Prosby k lamovi

Gendün rinpočhe

Lama je někdo, kdo dostal odkaz realizace dharmakáji Dordže Čhanga, předávaný prostřednictvím nepřerušené linie, linie bez sebemenšího přerušení této transmise. To znamená, že když se obracíme s prosbou k lamovi, obracíme se na osvícenou mysl. Lama je osvíceným soucitem, který nese požehnání, je tedy skutečně schopen předávat toto požehnání soucitu a dharmakáji. Lama má schopnost přenášet všechny své vlastnosti na žáka, ale zda my sami skutečně můžeme tyto vlastnosti rozvinout, to bude záležet na naší důvěře a na usilovných přáních, se kterými se na něho obracíme.

Když se obracíme k mysli lamy, není to mysl obyčejného člověka. Lama není tím, čím se zdá být, je základní myslí, myslí soucitu, je dharmakája Dordže Čhang, k tomu směřujeme svá přání. Protože lama je držitel požehnání stavu pravdy, je klíčovým přístupovým bodem, proto říkáme, že je branou, otvírá nám cestu k požehnání a transmisi s ním spojené. Prosbami k lamovi se tato brána otevírá. Chápat lamu takto znamená, že ho nepovažujeme za pouhého člověka. Prosby k obyčejné mysli člověka z masa a kostí přinesou realizaci obyčejného stavu, což není naším cílem. Naopak ve svých přáních musíme myslet na lamu jako na ztělesnění všech buddhů, mysl představující soucit a moudrost všech buddhů. Pokud se obracíme k lamovi na takové úrovni, pak díky jeho požehnání dostaneme i výsledek na té úrovni.

Je to stejné, jako když máme sochu buddhy nebo knihu o dharmě. Je to pro nás opora. Pokud si opravdu myslíme, že jsme v přítomnosti buddhova těla nebo řeči, pak skutečně díky svému uctivému postoji dostaneme požehnání buddhy a jeho učení. Jestliže pro nás soška představuje přítomnost buddhy, dostaneme požehnání buddhy - všechno to záleží na stavu naší mysli. S lamou je to stejné - je něčím, co může přinášet požehnání.

Když se obracíme na učitele, samozřejmě se nesmíme obracet na člověka jako takového, ale na osvícenou mysl, která jím prochází. Když se budeme obracet na člověka, budou tu omezení, budeme před sebou vidět lidskou bytost, která má, nebo nemá určité schopnosti. Ve vztahu učitele a žáka využíváme přítomnosti člověka k navázání kontaktu s osvícenou myslí. Jeho prostřednictvím tedy dostaneme požehnání, která nám umožní odstranit naše závoje. Proto by se dalo říct, že schopnost žáka vidět za vnější formu učitele je snad důležitější než schopnosti, které má učitel.

Dokládá to jeden známý příběh. Je to příběh o staré Tibeťance, jejíž syn se vydal na obchodní cestu do Indie. Požádala jej, aby jí z Indie přivezl nějaké posvátné relikvie, něco, čeho se přímo nebo nepřímo dotkl Buddha. Syn se vydal na cesty, ale jako všichni kupci byl velmi zaneprázdněný. Teprve když se vracel a spatřil matčin dům, uvědomil si, že jí zapomněl něco ze své cesty do Indie přinést. Uvažoval, co by mohl udělat, když pár kroků před domem uviděl vyschlou lebku mrtvého psa. Vytáhl jeden zub, zabalil ho do jemného hedvábí a daroval matce jako jeden z Buddhových zubů. Matka neměla žádné pochybnosti, uložila ho na svůj oltář. V posledních letech jejího života jí "zub Buddhy" sloužil jako opora pro její oddanost, používala jej při své praxi a přinášela mu oběti. Pomocí této opory, ve skutečnosti psího zubu, dostala požehnání "Buddhova zubu", požehnání osvícené mysli, takže v okamžiku smrti se u ní projevily všechny znaky realizace a po kremaci po ní zůstaly relikvie.

Když se obracíme na lamu, měli bychom myslet na to, že v tom okamžiku je ztělesněním všech lamů. Neprosíme teď jednoho lamu a později zase jiného, protože jeden se nám líbí, ale druhý se nám už tak moc nelíbí - takový postoj je nesprávný. Musíme si prostě vypěstovat velmi hlubokou a silnou důvěru, že všichni lamové jsou jedním. Jsou pouze různými aspekty, různými manifestacemi téže podstaty.

Měli bychom se obracet k lamovi s vědomím, že náš pocit přítomnosti lamy v sobě zahrnuje všechny lamy, které jsme kdy znali, ze všech linií. Neměli bychom se zaplést do postojů, které nás vedou k myšlenkám jako: "Budu prosit tohoto lamu, ale tamtoho ne, protože to není můj lama." Takový postoj je špatný, protože rozděluje samu realitu. Když se v meditaci obracíme k lamovi, neděláme to intelektem, konceptuálně, nepřivoláváme jednoho lamu a těm ostatním neříkáme, aby zůstali, kde jsou. Musí tu být aspekt moudrosti - samotný lama představuje prvotní vědomí, které je všudypřítomné, proto ho můžeme najít u všech lamů.

Všechno vyzařuje z kořenového lamy, v něm je přítomno vše - všechny jidamy jsou projekcí lamy, všichni buddhové jsou v něm přítomni. Jestliže se obracíme na samotný zdroj, obracíme se zároveň na všechno. Pokud odmítáme jednoho lamu, odmítáme všechny buddhy, protože neexistuje jediný buddha, který by nepotřeboval učitele, aby dosáhl osvícení. Protože možnost dosáhnout stavu buddhy závisí výhradně na lamovi, odmítat lamu znamená odmítat všechny buddhy. Měli bychom se tedy obracet na lamu a současně myslet na to, že je naprosto neoddělitelný od všech buddhů, všech učitelů, dokud naše mysl nebude neoddělitelná od jeho mysli.

Když prosíme lamu, neobracíme se na fyzickou osobu jako takovou, můžeme se tedy docela dobře obracet k lamovi a vůbec mu nemusíme dávat nějakou formu, nějaký vzhled, nemusíme si vytvářet žádný konkrétní bod. V tom případě prostě považujeme lamu za symbol požehnání soucitné mysli všech buddhů. Takovým stavem mysli se otevíráme požehnání, necháváme je do sebe vstoupit. Měli bychom rozvíjet pevnou důvěru, že je opravdu možné na nás toto požehnání přenést, spolu s vlastnostmi lamy, což jsou také vlastnosti všech buddhů. Pokud rozvineme dostatečnou důvěru, nemusíme lamovi dávat formální vzhled, nemusíme na nic jiného myslet, necítíme ani potřebu obracet se na lamu jako osobu. Skrze lamu se obracíme přímo na transmisi, na tento aspekt soucitu a požehnání, to je osvícení buddhů. Takže nemusíme lamu vidět svýma očima, mluvit s ním svými ústy. Důležité je prosit ho s důvěrou a přesvědčením. Je zbytečné recitovat nějaké přání, když nemáme důvěru.

Pokud děláme praxi na lamu bez důvěry, můžeme mít vskutku krásnou vizi lamy, která ho v naší mysli jasně zastupuje, ale o to v praxi nejde, smysl nám unikl. Můžeme také myslet na lamu v jeho fyzické podobě, takto se na něho obracet, myslet na něho jako takovou a takovou osobu, ale to je jako mít s někým obyčejný vztah. Pokud bude lama starý nebo ošklivý, budeme cítit nechuť, kdežto mladý a hezký nás bude přitahovat, a opět se budeme ve své praxi mýlit.

Správný vztah k lamovi je vztah důvěry v to, co představuje, a v požehnání, které nese. Síla oddanosti a důvěry k lamovi má ten účinek, že se lama rozpouští ve světlo, ať jsme ho měli před sebou v jakékoli podobě, ať jsme si ho jakkoli představovali. Toto světlo pak s námi splývá a my si myslíme, že to je způsob, jakým dostáváme skutečné požehnání lamy a všeho, co představuje. Jinak máme vždy k lamovi vztah založený na našich vlastních touhách, záměrech a úmyslech, které si pak promítáme do svého lamy v naději, že bude odpovídat našim přáním. Všechno, co v nás v takovém případě vzniká, všechny naše záměry nejsou ničím jiným než touhou a přáním, aby nám to lama potvrdil. Konečným výsledkem takové praxe je jenom to, že máme více touhy a že jsme na touze stále závislejší.

Pokud děláme gurujógu pořádně, pomocí přání lama a naše mysl splynou a sjednotí se, stanou jedním. Ustálíme se ve stavu sjednocení, což je skutečný význam meditace. Taková meditace nás očistí od naší počáteční touhy, jejího nečistého aspektu. Uvědomíme si, že naše mysl a mysl lamy jsou identické, nejsou to dvě oddělené mysli. Tak poznáme esenci jevů, podstatu reality (skt. dharmata), což je také ta stejná jednota. Jinak nám zůstává obyčejná touha, a jak tato touha vzniká v naší meditaci, budeme vytvářet obyčejnou, nečistou představu lamy a náš vztah s ním bude ohrožen. Naše praxe povede k dalšímu posilování touhy, tohoto nečistého stavu mysli, a konečným výsledkem takové praxe může být nárůst rušivých emocí v mysli.

Na druhé straně, pokud praktikujeme správně a propojujeme svou mysl s myslí lamy, díky tomuto svazku budou všechny emoce, které mohou vzniknout nebo být vyvolány, úplně očištěny. Naše mysl bude osvobozena od emocí, emoce jakékoli intenzity budou osvobozeny sjednocením naší mysli s lamou, s podstatou všeho.

Prosit v tibetštině znamená doslova "učinit žádost". Když se obracíme k lamovi, vlastně žádáme, abychom získali více důvěry, více přesvědčení a aby to v nás posílilo přání pokračovat v praxi. Usilovné přání je velmi prosté, jenom sjednotíme svou mysl s myslí lamy, uvědomíme si, že mysl lamy, naše mysl a dharmakája jsou neoddělitelné, jsou skutečnou podstatou mysli. Stačí myslet na to, že lama, na kterého se obracíme, je ztělesněním všech lamů, jidamů, ochránců a dákyní, takže všechno bez výjimky je manifestací lamy. Jakmile se naše mysl sjednotí s jeho myslí, je sjednocena se všemi těmito aspekty.

Toto je nejjednodušší způsob, jak se obracet na lamu, ale také nejvyšší. Pro různé praktikující existují vyšší a nižší úrovně praxe, ale udržovat mysl ve stavu naprosté jednoduchosti, bez jakýchkoli komplikací, obracet se k učiteli s tímto přirozeným přáním, to je ta nejvyšší praxe.

překlad: Marie Moravcová