že konspirační teorie mohou vzniknout kdykoliv se na veřejnost dostane údaj, který nekoresponduje se základní interpretací událostí. V tomto smyslu, konspirativní teorie mohou "slepé skvrny" v oficiálním vysvětlení diskutabilních událostí pouze odhalit.

Vliv kritické teorie

Francouzský sociolog Bruno Latour navrhuje, že rozšíření konspiračních teorií v masových médiích je možná způsobe částečně přetrvávající pronikavou přítomností teorií na způsob Marxismu ve akademickém prostředí od 70. let.

Latour poznamenává, že 90% současné společenské kritiky ve akademickém prostředí zobrazuje jeden či dva přístupy, kterým říká "faktická pozice a vysněná pozice":Faktická pozice je anti-fetišistická, argumentující, že "objekty víry" (jako náboženství či umění) jsou většinou koncepty, které přitahují moc; Latour konstatuje, že ti, kteří tento přístup používají, vykazují předsudky vůči dogmatickým domněnkám jako těm "vědecky podporovaným", zatímco holá fakta o situacích a korektní metodologii jsou pro ně velice důležitá. Vysněná pozice tvrdí, že jednotlivci jsou ovládnuti, většinou skrytě a nevědomě externími silami (jako ekonomika či gender). Latour z toho vyvozuje, že každý z těchto dvou přístupů v akademickém prostředí vede k vyhrocenější (názorově odlišnější) situaci. "Vidíte nyní, proč je tak skvělý pocit mít kritickou mysl?" ptá se Latour, nehledě na to, který z těchto táborů obhajujete, "Nikdy se nemůžete mýlit!" 

Latour říká, že taková společenská kritika byla přivlastněna těmi, kteří se popisují jako konspirační teoretici, včetně skeptiků globálního oteplování a hnutí 9/11 Truth movement: "Možná beru konspirační teorie příliš vážně, ale mám obavy, že zjistím, že v těchto šílených směsicích hloupých věr existují puntíčkářské požadavky na důkazy a svobodu užívání silných vysvětlení společenské Země Nezemě, jedné z mnoha zbraní společenské kritiky."

Společná paranoia

Michael Kelly, žurnalista pro Washington Post a kritik levicových i pravicových protiválečných hnutí zavedl termín "společná paranoia" za účelem popsat politické sbíhání levého a pravého politického spektra ohledně protiválečných témat a občanských svobod, které, jak řekl, byly motivované společnou vírou v konspiraci či společným protivládním pohledem.