Prima Aurea a další cykly
.... kruh vesmíru připomíná prsten a démantem v tom prstenu jsme my.
Omar Chajjám
Prima Aurea je jedním z mnoha názvů bájné civilizace Zlatého věku nebo také Věku nevinnosti či Krtájuga starých Indů. Pokusíme se hledat spojnice k této patrně nejstarší pozemské civilizaci. Dosud jsme se pohybovali v časovém vektoru kolem roku 3000 př.n.l., kdy osoby i děje lze sledovat a hodnotit díky dokumentům nebo archeologickým artefaktům. Existuje však poměrně značné množství mýtů, pověstí i zpráv (žel, často převzatých z vágních pramenů) o existenci i záhubě několika velmi starých pozemských civilizací.
Jedním z věrohodných pramenů jsou sdělení Platona, který absolvoval zasvěcení do starých egyptských mystérií nejvyššího stupně, což v podstatě znamená důkladné zasvěcení do thowtické filosofie. Platon nám říká, že již 10000 let před Menim (to je asi 13000 let př.n.l.) existovala úplná a vyspělá civilizace. Platonovo sdělení jednoznačně potvrzují Herodot a Diodor, rovněž zasvěcenci do thowtické filosofie. Herodot a Diodor uvádějí, že dávno před Menim existoval vyspělý sociálně spravedlivý stát až po Hóra po dobu nejméně 10000 let. Zdá se vám to fantastické?
Mnohem konkrétnější údaje uvádí egyptský kněz Manethon Sebennytský (období Ptolemaia I.) ve svém díle "Egyptské pamětihodnosti". Dokládá jména i data panování vládců tohoto státu od Menese zpět o 6 883 let, to je do roku 9 883 př.n.l. Tento stát zanikl kolem roku 3 500 př.n.l. v důsledku obrovského kataklysmatu. V této souvislosti uvádí Manethon, že před zaniklou civilizací existovalo více civilizačních cyklů v oblasti Egypta i jinde na světě.
V mýtech indiánského kmene Hopi (jak uvádí J.Blumrich) se hovoří o tom, že po sobě existovaly a zanikly tři vyspělé civilizace. Třetí a poslední z těchto civilizací je pojmenována "Kaskara" a údajně se rozkládala na pevnině Mu, zničené rovněž kataklysmatem. Podle výpočtů J.Blumricha k zániku mohlo dojít přibližně před 80 000 lety. Většina obyvatelstva se přestěhovala do Jižní Ameriky, protože byla včas varována před kataklysmatem. V Jižní Americe založili přesídlenci město Taotooma, které leželo na mořském pobřeží a Hopiové je ztotožňují s ruinami prastarého centra jihoamerické civilizace Tihuanakem. Kolem roku 72 000 př.n.l. byla kataklysmatem zničena i Taotooma a došlo k hlubokému rozpadu civilizace na menší centra a postupu přeživších kolonistů na sever.
Hopiové civilizaci Kaskary spojovali s mimozemskou rasou bytostí nazývaných Cachinové (Stvořitelé), kteří před zničením Taotoomy opustili Zemi. Časové uzly podávané Blumrichem považuji za chybné. Pravděpodobnější datace zániku Taotoomy je v časovém uzlu kolem roku 15 650 př.n.l., pak by civilizace Taotoomy i Kaskary v logickém sledu navazovaly na civilizační uzel uváděný Manethonem (9887 př.n.l.). Bohužel chybějí důkazy nezbytné k přesnějším datacím. Přesto docházím k závěrům, že civilizace Taotoomy lze ztotožnit s onou Prima Aurea, která zanikla pod úderem kataklysmatu kolem roku 15 650 př.n.l., postihujícím především oblast jižní a střední Ameriky. Oblast západního pobřeží Evropy a Afriky byla postižena kataklysmatem v menším rozsahu, a to dovolilo přežití řady civilizačních center v této oblasti.
Tato v podstatě periferní centra ležela poměrně daleko od civilizační metropole Taotoomy a logicky lze očekávat i nižší úroveň civilizace v těchto periferiích, které jsou v mýtech řazeny do Stříbrného věku. Jedním z nejznámějších bylo tajemné "Věčné město", které však jeho obyvatelé nazývali Slunečním městem či Lixem. Tento dávný domov polobohů, kde prý byl později pohřben i Héraklés, leželo údajně na západním pobřeží Afriky, v místě stáčení mořských proudů zpět k Mexiku (okolí Villa Cisneros). Dalším civilizačním střediskem byla země Aldland, mořeplavci prý nazývaná "ostrovem Atland". Země Aldland pravděpodobně ležela západně až severozápadně od zemí Finda a Twischa, které jsou situovány do oblastí dnešního Německa a Dánska. Z toho by vyplývalo, že země Aldland byla součástí dnes zatopeného šelfu mezi Irskem a Grónskem na okraji Islandské pánve.
Dalším centrem civilizace byl ostrov Thule, který bývá umísťován do oblasti Grónska. Bohužel, o civilizaci Thule není k dispozici dostatetk zpráv. Mayské kmeny mají ve svých ságách sdělení o tom, že jejich předkové do dnešní vlasti přišli ze zemí ležících na východě, což je s největší pravděpodobností civilizace Thule či Aldland. Pás civilizačních center uzavírá tibetské centrum Pottala, která podle mýtů měla původně ležet na břehu tropického moře. Náhle prý došlo k prudké změně klimatu i polohy Tibetu v důsledku kataklysmatu vyvolaného planetou, která se vynořila z vesmíru a šikmo se dotkla Země. Mytologie starých Řeků, ale i eposy starých indických a íránských národů (Arjů), opakovaně hovoří o vyspělé podivuhodné civilizaci, žijící za vysokými horami Ripeiskimi (snad Himálaj) daleko na severu, na ostrovech přímo pod Severní hvězdou.
Původní verze Homérovy Odyssey vypráví o setkání Odyssea s princeznou Calypsó, dcerou mořského krále - vládce Fajáků. Calypsó vyprávěla, že Fajáci původně žili v zemi Hyperei ležící vysoko na severu. Odtud je kdysi odvedl král Nausithoos na ostrov Scherii, který se později stal součástí říše Atlantů. Hekataios z Abdéry (kolem 300 př.n.l.) sepsal Dějiny Hyperboreje, jež se bohužel nedochovaly, ale řada starověkých historiků z nich často cituje. Dovídáme se tak, že za horami Ripeiskimi (Himálaj nebo Tien Shan), na ostrovním archipelagu přímo pod Severní hvězdou, žil podivuhodný národ Hyperboreů, od nichž Rekové odvozovali svůj původ. Byl to národ mírumilovných lidí bílé rasy, mající modré či šedé oči a velmi světlé vlasy. Hyperboreové byli lidé vysokého ducha, milovali umění a vládli nadpřirozenými schopnostmi, přičemž se dožívali 1000 let.
Tento popis upomíná na elfy z galských eposů, či alfy z nordických hrdinských písní. Středem Hyperboreje, rozložené v mírném klimatu v pozemském pásmu, kde Slunce nezapadalo, byl ostrov Dél, jímž procházela zemská osa. Řecké mýty považují Dél za rodiště Apollona a Artemidy, které zde porodila Diovi bohyně Léto. Na tomto ostrově prý žilo i mnoho labutí, proto se Délu také říkalo Labutí ostrov. Některé prameny ztotožňují Hyperborejce se severskými Kimmery. Erasthoténes a Plinius považovali Hekataiovy údaje za pravdivé a Hyperborejce za skutečně žijící prapředky bílé rasy. Když Héraklés na své cestě do zahrady Hesperidek procházel zemí Hyperboreů, setkává se tam s králem Atlantů Nausithoonem. Zahrada Hesperidek ležela v severní Americe a někteří historici soudí, že to byla asi Florida. Jediný přístup po souši byl v té době přes hyperborejský archipelag, který byl původně úzkou horskou šíjí, spojující Elesmerův ostrov s Novosibirskými ostrovy.
Podle Hérodota z Halikamasu žil Héraklés kolem roku 17 550 př.n.l. a toto období dokládají i některé další prameny ligurského původu. Znamená to, že Hyperborea ještě existovala před kataklysmatem v roce 15 679 př.n.L Jiná tradice hovoří o tom, že Orfeus na přelomu druhého a třetího tisíciletí př.n.L přicházel do kraje bývalé Hyperboreje zpívat své hymny na dávné bohy. V té době však zde byl již jen mráz a led. Zánik Hyperboreje se tedy odehrál buďto současně se zánikem Atlantidy nebo při kataklysmatu v roce 3449 př.n.L.
To by odpovídalo údajům árijských legend o zániku jejich Prathnam ókah (Dávného sídla), které mělo ležet vysoko na severu. Dávné sídlo Árjů bylo zničeno zátopou a ledopády při velké katastrofě. V roce 1948 prováděl oceánograf J.Gakkel v expedici "Sever" průzkum Severního ledového oceánu. V blízkosti pólu nalezl pod hladinou horský hřbet táhnoucí se od Novosibirských ostrovů přes oblast pólu k ostrovu Ellesmer. Tento hřbet byl nazván jménem M.Lomonosova. Později byl nalezen ještě jeden ponořený horský hřbet, který byl nazván jménem Mendělejeva. Výsledky průzkumu jednoznačně ukázaly, že oba hřbety se ponořily před relativně nedávnou dobou. Podle starých zpráv byla civilizace Hyperborejců zničena přívaly ledu a sněhu. Je velmi pravděpodobné, že zánik země Hyperborejců a snad i změny v klimatu Tibetu se vztahují k roku 3449 př.n.L, kdy kataklysma uzavírá éru Bronzového věku. Část Hyperborejců se včas dostala mimo dosah kataklysmatu a přesunula se do jižních oblastí s přijatelným klimatem. Zde stopy po Hyperborejcích končí.
Přibližně koncem třetího tisíciletí př.n.L se zčistajasna v severním podhůří Hindúkuše objevuje početná skupina kmenů lidí velmi světlého zbarvení kůže, mající modré oči a plavé až ohnivě červené vlasy. Tyto kmeny vstupují na dějiště dějin pod jménem Árjové (nebo také Aryani). Přinášejí s sebou poměrně vysokou kulturu, hotové písmo a takzvané "védy", což byly velmi staré literární památky obsahující mýty a velmi rané vzpomínky na původ a dějiny Árjů. Jsou velmi dobře vyzbrojeni zbraněmi ze zvláštního rudého kovu (ajás), dále mají početnou jízdu a lehké válečné vozy, ale i jakési zvláštní zařízení na boření hradeb. Lehce porážejí a vytlačují místní nepočetné domorodce a přibližně v oblasti jižního až západního Turkestánu zakládají mocný starověký stát Áriu se sídelním městem árijských králů Artakoanem.
Odtud v následujících stoletích část Árjů překračuje horské pásmo Hindúkuše a zakládá dva dceřinné státy: stát Káfirů přibližně v oblasti dnešního Kábulu a stát Nýsů pod horou Mér. S těmito árijskými kmeny se setkávají Makedonci, když pod vedením Alexandra Velikého dobývají Indii. Další expanze Árjů směřuje na západ a dosahuje posléze území dnešního Turecka, Řecka a Makedonie (kolem 5.století př.n.L) a od těchto přistěhovalců odvozují svůj původ jak Řekové, tak i Makedonci. Druhý expanzní proud Árjů se pohybuje severozápadním směrem a mizí beze stop v středoruské a jihoruské stepi. Slovanské kmeny, objevující se ve východní Evropě takřka přes noc těsně po přelomu letopočtu, jsou velmi pravděpodobně potomky těchto zmizelých kmenů Árjů.
Kataklysma v roce 9 564 př.n.L končí éru Stříbrného věku. Začíná se tvořit nové civilizační centrum Lemurie. Polohu Lemurie se dodnes nepodařilo spolehlivě určit. S největší pravděpodobností se Lemurie rozprostírala v oblasti dnes potopeného šelfu v Indickém oceánu, vymezeném souostrovím Maskaren a Seychell. Část obyvatel Věčného města - Lixu nalezla pravděpodobně útočiště na Středomořských ostrovech a v oblasti přímoří jižní Francie. Úroveň těchto civilizačních center Bronzového věku byla zjevně nižší, než tomu bylo v předcházejících civilizačních érách. Část Lemuřanů se zachránila před kataklysmatem v nitru Afriky, zejména v refugiích dnešního východního Súdánu a odtud v pozdějším období postupovala na sever, pravděpodobně po Nilu. Staroegyptské texty hovoří o tom, že přibližně před 3 400 př.n.L se na území dnešní Nubie a Horního Egypta objevuje neznámý lid, který' přináší své písmo a vysokou kulturu. Tento lid prý přišel od jihu, rychle ovládl původní poměrně primitivní obyvatelstvo náležející ke středomořské hnědé rase. Cizinci byli vysocí, silní a barva jejich kůže měla výrazný modravý až modravě zelený odstín.
V krátké době vytvářejí vládnoucí vrstvu a z nich pocházejí nejen kněží, ale i faraóni Staré říše. Tolik staré mýty. Přítomnost cizinců na územím Egypta dokládají i nové archeologické nálezy z období kolem roku 3300 př.n.l. (tzv.kultura "Nagada II"), zejména pak pohřby "gizského lidu" z Tasy, Sakkary a Heluanu, týkající se vesměs vládnoucí vrstvy z období 1.dynastie Staré říše. Z nalezených koster i vyobrazení pohřbených lze zjistit výraznou odlišnost somatických znaků tohoto lidu od domorodého lidu hnědé středomořské rasy. Výrazná odlišnost somatických znaků spočívá v robustní stavbě kostry se širokými čtverhrannými lebkami. Archeologické nálezy artefaktů z období gizského lidu a zejména prvých vládců Staré říše ukazují značně vysokou technickou, technologickou i estetickou úroveň kultury. Zdá se tedy, že archeologie alespoň z části potvrzuje staré mýty.