Protivampirické zásahy v Čelákovicích

Na čelákovické lokalitě bylo zdokumentováno jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky čtrnácti dospělých jedinců. Jejich skelety nebo jejich části ležely tak, jak byly v době pohřbu do země uloženy, nebo jak zanedlouho po pohřbení bylo s nimi naloženo.

Musíme se vrátit do druhé půli července roku 1966, kdy v ulici Vladimíra Majakovského ve východní části Čelákovic byla při provádění výkopu na pozemku pana Františka Zmeka nalezena kostra. Na místo se dostavili příslušníci SNB a místní lékař MUDr. Major, který konstatoval, že se jedná o kosterní nález uložený do země před časem delším, než zajímá bezpečnostní orgány.

Na místě výkopu pro přípojku vody vedoucí do domu asi 15 metrů jižně a dále asi 8 metrů jihovýchodně k tehdejší prádelně bylo zjištěno, že se jedná o více než údajně jeden rozrušený hrob. Majitel vzal na vědomí upozornění, že jde o archeologický nález. Bylo s ním dohodnuto provedení záchranného archeologického výzkumu. Měl samozřejmě zájem, aby proběhl co nejrychleji, protože chtěl ve stavbě pokračovat. Ředitelství Archeologického ústavu, informované o situaci, pověřilo výzkumem autora tohoto příspěvku. Prostor, kde bylo pohřebiště nalezeno, měl již v 18. Století název „Mrchovláčka". Do roku 1950 šlo o pole. Nachází se na mírně od jihu k Labi klesajícím přes dva a půl kilometru dlouhém svahu v nadmořské výšce kolem 188 metrů. Jeho povrch kryla vrstva hnědočerné ornice, pod ní pak následovala písčitá, místy hlinitopísčitá vrstva, do které byly hrobové jámy zahloubeny. Ve zmíněném roce 1950 zde tehdejší čelákovický závod Kovohutě začal budovat kolonii dělnických domků, jež zanedlouho dostala název Korea. V souvislosti s výstavbou byla otevřena jáma k těžbě písku o rozměrech asi 15 x 8 metrů, která toto pohřebiště narušila svým severním okrajem. Přitom podle pamětníků, tehdy zde pracujících, byly zničeny dva až tři hroby a kostry nově uloženy na bývalém starém hřbitově. Od počátku bylo patrné, že se jedná o hroby z mladšího období a že pohřebiště souvisí nejspíše s některou raněstředověkou či slovanskou osadou v okolí. Když se podíváme po terénu, asi jedenáct set metrů severozápadně leží nejstarší část města s četnými doklady osídlení již z raně středověkého období. Nachází se tam i stavba románského kostela z konce 12. století a tvrz stojící částečně na mladohradištních základech. Asi devět set metrů západním směrem, v okolí křižovatky dnešní Kostelní a Husovy ulice, bylo již několikrát narušeno řádové slovanské pohřebiště z 10. až 11. století. Doklady osídlení i pohřbívání z této doby nacházíme také ve vzdálenosti přes jeden kilometr severovýchodním směrem na katastru Sedlčánek. Další, i když zatím nečetné nálezy zlomků keramických nádob se našly ve vzdálenosti několika set metrů západním a jižním směrem. Z těchto dosavadních poznatků vyplývá, že sledovaný mikroregion nebyl ve slovanském období osídlen ojediněle. V roce 1966 majitelem pozemku provedený zásah do severního okraje pohřebiště se stal podnětem k provedení záchranného archeologického výzkumu, během něhož se podařilo zjistit a zdokumentovat celkem jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky dospělých jedinců. Již odkrytí prvních hrobů ukázalo, že se nejedná o normální řadové pohřebiště, ale že jde o pohřební ritus vybočující z běžných norem. To potvrdily i další odkryté hroby a získané poznatky vedly k závěru, že šlo o pohřby s projevy vampyrismu.

Protivampyrické obranné prostředky, které známe jak z etnografických, tak i z archeologických výzkumů, se na slovanských pohřebištích projevují několika způsoby. Víme, že k protivampyrickým obranným prostředkům docházelo ve dvou obdobích - stupních.

Znakem prvého stupně, který byl proveden krátce po smrti jedince, je předně nerituální způsob uložení, a to na levém nebo pravém boku, případně uložení na břiše nebo v jiné orientaci tak, aby neviděl na východ slunce. Dále se protivampyrismus projevuje v nepravidelnosti uložení horních i dolních končetin, někdy doprovázené svázáním, s ucpáváním úst, zatížením kameny, probitím kůlem nebo kůlem vraženým vedle těla (magický význam), přibitím hřeby k dřevěné desce, opálením ap. Samozřejmým doprovodným protivampyrickým prvkem byly různé, avšak archeologicky nezjistitelné byliny a koření.
Ve druhém stupni, to znamená po nějakém čase od pohřbení, dochází ke znovuotevření hrobu s cílem účinnějšího zásahu na mrtvém. Ten se projevuje opět několika způsoby, z nichž známe oddělování případně vyjmutí nebo přemístění hlavy na jiné místo. Takovýto zásah lze také sledovat na celých, nebo částech dolních i horních končetin, případně i na jiných částech těla. Sem patří i probití kůlem, pokud nebylo provedeno hned při pohřbení.
Zde se však musí dbát na rozlišení zásahu do hrobu z protivampyrických, nebo z jiných důvodů. K druhotnému otevření hrobů totiž mohlo dojít například při jejich vykrádání, jež je od pravěku častým jevem na řadě našich i zahraničních lokalit. V neposlední době docházelo k otevírání a porušování hrobů pro různá kouzla, kvůli kterým byly z hrobů vyjímány hlavně lebky.

Víme, že křesťanství do Čech začíná pronikat již od poloviny 9. století a že roku 845 přijalo křest čtrnáct českých knížat na dvoře východofranckého krále Ludvíka Němce v Řezně. V druhé polovině stejného století přicházejí byzantští misionáři Cyril a Metoděj a šíří slovanskou liturgii. Křesťanství se postupně upevňovalo a v roce 973 získává své pevné místo založením pražského biskupství. Na základě hodnocení všech historických sovislostí můžeme dnes říci, že již ve třicátých letech 11. století byl venkov církevně organizován, což se projevovalo i tím, že křesťané byli pohřbíváni na místech k tomu určených (hřbitovech). Přesto pohanské tradice do určité míry, především asi na místech odtržených od rušného života, dále přetrvávaly. Proto se ještě v 11. století setkáváme s dekrety vydávanými při různých shromážděních kléru a velmožů, které ukládaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit, neboť, jak zapsal Kosma, „mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští". To asi vedlo roku 1039 knížete Břetislava I. k vydání dekretu, kterým stanovil „zvláštní řád správy životní", týkající se zejména některých zbytků pohanských zvyků v Čechách, a ukládá svému hrdelnímu správci řádně potrestat velkými peněžitými tresty ty, kdo by mrtvé pochovávali v hájích nebo na polích. Jak se zdá, vypudit pohanské zvyky z myslí prostých lidí nebylo jednoduché. Na některých místech se konaly dál tajné obřady, jeý měly uspokojit duchy a ochránit jejich služebníky před pomstou a hněvem. To vedlo Břetislava II. v roce 1092 k vydání dalšího nařízení, kterým nakazoval čaroděje, kouzelníky a hadače vypudit z objemu svého království, rovněž háje neb stromy, které na mnohých místech ctil sprostý lid, vymýtit a spálit ohněm" a dále zakazoval konání mnohých pověrečných obyčejů. To, co se v počátcích křesťanství tvrdě trestalo, bylo pak bohužel v 16. a hlavně v 17. století, jak vypovídají soudní akta, některými církevními hodnostáři zneužíváno. Křesťanská pohžebiště se od 10. století vyznačují hroby v pravidelných řadách kladených za sebou a bez jakékoliv diferenciace. Zemřelí jedinci byli pochováni v natažené poloze naznak, s rukama podél těla, hlavou k západu, někdy s mírnou odchylkou v orientaci podle ročního období. Na těchto pohřebištích se občas setkáváme s několika málo hroby, a to buď v jejich okrajové části, ale někdy i přímo mezi ostatními hroby, které se odlišují zvláštním uložením těla mrtvého. To je důvod, proč jsou pokládány za ostatky upírů.