Přichází nové stěhování národů

Tirády o "bigotní" voličce urychlily odchod Gordona Browna z funkce britského premiéra. Co narušilo jeho chladnokrevnost? Její stížnost na přistěhovalce. Když zemětřesení zasáhlo Haiti, poslali Dominikánci do země vojáky a Američané lodě - aby odradili potenciální přistěhovalce.

A pak je tu raketa Hamásu, která letos na jaře dopadla na Izrael a zabila zemědělce. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého - až na to, že oním zemědělcem byl Thajec.

Zřejmě žádná síla v moderním životě není tak všudypřítomná, a přitom tak přehlížená jako globální migrace, tento nástroj tvůrčí zkázy, jenž přeuspořádává stále větší část světa. Přehlížená? Skeptik by mohl toto tvrzení zpochybnit vzhledem k tomu, jak často se téma migrace stává předmětem zpráv a jak rozporuplné tyto zprávy mohou být. Arizonská kampaň proti nezákonným přistěhovalcům koneckonců vyvolala mnohadecibelové debaty od Melbourne až po Madrid. Přistěhovalectví však také utváří krajinu na pozadí zdánlivě nesouvisejících událostí z novinových titulků.

Společnost Google už opět může působit v Číně. Ale co Google původně vedlo k uzavření tamní pobočky? Bezpochyby mnoho faktorů. Mezi důvody, které citoval spoluzakladatel společnosti Sergey Brin, však figuroval i útisk, jímž jeho rodina trpěla během jeho dětství stráveného v Sovětském svazu, než emigrovali do Spojených států.

Teoretikové někdy označují pohyb lidí za třetí vlnu globalizace - po pohybu zboží (obchod) a pohybu peněz (finance), které započaly v předchozím století. Obchod a finance ovšem dodržují globální normy a řídí je globální instituce: Světová obchodní organizace, Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Neexistuje však žádné paralelní uskupení, jež by mělo v názvu "přistěhovalectví". Nejosobnější a nejnebezpečnější forma pohybu je tedy nejméně regulovaná. Státy si vytvářejí (a často nedodržují) vlastní pravidla, rozhodují, kdo může přijít, jak dlouho se zdrží a jakým právům se bude těšit.

Mongolové v Praze, gastarbeiteři v Persii

Jedním z důvodů, proč se migrace zdá být tak mocnou silou, je skutečnost, že se objevila neočekávaně. Ještě v 70. letech minulého století mělo přistěhovalectví tak malý význam, že se Americký úřad pro sčítání lidu rozhodl, že se přestane lidí dotazovat, kde se narodili jejich rodiče. Dnes tvoří čtvrtinu obyvatel Spojených států do 18 let přistěhovalci nebo děti přistěhovalců.

Organizace spojených národů odhaduje, že na světě žije 214 milionů migrantů, což znamená zvýšení asi o 37 procent za období dvaceti let. V Evropě se počet přistěhovalců zvýšil o 41 procent a v Severní Americe o 80 procent. "V současnosti je mobilita větší než kdykoliv dříve v dějinách světa," uvádí politolog Gary P. Freeman z Texaské univerzity.

Z nejznámějších evropských výchozích zemí, tzn. Irska, Itálie, Řecka a Španělska, se náhle stávají cílové země přistěhovalců a Irsko v roce 2007 zvolilo svého prvního černošského starostu, muže narozeného v Nigérii.

Dnešní výzvy se ale liší od výzev (mytizované) minulosti. Existuje nejméně pět rozdílů, které způsobují jedinečnost současné éry a zesilují dopady migrace.

Prvním rozdílem je globální dosah migrace. V 19. století směřovala většina pohybů přes Atlantik. Dnes pracují v korejských továrnách Nepálci a Mongolové vykonávají pomocné práce v Praze. Ekonomiky zemí Perského zálivu by se bez armád gastarbeiterů zhroutily. Dokonce i ve Spojených státech jsou přistěhovalci rozprostřeni v desítkách "nových vstupních bran", kde na ně doposud nebyli zvyklí, od Orlanda až po Salt Lake City.

Dalším odlišným rysem je objem peněz, jež se v přistěhovalectví točí. Nejenže tyto peníze živí rodiny přistěhovalců ve výchozích zemích, ale ještě podporují tamní národní ekonomiky. Loni poslali migranti domů 317 miliard dolarů, což je trojnásobek celkové světové zahraniční pomoci. Nejméně v sedmi státech přesahují částky zasílané krajany ze zahraničí čtvrtinu hrubého domácího produktu.

Třetím faktorem zvyšujícím dopad přistěhovalectví je jeho feminizace. Téměř polovinu světových přistěhovalců dnes představují ženy a mnohé z nich nechaly doma děti. Jejich nástup do role živitelek mění v celém rozvojovém světě dynamiku rodiny. Migrace dává některým z nich moc, zatímco jiné ohrožuje, přičemž globálním problémem se stal obchod se sexem.

Čtvrtý rozdíl oproti minulosti spočívá v nových technologiích. Někdejší shrbené masy přicházely na Ellis Island bez mobilních telefonů a webových kamer. Dnes může chůva na Manhattanu hovořit se svým dítětem v Zacatecasu, hlasovat v mexických volbách a dívat se na mexické televizní pořady.

"Transnacionalismus" je výhodou, ale i problémem pro ty, podle nichž brání integraci. V éře globálního džihádu to navíc může být i bezpečnostní hrozba. Pákistánský přistěhovalec, jenž se minulý týden doznal k pokusu o pumový útok na Times Square, prohlásil, že lekce džihádu bral prostřednictvím internetu z Jemenu.

Národní státy bez lidí

Dopad moderní migrace zesiluje ještě nejméně jedna další vlastnost: očekávání, že ji budou kontrolovat vlády. Od západních vlád se očekává, že udrží tok obchodu a cestovního ruchu, že budou respektovat práva etnických menšin, ale že současně neprodyšně uzavřou hranice tak dlouhé, jako je arizonská poušť nebo Středozemní moře. Jejich neschopnost to zajistit pak oslabuje širší víru v jejich kompetentnost.

"V podstatě to lidem říká, že vláda neumí dělat svou práci," prohlásil Demetri Papademetriou, spoluzakladatel washingtonské výzkumné skupiny Institut pro migrační politiku. "Vytváří to protivládní rétoriku, jíž jsme svědky, a hněv, který lidé pociťují."

Bohaté stárnoucí země stále potřebují pracovníky. Lidé v chudých zemích zase potřebují pracovní místa. A vzhledem k vzestupu globální nerovnosti mohou migranti získat prací v zahraničí více než kdykoliv dříve. Migrační sítě lze jen těžko zpřetrhat. Dokonce ani nejhorší hospodářská situace za posledních 70 let růst přistěhovalectví nezastavila, pouze jej zpomalila. A migrace pravděpodobně bude růst i nadále - co do počtu migrantů, tak i co se týče důsledků.

Když se odborníci "rozšoupnou", označí dnešní migrační sítě za ohrožení řádu nastoleného v roce 1648 Vestfálským mírem, který ustanovil územní suverenitu národního státu. Soudě podle zdi rostoucí podél americko-mexické hranice se nezdá, že by národní státy někam odcházely. Jejich obyvatelé to však stále častěji dělají.

Jason DeParle
Autor je redaktorem deníku New York Times. (c) The New York Times Syndicate, 2010