Probuzení, karma, reinkarnace

Výtah z přednášky 1996

„Mistře Kaisene z čeho se sestává Vaše misie ve východních státech?“

„Misie, kterou vedu ve východních státech je vším, kromě ticha pokoje a míru. Od rána do večera je třeba běhat sem a tam, setkávat se s desítkami a desítkami novinářů, během třech týdnů se vidět se stovkami lidí, vyjít z televize, vstoupit do přednáškové síně, zase vyjít, abych mohl běžet do rádia, setkat se v hotelu s novináři, znovu odejít do další televize a znovu další přednáška: od rána do večera, během třech týdnů, non-stop. Samozřejmě, že také praktikuji s žáky, především ovšem na konci misie je třídenní meditativní setkání tří zemí, které bývá v Polsku, na Slovensku či v Čechách. Tam odpočívám, přestávám myslet a věnuji se zazenu.

Misie je zenové divadlo. Zen byl vlastně vždy velmi nevtíravý, nikdy nebyl náboženstvím. Dříve se lidé věnovali zazenu odlehle v lesích či v horách, v malých dřevěných dódžó. Nikdy se nevystavovali, neboť je pravdou, že zazen je praktikou, která slouží k tomu, abychom zapomněli sami na sebe, spíše než abychom si sami sebe začali vážit. Během misie je to však jiné: je třeba být krásný, vkusně oblečený, být ke každému milý, ukazovat se na fotografiích. Je třeba těm, kteří to nevědí, ukázat, že zen není ničím nebezpečným: je to divadlo a je to příjemné!“

„Jak bychom mohli vymezit, co to je probuzený duch. Jak bychom ho mohli dosáhnout, jsouce v naprosté nevědomosti?“

„Na to se musíte zeptat probuzeného člověka!! Podle mých skromných zkušeností se mi jeví, že k probuzení patří především probuzení těla, neboť duch je tělem. Neexistuje duch na jedné straně a tělo na druhé: je to jako list papíru, nemůžeme oddělit přední stranu od zadní.

Myslím-li za pomoci své ruky, ze zkušenosti vím, že toto je ze dřeva, aniž bych se na to díval: má ruka umí myslet. Ví, že tohle je látka. Je tedy duchem. Probuzení vychází z toho, že si jsme vědomi existence tohoto těla, že tímto tělem myslíme, že tímto tělem posloucháme, že cítíme skrze úplnost tohoto těla. Pětice smyslů vlastně spojuje pět druhů charakterů zároveň a není oddělena. Člověk, který není probuzený, nevidí nic jiného, než to, na co se dívá, neslyší nic jiného, než to, co poslouchá, necítí nic jiného, než to, co pociťuje; kdežto zatím, co s vámi mluvím, rozebírám to, co říkám, dívám se na vás, vidím lidi, jak se hýbou, slyším zpěv ptáků, řeky, cítím své tělo: ve skutečnosti je to celost, která žije. Není to odděleno. Vlastně je třeba probudit v těle pět smyslů. Souhrnně řečeno, je třeba probudit původního ducha, ve kterém existuje pět vědomí, která řídí pět smyslů.

Abychom k tomu dospěli, je třeba, abychom přestali myslet vědomě, je třeba se soustředit a myslet pomocí celého těla. Vlastně je třeba probudit tělo: neboť tělo jsouce duchem probudí ducha. Poté musíme skrze probuzení porozumět, samozřejmě jsouce probuzení, že naše tělo, stromy, my, obloha, země, vše je nestálé.

Na zemi, ani v nebi neexistuje nic trvalého: vše se mění. I planety umírají. Neexistuje nic, co by bylo nehybné, a ani v mé podstatě neexistuje duch, který by byl nehybný a věčný. Vše je proměnlivé, bez přestání umírá, vytvářejíce příčiny, následky, které vytvářejí další příčiny, další následky: nic není stálé. To je druhé probuzení.

Třetí probuzení je, že vše jsouce nestálé, je zároveň vzájemně závislé. To, že říkáme, že vše je nestálé, ve skutečnosti znamená, že všechno se rodí a umírá. K čemu tedy mít přátele a rodiny, vždyť je to beztak naprostý nesmysl? Ve skutečnosti to, že vše je vzájemně závislé, znamená, že vše pochází z jednoho ducha: dýcháme jeden vzduch, pijeme jednu vodu, máme jedno slunce, v nitru každého z nás je jeden původní duch, v hloubi nás všech je skryta jedna krása, máme v sobě jednu čistou energii a všichni závisíme jeden na druhém. Nic nemůžeme udělat sami: jsme závislí na stravě, na spánku, na zvířatech, na všem, a zde najednou zjišťujeme, že všechny ty bytosti, na kterých závisíme, jsou nestálé. To znamená, že jsou vzácné, protože zmizí. Jsou tedy vzácné, nemůžeme je zanedbávat: každý čin, každý pohled, každá slova musí být vždy nové, živé, jako by to bylo naposled. Ve skutečnosti naše praktika je pro nás darem pohledu, darem slov, gest, bez přestání. Pokud to neděláme, znovu se uzavíráme do sebe a všechna ta energie, kterou máme pravidelně dávat ostatním, se obrací proti nám. Staneme se tak nešťastnými, protože nevíme, co s tou energií udělat: někdy jí chceme dát, ale jsme bázlivý nebo máme traumata, máme strach nebo si nedůvěřujeme a nepodaří se nám ji dát ostatním, to se může otočit proti nám a zapříčinit, že se staneme nešťastnými, že onemocníme.“

„Mohl byste nám, prosím, říci něco o dharmě?“

„Dharma je přesně to, čím jsem se zaobíral až doposud.

Dharma znamená učení, ale zároveň dharma představuje více, než jen učení: strom je dharma, každá věc se stane učením, máme-li otevřené oči, nastražené uši, otevřeme-li všech pět smyslů; nezůstáváme-li ve svém vnitřním světě, máme-li smysly otočeny spíše navenek, a zachycujeme-li věci, pokud je zcela žijeme, všechny věci se tak stanou mnou, poněvadž je zachytím. Říkáme, že deset tisíc věcí se stane mnou a ne-já vytváří deset tisíc věcí. Žiji pouze proto, že existuje svět, a zároveň, jak se deset tisíc věcí stane mnou, stanu se sám sebou, deseti tisíci věcmi.“

„Spletl jsem se, chtěl jsem říct karma.“

„Karma je to nejhorší, co existuje!… Je to cosi na zakrytí naší pravé tváře… Vytváříme tak na téma karmy mnoho příběhů, protože slovo karma je velmi špatně vykládáno. Karma znamená výhradně čin. Někdy je to dobrý čin, někdy špatný, někdy ani dobrý, ani špatný. Jakýkoli čin je karma: akt chůze, rozpohybování ruky, to je karma. Karma je fakticky čin.

Když říkáme: „ ty máš špatnou karmu“, to nic neznamená, protože to, co je pro jednoho špatné, může být pro jiného dobré. Opravdu to tedy nemá význam.

Ve slově karma je však přece jen něco zajímavého: je jisté, že je lepší vykonávat činy dobré raději nežli ty zlé: je lepší druhým prospívat nežli jim škodit, je lepší být upřímný nežli lhát, je lepší ochraňovat ostatní nežli sebe samého. Dobrá, všechno to jsou dobré stránky karmy, dále je zde ještě opak, špatná karma.

Nyní existuje svět „bez karmy“. To je lepší. Protože karma znamená čin; čin způsobuje následek, který znovu způsobuje další následek, jako sněhová koule, která se nepřestává kutálet, až nakonec vytvoří velkého sněhuláka. Může se nám podařit stvořit z ničeho neuvěřitelný příběh, a ostatně se to často stává, že si vytváříme neopodstatněné příběhy: narazíme na malý problém, mluvíme o něm, nafukujeme ho, staneme se tím problémem a skončíme tak, že lidi okolo sebe otrávíme něčím, co z počátku nebylo ničím. Existuje tedy způsob, jak žít téměř bez karmy. Jak je to možné, nepřestávaje konat? No, úplně jednoduše, nedělajíce nic zvláštního, dělajíce jen to, co děláme. Ku příkladu při meditaci nic neděláme: následujeme dýchání, takové jaké je, jsme v něm, až se staneme dýcháním, které dýchá. V tom okamžiku již neexistuje pozorovatel, není zde nikdo jiný než já, kdo rozumí tomu, kdo dýchá. Takže následně v životě můžeme dělat to samé: pracujeme, něco děláme, ale neexistuje žádná jiná věc. Neexistuje já, které tu věc dělá, které si přivlastňuje zásluhy z té věci, a tak skutečně žijeme beze stop. Dělat věci až dokonce, a poté je zanechat, abychom dělali něco jiného, zcela je ukončit: ve skutečnosti se věci dělají samy. Jinak to znamená, že jsem to já, někdo, kdo ostatně neexistuje věčně, kdo si myslí, že něco dělá. Tak si to přisvojuji, bráním to, srovnávám to s ostatními věcmi, vytvářím dualitu, rozpory a rodí se všechny problémy. Svět bez karmy, je svět, ve kterém dokonáme všechny činy bez nikoho. Je proto velmi důležité zapomenou na sebe. Tak.“

„Co si myslíte o převtělování?“

„Převtělování? To je horší než karma…! Nevím, co to je převtělování, říká se, že ani sám Budha o něm nikdy nemluvil. Dával vždy stejný příklad, říkaje: „Sfouknu-li svíčku (a sfoukl ji), čím se stane plamen?“ Kdo může vědět, čím se stane plamen? Kdo může vědět, co se děje po smrti? Abychom to věděli, bylo by nutné vrátit se po smrti a to, podle mého názoru, není možné. Po třiceti letech meditace je snadné vstupovat do největších hlubin, vstupovat do srdce buněk skrze pozornost, skrze soustředění, strávit tam hodiny a hodiny, zkoncentrováni na nejhlubší, když se vracíme do nevědomí, vědomí již nemůže být vědomým. Už nemůže rozumět, je v klidu. Kvůli tomu nemůžeme porozumět převtělování, nemůžeme porozumět smrti. Můžeme se k ní možná dostat, ale nemůžeme jí porozumět. A tak si v zenu, ani v buddhismu nepokládáme takový druh otázek. Naopak říkáme, že existuje zákon příčiny a následku: příčina, můj čin v přítomnosti, bude mít následek: proto musím dávat pozor na to, co momentálně dělám. Tak jak budu žít, také umřu. Nevíme, co je potom, ale já vím, že to, co bude potom, bude záviset na způsobu, jakým jsem žil předtím, poněvadž nikdo se nemůže vyhnout zákonu příčiny a následku. Všichni jsme jím ovládáni, a tak víme, že to, co v budoucnu sklidíme, bude výsledkem setby našich vlastních zrn. Víme, že to nebude chyba ostatních.

Proto převtělování ne, ale mluvíme o stěhování, které je příbuzné slovu přenos. To není totéž. To znamená, že má paměť zasetých příčin tvoří následky, které boudou pokračovat dále a dále. Duch nikdy neumírá. Život nebo smrt, paměť pokračuje, ale neexistuje nikdo za ní: následek nezná nikdy příčinu a příčina nezná následek. Jeden velký Mistr zenu jednoho dne řekl: „Je to jako poleno v kamnech: ve chvíli, kdy hoří nezná popel, a když je popel ve stavu popela, nezná stav polena.“

Příčina nezná následek; to je ostatně problém člověka. Občas si říkáme: “Ale proč jsem nešťastný? Proč se mi to stalo? Proč jsem někoho ztratil? Proč? Proč?“ Nevidíme příčinu toho všeho, původ.

Protože příčina je od následku naprosto oddělena.

Takže stěhováni existuje, ale protože následek nezná příčinu, je třeba být velmi opatrný.“

„…a intuice?“

„Náš duch je ze své podstaty jasný. Neexistuje zde nikdo, kdo by měl ve svém nitru věčný hřích: ten neexistuje.

Duch každého je ze své podstaty čistý a takový zůstane až do konce věků. To, že jsou zde mraky, které zakrývají oblohu, neznamená, že skrze ně není čistá, že slunce už neexistuje. Dnes tam slunce není, protože nedáváme pozor na to, co říkáme. Ale slunce tam vždy zůstává, stačí jen, aby mraky odešly. Slunce nikdy neodejde; světlo a čistý duch nikdy z nikoho nevyprchá. Myšlenkami vytváříme mraky; vytváříme zvyky, stavy duše, hněv, honíme se za předměty, lpíme na myšlenkách a fakticky zatemňujeme jasnost ducha. Ale hřích sám o sobě neexistuje, to znamená, že se ho můžeme velmi rychle zbavit: ano, můžeme, neboť neexistuje žádná věčná duše.

Vezměme si příklad filmu, který běží v kině: ku příkladu ulice v San Francisku. Vše žije, vše se hýbe, vše mluví, vše je naprosto srozumitelné. Když teď půjdete a přestřihnete film, co najdete? Prázdné snímky, snímky prázdnoty. Kladouce je rychle vedle sebe, dostaneme pohyb, který mluví, který žije, který má barvy. Je to iluze.

Když při meditaci zpomalíme myšlenky, nacházíme se před stejným filmem. Vidíme myšlenku, jak se objevuje, nic před ní, nic po ní; další, která se objevuje, a která k té předešlé nemá žádný vztah; příčina, následek a nic mezi tím: jen prázdnota.

To je to, co Budha objevil, je tomu 2500 let, a řekl: „Neexistuje nic, co by bylo stálé, ani duše s věčným hříchem, kterého by se někdo nemohl zbavit. Je to úžasné a všichni to mohou spatřit. Ukazuji pozici, způsob dýchání, každý si to může vyzkoušet a obavy odpadnou.“

Zároveň víme, že máme všichni sklony, které znovu celý čas vystupují, špatné stránky, které nás pronásledují, jako bychom byli věční. Proč se to děje?

Jsou vtištěny do paměti a pokaždé, když je potřebujeme, je znovu nacházíme. A tak to, co potřebujeme, je oprostit se od těchto silných sklonů, oprostit se od té síly, která udržuje onu paměť. Ledová kra je něco spoutaného, ztuhlého, co není svobodné. Nicméně, co je ta ledová kra? Je vodou. Postačí, když roztaje a voda navždy pokračuje, vchází do země, stává se sněhem, proniká celým vesmírem.

Co způsobuje mé utrpení? Síla věcí, kterých se držím, mé pravdy, kterých se držím jako jediných pravd, mé lži, můj strach, mé obavy, má posedlost, mé nenaplněné plány, to všechno jsou síly, které krystalizují každým dnem a způsobují, že se mi nedaří být svobodným ve svém nitru. Ale při skládání účtů není nic, než vykrystalizovaný čistý duch. Není zde žádný hřích. Opravdu to lze spatřit. Ten den, kdy toto uskutečníme, si odpočineme; řekneme si: neexistuje nic, kvůli čemu bych se měl znepokojovat.

Ve skutečnosti jsou povídačky o démonech po smrti lží; pohádka o ďáblu a Nebi je výmyslem ducha, nic takového neexistuje.

Ve skutečnosti Ráj a Peklo neexistují nikde jinde než tady, kde nyní žijeme. Nejsou zde jiné světy.

Jednoho dne dorazil samuraj do malého kláštera v Japonsku. Starý mnich maloval obraz krajiny. Samuraj, velmi důstojný a velmi silný se svou šavlí, zaražen řekl mnichovi: „Co je to peklo a ráj?“ Mnich se ani neotočil a odvětil: „Vypadáte jako štětka na čistění toalety.“ Samuraj uražen praví: „ Ale já jsem Vám položil otázku: co je to peklo a ráj?“ Mnich pokračoval: „Připomínáte mi bobek v záchodu!“ Samuraj tedy řekl: „Jakým právem si dovolujete se mnou mluvit takovým způsobem? Já jsem vám slušně položil otázku a vy mne napadáte!“, pravil, připraven tasit. „Vy, mnichu, odpovězte nebo Vám setnu hlavu!“

Mnich se otočil a řekl: -„Vy jste opravdu pitomec.“

Tu samuraj vytáhl svůj meč, pozvedl jej nad hlavu mnicha a ve chvíli, kdy mu chtěl setnout hlavu, byla poslední slova mnicha: „Zde začíná peklo.“

V té chvíli samuraj svěsil šavli, připraven ji stáhnout a mnich pravil: „ Zde začíná ráj.“

To znamená, že v jediném okamžiku můžeme změnit ducha a smazat všechny hříchy minulosti; stačí jediný okamžiků; nikoli deset minut, jediné slovo, aby byly smazány všechny minulé hříchy. Stačí jen opakovat okamžik, ve kterém jsme změnili naše sklony a je to ukončeno. Vše jsme smazali. Neboť minulost neexistuje. No, raději přestanu nebo vám tím příliš popletu hlavu!!!“

„Když přijdeme do kláštera, jsme svobodní? Můžeme odejít, kdy chceme? Žít tam?“

„Zen je jednoduchý! Především, protože zen nechce vytvářet buddhisty, a já v žádném případě, to mě nezajímá. Nemám žádnou organizaci, ani přes všechny žáky, kteří praktikují ve východních státech. Ti poslední si žijí svůj život, obstarávají si peníze, spravují svůj klášter. Tady nemáme centrální klášter, staráme se sami o sebe. Jsem proti organizaci, to je jasné.

Nyní, čeho se týká praxe zazenu. Rád učím lidi pozici, aby mohli praktikovat doma, večer po práci, ráno před ní; aby usedli, aby osvítili svého ducha, aby našli vnitřní klid, a hlavně, aby se přiblížili ke své čisté vnitřní přirozenosti. To je to, co mne zajímá nejvíc.

Tohle místo bylo postaveno, aby zde lidé mohli občas přijet, abychom jim ukázali pozici a oni zase odjeli domů; když mají problém, přijíždějí nás navštívit, probrat ho, s radou odjíždějí. Může existovat menšina lidí, kteří jsou z podstaty duše zenovými mnichy. Nemusím zde nic, a vzhledem k tomu, že se nejedná o náboženství, velmi málo lidí zůstává praktikovat.“

„Můžete nám říci něco o pozici?“

„Máme pět možných pozic:

V sedě na židli spojíme chodidla, záda rovná;
na kolenou, na polštáři, nohy pod sebou;
s nohama před sebou, můžete je zkřížit do lotosu nebo do čtvrt lotosu;
v nemocnici či nemocní v posteli, pokračujíce v soustředění na dýchání.

Nejdůležitější je přinutit ducha, aby na něco upoutal svou pozornost. Neboť, pokud není jeho pozornost upoutána, začne přemýšlet, utíkat, a duch zbožňuje bloudit, vytvářet rozpory, problémy, plány, hromady věcí. Oči napolo zavřené, pohled položený v jednom metru, současně můžeme vidět pohyb, který zde je, pohyb dechu, a být si vědom vnitřního i vnějšího světa. Zen není útěkem do vnitřního světa, oddělením se od světa vnějšího; není to však ani bytí pouze ve světě vnějším a nevědět o sobě samém.

Proto během toho, jak jsem pozorný na vnitřní dýchání, vnímám všechen hluk, vnímám všechen pohyb, aniž bych pohnul očima, aniž bych něco dělal. Fakticky celé tělo znovu cítí, slyší, vnímá, aniž by vyvíjelo nějakou zvláštní snahu. Je třeba si být vědom dvou světů současně, protože ve skutečnosti vnitřní a vnější neexistuje.

Duch je jeden, není ani vnitřní, ani vnější. Probudit se, to je porozumět, že neexistuje já uvnitř a svět kolem mne. Není to ale pouze intelektuální porozumění, je to porozumění skrze tělo: tělo slyší zvuky, neexistuje nic než ucho.

Proto si musíme být vědomi vnitřního i vnějšího světa současně.

Z počátku je velmi důležité upoutat pozornost na dýchání. Později, když si na to zvykneme, už nevynakládáme tolik pozornosti na dýchání: ve skutečnosti jsme pozorní k pravidelnému rytmu dýchání: neprodlužujeme jej, nezkracujeme jej. Mám myšlenky, které přicházejí, no, tak ať si přicházejí! Nechám je procházet jako mraky. Dobré či zlé.

Nesoudím je, nekritizuji, nezasahuji do žádné z nich, zůstávám osvobozený od všeho. To dovoluje žít v životě s lidmi, kteří mi mohou nadávat a já to nechám projít: není to skutečné.“

„Ale jak to udělat? V tom všem přece existuje naše vlastní ego!“

„Zobecňujeme naše vlastní ego, když vidíme svět takový, jaký je, a ne takový, jaký bychom byli rádi, aby byl. Dívám se na vás, na vás a jsem rád, že vás vidím, vás, takového, jaký jste, nyní; potom budete jiný a budete také dobrý, ale ne takový, jaký bych chtěl, aby jste byl. Proto s vámi už nemám problém, vlastně jsem se stal vámi.

Máme problémy, když se na někoho začneme dívat skrze naší představu o něm. Nesouhlasíme vždy s podobou ostatních; abychom toho dosáhli, je zde soustředění na ten prostý dech: dnes může být dlouhý, zítra krátký; dnes mohu být pokojný, zítra mohu být při meditaci napjatý. Ale ta meditace, při které jsem napjatý, není méně důležitá než ta pokojná: je to nestálé.

Dnes je to napjaté a takovým způsobem to dělám; zítra to je jasné, není to lepší, není to horší.

Přestáváme si vybírat.

V té chvíli se nám podaří přizpůsobit všem věcem, přijmout je; jednoduše skrze praxi dýchání; stane se to jiným způsobem pohledu.

Zvláště znovu nevyhledávat osvícení, znovu nevyhledávat satori nebo zázrak: je třeba zcela zapomenout na sebe samého a jenom nadechovat a vydechovat. Z počátku následujeme pohyb vertikály dýchání: je to lepší, neboť náhle utíkáme a znovu upadáme do snění. Proto se vracíme mezi nos a pupek a na vše zapomínáme.“

„Břichem?“

„Břichem. Pod pupkem, tak, kde se počíná narození dítěte.“

„Je tam hudba?“

„Ne. Ticho.“

„A co se týká výživy, jaké věci jsou doporučené a jaké zakázané?“

„Já nezakazuji nic. Je na každém, aby si našel svou rovnováhu, která je pro každého jiná. Během třídenního odosobnění dáváme pozor, vyhýbáme se přílišnému jedení masa, neboť při meditaci je poté těžší dýchání. Ale to nám nebrání, abychom si poslední den odosobnění neudělali oslavu s masem, rybou, a abychom nepili alkohol.

Tady, mezi praktikujícími, někteří kouří, já také; jiní pijí alkohol: srozumějte dobře, že ne ti nejvíce ocení potravu, kteří jí nejvíce, a kteří jsou nejtlustější; ne ten, který je stále opilý, umí ocenit dobrý alkohol. To, co je důležité, je umět ocenit. Ale odmítat, nalézt ideál života, na to nevěřím: je ulpívání jako jiná. Můj Mistr říkal: „ žebrák si potravu nevybírá.“

Nabídne-li mi někdo jídlo, které zhotovil, sním ho; nedá-li mi nic, nejím. Dá-li mi eskymák k jídlu kousek medvěda, sním ho: nevytváříme kategorie.

Z druhé strany, jsme si vědomi všeho, co sníme, neplýtváme a v hloubi svého srdce děkujeme všem, kteří se podíleli na výrobě onoho jídla. Jíme-li zvíře, poděkujeme také tomu zvířeti. Ale budeme se vyhýbat jejich zabíjení: i jdouce stromořadím, budeme se vyhýbat zašlápnutí mravenců, kteří bez přestání přecházejí: proto děláme chodníky z betonu, a proto říkám: buďte pozorní na způsob vaší chůze. Je to lepší než při chůzi snít. Je to pouze praxe pozornosti.

Ale nikoli praxe nějaké zvláštní čistotnosti; tím se chce říct, že jsme-li nemocní, protože máme vysoký cholesterol, raději na něj dáváme pozor… je to lepší!“