Proroctví Matky Shiptonové, které se týkají naší doby

Lidská myšlenka poletí kolem světa
tak rychle, jak rychlý je mžik oka.
Voda vykonávat bude zázraky samé.
Jak podivné, a přece se tak stane.

Pyšný muž pojede skrz hory vztyčené
aniž kůň nebo mezek ponese jeho řiť.
Kráčet bude i pod hladinou vody zvlněné
tam jezdit, spát a dokonce i hovořit.

Ve vzduchu budete smět člověka popatřit
v bílé i černé, a dokonce i zelené.
Veliký člověk zjeví se, pak zase odejde,
tak praví moje předpověď, a tak bude.

I kov bude po vodě plout
tak snadno jako dřevěná loď.
Zlato se zjeví v potocích i kamení
V zemi, o níž nemáme ještě tušení.

Potom Anglie Žida začne uctívat.
Zdá se to podivné, a přece je to tak.
Žid, který jednou v pohrdání uvržen,
však jako křesťan bude narozen.

Dům ze skla k nebesům se zvedá
v Anglii. Však běda, běda,
smršť války následuje tuto práci.
Tam v potu dřou se pohané a Turci.

Obě strany ponořeny budou v lité boje
v úsilí vzájemném, o bezživotí svoje.
Severu zdaří se, aby Jih byl rozštěpen
a orel bude hnízdit ve lví tlamě jen.
Pak kontribuce, krev a nelítostný boj,
svou cestu ke dveřím si naleznou.

Přijde rok tisíc devět set a dvacet šest,
zděné domy budou svítit slámou a poleny.
Na ně se chystá plánované války pěst
a oheň s mečem smýčí po zemi.

Dunící obludy člověkem osedlané
ve zdání hltat budou sklizně zelený luh.
Jako pro ptáka dnes, létání bude snadné,
pryč bude kůň a pryč bude i pluh.

V ty báječně dny dosud tolik vzdálené,
ženy se začnou chovat jako šílené,
oblékat se jako muži, nosit kalhoty,
ostříhají si vlas a zmizí i copy,
osedlají si koně obkroč, bez studu.
Způsob, jímž dnešní čarodějky hoví pometlu.

Když obrazy se budou hýbat jako živé,
když lodě plout budou pod mořem jak ryby čilé,
když člověk vzletí jako pták a zkříží oblohu,
pak polovina světa krví zbrocená umírá.

A žlutý muž nabude strašné síly,
díky mocnému medvědu, s nímž lože sdílí.
Těch mocných tyranií také zvadne květ,
nepodaří se jim ve dví rozdělit svět.

Však z jejich skutků chlebu hrozících,
zimnice zanechá tu mnoho mlčících.
Léku nenajdou žádného doktoři učení,
na tuhle nemoc horší malomocenství.

Budou k vidění i ještě větší znamení,
nablízku člověka pozdějších staletí.

Tři spící hory náhle procitnou,
bahnem, ledem a smrtí vydechnou.
Pak v jeden ráz město za městem země pohltí,
v zemích, o nichž já ještě nevím, těchto dní.

Pro všecky, kdož to století prožili,
přijde čas, kdy údy třesou běsi zavilí.
Prchnou do doupat skrytu, kde hory strmí.
Do bažin a lesů skrytu v hradbu trní.

Rozpoutají se vichřice a moře bude řvát,
až Gabriel bude nad mořem i zemí stát.
Pak zaduje ve svůj zázračný roh,
stará slova skonají a nový přijde rod.

To bude znamení všem vidoucím,
buďte si jisti, to přihodí se všem dosud živoucím,
naráz odumře láska a manželství vymizí,
ubude národů a nevinnost všem bude cizí.
Ženy pečovat budou o kočky a plémě psí,
zatímco muži žít jak kanci divocí.

Pak ohnivý Drak projde oblohou,
šestkrát, než konec potká Zemi ubohou.
Lidstvo se zachvěje a strachy ševelí,
pro heroldů šest tohoto proroctví.

A až zase zmizí ohnivý ohon Draka,
člověk to pustí z hlavy, směje se a dál si stejně kdáká,
příliš pozdě, příliš pozdě zjistí, že má to, co chtěl,
tím, že žil jako dřív, osudu svému neušel.

Velikášství své a úsměv, jež tvář mučí,
nakonec pohnou Bohu samému žlučí.
I vyšle Draka zpět, oblohu rozzáří
a jeho ohon zpráská zemi do tváří.
Země se rozestoupí, pukne Zem
a prchat bude člověk, král i s posledním otrokem.

Po dlouhých nocí sedm a sedm dní
člověk bude obzírat to zlověstné znamení.
Příliv se zvedne do míst ustrnulých v údivu,
zmizí v něm pobřeží, žádného nebude odlivu.
Pak hory začnou řvát v bolestech rození,
rozštěpí pevninu i břeh děsivé zemětřesení.

Pak přispěchají záplavy rychlých vod,
jež celou změní Zem v jediný blátivý brod.
Lidstvo mizící v močálu slizkosti
pro bližní své vydá jen steny úzkosti.

A člověk v hrůze prchající záplavě
zabíjet bude, znásilňovat krvavě.
Ta krev pak lidstva rukou prolitá
po sobě hořkou skvrnu zanechá.

S pěnou zmaru u úst a vraždu po boku,
na tajných místech v horách skrývá potravu.
Odporně hnusný ve svém strachu, naplněný lží,
zabíjet bude nájezdníky, zloděje a špióny.

Pomalu ale jistě, krutou žízní puzeni,
všichni se vydají k mizejícímu prameni,
však zemřou mnozí, proti žízni bezbranní,
jak moře vzedmuté vše kolem pozmění.
Pak znovu země praská a skály pukají,
Divíte se tomu? Mluví k vám ta, co ví.

V jakési zemi tak tuze vzdálené,
potloukat se budou hloučky ztracené,
nezbude jim než opustiti vše, co znali,
maličko je jich na to, abychom je počítali.

Když tohle (v originále nečitelné místo) potom spásy,
počne se nový zrod lidské rasy.
Ale nikoliv v zemích nám dnes známých,
nýbrž na oceánů dnech, holých, suchých a prázdných.

Nevydá každá lidská duše smrti sten,
zatímco ohnivý Drak smýčit bude Zemi ohonem.
Ne každá pevnina se nutně potopí,
však ve smrduté kaliště se promění,
plné hnijících mrtvol zvířat stejně jako lidí
a rostlin sežehlých, kam až oko vidí.

Však země nová, z moří zrozená,
suchá, čistá, měkká a svobodná,
zbavená špíny lidstva a jeho mizérie,
zdrojem se stane nové člověka dynastie.

Už navždy ve strachu však ti, co přežijí,
žít budou z Draka s ohonem, jež ubíjí.
Čas dlouhým krokem svým pak všechno vymaže,
zdá se vám to divné? Však tak to je.

Leč ještě dříve, než se pokolení znovu zrodí,
stříbrný had vstoupí do těch dní.
Vyvrhne lidi dosud nikdy nespatřené,
aby se smísili s těmi, jež dosud nosí Země.

Jen chladná hlava těchto lidí může
osvítit mysl budoucího muže,
vstoupit do něj a ukázat mu jak
docela obyčejně žít a míti se rád.

Už druhé děti, jež ta pokolení přinesou,
pochopí věcí přirozených tak, jak jsou.
Dorostou spanilé, skromné a docílí
počátek Zlatého věku nových dní.
 

Text proroctví převzat z knihy Tom Kay: "Kdy přijde kometa", Knižní klub, Praha 1998