Právní stát
Právní stát je právně-filosofický koncept státu (politického systému), ve kterém je právu podřízena veškerá státní moc, tedy stát který jedná v souladu s vlastním právním řádem. Předpokladem fungování právního státu je právní jistota, tedy zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva a nezměnitelnost právního řádu. Což znamená, že občan může od systému očekávat některé stálé hodnoty (například nezávislou soudní moc), neznamená to však, že nemůže docházet k dílčím změnám právního řádu.
Právní stát je typický pro západní pojetí státu, práva a politiky moderní doby, počínaje osvícenstvím.
Koncept právního státu vznikl v Anglii 18. a 19. století. Ústavní teoretik Albert V. Dicey formuloval tři principy:
- Nikdo nesmí být trestán ani omezován, pokud neporušil zákon. Důraz byl kladen i na poznatek, že ani majetková práva jednotlivce nesmí být bez porušení zákona narušena.
- Každý je subjektem práva.
- Vláda lidu (demokracie) musí být založena na vládě práva. Z tohoto principu vychází myšlenka, že stát je garantem rovnosti před zákonem a sám je právu podřízen.
Za právní je označován takový stát, v němž
- výkon státní moci je omezen zákonem (princip omezenosti a zákonnosti výkonu veřejné moci, t. j. orgány veřejné moci smějí činit a také činí jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, stát je svému vlastnímu právnímu systému podřízen)
- občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje (nikdo nesmí být trestán a omezován, pokud neporušil zákon).
Původně byl právní stát definován pouze těmito formálními rysy. Za další podstatné rysy, které k pojmu právního státu přibyly později, bývá považována
- spravedlivost zákonů (nikoliv nadvláda většiny, ale ochrana jednotlivců i menšin, nadřazenost občana nebo přirozeného práva nad státním právem, například uznání nezadatelných práv, princip suverenity lidu nebo člověka)
- právní jistota, t. j. jednoznačnost právních norem v zákonech – jejich význam musí být v zákoně formulován natolik přesně, aby nebyl fakticky vytvářen až prováděcími předpisy nebo výkladem výkonné nebo soudní moci
- vymahatelnost práva a jeho garance státem
- dělba moci do nezávislých a vzájemně se kontrolujících složek, zejména nezávislost zákonodárné, výkonné a soudní moci
Tato rozšiřující kritéria zahrnuje například Ústava České republiky, když deklaruje, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Filosofie právního státu
V původním pojetí je pojem právního státu úzce spjat s pozitivismem, zvláště právním.
Právní stát je chápán jako protiklad absolutismu, diktatury a totality, protože zamezuje zvůli vládnoucích, zneužití jejich politické moci proti občanům a jejich svobodě.
Stát je v něm podřízen sám sobě, protože pozitivní právo je aktem vůle státu. Absolutizace pozitivního práva je naopak příznakem totalitního pojetí státu. Rozhodujícím principem právního státu tedy musí být důsledná dělba moci do nezávislých složek (zákonodárná, výkonná a soudní moc), které se vzájemně kontrolují.
Pro rozšíření moderního, pozitivistického práva o prvky pojetí předmoderního (přirozené právo, odvolávající se na obecně platné hodnoty, často v kontextu nábožensky zformulované a tradované etiky) i postmoderního (relativizace role státu, reflektující různost zájmů, hodnot i názorů a nebezpečnost centralizace moci), se používá termín odluka státu od společnosti (po vzoru odluky státu od církve). Kontrolu státu zajišťují nejen jeho vlastní orgány, ale i jednotliví občané i neobčané a jejich sdružení, spolky, nezávislá sdělovací a komunikační média a mezinárodní orgány a sdružení (občanská společnost, otevřená společnost).
Základní omezení právního státu
- Právní stát nutno chápat jen jako nedosažitelný teoretický ideál, jemuž se konkrétní společenská realita více nebo méně přibližuje. Občas se objevuje představa, že právní stát „buď je, nebo není“, ale ta neodráží složitou skutečnost a rozdílnost kvality právního státu.
- Princip právního státu vychází z pozitivistické představy, že text zákona může jednoznačně a dostatečně vyjádřit nějakou skutečnost. Ve skutečnosti mnoho zákonů klíčovými termíny odkazuje na společenské předporozumění, které nemusí být přijímané obecně (např. dobré mravy, společenská nebezpečnost, veřejný pořádek atd.), nebo svěřuje faktické vymezení práv například úřadům nebo soudům.
- Stát je sice teoreticky pozitivnímu právu podřízen, ale fakticky nemůže být rovným účastníkem právních vztahů a sporů a jsou velmi omezené možnosti vymáhacích sankcí.