Přijetí útočiště

Přijetí útočiště je krokem, kterým říkáme, že chceme věci dělat jinak. V takovém okamžiku se v nás rodí potenciál k osvícení.

Tibetské slovo pro útočiště je chup, což znamená „být něčím chráněn". Pokaždé když se probudíme, přijímáme mlčky útočiště v něčem, o čem si myslíme, že nás ochrání a zaručí nám bezpečí. Řídíme se svou „žádostivostí" a usilujeme o zisk, o peníze, věci, chceme vyhrát a vyhnout se ztrátě. Na světském potěšení není v podstatě nic špatného, když ale věříme, že na něm závisí naše štěstí, tvoříme samsáru. To je sanskrtské slovo pro periodický a nekonečný proces, jehož výsledkem je bolest, utrpení a deziluze. Těžce usilujeme o to, co chceme, i když to ale získáme, nejsme šťastní, tak jak jsme očekávali.

Jako buddhisté se obracíme k tzv. třem klenotům. K Buddhovi, dharmě a sanze. K Buddhovi jako učiteli, osvícené bytosti a našemu příkladu. Reprezentuje pro nás také potenciál osvícení, který je v každém člověku. Přijetím útočiště v Buddhovi se tedy obracíme k našemu osvícenému aspektu. Buddha je pro nás příkladem někoho, kdo prošel osobním zápasem a dosáhl moudrosti a soucitu.

Obracíme se také k dharmě, k pravdě, kterou Buddha učil. To jsou nejenom jeho slova, ale především to co vyjadřují. Přijímáme tak útočiště v podstatě v bezegovosti, v prázdnotě, zářivosti, čili takovosti. Dharma je fundamentální podstatou věcí. Je tím, čím věci jsou.

Třetím klenotem je sangha, společnost těch kteří se spojují, aby praktikovali, a kteří vědí co přijmout a co zamítnout, aby postupovali vpřed. Spojujeme se, abychom kultivovali vlastnosti, které vedou k osvícení, a abychom opustili ty, které vedou jinam.

Zpočátku jsme zmatení. Nevíme co přijmout a co odmítnout. Víme, že věci nefungují, nevíme ale proč. Je to proto, že obvykle na to, s čím se střetneme, reagujeme agresivně, se zmatkem, nebo na tom lpíme. Usilujeme o to, abychom dosáhli, co chceme, vyhnuli se nepříjemnostem a ignorujeme bolest z toho, že ani nevíme dost přesně, co děláme. Dokud tohle nepochopíme, je náš život jenom střídáním negativních emocí. Ty ruší naši, jinak vrozeně klidnou mysl, posilují pocit self a jsou příčinou dalšího utrpení. Proto jim také říkáme tři jedy.

Meditační praxí šamathy, klidného spočinutí, pozorujeme svoji mysl a vidíme co se v ní děje. Jsme pak schopni třeba rozeznat, když přichází okamžik zlosti a vidět, jak se tím upevňuje náš pocit self, i za cenu, že tím zraníme někoho jiného. Vidíme také, jak ji používáme, abychom prosadili svou. „Rozzlobím se a pak bude po mém." Když se na to ale blíž podíváme, vidíme, že výsledkem je jen další utrpení.

Také si uvědomíme, jak naše žádostivost vede k lpění a k dualitě. K oddělení našeho self od celku v tom, co zakoušíme a co si promítáme. Začneme chápat, že o cokoliv stojíme, je pomíjivé a není to nic pevného. Dokonce ani my ne. Usilujeme o něco, a když si myslíme, že jsme toho dosáhli, rozpadne se nám to rovnou před očima. Na ničem tak nelze lpět. Lpění zakoušíme jako utrpení - podráždění a hrozbu ztráty. Máme pak tendenci říkat, že něco nevyšlo, protože jsme o to dost neusilovali, a že kdybychom o to víc stáli, dosáhli bychom toho.

Takhle obvykle žijeme. Buddha poznal tuto zdánlivě jednoduchou pravdu a ukázal nám, jak otevřít oči a opravdu vidět jak věci jsou. Je v našem životě vůbec něco permanentního? Není, všechno je pomíjivé. Můžeme v tom, co zakoušíme, najít vůbec někde nějakou pevnou podstatu? Ne, všechno je to v neustálém pohybu. Je vůbec něco, v čem není utrpení? Ne, naše štěstí je v neustálém ohrožení a utrpení nás vždycky dožene. Buddha učil, že musíme poznat jak to je, protože fakticky, jakkoliv se zdá reálná, bolest sama je také efemerická, prázdná a bez podstaty.

 Přijetím útočiště ve třech klenotech se na to začínáme dívat s větší perspektivou. Snaha dosáhnou štěstí skrze agresivitu, žádostivost a zmatek, je jako pěstovat rajčata, když chceme jablka. Abychom dosáhli, co chceme, musíme zasadit ta správná semena ctnosti: lásku, soucit a moudrost. Přijetím útočiště říkáme, že chceme dělat věci jinak. V takovém okamžiku se v nás rodí potenciál k osvícení a touha zastavit neustálé odvíjení samsáry. Opustit svoji pomatenost, vystrčit hlavu z písku a uznat svoje utrpení, chce pevné přesvědčení. Není to snadné. Když ale přijmeme útočiště, odvracíme se tím od samsárického způsobu života ke kultivaci soucitu, milující laskavosti a moudrosti. Rozhodujeme se tím k cestě k opravdovému štěstí.

Je těžké dělat to sám. Přijímáme proto útočiště v sanze, která nás může podpořit a vést. Společně se pak snažíme pochopit, že agresivita, žádostivost a zmatek nevede k osvobození. Poznáváme své negativní reakce. Když nám někdo řekne něco, co se nám nelíbí, reagujeme na to automaticky se zlostí, žárlivostí, nebo odporem, místo, aby naše odezva byla v souladu se soucitem, láskou a moudrostí.

Abychom si vytvořili prostor bez negativity, potřebujeme zklidnit mysl. Potřebujeme pěstovat silnou, stabilní a jasnou mysl, protože pokud je tuhá, i když chceme postupovat kladně, nemůžeme. Musíme ji napřed usadit, stejně jako tělo a začít dýchat. Meditace je vstupem naší komunity na cestu ctnosti. Společně se pak obracíme k Buddhovu učení o tom, že existuje způsob jak vystoupit z bludného kruhu agresivity, ignorance a lpění.

Společnou meditační praxí posilujeme jeden druhého v pěstování našich osvícených kvalit. Obděláváme půdu a sázíme semena lásky soucitu a moudrosti. Nežli budeme schopni pomáhat světu, musíme nejprve poznat co se děje v naší mysli. Současně tím pěstujeme soucitnou komunitu, která přistupuje ke světu jinak a vytváříme společnost, založenou na tom, že v každém v nás je potenciál k osvícení.

Sakyong Mipham rinpoče, Shambhala Sun, listopad 2002