Principy víry v judaismu

Víra v Boha

Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstaky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má.

 

Monoteismus

Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6, 4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, považované za neexistující modly, je jedinečná a judaismus v tomto ohledu nemá obdoby, a to ani v Achnatonově monoteistické náboženské reformě, ani v zoroastrismu. K prosazení judaismu však došlo ale až v Judském království[zdroj?].

Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kanaánských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako „Hospodin“ (staroslovansky "Pán"). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž "státním" kultem Izraele se stává kult jediného Boha, avšak tím není vývoj judaismu zdaleka uzavřen.

 

Jméno Boží

Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí v judaismu. Nakládání s Božími jmény vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť jedno z přikázání Desatera nařizuje „nebrat je nadarmo“. Ve starověku se věřilo, že jméno vyjadřuje i charakter – znalost jména osoby tudíž znamenala i znalost jeho charakteru a vnitřního já, znalost jmen bohů pak měla umožňovat ostatním bohům nebo i lidem tyto bohy vzývat, eventuálně mohli svého boha „přemluvit“ či jinak jej přimět, aby konal dle jejich přání – báje o moci božských jmen a o síle, kterou propůjčují, jsou známé již ze starého Egypta.

 

Eschatologie

Židovská eschatologie se začíná rozvíjet již v biblickém období (viz Nu 24,17) a především v období rozděleného království, v době smrtelného ohrožení nejprve severního Izraele a posléze i jižního Judska. Vpády cizích vojsk byly v židovství brány jako Boží trest a dochází prudkému vzestupu prorockého hnutí, jehož cílem bylo napravit lid a přimět jej k pokání v naději, že se Bůh slituje nad svým lidem a nenechá jej padnout. Mesiášská eschatologie, tak jak ji známe dnes, se ale rozvíjí až v dobách Druhého Chrámu, především během období vlády Hasmonejců a po něm. Svůj vrchol zažívá na přelomu letopočtů – právě v této době vzniká křesťanství, původně pouze jako židovská apokalyptická sekta, která se později přetransformuje na svébytný náboženský směr. Někteří vědci (např. Norman Cohn) se domnívají, že víra v mesiáše je ve svém konečném důsledku rovněž ovlivněna perským zoroastrismem, především ideou závěrečného souboje sil dobra a zla, které se stává hnacím motorem ideologie řady židovských sekt, především Esejců.

 

Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha. Situaci v období na přelomu letopočtů dobře ilustruje následující příběh z Talmudu:

„ Přišel jeden pohan k Šamajovi a řekl mu: Stanu se židem, pokud mě naučíš celému učení Tóry po dobu, co vydržím stát na jedné noze. Šamaj se rozlítil, neboť to považoval za drzost a pohana vyhnal. Tentýž pohan přišel k Hilelovi a učinil mu tentýž návrh. Hilel řekl: Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. To je podstatou Tóry, vše ostatní je jen komentář. Nyní jdi a uč se. “

V talmudickém období nacházíme další pokusy zjednodušit a zestručnit zásady víry. V traktátu Makot 23b-24a se učí, že Bůh dal Mojžíšovi 613 přikázání, David je zestručnil na 11 (Žalm 15), Izajáš na šest (Iz 33, 15-16), Micheáš na tři (Mi 6, 8) a Abakuk na jedno a to „Spravedlivý z víry živ bude“ (Ab 2, 4).

 

Maimonidových 13 článků víry

Nutnost mít stručné základy a principy víry se ukazovala stále více po nástupu křesťanství a islámu. Ačkoli vzniklo mnoho pokusů shrnout učení judaismu do několika vět, nejuznávanějším se stalo třináct článků víry (šaloš esre ikarim), jejichž autorem je Maimonides, který je sepsal ve svém komentáři k 10. kapitole Mišny Sanhedrin. Třináct článků ve stručnosti zní:

1. Bůh existuje.
2. Bůh je jeden.
3. Bůh je netělesný.
4. Bůh je věčný.
5. Jedině Bůh sám může být uctíván.
6. Proroctví zaznamenaná v Tóře jsou pravdivá.
7. Mojžíš byl největším prorokem.
8. Tóra je božského původu.
9. Tóra je neměnná a nezaměnitelná.
10. Bůh je vševědoucí.
11. Je odměna za dodržování přikázání a trest za jejich porušování.
12. Mesiáš jistě přijde.
13. Nastane vzkříšení mrtvých.

Maimonidových třináct článků nebylo vždy bezvýhradně uznáváno. Dokonce ani dnes, kdy jsou součástí většiny sidurů, jsou brány více jako doporučení, než jako závazné dogma.

 

Polemika po Maimonidovi

Kromě těchto Třinácti článků existují i další definice, které sice nejsou tak známé, nicméně co se týče závaznosti, jsou na stejné úrovni jako články Maimonidovy:

Toto jsou tři články víry (a z nich vyplývající osm „kořenů“) od Josefa Alba (zemř. 1440) z jeho knihy Sefer ha-ikarim:

• Víra v Boha
  • Bůh je jeden
  • Bůh je netělesný
  • Bůh je nadčasový
  • Bůh je naprosto čistý (neposkvrněný, dokonalý)
• Víra v božskost Tóry
• Víra v odměnu a trest
  • Bůh je prozřetelný
  • Bůh je vševědoucí
  • Proroctví Boží jsou pravdivá
  • Boží proroci (bibličtí) byli skutečnými proroky

K těmto celkem jedenácti zásadám předkládá Albo ještě tzv. „Šest věroučných mínění“:

• Stvoření světa z ničeho (creatio ex nihilo)
• Mojžíš byl největším z proroků
• Tóra je nezměnitelná
• Dodržování Tóry vede k osobnímu spasení (podílu na budoucím světě)
• Zmrtvýchvstání
• Mesiáš

 

Zatímco Jicchak Arama ve svém díle Akedat Jicchak předkládá tato:

• Stvoření světa z ničeho (creatio ex nihilo)
• Víra v božskost Tóry
• Víra v posmrtný život

 

Je třeba mít na paměti, že tyto pokusy o vytvoření židovského dogmatu probíhaly především na půdě Španělska pod vládou křesťanů, tedy v období, kdy Židé byli vystaveni velkému pronásledování a nuceni k tzv. disputacím, kde měli „obhajovat“ své učení proti křesťanům. Přesto tyto variace na vyznání víry poměrně dobře ilustrují základní body věrouky židovského náboženství.