Poznání

Podobně jako sv. Jan od Kříže nerozlišuje příliš mezi kognitivním a prožitkovým světem, stejně tak se u něj rozpouštějí rozdíly mezi gnoseologickým a ontologickým aspektem temné noci (z hlediska ontologického jsou odstraňovány habituální a aktuální nedokonalosti člověka a z hlediska kognitivního jsou odstraňovány jeho omyly, klamy a sebeklamy a člověk je přibližován pravdě). V kontemplaci totiž nemůže jít o jiné poznání než o to, které mění člověka. V temné noci člověk poznává sebe a zároveň i Boha. Sv. Jan cituje v této souvislosti výstižná slova sv. Augustina: „Bože, ať poznám sebe a poznám Tebe.“ Sebepoznání v temné noci odhaluje člověku jeho bídnost, nespolehlivost a zajetí, ve kterém ho drží nároky smyslů. Z tohoto poznání pak organicky vyrůstá obraz majestátnosti a svatosti Boha, který se čím dál tím víc člověku vzdaluje. Zároveň se ovšem přibližuje prostřednictvím lásky, která jediná je schopna překlenout tuto hlubokou, ontologicky danou césuru.

Výsledkem cesty temné noci není tedy jen očištění smyslů a ducha, uvolnění člověka k větší svobodě a blízkosti k Bohu, ale rovněž poznání, které je výslednicí tohoto bolestného putování. Zde Jan znovu cituje velmi výstižná slova starozákonního Davida: „Moudrost z Boha je stříbro zkoušené v ohni.“ K tomuto poznání, ke kterému člověk dospívá a které mu je dáno, by nedošlo v případě, že by se člověk nezbavil negativních sklonů a naopak nezískal vlastnosti, díky nimž je schopen k tomuto poznání dospět. Tímto poznání však dochází nejen k tomu, že člověk ví lépe, ale že ví více.

„Neboť řečeno mysticky, způsobem, jímž zde začínáme hovořit, věci a dovršenost v Bohu jako takovém nejsou poznávány ani chápány, když se začínají hledat nebo ve cvičeních, ale až tehdy, když jich duše dosáhla a pocvičila se v nich.“ Vidíme, že poznání, o kterém hovoří Jan od Kříže není dosažitelné pouze v gnozeologické rovině, ale musí být žito, není náhledem, ale postojem, musí prostoupit člověka celého. Cílem očistné cesty transformačního procesu je „sjednocení s moudrostí“, které Jan nazývá mystickou teologií („kdy Bůh ve skrytosti duši učí a vzdělává k dokonalosti lásky, aniž ona cokoli dělá nebo chápe jak“), a používá pro ni všechny metafory, jež se týkají světla, osvětlování, osvěcování apod. Tyto zvnějšku přicházející podněty však mnohdy narážejí na lidskou nevědomost, kterou sv. Jan bez pejorativního přídechu nazývá „tupostí“.

Zpočátku však člověk na takové poznání není připraven, nemá v sobě vytvořen patřičný kontext, kterému ještě nedorostl, tak jako se malým dětem zjevují určité věci teprve tehdy, když k nim dospějí. Lidské oko si tedy postupně přivyká oslňujícímu světlu a teprve posléze začne vidět čím dál tím zřetelněji. A právě zde vidíme, jak ontologická a kognitivní stránka temné noci splývají: člověk musí být na jedné straně pro určité poznání připravován a to často bolestně, a na druhé straně v okamžiku, kdy pochopí do důsledku určité „Boží tajemství“, se stává jiným. Je lepší, protože víc ví. Pro tento proces používá sv. Jan od Kříže mimořádně příhodný výraz: „prolomit“:

Setkat se s pravdou je tedy pro nedokonalého člověka mimořádně bolestné. „...protože světlo a moudrost kontemplace jsou velmi jasné a ryzí a duše, do níž se prolomí, je temná a poskvrněná, plyne z toho, že duše, když je do sebe přijímá, mnoho vytrpí,“ říká sv. Jan od Kříže. Bez nadsázky lze říct, že noc ducha by bez předchozí noci smyslů člověka zabila. Proto musí být člověk pro tento okamžik dlouho a pečlivě připravován.