Požáry na severní polokouli zesilují skleníkový efekt

Odborníci z amerického Národního centra pro atmosférický výzkum (National Centre for Atmospheric Research, NCAR) potvrdili, že při loňských rozsáhlých požárech na Aljašce a v Kanadě se do atmosféry uvolnilo obrovské množství oxidů uhlíku. Podobné následky měly podle evropského výzkumného projektu CarboEurope také rekordní požáry ve Španělsku a Portugalsku v létě 2003. Vědci z Kalifornské univerzity usuzují, že suchá a horká léta na severní polokouli už od počátku 90. let omezují schopnost vegetace pohlcovat oxid uhličitý. Podle vědců z Cranfieldské univerzity uvolňuje půda v Anglii každým rokem 4 milióny tun CO2. To vše má samozřejmě nezanedbatelný vliv na rychlost a intenzitu globálního oteplování. Vědci shodně poukazují na fakt, že se globální oteplování dostává do kritické fáze a rychle se blíží k bodu nenávratnosti.

Do boje s ohnivým živlem na Aljašce a v Kanadě byli mezi červnem a srpnem 2004 nasazeny tisíce hasičů a celkové náklady dosáhly 100 milionů dolarů. Do ovzduší se následkem spalovacího procesu dostalo 30 teragramů (30 miliard kilogramů) oxidu uhelnatého (CO). Jeho koncentrace nad Spojenými státy následně vzrostla nejméně o 25 procent. Zasažena byla celá severní hemisféra. O 10 procent se koncentrace CO zvýšila i nad Evropou. Uvolněné množství přibližně odpovídá množství emitovanému ve stejném období při lidských aktivitách na území USA. Oxid uhelnatý je jedovatý plyn vznikající zejména jako vedlejší produkt nedokonalého spalování fosilních paliv. Zpráva o výzkumu byla zveřejněna v odborném časopise Geophysical Research Letters.

Experti z výzkumného projektu CarboEurope zkoumali satelitní snímky evropské vegetace a měřili, kolik slunečního světla absorbovaly lesy a travní porosty. Z přírůstku biomasy se snažili zjistit, kolik uhlíku vegetace pohltila a kolik se jej vrátilo zpátky do atmosféry. Množství oxidu uhličitého (CO2) uvolněného při rekordních požárech v roce 2003 na jihu Evropy odhadli na 500 milionů tun. To dvojnásobně převyšuje veškeré průmyslové emise CO2 vyprodukované ve stejném časovém rozpětí v rámci celé Evropy.

S požáry souvisí i rychlejší zvyšování koncentrace CO2 v ovzduší. V srpnu 2002 tato hodnota činila 371 částic na milion, v srpnu 2003 už to bylo 374 částic na milion. Rozdíl 3 částic v meziročním srovnání byl rekordní a způsobil nebývalý rozruch v odborných kruzích. Vědci začali diskutovat o oslabování uhlíkových propadů, což jsou místa, kde dochází k pohlcování skleníkových plynů. Těmito místy jsou především oceány a lesy. V té době platil předpoklad, že evropské ekosystémy pohlcují 7 až 12 procent emisí CO2. Jenomže dlouhodobá sucha nejenom že redukují schopnost vegetace absorbovat CO2, ale naopak z ní při požárech dělají významný zdroj tohoto plynu. V horkém létě roku 2003 se v celé Evropě snížil růst rostlin v průměru o 30 procent. Velké množství pohlceného CO2 z předchozích 4 let se vrátilo zpět do atmosféry. Tato situace neměla v novodobé historii obdoby. Vědci varovali, že se zvýšením frekvence výskytu suchých období se ekosystém mírného podnebného pásma změní ve významný zdroj CO2.

Vlna veder v roce 2003 si vyžádala odhadem 35 tisíc lidských životů. V roce 2005 nezvyklé sucho postihlo velkou část západní a jižní Evropy, zejména Španělsko, Portugalsko, Itálii, Francii a část Velké Británie. S rekordním suchem se potýkali i lidé, zvířata a rostliny ve Spojených státech. Největší problémy tam sucho způsobilo zemědělcům na Středozápadě. Sucho se nevynulo ani Číně a východní části Afriky. Na jižní polokouli se pak nejvíce projevilo v Austrálii, Brazílii a jižní Africe.

Počátkem září 2005 vědecký tým z Cranfieldské univerzity oznámil, že jen půda v Anglii uvolňuje každoročně zpět do ovzduší 4 miliony tun CO2.

Horká a suchá léta na severní polokouli od počátku 90. let 20. století snižují schopnost zeleně pohlcovat CO2. K tomuto závěru dospěli vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley. "Nadměrné teplo urychluje odumírání lesů," konstatovala profesorka Inez Fungová specializovaná na chemické procesy v atmosféře.

Vědci stále častěji poukazují na fakt, že se globální oteplování dostává do kritické fáze a rychle se blíží k bodu nenávratnosti. Realita posledních let vyvrátila optimistické prognózy některých klimatologů, kteří očekávali, že delší vegetační období a vyšší koncentrace CO2 v ovzduší podpoří rostliny k růstu a ty pak budou skleníkový plyn pohlcovat. "Dá se očekávat, že se lesy aklimatizují, pokud bude v Evropě průměrná teplota stoupat pozvolna," řekl Dennis Baldocchi z Kalifornské univerzity. "Opakování extrémních teplot by však mohlo mít pro lesy zhoubné až fatální důsledky."

Prognózy nejsou příznivé. Sucho a vysoké teploty se budou stupňovat. Na celé planetě budou přibývat lesní požáry, které už nebudou vyjímkou jako kdysi, ale stanou se běžnou součástí letních měsíců. A skleníkový efekt ještě více zesílí. Je to uzavřený kruh se všemi tragickými důsledky a postihy pro přírodu i člověka.