Probuďte se do svého světa

Během dne se můžete zastavit, odpočinout si od svých navyklých myšlenek a uvidět magii a obrovitost světa okolo sebe. Pema Chödrön říká, že tato jednoduchá praxe bdělé pozornosti je tou nejdůležitější věcí, kterou můžeme v životě dělat.

 

Jedním z mých nejoblíbenějších předmětů kontemplace je otázka: „Protože je smrt jistá, ale čas jejího příchodu nejistý, co je tou nejdůležitější věcí?" Víte, že zemřete, ale nevíte, jak dlouho se musíte probouzet z kokonu svých návykových vzorců. Nevíte, kolik času vám zbývá, abyste naplnili potenciál vzácného lidského zrození. S ohledem na to, co je pro vás nejdůležitější?

Každý den svého života, každé ráno, se můžete zeptat: „Co je pro mě dnes nejdůležitější? Jak mám tento den nejlépe využít?" V mém věku je už trochu o strach, když jdu večer spát, podívám se zpět na dnešní den a zdá se mi, že utekl jako lusknutím prstu. A to bylo všechno? Co jsem celý den dělala? Přiblížila jsem se k tomu, abych byla víc soucitná, milující a pečující - víc probuzená? Je moje mysl víc otevřená? Co jsem ve skutečnosti dělala? Cítím, jak málo máme času a jak je důležité jak ho strávíme.

Jak nejlépe využít každý den ve svém životě? I za krátký den může být každý z nás o trochu zdravější, soucitnější, jemnější, víc se propojit se snovým charakterem reality. Nebo to všechno můžeme pohřbít, mít pevnější mysl a stáhnout se víc do svého kokonu.

Pokaždé když se naše návykové vzorce posílí, když jsme řízeni jakoby autopilotem, můžeme to vidět jako příležitost jak spálit svou negativní karmu. Spíš než jako problém, to lze vidět jako zrání naší karmy a to nám dává příležitost ji spálit, nebo alespoň oslabit naše karmické tendence. To je ale obtížné. Když si uvědomíme, že jsme něčím ve vleku, že jsme na autopilotu, co uděláme? To je pro praktikanta klíčová otázka.

Jednou z nejlepších věcí v takové chvíli, kdy vidíme, jak se hromadí naše návyky, je praxe zastavení, vytvoření mezery. Zastavte se a třikrát se vědomě nadýchněte a svět má v té pauze příležitost se vám otevřít. V mysli se tak vytvoří prostor.

Dřív než budu víc mluvit o tom záměrném zastavení, o té mezeře, může nám pomoc ocenit tu pauzu, která v našem prostředí už existuje. Probuzená mysl je všude okolo nás - ve vzduchu, ve větru, v moři, zemi, nebo ve zvířatech - jak často jsme s ní ale ve styku? Vystrčíme hlavu z našeho kokonu na dost dlouho, abychom ji ochutnali, zakoušeli, aby pohnula s něčím v nás, nebo dokonce prostoupila náš obvyklý způsob nazírání věcí?

Když meditujete brzy ráno, je okolo vás dost prostoru a ticha. Meditace sama vytváří ty pauzy. Pokaždé když si uvědomíte, že myslíte a necháte ty myšlenky plavat, vytváříte pauzu. Po každém výdechu je zde mezera. Nemusíte to vždycky tak cítit, ale základní meditační instrukce je takových mezer plná. Pokud svoji meditaci nevyplníte rozptýleným myšlením, obavami, obsesemi a takovými věcmi, máte čas cítit požehnání svého prostředí. Prostě jen klidně seďte a ticho se na vás možná snese a prostoupí vás posvátnost prostoru.

Nebo také ne. Možná jste už posedlí prací, tím, co máte ten den udělat a co jste neudělali včera. Možná se bojíte o něco, co je třeba udělat, nebo neudělat, nebo kvůli nějakému dopisu, který jste dostali. Možná je už vaše mysl zaměstnaná, plná váhání anebo strachu, deprese nebo překážek. Jinými slovy, jste zpátky ve svém kokonu.

Všechna ta síť, do které jsme zapleteni, se každý den mění. Nicméně když se spojíte s požehnáním svého prostředí - s klidem, magií a silou - pak ten pocit s vámi možná zůstane a odnesete si ho do celého dne. Cokoliv pak budete dělat, ta magie, posvátnost, klid a prostor bude s vámi. Tohle širší chápání vašeho prostředí pak protne i tu kokonovou mentalitu.

Na druhou stranu sama vím ze své zkušenosti, jak jsou naše návyky silné. Jak je naše mysl zmámená, zaměstnaná a plná obav. To všechno je o to víc důvodem, abychom udělali tu nejdůležitější věc - abychom si uvědomili, jakou je každý den příležitostí a jak je snadné ji zahodit. Když nedovolíte své mysli, aby se otevřela a spojila se s tím kde je, s vaší bezprostřední zkušeností, zůstanete úplně zahlceni detaily svého života, od chvíle kdy jste se probudili, až dokud nepůjdete večer spát.

Budete tak ponořeni do svého života, do všech těch maličkostí, které vyplňují celý váš den, absorbováni tím co máte udělat, že vám požehnání, magie, klid a prostorovost uteče. Nikdy nevystoupíte ze svého kokonu, ledaže vás vytáhne nějaký hlasitý hluk, který nemůžete opomenout, nebo vás něco šokuje, či zachytí vaše oči. Pak vystrčíte na chvíli hlavu a ... jste překvapeni. Podívej, to nebe! Podívej se na tu veverku, a na toho člověka!

Tibetský učitel čtrnáctého století, Longčenpa, hovořil o těch bezvýznamných detailech, kterými se tak zabýváme, že ani nevidíme to, co je rovnou přede námi. Říkal, že tyto bezvýznamné momenty splývají v kontinuum a dny, měsíce a celý život plyne. Trávíte celý čas přemýšlením o věcech? Rozptylujete se svou vlastní myslí, takže jste úplně ztraceni v myšlenkách? Sama to dobře znám. Je to lidské dilema. To je, co si Buddha uvědomil a všichni učitelé pak po něm. Proti tomu stojíme.

„Ano, ale...," říkáme. Ano, ale mám práci, něco, co musím udělat, nekonečnou řadu e‑mailů, vaření, úklid, pochůzky. Jak máme zvládnout všechno to, co musíme udělat, za den, týden, za měsíc, bez toho, abychom ztratili svoji vzácnou příležitost zakoušet, kdo opravdu jsme? Nejen, že máme vzácný lidský život, ale ten se skládá ze vzácných lidských dnů a ty ze vzácných lidských momentů. Je důležité, jak je strávíme. Ano, máme práci a nesedíme jen celý den, abychom meditovali, dokonce ani v retreatu ne. Máme záležitosti našeho vztahu - jak spolu žijeme, jak se otíráme jeden o druhého. Opuštění těch, o kterých si myslíme, že nás rozptylují, nic nevyřeší. Součástí naší karmy, našeho dilema je naučit se pracovat s pocity, které vztah přináší. To je také příležitost pro tu nejdůležitější věc.

Když strávíte dopoledne ztraceni v obavách o to, co máte udělat odpoledne a myslíte na to v každé možné chvíli, kterou máte, zahodili jste už mnoho příležitostí a to ještě není ani poledne. Když je ale dopoledne charakterizováno přinejmenším nějakou prostorovostí, otevřeností mysli a srdce, nějakou pauzou v našem obvyklém počínání, dřív nebo později to začne prostupovat i zbytek celého dne.

Když nejste navyklí na pocit otevřenosti, když jste ji neochutnali, nemůže pak ovlivnit ani vaše odpoledne. Když jí ale dáte na druhou stranu šanci, nezáleží pak na tom, jestli meditujete, pracujete na počítači anebo vaříte, magie tu bude pro vás a bude prostupovat celý váš život.

Jak jsem ale říkala, naše návyky jsou silné a chce to jistou disciplínu, abychom vykročili ze svého kokonu a spojili se s magií našeho prostředí. Praktikování pauzy - tří vědomých dechů, kdykoliv si uvědomíme, že jsme pohlceni - je jednoduchá, ale silná praxe, kterou může každý z nás v kterékoliv chvíli dělat.

Praktikování pauzy bude transformovat každý den našeho života. Otevírá dveře k posvátnosti místa, kde se nacházíme. Obrovitost, tichost a magie místa se na vás snese, když uvolníte svou mysl a opustíte na pár dechů proud svých myšlenek, který tak těžce udržujete. Je‑li ta pauza dostatečně dlouhá, spojíte se přesně s tím, kde jste, s bezprostředností své zkušenosti.

Když se ráno probudíte, dřív než vylezete z postele, i když máte zpoždění, vyhlédněte, přerušte tok myšlenek a třikrát se vědomě nadýchněte. Jen abyste byli, kde jste! Když se myjete, děláte si kafe anebo čaj, čistíte zuby, zastavte na chvíli těkání mysli a třikrát se nadýchněte. Jen to. Pro kontrast se svou zaměstnaností. Jako když vyskočí bublina. Jenom na moment, a pak pokračujte v tom, co máte dnes udělat. Možná jste v autě, autobuse nebo stojíte ve frontě. I tak můžete udělat pauzu, třikrát se nadechnout a být bezprostředně se svou zkušeností, s tím, co právě teď vidíte, co děláte anebo cítíte.

 

 

Jiným způsobem jak praktikovat pauzu, je jednoduše chvíli jen naslouchat. Namísto vidění, jako převažujícího vnímání, ať je to naslouchání. Je to účinný způsob, jak přetnout konvenční způsob nazírání světa. V jakékoliv chvíli se můžete zastavit a pozorně poslouchat. Nezáleží na tom, co slyšíte, soustředěným nasloucháním prostě jen děláte pauzu.

V jakékoliv chvíli můžete jen poslouchat. V kterékoliv chvíli můžete věnovat svoji plnou pozornost bezprostředně tomu, co zakoušíte. Podívat se na svoji ruku, která spočívá na noze, nebo cítit zadek jak sedí na polštáři anebo židli. Prostě jen být v přítomnosti, namísto toho, v ní nebýt. Namísto toho, být pohlcen myšlením, plánováním, obavami, uzavřen ve svém kokonu, nevnímat smysly a být odříznut od magie okamžiku, můžete být přítomni. Když jdete na procházku, pauzírujte často - zastavte se a poslouchejte. Zastavte se a třikrát nadechněte. Na tom, jak přesně ty pauzy děláte, nezáleží. Najděte si jen způsob jak přerušovat svůj život těmi momenty bez myšlení. Nemusí to trvat dlouho, třeba jen jeden nádech anebo sekundu. Udělejte pauzu a brzy si uvědomíte jak je nebe veliké a jak obrovská je vaše mysl.

Když pracujete, je snadné být pohlcen, zvláště počítači. Hypnotizují nás. Můžete mít ale na počítači stopky, které vám připomenou, že máte udělat pauzu. Bez ohledu na to jak je vaše práce fascinující a jak vás zaměstnává, pauzírujte, udělejte si přestávku. A když se najdete pohlceni ve svých návycích, nedělejte z toho problém, udělejte pauzu.

Když vás něco úplně zraní a vy se zastavíte, objeví se přirozená inteligence a víte, co máte dělat. To je součástí magie, vaše přirozená inteligence je zde neustále, pokud jí dáte příležitost a uděláte pauzu. Když vás řídí autopilot na příkaz mysli a emocí, není zde inteligence, ale jsou to myší závody. Ať už jste v retreatu nebo na Wall Streetu, je to pak to nejzaměstnanější místo na světě.

Udělejte pauzu a spojte se bezprostředně se svou zkušeností a s požehnáním. Osvoboďte se z kokonu svého sebezaujetí, kdy k sobě neustále mluvíte, ze své obsese. Udělejte pauzu, mezeru, přestávku, a dělejte to znovu a znovu. Otevřete si prostor a uvědomte si, kde jste, uvědomte si jak je vaše mysl obrovská, jak je prostor veliký, to, co vás nikdy neopustilo, ale co jste ignorovali.

Zpomalte. Relaxujte. Naučte se uvolňovat svoji mysl a dělejte to často, často, neustále během dne, nejenom když jste pohlceni, ale pořád. Kořenem toho diskursivního myšlení, zaujetí sama sebou se všemi našimi plány, obavami atd., je lpění na sobě. Je to projev ulpívání našeho ega.

Co je tedy ta nejdůležitější věc každý den? Každé ráno, každé odpoledne a každý večer? Pauza. Nezáleží na tom, zda pracujete anebo meditujete, pod tím vším je nějaká kontinuita. Tyto pauzy jsou jako díry do mraků, díry do kokonu. Mohou se roztáhnout a prostoupit celý váš život, takže už to není neustálý tok diskursivního myšlení, ale spíš kontinuální pauza.

Než vás ale uchvátí myšlenka kontinuální pauzy, buďme realističtí v tom, kde ve skutečnosti jsme. Nejprve si musíte uvědomit co je tou nejdůležitější věcí. Pak se to musíte naučit vyvažovat s tím, že máte svou práci, což může být příčina, abyste se celý den zabývali detaily svého života a byli uzavřeni ve svých návycích. Najděte si tedy způsob jak dělat pauzy často, hojně a neustále a uděláte si tak prostor abyste se spojili s oblohou, oceánem, ptáky a zemí, s požehnáním posvátného světa. Dejte si šanci vyjít ze svého kokonu.

 

Shambhala Sun, září 2008