Prvořadá role mysli

Jeho Svatost Dalajláma

Podíváme-li se pečlivě na učení o Čtyřech vznešených pravdách, to hlavní co nalezneme, je prvořadý význam, který má mysl nebo vědomí pro stanovení našich zkušeností jako šťastných či bolestných.

Když se v buddhismu mluví o utrpení, rozlišujeme jeho různé úrovně. Například utrpení, které všichni známe jako bolest. Ta je pro nás všechny utrpením. Potom je druhá úroveň utrpení, kterou obvykle označujeme jako příjemný pocit. Ve skutečnosti jsou ale příjemné pocity utrpením, protože je v nich semeno nespokojenosti.

Třetí úroveň utrpení buddhisté nazývají všudypřítomné, nebo vše‑pronikající utrpení. V jistém smyslu lze říct, že tato třetí úroveň utrpení je už pouhý fakt naší existence, jako neosvícené bytosti, podléhající negativním emocím, myšlenkám a karmickým činům.  To, že jsme spojeni s karmou a negativními emocemi, je fakticky utrpením a zdrojem nespokojenosti.

Pohled na ty tři typy utrpení ukazuje, že všechny pramení z našeho stavu mysli. Například klam, který nás vede k negativnímu jednání, je stavem nedisciplinované mysli. Když proto buddhismus mluví o původu utrpení, mluvíme o nedisciplinované, nebo nezkrocené mysli, ze které pochází stav neosvícení, nebo utrpení. Původ utrpení, příčinu utrpení, a utrpení samo, lze tedy chápat jen jako stav mysli.

Buddhistické učení popisuje zastavení utrpení jako nejvyšší stav štěstí. To bychom neměli vnímat jen jako něco příjemného, protože zde nemluvíme o štěstí na úrovni pocitů, ale o nejvyšší úrovni štěstí, o úplné svobodě od utrpení a iluze. Znovu, je to stav mysli. Musíme proto rozumět charakteru mysli.

Pravda o cestě k zastavení utrpení mluví také o různých úrovních mysli, o různých úrovních poznání. Abychom tedy rozuměli Čtyřem vznešeným pravdám, musíme chápat prvořadou roli, kterou mysl nebo vědomí hraje v určování našich zkušeností jako je utrpení a bolest.

Skutečný proces, kterým mysl vytváří naši neosvícenou existenci a utrpení, které zakoušíme, popisuje Čandrakirti v knize Úvod do střední cesty (Guide to the Middle Way), kde říká: „V nedisciplinované mysli vyrůstají klamy, které nás ženou do špatných činů a ty pak vytváří negativní prostředí, ve kterém žijeme."

Abychom porozuměli podstatě svobody od utrpení (nirváně), o které buddhismus mluví, podívejme se do Nagardžunových Základů střední cesty (Nagarjuna: Fundamentals of the Middle Way), kde v jistém smyslu ztotožňuje neosvícenou a osvícenou existenci (samsáru a nirvánu). Jde o to, že bychom neměli získat dojem, že je v nás nějaký vrozený charakter, nebo vrozené bytí, ať už osvícené nebo neosvícené.

Z pohledu prázdnoty je samsára, stejně jako nirvána, bez jakékoliv vrozené reality anebo bytí. To, co odlišuje osvícený a neosvícený stav, je znalost a zkušenost prázdnoty. Nirvána je tedy znalost a zkušenost prázdnoty samsáry. Znovu vidíme, že je to stav mysli, chápání či znalost prázdnoty, které rozlišuje samsáru od nirvány.

Za tohoto předpokladu je na místě otázka: „Říká snad buddhismus, že všechno není nic jiného, než jen projekce naší mysli?"

To je významná otázka, která vyvolala u buddhistických učitelů různou odezvu. Jeden tábor přitakává, že podle konečné analýzy, všechno, včetně naší zkušenosti radosti a utrpení, není nic jiného, než projekce mysli.

Druhý tábor proti této formě extrémního subjektivismu vehementně protestuje a říká, že ačkoliv můžeme všechno v jistém smyslu vidět jako výtvory mysli, neznamená to, že všechno není nic jiného než mysl. Říkají, že si musíme udržovat míru objektivity, že věci existují. Ačkoliv vědomí či mysl hraje roli v  utváření naší zkušenosti a světa současně, říkají, že existuje objektivní svět, dosažitelný všem subjektům a zkušenostem.

Je zde ještě něco, čemu bychom měli, ve vztahu k buddhistickému konceptu svobody či nirvány, rozumět. Nagardžunův student Nagabuddhi říká: „Osvícení či duchovní svoboda není dar, který vám někdo může dát, a ani semeno osvícení není ničím, co by vlastnil někdo jiný." Implikací z toho je, že potenciál osvícení existuje přirozeně v každém z nás.

Nagabuddhi se dále ptá: „Co je nirvána, co je osvícení, co je duchovní svoboda?" A odpovídá: „Skutečné osvícení není nic jiného, než plné poznání podstaty našeho vlastního self." Když Nagabuddhi mluví o podstatě našeho self, má na mysli to, co buddhisté nazývají nejvyšším jasným světlem, nebo vnitřní zářivou podstatou mysli. Říká, že plná realizace toho je osvícením čili buddhovstvím.

Osvícení, buddhovství, nebo nirvána, jako výsledek duchovní snahy, je stavem mysli. Podobně, když mluvíme o iluzích a okolnostech, které brání naší realizaci osvíceného stavu, jsou to také stavy mysli, zatemněné stavy. O zatemněných stavech mluvíme zvlášť jako o deformovaných způsobech vidění našeho self a světa. Jediný prostředek, kterým můžeme mylné vidění eliminovat, je kultivace správného vhledu do pravého charakteru mysli, self a světa.

Shrnuto. Úhelný kámen Buddhova učení je v položení rovnítka mezi nedisciplinovaný stav mysli a utrpení neosvícené existence, a mezi disciplinovaný stav mysli a štěstí, osvícení, nebo duchovní svobodu. Toto je to základní.

Shambhala Sun, leden 2009, původně květen 1999