Pozdněpaleolitické kultury

Azilien

Azilien je evropská pozdněpaleolitická archeologická kultura, pojmenovaná dle francouzské lokality Mas d´Azil (Ariège).

Tato kultura datovaná přibližně do let 12 000 až 9 500 BP, byla rozšířena na území severního Španělska, Francie a zasahovala až do Švýcarska.

Industrie azilienu navazuje na magdalénské tradice, přizpůsobené podmínkám konce posledního glaciálu. Typickým tvarem kamenné štípané industrie je širší tzv. azilský hrot s otupeným vyklenutým bokem. V kostěné a parohové industrii vynikají především azilské harpuny.

Tišnovien

Tišnovien bylo období pozdního paleolitu (před 11300–10000 lety), které dostalo své jméno podle naleziště u Tišnova na jižní Moravě. Termín Tišnovien zavedl v roce 1994 významný český archeolog prof. Jiří Svoboda. Geologicky se jedná o přechod z pozdního pleistocénu k holocénu.

Nejvýznamnějším objevem v této lokalitě byly čtyři zahloubené objekty na ploše 45 až 35 metrů, jejichž ohraničení se rýsovalo mezi okolní vápencovou sutí. V objektech se našlo asi 2,5 tisíce naštípaných pazourků. Tento nález patří mezi zásadní evropské objevy. Výzkum zde prováděl v letech 1966-1967 archeolog Oldřich Kos.

V dobách kdy na Moravě žili lovci a sběrači, tu bylo jen několik stovek až tisíc lidí, především díky nepříznivému klimatu. To se změnilo v nadcházejících tisíciletích, kdy se rozšířilo zemědělství, čímž se od základů změnil způsob života lidí. Lovci se často přesouvali za zvěří na velké vzdálenosti. Tišnovská lokalita byla strategickým místem, navazujícím na komunikační trasy. Bylo zde nalezeno velké množství různých druhů kamenů, pocházejících ze vzdálenosti až několika set kilometrů.

Epimagdalénien

Epimagdálenien je mladopaleolitická kultura, která navazuje na Magdalénien. Industrie se vyznačuje množstvím malých čepelí s otupeným bokem a kratších škrabadel.

Ahrensburgien

Ahrensburgien je kulturní celek v Německu, jehož název je odvozen od Ahrensburgu. Byl součástí technokomplexu nacházejícím se v severoevropských nížinách v 9. - 7. tis. před. n. l.

Nositeli ahrensburgienu byli lovci sobů, kteří žili většinou v stanových příbytcích. Na sídlištích se nacházejí avšak i mírně zahloubené chaty.

Hlavním znakem štípané industrie jsou hroty s řapíkem. Při lovu se nejčastěji používal oštěp a luk.

Natúfien 

Natúfien je archeologická kultura, která existovala v pozdním paleolitu na východním pobřeží Středozemního moře. Je pojmenována podle naleziště Vádí an-Natúf v Izraeli, kde roku 1928 nalezla Dorothy Garrodová první pozůstatky osídlení. Podle radiokarbonové metody archeologové kladou vznik této kultury do 13. tisíciletí př. n. l. a zánik do 10. tisíciletí př. n. l.

Natúfienu předcházel kebaran. V té době bylo klima v oblasti vlhčí než dnes a krajinu pokrývaly dubové lesy. Lidé náležející k natúfienské kultuře byli lovci a sběrači, důležitou složkou jejich potravy byla zrna divokého obilí, které drtili pomocí mlýnských kamenů. Lovnou zvěří byla gazela, pratur, jelen a další, věnovali se také rybolovu pomocí sítí. Užívali nástroje vyrobené mikrolitickou technikou. Byli první známou lidskou společností, která budovala stálá sídliště. Vesnice měly až sto padesát obyvatel, domy byly částečně zahloubeny v zemi a nadzemní část byla postavena ze dřeva. O existenci sýpek na obilí svědčí četné pozůstatky myší. V pozdní fázi natúfienu nastalo chladnější a sušší podnebí, což ztížilo sběr rostlin pro obživu. Lidé museli začít vybírat vhodné druhy a zasévat je na připravené pozemky, což vedlo ke vzniku zemědělství. Nález psí kostry v Ajn Mallaha je dokladem, že v tomto období už došlo k domestikaci psů. Podle používání obsidiánu, který se vyskytuje nejblíže v oblasti Anatolie, už tehdy existoval pokročilý dálkový obchod.

O rozvinuté duchovní kultuře a složitých náboženských představách natufiánců svědčí existence stálých hřbitovů i objev hrobu kněžky, v němž byly roku 2008 nalezeny želví krunýře i kosti zvířat. Zachovala se také řada pozoruhodných artefaktů, jako jsou milenci z Ain Sakhri. Alexander Militarev soudí, že natufiánci hovořili řečí náležející mezi afroasijské jazyky a jsou tak přímými předky současného obyvatelstva Levanty.