Přenos vědomí

S Mílou Tomášovou beseduje Petr Pavlík v rámci cyklu Buddhistické večery na Vltavské dne 20. 4. 1999

---

Míla: Vážení a milí přátelé, všechny vás co nejsrdečněji vítáme a jsme potěšeni, že vás tolik přišlo. To je dobře, že nám dali větší sál - jakpak byste se tam do toho malého vešli! Také vyřizuji pozdrav od našeho táty Eduarda, který teď s námi medituje u nás doma.

Teď vás prosím, jako to obyčejně děláváme, abychom sjednotili svoji mysl. Ať už jste tady buddhisté, křesťané nebo z jakékoliv jiné náboženské či filozofické skupiny - zapomeňme na tyto rozdíly, to je pouze zevní vlnění na povrchu oceánu Bytí, a všichni se ponořme k jedinému zdroji života, k onomu prameni, který je v nás v každém naprosto stejný, který je vlastně jeden pro všechny.

Nyní vzdáme dík Bohu tichou meditací za všechno, za náš život a za všechno dobré, i to, co se děje, s prosbou, aby trpící trpěli méně. Prosím vás o krátkou, ale účinnou meditaci.


Jediné vědomí

Míla: (pokračuje po meditaci) Dnes máme na programu přenos vědomí. Víte, mám takové kouzlo, kterému ráda věřím. To kouzlo je, že si člověk v sobě uvědomí, že co dělá, všechno dělá z moci Boží. Dnes to obměníme, bude to z moci Buddhy. Nemyslím tím konkrétního člověka, protože pro mě Buddha znamená nejenom osvíceného Siddhartu, ale také jeho moudrost, prozření. Tak tedy z moci Buddhy začneme.

Buddha řekl: Mniši, je něco nezrozeného, nepočatého, nestvořeného, nesloženého, a kdyby toho nebylo, nebylo by ani nic zrozeného, počatého, stvořeného a složeného. A kdyby tohoto nebylo, nebylo by úniku ze strasti. Tím nám Buddha říká, že je tu něco, co ani nemůžeme pojmenovat. Kdybychom totiž řekli „něco“, tak už z toho vlastně vystupujeme a už bychom to chtěli nějak posuzovat. Přesto pro naši potřebu musíme říci, že tu „něco je“. Nic jiného se nedá říci, než že „něco je“, a dokonce i to je vystoupení do jakési dvojnosti.

Můžeme to nazvat světlem světel, jak říká Šankara. Nebo prostě tím nejvyšším, nejčistším vědomím. U názvu vědomí snad zůstaneme, protože dnes máme téma Přenos vědomí. Ale toto vědomí je všudypřítomné, vševědoucí, všemohoucí, vše vytvářející. Jde toto vědomí odněkud někam přenést? Jistě, nejde! Nejde, protože tu není nějaké místo, kam by šlo přenést - vždyť tu není nic jiného, než to základní vědomí. Ale Buddha nám také říká, že by nebylo úniku ze strasti. Ten základ všech základů, světlo všech světel, nekonečné původní, prvotní vědomí má totiž dva aspekty: klid a pohyb. Ale obě tyto fáze jsou zajednou - aby si někdo nemyslel, že je tady napřed klid a potom z něho vzejde pohyb, a pak zase ten pohyb jde do klidu. To se jenom tak zdá zrcadlením v čase a prostoru, ale ve skutečnosti je to všechno v jediném božském teď. Ani nemůžeme to „teď“ vlastně vyslovit, protože je to zároveň, jak řekl nebo napsal jeden náš mladý přítel Saša, který je teď v Americe, když se před několika lety prozřel: „Prázdno zároveň vibruje i stojí.“ A kdo toto pochopí, ten pochopil svaté přijímání pod obojí.

V té pohyblivé, vibrující fázi je zase vlastně všechno. Vše se tvoří z tohoto nekonečného prvotního vědomí - vědomí tvoří samo v sobě a ze sama sebe. A všechno tu je, a pokud se to individualizuje, tak se zase všechno do toho klidu jakoby vrací - ale říkám, to se jenom zdá v čase a prostoru. Prostě prvotní myšlenka z tohoto vědomí je svaté já, a to kdo zažije, tak ví, že to tak je a že toto já vlastně není stálé, že toto já vytryskne jako pramínek a zhasne, a zase vytryskne jako pramínek a zhasne. To je to Mahárišiho já – já. Říkám vám to ze své zkušenosti, nemám to načtené. Takže ani toto svaté já nemá svou stálost v tom proměnlivém! Zase vznikne a zaniká...

V buddhismu můžete najít, že ani to zdánlivě nejtrvalejší já nemá podstatu, že vždy vzniká a zaniká. Vznikne ve velkém či nekonečném vědomí. Když řeknu „velkém“, už označuji v jakém, ale to všechno jsou jenom pomocná slova. Takže vznikne a zanikne. Podle toho, jak je tady tento děj promítnut do času a prostoru, tak buď zanikne hned, anebo zanikne po nějakém čase, který je však stejně zdánlivý.


Učitel a žák

Jedině toto vědomí je učitelem všech učitelů a vyzařuje tak z každého učitele, dokonce i z toho sebenepatrnějšího - i ten proto vlastně učí svým způsobem dobře, třebaže tam má ještě připleteno hodně ze svého ega. Skutečně, jenom tady toto světlo vědomí je učitelem, není to žádný člověk - přes něj toto světlo pouze vyzařuje natolik, jak má čistou mysl a jak je pokorný, aby si uvědomil, že to, co z něho vyzařuje a co učí, je právě toto původní vědomí.

A kdo je žákem? Každý, kdo je ve stvořeném, vibrujícím aspektu, ve fázi tvorby - každý, kdo je obrácen k pravdě, kdo touží po pravdě, snaží se žít v lásce a pokoře k pravdě - každý takový je žákem. Podle toho, jak je jeho touha opravdová, tak vždycky najde sobě odpovídajícího učitele. Není možné, aby někdo řekl: „A já pořád hledám, toužím po pravdě a nic se nedovídám a žádný učitel mě nepoučí.“

To je pouze jeho omyl, to není pravda, protože ve fázi tvorby se všechno zase vyrovnává - jestliže žák tu touhu skutečně má, musí se naplnit, protože zde není víc než jediné nekonečné vědomí, které si samo hraje na toužícího, žádajícího žáka, stejně tak jako si samo hraje na milujícího učitele, naplňujícího svou hru.

Tak to je učitel a žák. Samozřejmě, že když to vidíme v rozvinuté fázi, budou tam žáci na různých úrovních, kde podle své touhy dosahují, čeho až dosáhnout mohou. I začátečník má touhu po poznání, ale nemá ji zpravidla tak silnou a má ještě plno tužeb po dalších věcech. Těch bývá plno, a proto jeho touha ještě nemá odezvu, která by došla rychlého naplnění. Prostě, co kdo zaslouží, to dostane.

Když se žák prozře trochu více, chápe už rady učitele v lepším světle, odpovídajícím jeho úrovni probuzení mysli. Také učitel tu bývá často jen o něco málo pokročilejší než jeho žáci. Má v sobě sice trochu božského světla, ale přidává si k němu ještě svoje ego, kým vším on je... a podle toho to pak vypadá.

Naštěstí i jeho žáci mají času dost, touhu mají také jenom vlažnou, a tak si navzájem odpovídají. Když se však žák opravdově zvedne a jeho touha se posílí, přicházejí dokonalejší učitelé. Naposledy přichází učitel, který již nemusí mít tělo.

Učitele v těle přesto žák dlouho potřebuje, aby se měl o koho opřít. Je to třeba nějaký důstojný pán nebo duchovní učitel nebo guru, a ten mu to všechno tak pěkně říká, v jeho přítomnosti se mu tak pěkně daří... a víte proč?

Protože právě tady už začíná fungovat přenos vědomí, a to přenos individualizovaného vědomí z učitele na žáka. Jsme zde stále ještě v proměnlivé fázi, a tak je zde funkce spojitých nádob - nakolik se žák otevře, do té míry dostává milost svého učitele. Přitom to není milost učitele jako člověka, ale božství či jinými slovy buddhovství v jeho učiteli. Proto když je žák úplně čistý, tak načerpá víc, to je jistě všem jasné.

To, že se žák upne k nějakému učiteli, pro něj však může být i překážkou. V jeho přítomnosti je mu dobře, všecko se mu s ním daří, a tak ho začne mít rád. Jeho láska tu hraje důležitou roli, ale měla by to být láska k pravdě, k onomu božskému či buddhovskému v jeho učiteli. Nestačí jenom láska k učiteli jako k osobě, to by žáka hodně brzdilo. Jako osoby si ho má žák samozřejmě vážit, ale vždycky se má obracet k jeho božskému nitru či k jeho buddhovství.

Vzpomeňte si, jak se v zenu traduje ta scéna s květinou, kde Buddha sám nemohl přenést dokonale vědomí na žádného ze svých žáků, až na jediného Kasjapu, který tomu byl úplně otevřen. Ani Ánanda nemohl být takto osvícen, protože ten zase příliš miloval svého učitele jako osobu.

To je zatím stručně o učitelích a žácích, a co je to přenos vědomí. Teď vám zase něco řekne Petr. Vidím, že tu má pro vás něco nachystané.

Tibetský hrnec

Petr: Dobrý večer. Jsem rád, že jsme se tady všichni setkali. Když jsme dnes u toho vyučování, tak tady jsem vám přinesl ukázat jednu tibetskou vyučovací pomůcku - prosím - ano, všichni vidíte, že je to velký modrý hrnec, jinak docela obyčejný, tenhle patří mé ženě. Tak na takovém hrnci se v Tibetu vysvětluje, jaká bývá žákova mysl, když poprvé přijde k učiteli. Tibeťané tu rozlišují tři základní případy:

Ten první případ je, že hrnec je špinavý. Uznejte, dá se ve špinavém hrnci něco uvařit? Určitě nedá! A i kdyby dalo, nebude to k jídlu, bude to na vyhození. Všichni se budou šklebit a nakonec vyprsknou a vrátí to zpátky. Stejně tak je tomu, když přijde k mistrovi žák s nečistou myslí. I kdyby do ní přišly sebevznešenější pravdy, stejně se tam strašně umažou, a pak běda (směje se), jak zase vyjdou ústy toho žáka ven... to se pak učitel zhrozí, co o něm žák po světě šíří, že mu všechno řekl... (směje se).

Zkrátka milý tibetský učitel takového žáka nejdřív pošle, aby si ten svůj hrnec pěkně umyl - aby se třeba deset tisíckrát poklonil až na zem slitovnému Buddhovi, aby přál všem bytostem dobro, od rána až do večera. Teprve potom mu začne vykládat spásnou nauku, a ještě po malinkých kouscích.

Teď vezmeme druhý případ, dáme ten hrnec proti světlu, takhle ... (obrátí hrnec dnem vzhůru a dívá se zespoda) a jéje, ona je tam dírka! Takže za druhé tu máme hrnec děravý. Takový žák si sedne, začne ze všech svých sil meditovat... ale za chviličku už myslí třeba na černé chlupaté jaky, a potom ti že teď patří jeho staršímu bratrovi, který na rozdíl od něj nemusel do kláštera, a co ten bratr dneska dělá, a jaké to bude, až se ožení... Vidíte, jak jeho pozornost úplně uteče, stejně jako časem vyteče voda i malinkou dírečkou v děravém hrnci. Tak to je žák, který je roztržitý nebo roztěkaný, a jehož mysl se podobá děravému hrnci.

Jde to postupně od lepšího k horšímu, nakonec nám zbývá poslední případ, ten je přímo tragický, podívejte se, jak vypadá - ano, prosím pěkně, to je hrnec takto poklopený, dnem nahoru. V případě takového hrnce každý z vás jistě uzná, že na vaření nemá cenu ani pomyslet, tady budeme o hladu. Je to případ žáka, který je, po česku řečeno, dočista zabedněný. Podívejte, (bouchá na dno hrnce), ať do toho hrnce jeho učitel mlátí jak chce, ono to jen duní a dovnitř stejně nic nepřijde. Samozřejmě, že ten žák mívá o sobě jiné mínění...

Takže kdybychom se náhodou šli na něco zeptat některého duchovního učitele - honem si přeříkáme, zda nám náhodou není některý z těch hrnců jaksi důvěrně blízký - jak že to bylo? Ano, špinavý, děravý nebo poklopený. Nebo že by to snad platilo jenom v Tibetu? Uvidíme...

Míla: A co hrnec plný?

Petr: Hrnec plný, ten se bohužel počítá mezi hrnce špinavé. To možná leckoho zamrzí - co se toho naučil, jakou mu to dalo námahu, jak skvěle dovede citovat to či ono písmo, jaký má vytříbený pohled... Jenomže s tím ho dobrý učitel zase pošle deset tisíckrát poklonit Buddhovi a modlit se za všechny bytosti, úplně stejně jako žáka s nečistou myslí - a možná, že mu naloží ještě něco k dobru.

Míla: To jsou ti žáci, kteří mají plno tužeb a jen malou touhu po pravdě. A když už, tak si přinesou k nějakému učiteli plno svých názorů. To známe, přijdou a místo toho, aby v tichu poseděli nebo se na něco závažného zeptali, tak začnou třeba vykládat, kolik měli všelijakých snů. Nebo to píší v dopisech, osmistránkové dopisy o tom, jak úspěšně potírají svoje ego, a přitom z toho dopisu vidíte, jak jejich roztomilé egíčko kvete v každé druhé větě. Tak to jsou takoví ti naplnění svou vlastní důležitostí.


Zasvěcení

Petr: Potom je ve vývoji vztahu učitele a žáka jedna zajímavá scéna, které se říká zasvěcení.

Míla: Vidíš, Petře, to jsem přeskočila. Princip zasvěcení spočívá v tom, že žák opravdu usilující o poznání se najednou namočí, zažije něco hlubokého, zažije záblesk poznání. Vzpomínáte-li si na obrázky, které nám třeba visí u nás na chatě, říká se jim Cesta posvátného buvola, tak na třetím obrázku se ten posvátný buvol zjevuje žákovi. Žák tu zažívá první samádhi, první ponoření. Samozřejmě, že ho ty jeho milé závislosti vytáhnou, a že v tom samádhi nebude spočívat nijak dlouho, přesto si zapamatuje, jak to bylo, hlavně tu atmosféru blaženosti, tu čistotu mysli, kterou při tom zažívá, a už se mu lépe usiluje. Tak to je princip zasvěcení, kdy žák poznává vlastně záblesk vědomí, poznává záblesk svého cíle, svého budoucího prozření.

Petr: Zasvěcení má ještě jeden důležitý význam, a to že se pak žák ke svému pokroku cítí oprávněn. Pozvedá žákovu víru a sebedůvěru, samozřejmě v tom správném smyslu, ne v tom nafoukaném. Najednou žák vidí: „Ano, je to tak, dokázal jsem to, bylo mi to umožněno, nejsem v nemilosti.“ Zmizí jeho pocit méněcennosti, alespoň v této oblasti - teď už má nejen naději, ale i hlubokou víru - konečně má čemu věřit, co už mu nikdo nevezme.

U zasvěcení hraje rozhodující úlohu vzájemná důvěra mezi učitelem a žákem, a také hluboké vcítění. V té době je žák fakticky v takové situaci, že na nějaké prozření sám prostě nemá. To by nemusel být žákem! Přesto v této atmosféře vzájemné důvěry dokáže vypozorovat či jinak beze slov přijmout, jaký je vnitřní stav jeho učitele. Paní Míla by tu řekla, že je to přenos vědomí mezi učitelem a žákem, nebo z jiného pohledu můžeme říci, že učitel a žák spolu sdílejí jednu a tutéž skutečnost, to je totéž. Hlavní, a to ještě jednou podtrhuji, jsou zde vzájemná důvěra a hluboké vcítění na obou stranách.

Na nižších stupních zasvěcení k tomu ještě přistupuje naivní víra ze strany žáka či předstíraná obřadnost ze strany učitele, ale to tam kupodivu také patří. Aby žák získal dojem pravosti a pevnosti, může se takové první zasvěcení odbývat v nějaké tajemné podzemní prostoře či v noci na opuštěném místě, nebo se použije nějaký rituální předmět - učitel se zlehka dotkne žákova čela posvátnou nádobou, a podobně. Jenomže čím víc barvitosti a detailů, tím sice stoupá iluze pravosti, ale také zpravidla klesá skutečná hloubka.

Na vyšších stupních zasvěcení - pokud tu ještě o nějakém zasvěcování vůbec mluvíme - už je pak těžko říci, jak se to vlastně děje. Čím toho stačí méně, tím víc si učitel s žákem v tichu spolu rozumějí. Nedá se pak opravdu říci, že by něco odněkud někam putovalo a či někdo od druhého něco kopíroval, protože to, co se tam děje, to tam vlastně vždycky bylo, to je odjakživa jenom jedno.

Řeknu vám takové přirovnání, které se dá pěkně zapamatovat: Zasvěcení znamená, že si žák na chvíli vypůjčí mistrovy boty. Sice to stále ještě nejsou jeho boty, ale udělá v nich pár prvních kroků, a ty si dobře zapamatuje. Až bude jednou umět chodit ve svých vlastních botách, bude to sice stejné, jenom to už nebude vypůjčené.

Hlavní ale je, že od okamžiku zasvěcení se cítí oprávněn k pokroku, a k čemu se cítí oprávněn, to se také časem stane pravdou.


Následování

Míla: Také když si vzpomenu na těch deset obrázků na stěně naší chaty, tak čtvrtý obrázek znázorňuje, jak žák dává posvátnému buvolu hrst voňavé trávy. Pochopil, že svou mysl nemusí už honit vnějšími disciplínami, ale že se má přímo odevzdat tomu božskému. To co se mu zjevilo či projevilo, tomu se má poddat s láskou a pokorou. Všechno pak jde najednou lépe, jako když pták dlouho namáhavě mával křídly, aby vzlétl do výšky, ale jak překoná určité rozhraní, už jenom roztáhne křídla a plachtí.

Od chvíle zasvěcení poznává žák lépe svůj cíl, poznává lépe božství či buddhovství svého mistra, má v něj mnohem větší důvěru. Také má v sobě lásku k pravdě, protože už ví, co to bylo. První emanace toho, co zažíval, byla láska. Láska i moudrost, to je ve svém vzniku totéž.

Petr: Paní Míla to říká, jak by to asi mělo být na světě ideálně, nebo jak je to možná u těch nejlepších žáků. Jak to ale bývá se vztahem k učiteli u těch obyčejných, o tom vypráví následující příběh:

Jeden guru byl už velmi starý a vysychalo mu v krku, a proto si všude sebou nosil malou tykvičku s pitnou vodou. Jednou bylo zvlášť velké horko, a tak se šel se svými sedmi žáky koupat do posvátné řeky. Tu tykvičku si nesl schovanou ve svém dhóti. Žáci byli pilní a po celou cestu šli zabráni do učené diskuse, zda je či není nutné bezpodmínečně následovat svého gurua. Když došli k řece, mistr je nechal být a sám se svlékl. Svojí tykvičku s vodou si zahrabal do vlhkého písku, aby mu voda nezteplala, a ni navršil malou hromádku písku, aby pak to místo snadno našel. Pak se šel se koupat. Jenomže jaké bylo jeho překvapení, když se vrátil na břeh a chtěl najít svojí tykvičku! Na břehu se skvělo osm stejných hromádek písku, a pod kterou měl teď chudák hledat? Když se tedy žáci vykoupali, svolal je všechny k sobě: „Sice jste poslušní žáci a máte svého gurua jako opravdový vzor, tak jste si udělali každý také svou hromádku. Jenomže jste si nevšimli, že ta hromádka, která vám byla vzorem, ta měla i smysl - pod tou jedinou byla tykvička s vodou.“

Míla: To je jako když se ptal učitel žáka: „Celý vesmír je jeden průhledný krystal, jak tomu rozumíš?“ A žák mu odpověděl: „Vesmír je jeden průhledný krystal, nač tomu rozumět?“ Prostě si řekl, mistr má pravdu, a mistr mu řekl: „Vidím, že s tebou cloumají démoni.“ Démoni ega, protože duchovní cesta je pro každého originální. Kdo má svého mistra, tak ho má opravdu následovat, a neřídit se tím, co kdo říká, musí se dostat za slova. Nebo jak se píše, jak moudrý Subhúti pozoroval ctihodného Šáriputru, jak káže žákům dharmu, a řekl si: „Mluví z moci své a nebo z moci Buddhy?“ A pak usoudil: „Ano, mluví z moci Buddhy,“ protože Šáriputra byl plně probuzený člověk.


Přenos vědomí

Nakonec to vždycky dopadne tak, že každý má svou originální cestu, protože každý má jiné vlastnosti. Sice se dostane k učiteli, který má takové a takové přednosti a ještě třeba i jiné vlastnosti, ale nemůže se podle něho doslova řídit, jak ukazoval Petr na tom příběhu s hromádkami písku. Hned jsem tušila, jak to dopadne, ačkoli jsem ho předtím neznala. Zkrátka žák musí mít přímé Boží vedení. Jeho žijící mistr mu může jenom pomoci odhalit jeho vnitřní buddhovství, jeho vlastní vnitřní moudrost. Myslíte si tedy, jde tedy přenést vědomí učitele na žáka, nebo ne? Co si myslíš třeba ty, Petře?

Petr: Řekl bych, že nejlepší je, když si žák uvědomí, že už tam to vědomí dávno je. Že mu jenom jeho vlastní předsudky a zvyky brání uznat to a nechat to tak. Jinak marně zkouší s nějakým dalším vědomím splývat, nebo čeká, že nějaké vědomí odněkud přijde, nebo dokonce nějaké vědomí odněkud někam přetahuje. Jenomže chtít mít něco po svém, to je vždycky násilí, a čím víc ho použije ve snaze napodobit, co mu to kdo řekl nebo co si přečetl od nějaké autority, tím hůř dopadne. Každé násilí v něm nutně vyvolá vlny odporu - jenomže jak jsme tu už mockrát říkali, nirvána je právě tam, kde všechno ustane, doslova kde nic nevane, a kde tedy nikdo žádné vlny navíc nedělá.

Proto se musí žák nejprve pěkně utišit, nechat to všechno jít, jak je to správně, a přitom jenom tak neznatelně, malinko si všimnout mistra, aby se to nepokazilo - nechat se inspirovat. Stačí, když zůstane v obrovské, hluboké důvěře, protože ta potom způsobí, že se to stane. Jako když křesťané řeknou Amen, když řeknou Staň se!, a ono to se potom už samo stane. Žák nemá, co by k tomu svévolně dodělával, to by to dopadlo!

Míla: Tak je to, svolit k tomu, aby bylo, jak je. Kolikrát už jsem vyprávěla podobenství o žácích svatého Lublinského z Polska. Jak je na velikonoce poslal do Káleva do Maďarska k jinému rabínovi, jak říkal, ten je větší než já, tam běžte, tam hodně získáte. Tak oni tam s velikou důvěrou šli a když tam přišli, tak byli velice rozladěni. Viděli, že rabín přišel právě z pole a v ruce měl bič, a jeho žena že něco připravovala k jídlu, ale nepřipadala jim jako nějaká velká světice. Dokonce k ním ještě přijeli v kočáře nějací dva důstojníci a s nimi v kočáře ještě jakási spoře oblečená dáma v bílém. A ti chasidé byli smutní, kam že to je ten jejich rabín poslal, to že je asi zkoušel, zda to poznají nebo nepoznají. Že mohli pěkně zůstat ve svém Lublině a říkat si ve svých hagádách, ale teď tady mají být na svaté večeři, s takovými cizími, světskými lidmi – byli z toho tak nešťastní. Nakonec ale přece jen zjistili, že paní rabínová uvařila předepsané jídlo, a tak si tam našli svou zamilovanou knihu hagád, s tou zalezli do koutečku a říkali si v nich, a tak si nakonec přišli na své. Hned druhý den ovšem odtamtud upalovali zpátky do Lublina a když přišli ke svému svatému Lublinskému, tak ten jim říkal: „Vy bláhoví, kdybyste byli v sobě svolili, tak jste přivodili příchod mesiáše mnohem dřív.“

Víte, jakého mesiáše? Přece toho svého! Kdyby jen svolili k tomu, aby to bylo podle Boží vůle... Protože to, co je, to je to základní přesvaté vědomí, světlo všech světel. Jenomže lidé to chtějí pořád měnit, a jsou pak nešťastní. Sem tam zažijí nějaký záblesk štěstí, když dosáhnou, toho nebo to, co si tak pracně vydobyli. Všechno to je totiž pouhým odleskem toho pravého, nejvyššího štěstí - jenomže do takového uvědomění by se dostali, jenom kdyby v sobě svolili, aby bylo, jak je. To vlastně už ani štěstím není, je to pouze naprostá plnost, kde již není co hledat, kde není čem toužit.


Pocit bezpečí a přijetí útočiště

Petr: Co v dnešní zmatené době lidé nejvíc potřebují a co nejvíc hledají, je pocit bezpečí. Buddhista to vyjadřuje tím, že přijímá útočiště u Buddhy, jeho učení a společenství naslouchajících. Ve skutečnosti jsou to však zástupné symboly, protože se jedná o mnohem hlubší a obecnější skutečnost. Principem přijetí útočiště je, že žák svolí k tomu, aby se stalo něco vyššího, co ho přesahuje, a tomu se celou svou bytostí svěří.

Buddha je tu pro něj individuálním, osobním aspektem skutečnosti, zprvu velice vzdáleným, ke kterému chová tu nejhlubší úctu a obdiv. Později se jeho vztah prohlubuje a žák zjišťuje, že i on sám je čímsi individuálním, a že má k milovanému Buddhovi velice blízko. Pak již stačí pouhá vzpomínka na Buddhu a vztah úcty a lásky v něm okamžitě ožije.

Míla: To byl předtím ve vztahu „já a on“, a tou vzpomínkou se jeho individualizované vědomí zase stáhlo do základního vědomí, kde mizí „já a ty“. Možná, že si vzpomenete na báseň Probuzení, jak se tam říká:

Nejsi tu ty a nejsem tu já

a přec tě tolik mám,

že zhaslo přání poslední,

abych objetí tvé ještě vnímala -

v naprosté jistotě, že vždy tak tomu bylo,

na počátku a po všechny věky věků.“

Prostě tam, kde zmizí já a ty, rozlišování vědomí na dvojnost, tam nastupuje naprostá plnost, naprosté uspokojení, naprosté štěstí. Říkám tomu štěstí, protože to si lidé nedovedou jinak představit. Naprostá plnost a naprostá jistota, že vždy tak tomu bylo. Vždy - bez přicházení a odcházení. Ne jedno a ne různé, tak jak to zpívá veliký mudrc Nágardžuna: „Bez přicházení a odcházení - nestvořené, nepočaté.“ Vždy, odjakživa, věčné.

Petr: To tiché samozřejmé štěstí, to si skutečně nikdo nedokáže představit, přesto je dobré podívat se aspoň tím směrem. Všimněte si, že pokud myslíte na sebe, tak v té chvíli nemůžete být šťastní. Naštěstí to platí i obráceně: Když člověk doopravdy, beze zbytku nemyslí na sebe, tak je naprosto vyloučené, aby byl nešťastný. Zpravidla mu tam ale okamžitě vklouzne myšlenka na já a moje, a to je konec. Ale kdo by to opravdu dokázal, tak mu tady můžeme podepsat, že nebude nešťastný.

Míla: To už je právě záblesk poznání.

Petr: Ono se říká, že pokud pacientovi není hůř, tak mu nezbude, než aby mu bylo líp... Podobně pokud člověk není nešťastný, ono tam někudy - říká se z milosti či z druhé strany - přijde štěstí, nikdo neví ani jak. Jenomže to už se nehledá, to se dostává.

Vrátím se ještě k tomu útočišti. Řekl jsem, že buddhista přijímá útočiště u Buddhy. Tím druhým, u čeho přijímá útočiště, je jeho učení, svatá dharma - zákon a pravidla svatého života. Tak jako vidí žák v Buddhovi nejprve vzdáleného, zázračného člověka, tak z dharmy je pro něj zpočátku hlavní dodržování pravidel, co smí a nesmí dělat. Pro mnicha jsou ta pravidla velice přísná a už jenom naučit se je znát, to ho na dlouho zaměstná.

Stejně jako ve vztahu k Buddhovi, i v případě dharmy je pro žáka velikou pomocí, když zákon ctí, když si přijatých pravidel chování hluboce váží, když o nich nepochybuje a bere je jako samozřejmé. Jenom tak se dokáže vzdát svévole a mít přirozenou kázeň, nevyžadující násilí na sobě samém, potlačování vášní a celý ten zbytečný vnitřní boj. Přirozená kázeň plynoucí z úcty, to je dneska moc vzácná věc, a přitom by se nám tolik hodila. Právě tohle člověku vždycky velice pomůže, když si najde nějaká dobrá a přijatelná pravidla a z těch už potom nesleví, i když je to pro něho nepříjemné - ať už buddhistická nebo křesťanská, ale musí být dobrá a musí si jich vážit jako svých nejvyšších hodnot. To je pak jeho dharma.

Míla: Znamená to chovat se pravdivě, žít pravdu, a to vyjadřuje lásku k pravdě. Protože když mám lásku k něčemu, tak si toho vážím. Dříve jsem se třeba nemohla s někým sblížit, pokud jsem si ho nevážila, ale teď už je to jinak, teď si vážím všeho stvořeného a všechno mám ráda, všechno a všechny.

Petr: Poslední, kde buddhista přijímá útočiště, to je shromáždění naslouchajících, svatá sangha. U mnichů je to jejich přirozené klášterní společenství, zatímco pro nás laiky tady na Západě je to spíš shromáždění všech, kteří naslouchají spásnému učení, ať už pochází přímo z buddhistických zemí či nikoli. Pro nás je hlavní, aby to bylo blízké společenství a byli to přátelé, aby se tam vytvořil důvěrný vztah. (Přesto ortodoxní buddhisté uznávají jako sanghu výlučně příslušníky mnišského řádu v neporušené tradici pocházející přímo od Buddhy, a dokonce odmítají uznat jako sanghu současné mnišky, natožpak společenství laiků! Ale to tady naštěstí není náš problém.)

Pro začínajícího žáka to především znamená, že konečně není sám. Je to pořád ten samý princip, o kterém jsme tu už mluvili - žák přestane být středem světa, přestane tolik myslet na sebe. Myslí na druhé, myslí na přátele mnichy, myslí na opata, myslí na celé to společenství a žije tak víc společným vědomím, než tím svým individuálním. Jeho vědomí se tak rozšíří, a to alespoň na úroveň vědomí společného, a tak zažívá rozšíření a osvobození své osoby.


Vcítění a přátelství

Míla: Ještě další stupeň by mohl být ten, kde žák již nemyslí na žádnou společnost a jeho vědomí pouze žhne a samočinně vyzařuje čistou základní myslí. Nemyslí na nikoho individuálně, pouze svítí na všechno a na všechny bez rozdílu. To by nám mohl pěkně říci náš Miloš. Když jsem se ho jednou ptala, jak myslí, tak mi odpověděl: „Nemyslím.“ Prostě myslí, jenom když to potřebuje… Taková mysl jenom žhne, to velké vědomí prostě žhne a nemyslí na to nebo ono. Jenom když tu nastane potřeba v tomto životě, tak naskočí myšlenka.

Petr: Tohle je velice důležité v otázce, jak moc se má buddhista angažovat. Není to sobecké, když sedí v klidu, místo aby šel pomáhat druhým? V mahajáně proto dokonce najdeme rozhodnutí zanechat marné představy soukromé spásy a nevtělit se, dokud „nebude spaseno poslední stéblo trávy“. To je pozdějším vyjádřením hlubokého soucítění, ze kterého vychází již od počátku celá Buddhova nauka, a to na širší, společenské úrovni.

Jenomže pokud člověk dojde do takového stavu utišení, o kterém tu mluvila paní Míla, tak tam by překáželo stále udržovat jakoukoli myšlenku nebo cit, a to se týká dokonce i takového vzácného a ušlechtilého případu, jako je soucit s druhými.

Přesto pokud je mysl v klidu a jenom žhne, stále bdělá a připravená, tak když se něco stane a ona se pohne, tak první, co z ní vychází, je láska. A pokud je v tu chvíli předmětem pozornosti trpící osoba, tak vyjádřením té lásky je okamžitě soucit. Je to ale jiný soucit, který se nevyrábí myšlením nebo procítěním vzpomínek, ale který se stane na místě sám od sebe. I kdyby ten člověk jakoby nechtěl, zkrátka musí soucítit, protože z tohoto stavu pro něj jiná cesta ven do světa nevede.

Míla: Jak jsi říkal o tom rozhodnutí pomáhat druhým, tam je dobře vidět síla myšlenky. Byli jsme nedávno s Milošem a s Hynkem na jednom festivalu, kde se lidé zajímali i o méně duchovní věci, a tak od nás chtěli slyšet něco o magii - mysleli tím nejspíš čarování. Odpověděli jsme jim trochu jinak, než to asi chtěli slyšet, a to že každá myšlenka je vlastně magická. Podle toho, jakou má sílu, tak tolik pak tvoří. A proč má tu sílu? Protože je zabarvená nějakým citem, kterým může být přátelství, láska k někomu, nebo zase naopak nepřátelství a nenávist. Podle té síly myšlenky či vlastně citu se taková magie někomu daří a jinému zase nedaří. Na to, aby člověk dělal tu správnou magii, musí nahrazovat špatné myšlenky dobrými, to je zpočátku velice prospěšné. Později pročišťuje i ty dobré a pak už to myslí samo, vědomí samo žhne. Kdybych řekla svítí, tak žádné takové světlo tam nenajdete, je to samo v sobě, samo zářící, samo vědoucí, samo žhnoucí. Samo takové tiché, neextatické štěstí. Prostě největší magie je ta, kde mysl utichne úplně.

Petr: Snad vůbec nejkrásnější záznamy o vývoji vztahu mistra a žáka, a tím také vlastně o žákově pokroku, nacházíme v zenové tradici. Vzpomněl jsem si na jedno takové svědectví, které mám moc rád:

„Když jsem svému mistrovi sloužil třetí rok, má mysl se neopovažovala pomyslet na dobré a zlé a mé rty se neodvažovaly mluvit o zisku a ztrátě. Tehdy poprvé na mne mistr pohlédl - a to bylo vše.

Na konci pátého roku nastala změna. Má mysl již správně rozpoznávala dobré a špatné a mé rty již mluvily o zisku a ztrátě. Tehdy poprvé mistr povolil ve své přísnosti a usmál se na mne.

Jak přešlo sedm let, přišla další změna. Nechal jsem svou mysl myslet na co chtěla, ale ona se již nezaměstnávala dobrým a špatným. Nechal jsem své rty mluvit co chtěly, ale ony nemluvily více o zisku a ztrátě. Tehdy mi konečně mistr dovolil usednout na rohožku vedle něho.

Na konci devátého roku dala má mysl volný průchod myšlenkám, má ústa dala volný průchod slovům. O dobru a zlu, zisku a ztrátě jsem neměl ponětí, ať se týkalo mne nebo druhých. Zapomněl jsem, že jsem kdy potřeboval mistra či později přítele. Mé tělo se rozpustilo, mé vnímání se sjednotilo. Co bylo uvnitř a venku, nahoře a dole, všechno se spojilo. Připadalo mi to, jako když ze stromu padá chomáč podzimního suchého listí a poletuje vzduchem sem a zase tam. Vlastně jsem ani nevěděl, zda vítr létá se mnou či já létám s větrem.“

Míla:To bylo opravdu hezké. Jistě všichni víte, že my sami neříkáme, že máme nějaké žáky, ale že máme naše přátele. Myslím, že je to tak správné, protože všichni jsme vlastně jedno jediné vědomí, jenom přechodně rozlišené v této sféře na učitele a žáky. Proto se ani neprohlašujeme za žádné učitele, jistě věříte, že jsme vaši přátelé.


Dotazy

Dotaz: „Paní Mílo, byla byste tak hodná a vysvětlila nám, jak je to s odevzdáním se pravdě? Znamená to kromě vzdání se svých závislostí také vzdát se lásky k bližním, hlavně rodičům či životnímu partnerovi jako izolovaným bytostem a přilnout jen k Bohu?

Míla: Podle toho, čemu říkáte láska. Jestliže je to opravdová láska, proč byste se jí vzdávali? To opravdu nemusíte, ale mějte toho svého bližního rádi čistě opravdově, nesobecky. Pak se vám to vrátí, on vám to bude oplácet. Protože - kde si myslíte, že ten Bůh je? Když je všudypřítomný, tak je právě v těch vašich bližních, a to vám nejblíže! Určitě se žádné lásky nevzdávejte, ale pročistěte ji, a pak to půjde, mít rádi nesobecky. Dokud to bude jen něco za něco, nikdy to nedopadne dobře. Ale budete-li mít naopak rádi čistou láskou, uctívat v tom druhém přítomné božství, dopadne to dobře - tak dobře, že se ani nenadáte.

Dotaz: Je možné dosáhnout Pravdy, cítím-li lásku v pozemském slova smyslu?

Míla: Vždyť už jsem to řekla... Když budete mít rádi čistě, tak láska pozemská je odleskem Boží lásky, nebo téměř její součástí, sounáležitostí.

Dotaz: Proč jsou většinou starší lidé v dnešní době nemocnější než mladí?

Míla: To tu bylo přece odjakživa! Mladí se rozvíjejí do života, staří už uvadají. Už samo stáří je jakousi nemocí, příčinou utrpení. Sice jsou někteří staří lidé čilí, přesto však věk žádá svoje, co se dá dělat. Vždyť i Buddha říká, že stáří znamená utrpení.

Petr: Přesto i taková bolavá věc jako stáří nám může přispět k vhledu. Když se podíváte třeba v metru, jak se tam bezohledně derou dobře živení, zdraví mladíci, jak je ani nenapadne, že jednou budou také nemocní, a že i je čeká smrt, zarazí vás, jak je to pro ně těžké a nepřekonatelné. A vidíte, starší člověk přece jenom musí tu hlavu sklonit a musí to uznat. A právě ta změna pohledu člověka vnitřně osvobozuje, i když na druhé straně mu stáří zevní svobodu bere. A kdo se dokáže do starých lidí vcítit, ten to pochopí ještě mladý, ten z toho pak má užitek dvojnásobný.

Dotaz: Paní Mílo, v knize Za čas a prostor jste uvedla, že tělo je vlastně zhuštěné vědomí a že se musí oživit. Mohla byste o tom více promluvit?

Míla: Samozřejmě, že se musí oživit tělo, to je to „těla vzkříšení“, jak si to pamatuji ještě z kostela, „věřím v těla vzkříšení a život věčný“. Čili všechno, všecičko projevené se musí vrátit do svého původního stavu, do svého oslaveného vzkříšení. To neznamená, že vaše tělo umře a že bude někde v bůhvíjakém údolí vzkříšeno do původního stavu. To by tam byly zástupy, ty by se asi ušlapaly. Pravdou je, že toto tělo musí být tak oživeno, že se uvědomí jako samo vědomí. Znamená to uvědomit si sama sebe nejenom v duchu, ale v celém těle. Každá buňka musí být oživena. To se dělá dobře vědomým dýcháním.

Dotaz: Ještě bych rád věděl, jaký je vztah učitele k žákovi, který to všechno ještě tak čistě nedovede. Zasáhl mě totiž stud, když jsem si nyní uvědomil, jaká veliká čistota a opravdovost musí zářit z žáka žádajícího poznání.

Míla: Prostě co nejde hned, to přijde postupně. Přece jsme se nezatemnili hned, ale koncentrovali jsme své myšlenky tak dlouho, až jsme si vydobyli toto tělo, tuto úroveň. Proto zase nějakou chvíli to potrvá, než to zase vrátíme zpátky, než se uvědomíme do té čistoty. Tak si z toho nic nedělejte, na dobré cestě budete, když skutečně obrátíte svou mysl k Pravdě, svou touhu a lásku.

Petr: Ano, to je skutečně zásadní. U spousty lidí se totiž stane, že když jdou delší dobu po duchovní cestě, tak jim přijde výčitka: „Já tam ještě nejsem, já nejsem osvícený, támhleti už určitě jsou, a já pořád nic.“

Prosím pěkně, to je úplně vedle. Za každou trošku, kterou člověk dá, kterou pustí, na které mu nezáleží, kde povolí, tak za každou tuhle trošku je mu okamžitě o to lépe. Okamžitě! Nejde vůbec o to, aby čekal někde v dálce nějaké osvícení, ale přesně o tohle. To je naprosto spravedlivé - kolik pustíme, o tolik je nám hned lépe, právě teď. Z toho se máme ohromně těšit, chválit to a mít z toho radost, pozorně přijmout každý ten malinký dáreček, být za něj vděčný, a ne vyčítat si, že tu ještě není nějaké osvícení... Vždyť poctivý hledající ani neví, jak to osvícení vlastně bude vypadat! Co když jsou to jen něčí sliby? Mezi námi, spoléhat se až na nirvánu nebo na soudný den, on to zase není takový rozdíl... Obojí je to vlastně pouhý útěk od bolavé přítomnosti, jenom u té nirvány to možná není tak nápadné.

Míla: Také nač utíkat od překážek? Lepší je zaujmout správný názor, že to tu je odjakživa, a že když se mysl zastaví, tak že se člověk pozná. A to není tak těžké, dostat se za mysl.

Dotaz: Podle čeho pozná hledající člověk, že je na správné cestě?

Míla: Vždycky mu přijde takové tiché uspokojení. Ne snad, jak už je veliký, jenom taková tichá radost.

Dotaz: Proč nemám žádnou otázku, když bych se právě teď mohl něco dozvědět?

Míla: Vždyť to je tak dobře! Víte, když jsme chodili k Fráňovi Drtikolovi, to byl opravdu v té době nejpokročilejší duchovní člověk, a měli jsme v sobě nějakou otázku, tak když jsme k němu došli, ta otázka byla najednou pryč. Nebo se stalo, že na to téma začal sám mluvit. To je dobře, když vám vyhasínají tiše vaše otázky. To je velice dobré znamení.

Dotaz: Když někdo pokládá otázku a přijde mu odpověď, například jako automatické psaní, s kým vlastně komunikuje?

Míla: Sám se sebou!

Petr: Ano, na to se říká vtip, jak vysvětluje pan primář: „Pane asistente, když vám pacient mluví k Bohu, tak to ho nechte, to se modlí. A jak začne mluvit Bůh k němu, tak to dejte velký pozor, a jak je to nahlas, tak mi ho prosím umístěte na desítku...“ (smích publika).

Ona zdravá kritika je někdy opravdu zdravá, tedy vhodná pro naše duševní zdraví, jinak pak přijde jiná kritika v bílém plášti, kdy už to tak zdravé není.

Přesto může mít člověk oprávněný pocit či dokonce živou víru, že něco skutečně dostává „z druhé strany“, z neznáma, od Boha. Je to proto, že se sám cítí oddělený, a tak pro něho ta druhá strana skutečně existuje, má pro něho velký smysl. Je to jako kdybychom hráli tenis proti zdi, která by byla skryta v naprosté tmě, zatímco my jsme stáli ve světle: Zpočátku nám může připadat, že nám odtamtud kdosi neznámý vrací míčky, dokonce tak ochotně a laskavě, jakoby chápal naše údery - na slabé rány slabá odpověď, na silné silná. Později ale přijdeme na to, že úhel odrazu vždycky odpovídá úhlu dopadu, a že tam tedy bude rovná zeď, která všechno odráží jako zrcadlo. To pouze my jsme se pokládali za vědomou část, a ta zeď ve tmě byla naše nevědomá část, která s námi takto komunikovala.

Časem si člověk zvykne, že není jen tím, o čem zrovna ví. Přijde mu to docela normální, že nepozná, zda na něco přišel jakoby sám, či zda to byla intuice „odtamtud“. Ani mezi tím nedělá zvláštní rozdíl. Prostě najednou je to tady, samo od sebe se to stalo. Víc se ani říci nedá.

Míla: Automatické kreslení, automatické psaní... Když my jsme začínali a hledali, tak se tomu říkalo mediální kreslení a mediální psaní. Teď už je jiná doba, všechno je modernější, i ty názvy. V těchto věcech je nezbytná kritika, vždycky se obraťte do nitra a ptejte se Ducha svatého, jestli je to dobré nebo ne. Jinak toho můžete napsat, a nevíte ani co. Nedávno, už je to asi rok, nám přišly poštou nějaké knihy, které psala také nějaká paní automaticky. Zapisovali, co ona říkala… Byly tam dobré věci a byly tam také špatné věci. Zlato a bláto dohromady. Vždycky se taková věc musí předložit Duchu svatému k posouzení. Jak víte, s kým vlastně komunikujete? Na to bych se obrátila do nitra a zeptala se: „Pane Bože, s kým komunikuji? Já bych chtěla jenom k tobě!“ A uvidíte, jak to hned prokoukne! Nebo pak přestanete psát automaticky a bude to z vašeho vědomí, to je pak velký rozdíl.

Dotaz: Jak to udělat, abych se dokázal všeho vzdát? Zatím mě svět příliš láká, nejsem si jist, jestli chci přijít o všechny jeho radosti.

Míla: Ale klidně se do těch radostí vrhněte, dokud vás to baví. Ono to jednou přejde, protože všechno je pomíjivé, co začalo, to skončí. Dokud vás to baví, prosím, vy sám máte čas. Pokud si přitom aspoň uvědomíte, že ve všem je jiskra Boží, že ve všem je podklad toho božského, tak to nemusí být tak nejhorší. Když to budete dělat upřímně, tak to bude taky k něčemu dobré.

Dotaz: Jak se projeví opravdový učitel, a kdo nebo co to vlastně je?

Míla: Vždyť už jsem tady o tom mluvila! A jak ho máte poznat? Pravý učitel se pozná také podle toho, že nikdy nevystrkuje svoje ego, že nechá to božské, aby učilo, a nebere za své učení peníze nebo nějaké odměny. Pravda, malý dárek, třeba květiny nebo něco nepatrného může vzít, to unese a vůbec mu to neuškodí. Ale nemusíte mu naprosto nic nosit, a přesto k vám bude stejně milý jako k těm druhým, co by mu donesli třeba nevím co.

Dotaz: Jsem praktikující katolík. Řekli mi, že nemám následovat Buddhu, ale Ježíše Krista. Co mám dělat?

Míla: Zeptejte se na to Ježíše Krista. On je ve vás, ve vašem nitru, protože je všudypřítomný, ve vás je vám nejblíž. Zeptejte se ho! Co se budete ptát nějakého Pavlíka nebo Tomášové? Máte na to kompetentnějšího, Ježíše Krista, toho se zeptejte.

Dotaz: Jak si máme počínat a mluvit, když o něco žádáme?

Míla: Pokorně a s důvěrou, že to od Pánaboha dostaneme. Třeba si přejete zdraví, pro sebe, pro své děti nebo nějakého blízkého. To se obraťte vždycky s důvěrou k Pánubohu, protože největší uzdravovatelka je Boží síla, můžete také říkat Šakti nebo Hadí síla, to je ten paprsek v člověku, který uzdravuje.

Povím vám o tom takovou historku: Když byl náš táta Eduard mladý chlapec, tak nebyl z nějaké bohaté rodiny, a moc si tenkrát přál kánoi, na kterou neměli. Jeho maminka mu říkala: „Pomodli se k svatému Antoníčkovi, kup si osminku losu a uvidíš.“ Pomodlil se, koupil si osminku losu a vyhrál zrovna tolik, kolik bylo potřeba na tu loď. To je takové kouzlo, ale nezneužívejte ho.

Dotaz: Jak se člověk může nejlépe stát pokorným nástrojem Boží vůle a jak zmírnit žádosti srdce?

Míla: Když máte někoho rádi, tak na něho pořád myslíte, že ano? A udělali byste pro něho nevím co. Byli byste vlastně také rádi jeho nebo jejím nástrojem, zpočátku to tak bývá. Když se otevřete božství, tak uvidíte, že to půjde dobře. A jak zmírnit žádosti srdce? No podle toho, jaké jsou to žádosti, pokud je to žádost po pravdě, tak ji posilte… A jestli je to touha po nějakých rozkoších a jinak to nepůjde, tak si je užijete, jako tamten první. Užijte si to, ono vás to omrzí, protože nic, co je stvořeného, nemá dlouhého trvání. A když budete mít touhu po pravdě, tak budou vyhasínat postupně všechny polopravdy, až nevědomost docela zanikne. Bude to ale postupně, nebudete to hned.

Dotaz: Drahá Mílo, drahý Petře. Rádi bychom se vás zeptali na pár otázek. Jak je to se sexem a sexuální energií na duchovní cestě?

Míla: Normálně. V tom je také to duchovno. Všechno je duchovní. Nezmíte zneužívat sex a musíte mít toho druhého opravdu rádi.

Dotaz: Když vyjde na povrch nějaký problém a nevím si s ním rady, ale přitom ho nechci potlačit, jinak se hlásí znova, co mám dělat?

Míla: Pozorovat, odkud to přichází. Každá myšlenka se dá pozorovat až ke svému vzniku. Tím tu myšlenku, když nebude dobrá, proměníte v dobro. Nebo když se dostanete až pod tu myšlenku, tak tu její sílu uchopíte a proměníte v něco dobrého. U těch nedobrých myšlenek to člověk zpočátku zvládne lépe než u těch dobrých.

Petr: Ony jsou si navíc velice blízko. Třeba nenávist, to bývá veliká síla, ale dá se snadno proměnit v lásku, protože mají obě společný kořen.

Dotaz: Mám dojem, že cokoliv dělám já jakoby ze své vůle - a to se dosud bohužel děje - není jednání správné. Lze to změnit náhlým, prudkým obratem, nebo jak se k té věci postavit, aby to bylo dobře?

Míla: Když máte ten dojem, tak se na to dívejte, co děláte. Musíme se sami poznat. Musíte se dívat, kdo jsem já, co jsem já a co dělám, co myslím. A když se budete na sebe dívat, až do hlubiny, tak na co pomyslíte, po čem zatoužíte, tak toho budete pánem. Zjistíte - jéje, já mohu svoji mysl pozorovat, vždyť jsem jejím pánem. Nemusíte se jí nechat vláčet. Nebo - já mohu pozorovat i to přání, mohu se na to dívat. Pak už to nebude tak žádoucí ani tak bolavé, ani to nebude výkřik nějaké extatické radosti, bude to zklidněnější.

Dotaz: Jdou-li dva v partnerském vztahu každý jinou cestou, mohou se mít rádi až tak, že tím v sobě uskuteční pravdu?

Míla: Může to být pravda jenom na povrchu, nebo mohou jeden v druhém skutečně vidět božský projev, ale musejí si sami sebe opravdu vážit, musejí se mít hluboce rádi.

Dotaz (pokračuje): Jeden z nás je racionální a druhý duchovní.

Míla: Prosím vás, co je racionální a co je duchovní? Když se vrátíme zase do té hloubky, ono to tryská z jednoho kořene. Jak to tady Petr říkal, má to k sobě blízko. Na povrchu je to oddělené, tam se lidi hádají o své názory - jenomže kdo se hádá? Ego se hádá! Ale když ho zřeknete, ponoříte se do nitra, usmějete se na sebe a rozumíte si.

Dotaz (pokračuje): Dá se to skloubit dohromady, aby vztah přetrval?

Míla: No právě jsem to řekla...

Dotaz: Může být při správném, otevřeném a upřímném přístupu učitelem i psychotropní látka?

Míla: Může, ale jakým? Vždycky vás nakonec zavede! I když vám nějaký učitel dá nějakou takovou látku jednou, tak podruhé už si pro ni nechoďte. Ono se říká, že ve starověku zasvěcovali nějakou sómou, nebo že Indiáni užívali při obřadech peyotl, ale raději na to zapomeňte, ani s žádnými houbičkami to nezkoušejte, mohlo by vás to zavést dál, a nakonec byste skončili na léčení.

Petr: Mezi námi, i kriminál může být pro člověka dobrým učitelem, nemluvě o tamním „správném, otevřeném a upřímném přístupu“ (směje se), ale přece jenom je lepší se bez něj obejít. Je totiž určitou známkou inteligence, když k pochopení stačí jemné prostředky, a když nemusí dojít až na ty bolavé se všemi následky. To, že někdo musel vyzkoušet všechno, to není hrdinství, ale spíš známka jeho tuposti... Moudrý se spokojí s málem.

Dotaz: Jakou úlohu má na cestě strach?

Míla: Zpočátku je to prospěšná věc, když má někdo příliš zájmů do světa a jenom nepatrnou touhu po pravdě. Aby žil správně, tak ten strach se stane jeho hnací silou. Třeba když si přečtete nějakou z těch dnešních knížek o převtělování, tak určitě ten strach dostanete, protože poznáte, že všechno, co děláte, se vám nějak jednou vrátí. Pak se vám jistě přestane chtít udělat něco, co jste si předtím zastírali, ale přitom jste dobře věděli, že to správné není.

Když jsem byla malá, tak jsem moc ráda chodila do lesa, a to sama, protože jsem tehdy neměla vhodné kamarádky nebo kamarády. Ti museli už odmalička pracovat, aby se jejich rodiny uživily. Tenkrát nás tatínek velice napomínal, že v lese jsou zmije, a co se nám může stát. Proto kdykoli jsem vstoupila do lesa, tak jsem se tak nějak skrčila do sebe, do takové veliké pozornosti, kam šlápnu. K tomu jsem se ještě modlila, trochu ze strachu a trochu z velebnosti Boží, která tam v tichém lese vyzařovala. Ta modlitba pak přecházela do samočinného záření a do samočinné bdělosti a pozornosti. Vidíte, že strach je také k něčemu dobrý. To se ví, nesmí ho být moc a nesmí dlouho přetrvávat.

Dotaz: Jaké máte zkušenosti s cestou zen a kóany? Máte nějaký oblíbený?

Míla: To se rozumí, že mám některé oblíbené kóany, to jsou úplné drahokamy! Třeba tlesknutí jedné ruky, to je opravdu skvost.

Petr: Vzpomínám si na jeden skvělý: Mistr Džóšu jednou spadl do sněhu a volal: „Pomozte mi vstát! Pomozte mi vstát!“ Přišel žák a lehl si do sněhu vedle něho. Džóšu pokýval hlavou, vstal a odešel.

Míla: Měl toho dost, toho napodobování.

Dotaz: Existuje zlo?

Míla: Samozřejmě - ve dvojnosti, pokud tam existuje dobro, tak tam nutně existuje i zlo jakožto jeho protipól. Ale je potřeba dobro i zlo spojit. Víte, když se člověk v tom dobru tak moc neraduje, tak ani zlo ho potom tak moc nezasáhne. A spojuje se to potom do jednoty. To máte jako u stigmatizací, tam se světci radovali i ze svého utrpení, protože oni už to utrpení měli téměř v jednotě, byli už velice blízko.

Dotaz: Nějak mi nesvítí slunce, bojím se něco chtít... vždycky jsem chtěl příliš mnoho, a ne Boží vůli.

Míla: Z toho si nic nedělejte, to všichni...

Dotaz: Jak být skromný a zároveň se těšit ze všedního života a zůstávat na duchovní cestě?

Míla: Uvědomte si, že všechno je tvořeno božskou sílou. Všechno, všecičko je vlastně Boží přítomnost, tak se potom nebudete rmoutit, když vám zrovna nesvítí slunce. To slunce Boží přítomnosti, Boží lásky, bude vyzařovat ze všeho. Budete se radovat z malých všedních věcí, protože ty nejsou ve skutečnosti malé a všední, i z nich září Boží přítomnost.

Dotaz: Jak se udržet v bdělé přítomnosti po celý den?

Míla: Usmívat se na Boží přítomnost. Na Boha všudypřítomného, stále se usmívat, vnitřně, s pochopením, s láskou, jako když máte někoho moc rádi. Nebudete mu pořád říkat: „Já tě miluji, podívej, jak tě mám strašně rád,“ ale podíváte se na sebe a budete si rozumět. Když je mezi vámi oboustranný vztah, když vám kvete láska, tak si budete rozumět. Usmějete se na sebe šťastně a nic si nemusíte povídat. Jste šťastní. Tak stejně se usmívejte na tu Boží přítomnost. Když se usmějete na Boha, poznáte veliký úsměv Boží. Veliký a krásný a laskavý úsměv Boží.

Petr: Paní Míla to říká z té krásné a zářivé vědomé strany, kdy se o tom stále ví. Jenomže jak má člověk udělat, aby mu „to neuteklo“, když třeba řeší nějakou obtížnou úlohu nebo sleduje napínavý film? Vtip je v tom, že v té chvíli člověk nezabrání tomu, aby ztratil pozornost - to se přece nedá udělat ničím dalším, než zase pozorností - ale může zajistit, aby se mu zase včas vrátila. Jenomže to už nemůže udělat vědomě, protože v té chvíli je něčím pohlcen. Proto musí dlouho předtím pracovat na vyčištění mysli, mít dobré morální hodnoty a naučit se neuplatňovat svévoli. Teprve pak se nemusí bát, že v nevědomé fázi, kdy nic nemůže hlídat, kdy je naprosto bezbranný, se s ním něco stane - po čase zase vyplave do uvědomění a všechno je v pořádku.

Dotaz: Pan Pavlík tvrdil, že člověk nemůže být nešťastný, pokud nemyslí na sebe. Proč se ale člověk cítí nešťastný z neštěstí druhých?

Míla: To je pravda, to se skutečně stává, ale může právě tady tohoto pocitu velice dobře využít - tak, že se ponoří pod tento pocit neštěstí, promění jej v lásku a pošle ji těm nešťastným. A bude mu samotnému lépe. Dokonce i těm, kterým posílá tuto lásku, bude také trošku lépe, a on to nazpátek pozná.

Petr: Anebo se to dá říci tak, že člověk skutečně prožívá cizí neštěstí a třeba i pláče, přestože sám je ve své hloubce šťastný, i když o tom v té chvíli samozřejmě neví, protože dělá správně, co dělá. Sobecké neštěstí je zkrátka jiné podstaty než vcítění se do druhého. Ale smutný může být člověk z obojího, to je pravda. Stačí podívat se na záběry z Kosova...

Dotaz: Udělal jsem duchovní kazetu s modlitbami. Lidé mě posuzují podle kazety, ale já jsem jiný. Mám přestat tvořit?

Míla: Ne, ale tvořte opravdu ze sebe, abyste do toho dával svoje nitro, ne abyste byl jiný. To byste neudělal nejlíp. Nepřestávejte tvořit, ale nechte tvořit za sebe to božské. Víte, máme přítele Jaroslava Vodrážku, to je slavný varhaník. Ten vždycky říkával: „Nechám hrát Pánaboha.“ Od doby Bacha prý nikdo nezahrál lepší improvizaci...

Dotaz: Jak člověk pozná, že jedná ze své vůle nebo z vůle Boží?

Míla: Musí zkoumat, zda je to opravdu z Boží vůle, nebo zda tam vkládá nějaké svoje chtění, aby se předvedl, aby si ho druzí všimli a vážili si ho... pak je to spíš z jeho vlastní vůle. Ale pokud bude dávat ze sebe bez nároku na odměnu, bez nároku na uznání, tak to bude skutečně z Boží vůle.

Petr: Buddhisté dobře vědí, že když je to příliš ze sebe, tak to potom v důsledku vždycky bolí. Může se nám zdát, jaká máme velká ramena a jak nám to báječně jde, ale pak naše okouzlení splaskne jako balón a zbude jenom bolest.

Naopak, když člověk jedná neosobně, když se to samo jenom dělá, je to na světě veliký koncert. Všechny nástroje si navzájem pomáhají a žádnou bolest v té chvíli nepociťuje. Je to velmi skromná a tichá odměna, ale víc dostat nemůže. Je mu dobře.

Míla: Prostě je v Boží harmonii tvoření. A tu pociťuje, ta mu dává štěstí.

Petr: A když se ta harmonie potrhá, to je právě ta bolest.

Míla: Pak je to kakofonie.

Dotaz: Při meditaci se mi stává, že se mé tělo dostane do extáze a já zapomenu dýchat. Jak tím projít?

Míla: A to se dusíte? Tak se z té extáze jednoduše probuďte a buďte bdělý. Když je člověk opravdu tiše bdělý a přitom se uvnitřní, zůstane jeho dech čistý, utajený, ale nedusí se a nepřestane dýchat. Asi to děláte poněkud násilně. A nehledejte žádnou extázi, v extázích to není.

Dotaz: Máte nějakou praktickou radu, co dělat s „děravým hrncem“? Myšlenky se mi při meditaci rozbíhají čím dál, tím víc.

Míla: Kdybyste je skutečně pozoroval, tak zjistíte, že to není úplně pravda. Dokud jste si jich nevšímal vůbec, tak vás ty myšlenky vláčely. A když teď zjišťujete, kolik jich je, tak zase nabýváte pomalu přesvědčení, že jsou to vaše myšlenky, že byste jim měl poroučet, tak proč se vám tak rozbíhají... To už ale není čisté pozorování. Pokud to nedokážete, je tu ještě jedna možnost, takový velikánský hřebík nebo spíš skoba, která vám to sama připevní, a to spoutat ty myšlenky láskou. Láskou k tomu božskému, či k buddhovské podstatě.

Když máte něco rádi, tak na to koukáte, tak na to myslíte pořád. A kde jsou jaké myšlenky? Nejsou! Zůstanou pořád na u toho jednoho bodu. Tedy to tak zkuste, s tím božským bodem.

Petr: Jedna věc stojí za povšimnutí: Když člověk medituje a najednou si uvědomí, že je myšlenkami pryč. Nejde o to, že ztratil pozornost - to se mu stane ještě mockrát - ale o ten okamžik uvědomění, když ji zase našel. Nebo lépe řečeno, když se mu zase vrátila, protože tohle vlastně neudělal on, to přišlo, to mu bylo dáno. Tenhle okamžik je nesmírně cenný. Člověk by si měl těchto okamžiků všímat a vážit si jich, protože tam byl na kratičkou chviličku úplně svobodný a probuzený, jenom to netrvalo dost dlouho, aby to přijal za vlastní. To je moc cenné, naučit se spolupracovat i se svým nevědomím, moci se na ně spolehnout a neodstrkovat je jako něco nižšího, co nám brání v poznání.

Míla: To je také případ rozhraní možného vnímání. Když se člověk třeba dostane do nějakého samádhi, tak tam ještě nemůže zůstat a musí z něho vyjít, protože má ještě plno závislostí. V tomhle okamžiku, kdy ještě v tom samádhi je, ale už z něho vychází, musí dávat velice pozor, ale jemňounce, s jemňounkou bdělostí, co ho z toho vytahuje.

Dotaz: Jak se uchráním větších škod na své už trochu propracované duchovnosti?

Míla: Nejvíc asi, že si na té vaší propracované duchovnosti budete méně zakládat.

(Smích publika.)

Dotaz: Jak se provádí písmenková koncentrace, popisovaná například v knize Ohnivý keř?

Míla: Ano, to je Weinfurter. My jsme tak také začínali... To je dobrá kniha a můžete to zkusit. Jenom budete-li vyslovovat pouhá písmenka, tak to radši nedělejte! Vyslovujte je jako jméno Boží, velice uctivě, s láskou a v duchu, ne nahlas, jenom v představě. Můžete si ta písmena, to jméno Boží, oživit velikou láskou a touhou po pravdě, po Bohu. Teprve potom to bude účinkovat. Vidíte, jak si na to vzpomenu, cvičila jsem to kdysi sedm let, tak už mě to pálí v nohách a všude. Celé tělo jsme tak procvičovali, ale ne najednou, postupně, napřed po kotníky, pak nohy - buď se jménem Božím nebo pouhým svatým vnitřním dechem. Tím se vaše tělo oživí, tak jak je v té modlitbě: věřím v těla vzkříšení a život věčný, amen. Čili jestliže se člověk takhle procvičuje, tak se jeho pocit tělesnosti stále více proměňuje do větší a větší éteričnosti, duchovnosti. Pak se vám třeba může stát, že se nadechnete vnitřním dechem, a najednou je tělo jakoby pryč. Zbývá jen vnitřní, čistý, utajený dech, který téměř ani dechem není. Prostě to dýchá samo, a jemňounce, tichounce a s každým dechem se prodýcháváte do větší a větší hloubky, až do pocitu netělesnosti, ale to už není pocit, to je pouhé vědomí. Tělo ani necítíte. Najdete to také v jedné básničce: „Mně zdálo se...“ - ale to nebylo pravda, že to bylo ve snu, to je tak doopravdy, ale básnicky řečeno - „Mně zdálo se...“ - nakonec celý tento život je zdání - „Mně zdálo se, že v zemi nikoho...“ - to je třetí vnor - „jsme spolu byli sami...“ tedy ty a já, tam bylo ještě nějaké já a ty, “jsme byli spolu sami tak nevýslovně šťastni, až ztratili jsme pocit těla. Já ještě říci chtěla slova, jež láskou zněla, však naše jména i samu řeč jsem zcela zapomněla.“ Když se zapomene já a ty, tak není řeč, jména už nejsou.

Dotaz: Celkem dobře a přirozeně se snažím o produchovnění. Mnohé závislosti už mě kupodivu opustily.

Míla: To je dobře...

Dotaz pokračuje: Ale občas bych si ještě rád zahřešil. Je to takové pokušení, ale radši bych to nepotlačoval.

Míla: Kdybyste to potlačoval, tak budete hřešit ještě víc. A když si tedy jednou za čas zahřešíte, ono vás to snad časem omrzí. Anebo poznáte, že vlastně i tady je Boží přítomnost. Tím vás samozřejmě nenavádím ke kdovíjakým hříchům.

Petr: Už jsme tu říkali, jaká je škoda, že je dnes přirozená kázeň malou hodnotou. I učitelé na školách si na to již stěžují. Leckdo si řekne: „Nechám to být přirozeně, ve všem si vyhovím, vždyť je to vlastně v souladu s přírodou, či dokonce s Boží vůlí...“ Jenomže ono to nemá konce! Přicházejí pak pokušení, čím dál tím větší, jako to bylo ve Faustově domě, nejdřív od čerta stříbrňáky, potom už zlaťáky.

Jak tedy na to? Potlačování znamená násilí a budí odpor, a úplné povolení je zase vstupenka do pekla. Co s tím? Ano, musí tu být kázeň, jenomže přirozená, nevynucená, ke které sami svolíme. A jak člověk svolí? Že to v hloubce uzná jako hodnotu. Možná třeba, že ho láká nějaká jiná žena, ale pokud slíbil své ženě věrnost, pokud to uznal jako závažnou věc, která se ho bytostně dotýká, protože by jí svou nevěrou ublížil, tak to vydrží mnohem snadněji.

Míla: Ano, kázeň taky musí být. Kam by to člověk dotáhl, kdyby si řekl, že si může dělat všechno... Lidé si často pletou svobodu ducha s obyčejnou nekázní. Tak to ale není! Ke svobodě ducha se člověk dostane až po určité kázni, kterou v sobě vycvičí. Ale jak jsem vám tady prostě řekla, že si můžete taky ještě zahřešit, to je proto, že dokud tu kázeň tak úplně nedovedeme, tak si sem tam něco dovolíme. Dejme tomu malý odpočinek na té cestě. Ale nesmí to trvat dlouho a nesmí toho být moc.

Petr: Hlavně se tím nesmí nikomu ublížit! Víte, ony maminky jako paní Míla, ty raději odpouštějí, ale tatínkové si to přece jen nejdřív rozmyslí...

Míla: To ano, a dohromady je to pak dobře. Tak tím bychom mohli skončit, musíme už opustit tento sál, a taky mnozí z vás už musíte odjet, abyste se dostali.domů. Dáme si nakonec krátkou meditaci, abychom odešli s Božím požehnáním.

...

Tak vám moc děkujeme za vaši milou pozornost, opravdu je tady úžasně krásná atmosféra, to díky vám.

Určitě se zase sejdeme, na shledanou.

Potlesk publika.