Proroctví Havlasa Pavlaty

Když Havlas Pavlata, soused v městečku Vysokém pod horami krkonošskými měl umříti, bylo věku jeho sto patnácte let. Kol jeho smrtelného lože stanuli jeho synové a dcery, vnukové a pravnukové. A tu stařec, se všemi se žehnaje, pravil: „Synové, dcery mé a děti všechny a přátelé, již s vámi se na věky loučím, již se na věčnost ubírám. Dost jsem si na tom světě pobyl, sto patnácte let mi Pánbůh dopřál. A byla za ten věk mnohá léta dobrá, ourodná, za našeho českého krále Vladislava, a zachovali jsme hojně grošů a zmrzlíků, i tolarů i krejcarů s korunami.

I vy, synové, ještě nějaký tolar zachováte. Než potom bude veliký mor a drahota neslýchaná. Nežli mine padesát let, přijde nová morová rána a tak zlá, že i po horách lidé vymrou a vlci budou choditi do vsí a do oken po chalupách se dívat a výt, jako by již nebylo ani živé duše.

Než poté bude mor hlavní; nastane pomalu hned v zimě o masopustě a vydrží zase do vánoc a tolik lidí porazí, že bude obilí na poli stát do sv. Václava, někde i do sv. Martina, neboť nebude, kdo by je sklidil. A potom už brzo nastane soudný den.

Přitom se také strhne veliká vojna v Čechách, mnohem větší a hroznější, nežli kdy za Žižky byla. Čechové sami budou se nesnadit a vezmou si za krále Ferdinanda. Divní národové, Vlaši, Nydrlandi, Francouzově krom Němců budou se do Čech trousit a vynesou Čechům všechny dobré peníze a do našich hor budou chodit pro drahé kamení.

Před tou zkázou bude veliká neupřímnost v českém království a všeliké nepravosti. Páni budou poddaný lid nelítostně soužit a nebude u nich ani u jejich správců žádné spravedlnosti. Samému Bohu budou se rouhat a říkat, že je větší hrst moci nežli pytel spravedlnosti.

Proto se všichni sedláci pozdvihnou proti svým vrchnostem, pány ze zámků vyženou a zbijí. Ještě před touto zkázou uhodí hrozné zimy, sněhu napadnou náramné spousty a velicí větrové bouřiti budou. I přitrhnou krutější mrazy, nežli tehdáž panovaly, když jsem já Havlas Pavlata pálil milíř v Rokytnici. Tenkráte medvěd nemohl v lese obstáti pro hroznou zimu a přišel se ohřívat k mému milíři.

Noc byla a třeskutý mráz; i zhříval se medvěd z jedné strany a já z druhé strany a házel jsem mu chléb. Co jsem měl chleba, všechno jsem jemu nalámal a naházel. I přišel sem medvěd druhé noci zas a já ho zase krmil chlebem. A on se sytil a krotl. Když byla třetí noc, přišel medvěd zas a tu jsem si již na něj uchystal březovou houžev.

Dával jsem mu zase chléb a hladil jsem ho, a potom jsem tu houžev protáhl skrze chřípí a vedl jsem ho až do Vysokého k nám. Pak jsem ho do Prahy vedl a Brož vrchlabský byl se mnou. Tenkrát byly perné mrazy, ale ještě hroznější nastanou, nežli byly tenkráte za mých mladých let. —

Co mám ještě více vám povědět? Smutné je, co jsem řekl, ale lidé se toho dočekají a poznají, že jsem mluvil pravdu.

Těmi pokutami a tou zkázou budou Čechové sami vinni, neb divná proměna v nich nastane a nebudou dbát ani dobrého řádu, ani pamatovat na Pánaboha a na poslední soud hrozný. Moji milí synové! Vy se dočkáte ještě několika lehčích let; ta budou ještě za tohoto našeho krále Vladislava. Potom bude Ferdinand.

Po Ferdinandovi hned začnou se ta těžká léta i za něho již. Za krále Matyáše a za krále Fridricha bude nejhůř a lidé si budou toužebně přáti, aby raději na světě nebyli.

Ty vojny potrvají dotud, dokud nebude krále, jehož jméno bude Anbestas. Tu pak nastanou lepší časy a budou tomu králi říkati dvoje jméno: bude dobrý a pobožný král.“ — To o budoucím protivenství, roztržkách a králích pověděl Havlas Pavlata.