Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (slovensky: Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku) je místní autokefální (samostatná a nezávislá) pravoslavná církev složená z Pravoslavné církve v českých zemích (podle sčítání lidu 2011 20 533 věřících) a Pravoslavné církve na Slovensku (podle sčítání lidu 2011 49 133 věřících). Zájem o pravoslavné bohoslužby je ovšem v obou zemích vyšší, neboť se v nich mimo stálých návštěvníků vyskytuje velký počet věřících z řad turistů, dočasně pobývajících cizinců a dělníků z východní Evropy. V ČR se jejich počet odhaduje na sto tisíc.
Dnešní název má církev na základě sněmovního usnesení z prosince roku 1992 o změně názvu. Do té doby nesla název Pravoslavná církev v Československu, pod nímž byla od roku 1946 autonomním exarchátem Ruské pravoslavné církve, od roku 1951 pak získala od Ruské pravoslavné církve autokefalitu. V letech 1950–1968 pod ni byli začleněni i slovenští řeckokatolíci, protože řeckokatolická církev byla státem zakázána.
Dne 27. srpna 1998 byla autokefalita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku potvrzena církví konstantinopolskou (cařihradským patriarchátem). Církev má dvě metropolitní rady, ale pouze jednoho metropolitu, jednotný Posvátný synod biskupů a jednotný místní sněm.
Metropolitou církve je arcibiskup prešovský Rastislav, který se funkce ujal v lednu 2014. Ve funkci vystřídal metropolitu Kryštofa, který rezignoval již v dubnu 2013.
Pravoslavná církev v českých zemích
- eparchie pražská (v čele s arcibiskupem)
- eparchie olomoucko-brněnská
Pravoslavná církev na Slovensku
- eparchie prešovská (v čele s arcibiskupem)
- eparchie michalovsko-košická
Vrcholným představitelem celé místní církve je metropolita, kterým může být zvolen buď arcibiskup pražský, nebo arcibiskup prešovský. Podle současné místní církevní ústavy volí metropolitu nejvyšší správní orgán místní církve, jímž je sněm skládající se ze zvolených duchovních i laiků.
Čeští a slovenští pravoslavní se hlásí k tradici svatých Cyrila a Metoděje a jejich nástupců.
Pravoslaví se začalo v českých zemích a na Slovensku vzmáhat v 19. století, ovšem nepřátelský postoj katolického Rakouska-Uherska mu neumožnil vytvořit patřičné diecézní struktury. Ty částečně nahrazovaly spolky Pravoslavná beseda (založena 1903) a později Československá obec pravoslavná v Praze.
Po rozpadu Rakousko-Uherska se čeští pravoslavní nejprve hojně angažovali v rámci církve československé, kde však bylo nakonec pravoslavné křídlo Pavlíkovo poraženo radikálně liberálním křídlem Farského a nakonec nově vznikající církev zcela opustilo. Československá obec pravoslavná v Praze se připojila (stejně jako pravoslavná církev na Slovensku) k Srbské pravoslavné církvi (ke které fakticky náležela už dříve) a byla zřízena pražská eparchie. Jejím biskupem se stal právě Matěj Pavlík pod jménem Gorazd. Úřad si zachoval až do své mučednické smrti v září 1942.
Po druhé světové válce se českoslovenští pravoslavní rozhodli přejít zpod srbské pravoslavné církve pod ruskou. Nejprve zde vznikl její autonomní exarchát (1946), kterému byla později udělena autokefalita (samostatnost, 1951). Ne všechny pravoslavné církve ji ovšem ihned uznaly, např. cařihradský patriarchát ji akceptoval a požehnal až v roce 1998. V letech 1949-1950 vznikly eparchie olomoucko-brněnská, prešovská a michalovská.
V roce 1950 se řady československých pravoslavných prudce rozrostly, když k nim komunistický režim násilím připojil řeckokatolíky a většinu nemovitého majetku jejich církve, na jejíž likvidaci se ruská pravoslavná církev ochotně podílela. Řeckokatoličtí věřící, kteří pravoslavné v Československu početně několikanásobně převyšovali,[8] se ovšem s tímto násilným sloučením nikdy nesmířili, v roce 1968 většina z nich odešla zpět do obnovené řeckokatolické církve, další odliv přišel po sametové revoluci, kdy navíc pravoslavná církev musela řeckokatolické církvi vrátit část kostelů a budov. Neloučila se s nimi snadno a rozhořčené spory o kostely zanechaly na vztazích řeckých katolíků a pravoslavných těžké šrámy, které se v některých případech nezahojily dodnes.
S rozdělením Československa změnila Pravoslavná církev v Československu své jméno na to dnešní.
Pravoslavná církev musela od počátku svého prosazování se čelit značné nedůvěře až odporu oficiálních kruhů a části veřejnosti. Kromě přirozeného odporu státní katolické církve za to mohl fakt, že byla spojována s panslavismem, což jí však na druhé straně vynášelo přízeň u některých intelektuálních vrstev.
Po vzniku Československa se podmínky pro její působení zlepšily, za druhé světové války se pravoslavná církev osvědčila jako rozhodný odpůrce nacismu (viz mučednická smrt biskupa Gorazda a řady dalších) a do poválečné doby vstoupila s vysokým morálním kreditem a úctou u veřejnosti.
Komunistický režim byl k pravoslavné církvi poměrně vstřícný, což jí sice přineslo okamžitý prospěch, ale v dlouhodobém měřítku obrovské a jen těžko napravitelné škody.
V současné době je Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku převážně církví cizinců, zejména v ČR počet praktikujících věřících z cizích zemí výrazně převyšuje počet pravoslavných z řad Čechů. Zejména imigrace ovšem působí, že poměrně rychle roste (ve srovnání sčítání lidu z let 1991 a 2001 vykázala 18% růst počtu stálých obyvatel, kteří se k ní hlásí