Pravda

Postoj, který předpokládá u sv. Jana od Kříže pravdivé poznání, má dva předpoklady. Za prvé je třeba situaci, ve které se člověk v době transformační krize nachází, dokonale porozumět. Proniknout k jejímu bytostnému určení, zaslechnout výzvy, kterými se k nám obrací, porozumět jim a správně na ně odpovědět. Vědět, jakou zde hraje roli lidské společenství i svět věcí, událostí a okolností, ve kterém společenství rozvíjí svou aktivitu. Rozeznat transcendentální rozměr dané situace, vidět její kontinuitu i to, co je situací anticipováno. Umět situaci přijmout se vším všudy i za cenu utrpení.

Druhá podmínka spočívá v tom, že je třeba pravdivé porozumění situace, ve které se člověk nalézá, uvést do praxe. To znamená mít v sobě tolik duševních a duchovních sil, že jsem schopen se svým pravdivým poznáním řídit, že jsem schopen ho následovat a vyvodit z něj adekvátní důsledky.

Dlouhodobý postoj člověka, který rozumí situacím a okolnostem, ve kterých se nalézá, a který zároveň umí přiměřeně odpovědět svým chováním, bychom mohli nazvat moudrostí.

Je-li podmínkou zralosti a moudrosti pravdivé poznání, je třeba ovšem vědět, co znamená v duševním a duchovním životě pravda. V první řadě je třeba si uvědomit, že pravda musí být vždy instancí vně našeho psychického života. I když nás oslovuje zevnitř, i když je včleněna do struktury našeho vnitřního života, přesto musí vždy transcendovat náš vnitřní zmatek, objektivovat procesy našeho nespolehlivého vědomí, našich předtuch, hnutí mysli a nevyjasněných motivací. Proto nemůže být pravda pouze subjektivním vyústěním našeho duševního života, ale musí být neustále prověřována událostmi vnějšího světa. Jedním z hlavních kritérií pravdy dialog ve své pluralitě, otevřenosti, v konfrontaci názorových hledisek, ve kterých se legitimuje pravda.

Skutečnou vážnost pravdě může v tomto smyslu ale zjednat pouze její nepodmíněné zakotvení v bytí, její transcendence vůči poznávacím dispozicím člověka.

Pravda v pojetí sv. Jana není, jak jsme viděli, jen teoretickým postojem; abychom poznali pravdu, nestačí ji jen poznávat, ale musíme se v její věci i angažovat.

Pravdivé poznání je totiž už samo o sobě rozhodnutím nebo činem, zatímco v jiných oblastech zeje mezi kognicí a praxí velká a bolestná mezera. Je to proto, že pravda sama o sobě přináší evidenci, která je natolik přesvědčivá, že stačí i jako motiv k zásadním lidským rozhodnutím a jednání, přestože na první pohled nemusí nutně odpovídat běžným pravdivostním kritériím. V daném okamžiku je ale jistota pravdy naprosto neproblematická a nezpochybnitelná a proto motivující. (Jedná se ovšem o zvláštní evidenci, jakousi účast, která vůbec neznamená, že by se člověk o něčem "přesvědčil." Spíše cítí, že je osloven.)

Poznání pravdy tedy motivuje k změně postojů i k jednání a to navíc nejen nad rámec lidských základních instinktů, ale i nad rámec všeho, co nějak souvisí s osobními zájmy a potřebami toho kterého člověka. Pouhými biologickými, psychologickými či sociálními faktory nelze totiž vysvětlit, proč je člověk schopen změnit své plány v zájmu někoho jiného, proč je připraven přijmout i utrpení, aby ho ušetřil někomu jinému, proč na vahách jeho rozhodování se v určitém okamžiku ocitne jeho život níž než život druhého. Ale k tomu, aby se člověk rozhodl k činu, který překračuje zájmy jeho pouhé biologické, případně společenské existence, musí být nějakou skutečností, kterou poznává, naléhavě osloven.

Zaslechnout oslovení však nelze bez postoje důvěry, neboť jinak se oslovení spolehlivě ztratí v hluku okolního světa. Většině lidí, nepřipravených na duchovní zkušenost, splývají totiž zážitky, doprovázející oslovení, s jejich obvyklým prožíváním světa, ztrácejí se v jeho prázdných intervalech a propadají se do času jako výzvy, které nebyly přijaty.

Tyto, řekněme vnitřní intuice, jimiž jsme bezprostředně oslovováni pravdou, jsou v duchovním životě mimořádně významné, ale na straně člověka ne vždy zcela spolehlivé (zejména s ohledem na lidskou tendenci interpretovat, vkládat své představy, chtění, plány a projekty). Proto je lepší spolehnout se na ně spíše jako na verifikátory řeči vnějších událostí. Pokud je ale člověk přece jen tímto způsobem osloven, má pocit evidence a je motivován pro zásadní rozhodnutí či čin, pak musí ovšem velmi pečlivě rozlišit, co je hlas pravdy (připomeňme si v této souvislosti slova Ježíše Nazaretského: „Já jsem cesta, pravda a život…“) a co jsou naše přání, které jej dovedou velmi dobře napodobovat. Hlas pravdy totiž bezpečně poznáme podle toho, že nám neříká to, co chceme slyšet, ale to, co je potřeba vyslovit.

Pravdivé poznání  v duchovním životě je o to důležitější, že je vodítkem a směrnicí pro životně důležitá rozhodnutí. Rozeznat osudovou chvíli vlastního života jako výzvu k ráznému jednání patří k vrcholům umění duchovního života. Aby se člověk odhodlal vzít na sebe zodpovědnost změnit svůj život či život ostatních lidí i okolnosti, ve kterých se tyto životy odehrávají, je třeba si být jist pravdou cíle, o který se má bojovat, motivacemi, které k tomuto rozhodnutí vedou, logikou a smyslem událostí, z nichž takové rozhodnutí povstává a vlastními silami, kterými člověk pro takový boj disponuje. (Někdy se však stane, že člověk k takovému rozhodnutí dospěje primo intuitu, které všechny zmíněné předpoklady překračuje. O jistotě takového rozhodnutí však není možné hovořit nebo psát, je třeba ji žít.)

Nicméně k rytmu duchovního života patří, že se ocitáme v situacích, které vyžadují rozhodnutí, pro které nemáme dostatek dat. Není směrnice, není rada – všechny alternativy jsou rovnocenné. V takovém okamžiku nám nezbývá nic jiného než se zcela oddat proudu událostí, řízených Prozřetelností.