Praotec Čech

Praotec Čech je mýtická postava muže, jenž prý přivedl svůj lid do Čech a podle kterého nesou Čechy své jméno. Poprvé je zmíněn v latinsky psané Kosmově kronice české (přibližně v letech 1120–1125) tehdy ovšem ještě pod svým latinským jménem Boemus. Ve středověkých německých textech je uváděn jako „Tschech“ (překlady Dalimilovy kroniky).

Původně jen velmi stručný příběh po Kosmovi rozvíjely dále další kroniky, zejména Kronika tak řečeného Dalimila (kolem roku 1310), kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (zhruba 1374) a Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1541). Nejznámější podání zřejmě pochází z Jiráskových Starých pověstí českých, které v mnohém vychází z Hájkovy kroniky.

Václav Hájek z Libočan uvádí, že Čech přišel do Čech roku 644. Tento údaj je však téměř jistě vymyšlený.

 

Legenda

Podle Starých pověstí českých žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi při řece Visle, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce (podle keltské analogie uvádí Klaudios Ptolemaios, že výprava Segovesa po překročení pohoří Gabréty, údolím řeky Ogary, došla na horu Riph - tedy směrem od západu[1]). Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí.

A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení.

Legenda se v průběhu času značně proměnila, tak jak si další kronikáři přimýšleli nové detaily.

V nejstarší Kosmově latinské verzi pověsti, která je vlastně jen jakýmsi úvodem k dalšímu textu kroniky a je výrazně ovlivněna antickými a biblickými vzory, najdeme jen málo informací. Neobjevuje se zde "tradiční" výstup na horu, pouze mlhavé konstatování, že „...circa montem Rip, inter duos fluvios, scilicet Ogram et Wlitauam, primas posuit sedes...“ neboli „...tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Už zde je však scéna, ve které vděčný lid navrhuje nazvat zemi po svém vladykovi (Qui mox quasi ex divino commoniti oraculo: Et unde, inquiunt, melius vel aptius nomen inveniemus, quam, quia tu, o pater, disceris Boemus, dicatur et terra Boemia).

V Dalimilově verzi se poprvé objevuje české jméno "Čech" a také informace o tom, že Češi přišli z Charvátska. Důvodem, proč museli rodnou zemi opustit, byla údajně vražda, které se tam lech Čech (slovo "lech" je zde použito jako titul, ve smyslu vladyka) dopustil. Poprvé se zde objevuje i výstup na horu Říp, který ovšem v této verzi absolvoval praotec Čech sám a teprve po návratu dolů zvěstoval svému lidu, že našel vysněnou zemi.

V podání Přibíka Pulkavy zůstává rodná Charvátská země i Čechův zločin jako důvod odchodu. Poprvé se zde objevuje i Lech - zatím ovšem není jasné, zde je to jeho bratr, či jen kdosi z jeho doprovodu - již Pulkava popisuje, že Lech pak s částí kmene pokračoval dále na sever do Polska. Pulkava také jako první uvádí, že Čech vystoupil na horu Říp i s celým svým lidem.

Nejkošatější a zřejmě i pravdě nejvzdálenější je popis Václava Hájka. Přidává celou řadu detailu, včetně přesného data Čechova příchodu (rok 644) - naopak však vynechává obvinění praotce Čecha z vraždy a raději uvádí, že Čech a Lech raději odešli "...vidúce takový neřád, vády i mordy mezi příbuznými...". Oba dva též povyšuje na knížata, která již ve své původní vlasti měla postavené hrady ("On Lech měl své sedění na hradě řečeném Krapina, kterýžto dodnes stojí. Starší bratr, totiž Čech, měl svuoj byt na hradě řečeném Psáry nad potokem prudkým, kterýž Krupá slove..."), a přidává celou řadu dalších epizod, jako například pojmenování podřipské obce Kleň po Čechově synovi.

 

Kosmova kronika

Neobeznámený čtenář, jehož představa o ustavující pověsti národní se odvíjí především z Jiráskových Starých pověstí českých, bude jistě překvapen, kolika proměnami příběh prošel v toku staletí. V nejstarší dochované podobě ho zpracoval ve své latinsky psané kronice děkan pražské kapituly Kosmas (někdy před rokem 1125). Tato nejstarší podoba je také nejstručnější – většinu údajů, které obecné povědomí přisuzuje právě Kosmovi, tento kronikář vůbec nezmiňuje. Kosmas se sice rozepisuje o tom, jak byla česká země „v čas potopy lidu zbavená“ a dlouze vyzdvihuje její přednosti, ale neříká, odkud Čech přišel, proč odešel ze staré vlasti, nemluví o žádných jeho bratrech a dokonce (pozor!) neříká ani nic o tom, že by Čech vystoupil na horu Říp. Ve svém shrnutí „bájného vyprávění starců“ pouze nejasně tipuje, že první obyvatelé „..tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Kosmas neuvádí téměř nic konkrétního, kromě zkazky o pojmenování země podle praotce Čecha, kterého ovšem jmenuje v latině (Boemus). Celá pověst navíc nápadně připomíná archetypální příběh o příchodu do země zaslíbené a na některých pasážích se dá téměř slovo od slova prokázet Kosmova inspirace Biblí, případně Vergiliovou Aeneidou. Kde je nějaké původní jádro? Žádný není. Jen pár obecných úvodních vět a „pověst“, kterou si můžeme

přečíst na mnoho způsobů jinde a dříve.

 

Kosmova Kronika česká

(přibližně 1120-25)
Z latiny přeložil Karel Hrdina a Marie Bláhová

Úryvek z kapitoly II.

…Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoliv – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jsme konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem nám přeurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božího vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?“
Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“

 

Dalimilova kronika

O něco výmluvnější než Kosmova kronika je rýmovaná a již česky psaná Dalimilova kronika z roku 1310. Dozvídáme se, že jistý lech (jde tedy zřejmě o funkci, nikoliv jméno, snad to znamená cosi jako vladyka), jménem Čech, uprchl se svými šesti bratry a jejich rody z Charvátska v kraji srbském, poté, co se dopustil „mužobojstva“ – zkrátka poté, co někoho zabil, a bál se odplaty. Každý ať sám posoudí, zda se zde „tak řečený Dalimil“ přiblížil skutečnosti, nebo se spíš nechal inspirovat tím, že z podobného důvodu prchl Mojžíš z Egypta. Když Čech se svým lidem dojde k Řípu, odpočinou si všichni vespolek na jeho úpatí – Čech sám pak vystoupí na vrchol, obhlédne kraj a následně zvěstuje svým bratřím, že došli zaslíbené země „po svéj vóli, budú nám zde plni stoli.“

 

Staročeská kronika tak řečeného Dalimila

(kolem roku 1310)

Kapitola II.

V srbském jazyku jest země,
jiež Charvátci jest jmě.
V tej zemi bieše lech,
jemuž jmě bieše Čech.
Ten mužobojstva sě dočini,
pro něž svú zemi provini.
Ten Čech jmieše bratruov šest,
pro něž jmieše moc i čest,
a ot nich mnoho čeledi,
již jedné noci Čech osledi.
I vybra sě se vším z země,
jiež bieše Charvátici jmě.
I bra sě lesem do lesa,
dietky své na pleci nesa.
A když dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešče čeledi jeho.
I vece Čech: „Ach, běda skutku mého,
že jste vy pro mě v tejto núzi
a jsú pro mě váši domové hustí luzi.“
I vece Čech k svému sboru:
„Podejděm pod tuto hóru!
Dětem a skotu otpočinem
a snad sě tuto s túhú minem.“
Zajtra u pravé zóře
by Čech sám sedm na tej hóře,
s niež všichnu zemi ohleda
a dále jim jíti neda
řka: „Mámy zemi po své vóli,
budú nem sde plni stoli,
zvěři, ptákóv, rýb, včel dosti,
ot nepřátel dosti tvrdosti.“
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdežto by jim nic nepřěkážalo.
Ale s té hory na zemi zřechu,
pro to tej hóřě Říp vzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu,
jedno maso a ryby jědiechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
druhého léta rádlem vzórachu.
Ale že jich starostě Čech diechu,
proň zemi Čechy vzděchu.
…

 

Pulkavova kronika

Jak roky plynuly, jako by si kronikáři vzpomínali na další a další detaily. Přibík Pulkava napsal svou kroniku kolem roku 1374 z příkazu Karla IV. a jeho příběh se podobá tomu z Dalimilovy kroniky. I Pulkavův Čech prchá z Charvátska kvůli vraždě, nicméně tentokrát už se usazuje přímo na Řípu i se „svú čeledí“. Především se tu však objevuje zcela nová postava: „bratr pak Čechóv nebo tovariš jménem Lech.“ Z původního názvu Čechovy funkce kmenového vůdce se tak najednou stává jeho bratr, který navíc pokračuje v cestě a zakládá Polsko. V tomto kontextu stojí jistě za zmínku, že jméno Lech se zmiňuje již v Letopisech království Franků: zde se uvádí, že roku 805 Karel Veliký vyslal do země Boeheimů (tedy Čechů) vojenskou výpravu, která zabila místního vévodu jménem Lecho. Tím by se stal Lecho prvním známým českým vládcem – pokud by ovšem i zde nepanovalo silné podezření, že označení knížecí hodnosti bylo franckým letopiscem mylně převzato jako jméno.

 

Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína

(zhruba 1374)

…Takž pak i byl jest jeden člověk v Charvátiech jménem Čech, jenžto pro vraždu nad jedniem pánem znamenitým učiněnú, z těch krajin Charvatské země postúpiv i s bratří a s tovařistvem svým, bral sě jest hledat sobě vlasti nové, v niěž to by bezpečně bydliti mohl. A tak s miesta na miesto bera sě až k Dunaji i přišel jest. Odtovad pak bral sě jest do té vlasti, jež nynie Čechy slovú česky a německy Bemen. Nazvána jest tato země Bohemia latině od jmene božieho; neb v slovanském jazyku od toho jmene Boemia buoh jmenujem i v českém také. A tak tiem výkladem od jmene božiho Boemi neb Čechové jsú řečeni. Boemia latině sě die a slovansky Čechy, a takž od prvého bydlitele Čecha nazvány jest Čechy tato země. Kterýžto Čech s svými bratří a s svým tovařistvem nalezl jest tuto zemi beze všeho bydlitele, nalezl jest lesy porostlu jsúce všicku, a plnu zvěři v těch lesiech. Tak pak osadil sě jest s svú čeledí na jednéj vysoké hořě, ješto obecným příslovím slove Říp. Neb s té jisté hory veliká roveň se všěch stran země sezřiena móž býti, i jest ta hora mezi řekama Vltavú, Labem a Ohří. Tu sú najprv počěli přěbývati a zemi orati v Čechách…

…Bratr pak Čechóv nebo tovařiš jménem Lech, jenž s ním přišel bieše, přešel jest přěs sněžné hory, ješto Čechy dělé s Polskem, i uzřel jest velmi velikú a dlúdhú až do mořě roveň; i posadil sě jest tu, a tak pokolením svým naplnil ji…

 

Hájkova kronika

Nejvíc ze všech však o příchodu praotce Čecha věděl Václav Hájek z Libočan, když sepisoval roku 1541 svou Kroniku českou. Ačkoliv už ve své době platil za velkého mluvku (nebo zdatného fabulátora, jak se to vezme) a jeho kronika má daleko blíže k beletrii, než k historické literatuře, právě jeho spodobnění příběhu se nejvíce vepsalo do obecného povědomí. Přichází s takovými podrobnostmi, jako jsou například jména hradů knížat Čecha a Lecha v charvátské pravlasti (Psáry a Krapina). Čech už není vrahem, ale naopak se pohoršuje, „vidúce takový neřád, vády a mordy“, a proto odchází, aby našel lepší a klidnější zemi. Bratři jedou a jedou, motyčkami prokopávají zemi od Charvátska až k Řípu, až konečně najdou neobydlenou zemi. Pouze zde je Hájek o něco blíže k pravdě než Kosmas, když podotýká, že tato země ze nazývala podle dřívějších obyvatel Boemů (ti podle Hájka prý vymřeli, či jich snad zbyla jen hrstka). Je přitom paradoxní, že Kosmas ve svém latinském textu praotce Čecha uvádí právě jako Boema. Hájek také zná přesné datum Čechova příchodu: 644 od narození Syna božího. Není snad třeba dodávat, že je to číslo zcela „vycucané z prstu“.

 

Kronika česká Václava Hájka z Libočan

(1541)

Úryvek z předmluvy:
…Kronikáři pak někteří, muží víry hodní, jako Filip Kalimachus a mistr Matěj Měchovský i jiní, to pilně z starých kronik vyhledavše vypisují, že času jednoho v té krajině charvatské byli dva bratří vlastní, knížata, jímžto byla jména jednomu Čech a druhému Lech. On Lech měl své sedění na hradě řečeném Krapina, kterýžto dodnes stojí. Starší bratr, totiž Čech, měl svuoj byt na hradě řečeném Psáry nad potokem prudkým, kterýž Krupá slove. Ten hrad potom skrze nějakého Hroše, jenž byl z rodu knížat dalmatských, rozbořen. Ale ves Psáry, kteráž pod ním byla, ta až do dnešního dne má v sobě obyvatele. Hradu předepsaného toliko gruntové a zříceniny zuostaly. Oni pak bratří, Čech a Lech, vidúce takový neřád, vády i mordy mezi bříbuznými o meze a dědiny, spolu se o to snesli, aby se těch hadruňkov a mordův uvarovali a jiným té vší krajiny postoupíce odtuď s ženami a s dětmi, přáteli a příbuznými, s koňmi, dobytky i se všemi nábytky, kteréž měli, do krajin na puolnoci aby se obrátili. I svolavše rodinu i jích služebníky, na koně a mezky i vosly nakladše jeli a šli z lesa do lesa, jíchžto byl počet okolo šesti set osob, mezi ními u prostředku knížata Čech a Lech na krásných koních, před nímiž nesen byl praporec žlutý a na něm štít bílý a v štítu vorel černý, kteríhož od starodávna předkové jích i potomkové za znamení užívali, i svatý Vácslav, až do Boleslava ukrutného. Za ními pak jeli v tom houfu hrabata a páni z té charvátské země znamenití. Ouředníci a správce lidu jích na každém noclehu zemi (kteráž by úrodnější byla) motykami ohledovali, až i přibrali se do krajiny, v kteréž někdy Boemové obývali; a ti byli jednak všickni válkami a častými mory vyhynuli. Někteří ovšem kronikáři pokládají, že by ještě někteří, ale velmi řídko, po všech z těch Boemů od týchž bratří knížat Slovákuov zastiženi byli a pomalu jsú je táž knížata Čech a Lech odtuď vytiskli…

Začátek vlastní kroniky:
…
Léta od narození Syna božího
šestistého čtyřidcátého čtvrtého

a od stvoření světa již bylo pět tisíc osm set čtyřidcet a tři, za dnův Konstantina Třetího, císaře konstantinopolského vedlé počtu dvacátého a čtvrtého, za Jana, toho jména Čtvrtého, biskupa římského v počtu sesmdesátého čtvrtého, knížata charvátská Čech a Lech přibrali sú se s svými do země bohemské a přijeli až pod jeden velký vrch a tu se posadivše, sobě i svým dětem i dobytkuom aby odpočinutí učinili, zemi ohledavše, že jest úrodná, znamenali. Nazajtří pak ráno Čech, pojav Lecha, bratra svého, a jiné k tomu čtyři, vstúpili sú na ten vrch a odtuď spatřili lesy a řeky, hory i roviny a navrátivše se k svým zase, řekl jest Čech: „Tuto máme jeden velký zřip, po slovanském jazyku vrch, a okolo něho hojné roviny a úrodnú zemi, ale všecku lesy porostlú.“ Druhého pak dne šli sú okolo a nalezli řeky z obú stran té hory hojné a velmi rybnaté, i navrátili sú se k svým opět a vypravovali jím všecken způsob té krajiny. Nazajtří pak, když slunce z hor vycházeti počalo, Čech povolal bratra a starších, rozkázal svolati všecku rodinu i jích služebníky, a posadiv se na jednom pařezu, i učinil jest řeč tuto: „Nuže, milý bratře, milý přátelé a tovaryši, jenž ste účastníci mého putování a této práce! Viděl sem, kterak nejednú se mnú těžkú snášeli jste práci, jezdíce a chodíce po pustinách bezcestných a hustých lesích až do tohoto dne. Již aspoň tuto vašim nohám učiňte odpočinutí a učiňte oběť vzácnú těm, kteříž sú vás do této uvedli země. Toť jest ta, toť jest ta země, o kteréž častokrát sem vám pravil a do ní vás uvésti slíbil, země vám zaslíbená, zvěři a ptákuov plná, medem a mlékem oplývající, jakož pak sami vidíte, k obývání velmi příhodná, vody ze všech strán hojné a nad obyčej rybnaté. Tuť vám se nebude nic nedostávati, nepřátelé nebudou moci vám uškoditi. I poněvadž tak přeutěšená krajina a velmi úrodná již v vašich rukú jest, rozvažte, prosím, jakým a jak příhodným jménem ta vlast jmenována by býti měla.“ Kterýžto hned jako božským vnuknutím jsúce vzbuzeni: „I odkavad,“ řekli jsú, „lepší a přehodnější té zemi jméno dáno býti má, jediné od tebe, kníže a pán náš! Poněvadž si ty Čechem jmenován, též ona aby Čechova země slula, slušné jest.“ Tehdy povstav Čech a hnut sa svého lidu napomenutím vzhlédnul vzhuoru a padl na zemi a líbal ji, z toho se velmi raduje, že od jeho jména má býti jmenována, a vstav nahoru obú rukú počal k nebi pozdvihati a řka: „Vítej, země přesvatá, tisíci sliby od bohuov nám zaslíbená! Času předešlého byla si lidí zbavena, ale již nyní si nám navrácena; nás zdravé zachovej a rozmnož od národu do národu až na věky.“
…

Léta po narození Syna božího
šestistého čtyřidcátého devátého,
tj. po vyjití Čechově do té země pátého, rozkázal jest kníže Čech na místě jednom pod horou řečenú Zřip les posekati a tu sobě duom nevysoký postaviti a od svého syna, kterémuž Kleň jméno bylo, Kleneč postaviti. Jiní také a zvláště znamenitější pro milost, kterouž měli k Čechovi, knížeti svému, při témž domě neb Klenči také sobě domy a dvory stavěli.

 

Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.

V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života.

I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem.

V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: „Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl.“

Byliť uvyklí již po předcích půdu pilně vzdělávati, všeliký druh obilí pěstovati i chovati koně a stáda bravu i skotu.

Jak se usnesli, tak vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed vojvoda Čech, sivé brady, ale statný a silný, jeho bratr Lech a kolem nich vladykové, starostové rodů, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na hrubých vozech, na koních, stáda dobytka, naposled pak opět zbrojní mužové. Tak brali se nejprve končinami příbuzných plemen, až přešli hranice charvátské země, až přebředli Odru řeku a vstoupili do neznámých, hornatých končin.

I tam našli ještě osady, jejichž obyvatelé hovořili jako oni, a dále také v krajinách při Labi řece.

Než jak přešli druhou tuto řeku, byl kraj pustší a osad shledali jen poskrovnu. Byly daleko od sebe, a obyvatelé jejich cizího jazyka, kožemi odění, nečetní, ale smělí a srdnatí, stavěli se jim se zbraní v ruce do cesty. Čech a Lech a jejich lid je potřeli, a zhubivše jejich chudá obydlí v chatrčích i ve vykopaných jamách, postupovali dále, z lesa do lesa.

Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a bažinami, plnými rákosí, ostřice, rozlehlých mechových trsů a různých křovin. Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné, líté šelmy.

Tak došli až ke třetí velké řece, Vltavě, kteráž divočinou tekla; když i tu přebředli, počala si všechna čeleď stýskati, že není konce klopotné cesty a nikde stálého odpočinutí.

Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, jež se před nimi modrala nad širým, rovinatým krajem, a děl:

„Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme.“ Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná. Ráno pak za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným, ještě nočního šera.

Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.

I zaradoval se Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak bude jeho rodu i budoucím pokolením. — —

Když pak sestoupil, zvěstoval, co zhlédl. Nazejtří vydali se mnozí kolem hory, aby poznali všecko okolí. Co zhlédli, podobalo se jim, vody velmi rybné, půda úrodná, všechen způsob té krajiny, a oznámili, že se hodí na sídla.

Když pak třetího dne počalo slunce nad lesy vycházeti, povolal Čech bratra a starší a rozkázal svolati všechnu čeleď. Povystoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim takto:

„Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budeme míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována.“

„Tvým! Tvým nechť se jmenuje!“ zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé, bílé brady, nejstarší ze všech starostů. Hned všichni, starostové i čeleď, volali jako jedním hlasem:

„Tvým! Tvým jménem!“

„Po tobě ať se jmenuje!“

Vojvoda Čech, potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svého plemene. A zlíbav ji, vstal, a pozvednuv rukou svých, do širého kraje pohnut volal a žehnal:

„Vítejž, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až na věky!“

Radostně pak postavil na zemi dědky, jež v bělostné rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítil veliký oheň. I obětovali na poděkování a pro požehnání zápalnou oběť a radovali se všichni.

Všem pak nastala těžká, lopotná práce. Když se o půdu rozdělili, počali ji vzdělávati. Kde byl les, ten porazili neb ohněm vypražili, mýta klučili, luhy a nivy zkopali, druhého pak léta rádlem zorali.

Hned si také obydlí budovali, stavení roubená, slámou krytá. Každý rod o sobě přebýval u svých pozemků.

Zahrady, role a luka byly dědinou, společným majetkem všech rodin jednoho rodu, lesy pak, pastvy, řeky a jezera občinou. Co ves, to rod.

Stavení s chlévy a stáji, s kolnami a humny za nimi v ohradě plotů spletených z proutí nebo sroubených z trámů, stavěli kolem okrouhlé návsi. Co rok přibývalo kolem osad polí a co rok půda vydávala hojnější žeň. Žito, pšenice, ječmen, oves i proso hustě se vlnily širými lány; nad ně jasněji se zelenaly pruhy hebkého lnu i vysoké konopí vedle záhonů plných strakatých makových květů.

Luka i lipové háje zvučely bzukotem včel, jež kromě lesních brtí chovali v slaměných úlech nebo ve špalkách ze starých kmenů. Co rok byla hojnější stáda bravu i skotu a na kobylích polích v ohradách u dědin proháněla se bujná hříbata a popásaly se pěkné sveřepice.

Volený starosta spravoval všechny v rodu i jeho majetek. Ve jménu rodu modlitby začínal i končil, oběti přinášel, hosti vítal, rozvaděné rodu soudil a čeledi práci rozděloval. Každý měl svůj úkol, každý své dílo. Ženy domácnosti si hleděly, předly, robily plátno i sukno, šily šaty a roucha, čechle, rubáše, sukně mužské i ženské, hace, pláště, krzna i kožichy.

Muži pásli stáda, hájili jich proti šelmám, pracovali na polích, v lese honili divokou zvěř a hubili ji štvaním, ze zásady, šípy, oštěpem, osidly a jámami, do nichž lákali nejvíce vlky, nejhorší zhoubce stád.

Živo a čilo bylo v dědinách a venku. Z pastvin se rozléhal hlas píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby, v polích, na lukách i na sadě hlaholily písně mladé čeledi. Jen v čas polední nikdo venku nezazpíval ve chvíli hlubokého ticha, kdy vycházely polednice a nesly se v bílém rouše jako světlý stín mezi lány k lidským obydlím na zkázu nestřežených dětí, kdy vycházely divé, škaredé ženy velikých hlav s nerovnýma očima, posílající na lidi divoký pláč, kdy se zjevovaly spanilé lesní panny zlatých vlasů s věncem na hlavě, oděné bělostným rouchem.

Těch se báli, i jezinek uspávajících, oči vylupujících, i bludných duší v modravých plaménkách na blatech i bařinách, a ve strachu míjeli jezera nebo lesní tůň, kde ve stínu starých stromů a křovin číhal vodník, měně svou podobu, a kde lákaly do zkázy vodní bledé panny v zelenavém rouše.

Nejvíce však se lekali Peruna, hromu vládce, jeho blesku, „božího posla“, a jiných mocných běsů, kteří oslabovali tělo lidské, jeho kosti, a rozum zatemňovali. Je prosili, k studánkám dary přinášeli, černé slepice neb holuby, oběti zabíjeli, zvláště Velesi, aby chránil jejich stáda od moru a žehnal jim.

Volněji bylo v ohradě dědin. Tu chránili stavení domácí bohové, dědové, duchové předků, jejichž obrazy stály na posvátném místě u ohniště. I škádlivý šotek, drobounký bůžek s pazourky na rukou i na nohou, přinášel štěstí domu, i skřítek, jenž opatroval statek, dobytek hlídal a krmil, zato však čeledi v noci spánek rušil. A dokud líhal pod pecí nebo pod prahem domácí had, starý hospodář, neodešlo štěstí a požehnání.

Když padalo za jeseně listí a husté mlhy uléhaly na krajinu, když země umrzla a sníh všechen kraj zasypal, shromažďovaly se rodiny v prostorných jizbách povalových stropů, zavřených okenic.

Kamenná, velká pec je vyhřívala, oheň pak na ohništi osvětloval. Rudá jeho zář míhala se po stěnách, kde visely štíty tmavými kožemi potažené, tenata, luky, dřevěné toulce v jezevčině, nedlouhý meč, mohutný oštěp i těžký, kamenný mlat, kde parohy jelenů i zubří rohy vrhaly po stěnách křivolaké stíny.

V mlhavém tom světle ženy předly, muži spravovali hospodářské náčiní, zbraň chystali nebo po namáhavém lovu odpočívali. A bylo hovorů, různých řečí i starých zpěvů. Lovci vypravovali o zápasech s medvědy i zubry nebo o divých, zarostlých mužích, kteří sami neviděni zavádějí přes bludný kořen do lesních pustin a bařin, že se mnohý lovec tak zaveden již z hvozdu nevrátil.

A staroch bílých vlasů a bílé brady rozbíhal se myslí po dalekých končinách prvotní vlasti, vzpomínal na půtky a boje prvních časů, na statné hrdiny, na mocného vojvodu, jak vstal, když bylo o půlnoci před bitvou, a odjel od vojska a počal výti jako vlk, a vlk ozval se jemu vytím a počali výti vlci mnozí.

I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli i lesní pustině, o zmecích ohnivě se nesoucích tmavou nocí, o zlé Jedubábě střehoucí živou a mrtvou vodu, o bílých sudičkách zjevujících se u kolébky novorozených, o čarodějných vědmách, o zlých a dobrých znameních, a se svatou hrůzou naslouchali všichni tajemným věštbám rodu a plemene.

Když oheň uhasl, lehali na lože vystlaná kožemi, poručivše dědinu modlitbou dědům. Jejich duchové starostně opatrovali statek potomků. Žilať a kvetla příchylnost krve, rodinná láska do kolikátého pokolení, pojíc živé s mrtvými, plynoucí čas s tím, jenž dávno již přešel.

Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkot v dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jenž se plížil, svítě zelenýma očima, nebo když krátkým pískotem ozvala se od řeky vydra.

V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.

Když pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení vlnící se po širých lánech a na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnem byla jim divuplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, i chránilo jako černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště té tajemné noci, i před vědmami, jež se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero té noci svítily z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nich zaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich křepčících a velebících moc božího slunce, jeho sílu, jež život dává, a lásku, slunce života.

Po letním slunovratu nastávaly žně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rok míjel po roku. Rodů přibývalo, množilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním nové zástupy z prvotní vlasti, takže krajiny nejprv osazené všemu lidu již nestačily. I rozcházely se rody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podél řek i hor, a zakládala nová sídla.

I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranic i na ochranu vůbec, zvláště aby kde měli ukrýti ženy, starce a děti a kam zahnati stáda, když by nepřítel vtrhl do země. Hradiště vybírali na ostrozích u řek, nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály, že cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě. Kolem hradišť nasypávali vysoké valy okrouhlé, často až trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klád roubených i s vysokými sruby v nich a u bran. —

Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupiti dále na východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, když vůli svou oznámil a odpuštění bral. Přátelsky se s ním žehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdyby nebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispěti hleděl.

I promluvil k nim Lech:

„Ó moji bratři a synové i muži země české! Nezapomenu nikdy, že jsem z vašeho plemene. Proto nechci od vás odejíti tak daleko, abyste nevěděli vy o mně a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě nežli denice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení.“

Když pak řečeného dne před úsvitem vstoupili na temeno Řípu a kolkolem se rozhlíželi, spatřili mezi východem a polednem v mlhavé dáli rudou záplavu, pronikající hustým šerem, po nebi rozlitou. Jak se rozednilo, viděli v těch stranách černavé mraky pod zářícím nebem, to dým nesmírného ohně, jejž vojvoda s čeledí svou zapálil. V těch místech také Lech zůstal a hned počal hrad stavěti, jejž velikými valy osypali a od toho kouření prý Kouřim nazvali. —

Minulo skoro třicet let od toho času, co vešel vojvoda Čech do české země. A když osmdesátý šestý rok nastal starci, naplnili se jeho dnové a umřel. Udělali nad ním tryznu a všichni ho oplakávali jako svého otce a říkali:

„Tys byl náš vojvoda i náš otec, tys nás uvedl v tyto končiny, tys byl pravý a věrný správce své čeledi i všeho plemena. Ach běda, přeběda, kdo nás bude spravovati a opatrovati!“

A nebylo žádného, kdo by jeho smrti neželel. Duše jeho odešla do ráje, tak věřili, do končin věčného jara, aby tam dále žila v té cti, v tom důstojenství, v němž nebožtík býval mezi svými na zemi. Protož oblékli jeho mrtvolu v nový oblek, v řasný plášť, v sukni přepásanou širokým pásem, lesknoucím se od řetízků a kovových ozdob, v hace pěkně zbarvené a v střevíce. Na hlavu bílých dlouhých vlasů a bílé dlouhé brady dali mu drahou čepici sobolovou.

Tak oděného posadili před večerem na vysokou hranici, na drva pokrytá svrchu vyšívanými rouchami, v háji tmícím se od starých košatých lip a dubů, poblíže trojcestí pro odpočinutí duše. Pak přinesli medovinu, ovoce i vonné byliny a položili je k němu. Přinesli také pecen chleba, maso i luk, a položili před ním, a přinesli jeho zbraň, oštěp, meč, mlat a černý štít a vše mu položili po boku. Když pak zabili kohouta a slípku a uvrhli je na hranici, přistoupil nejbližší příbuzný mrtvého vojvody, zapálil kus dřeva a drže je v pravé ruce, blížil se pozpátku k hranici. Dokud ji nezapálil, měl levou ruku na zádech. Když pak drva chytla, přicházeli ostatní s planoucími loučemi a házeli je do hranice.

Jak zavál silný vítr, zapraskaly plameny a šlehaly vysoko a kouř valil se vzhůru, až ohalil velebnou postavu mrtvého vojvody, jenž naposled seděl nad shromážděním svého lidu. A kolem plakali a bědovali a ženy zpívaly žalozpěvy.

Jak hranice shořela, sebrali kosti a popel, a vložili je do popelnice a postavili ji, též ozdoby a zbraň nebožtíkovy, do hrobu, a na hrob nasypali náhrobek, vysokou, okrouhlou mohylu. Když se pak od pohřbu z temného háje v čas soumraku navracovali, sbírali kamení a haluzky i listí na zemi a metali je nazpátek přes hlavu, a nikdo z nich se přitom neohlédl.

Než potom to místo a mohylu za dlouhý čas navštěvovali, tu plakali a klaněli se, žehnajíce vojvodovi svému; a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení. —