Pozadí křížových výprav
V polovině 11. století na Blízký východ začaly pronikat ze střední Asie kočovné turecké kmeny, a začaly povážlivě ohrožovat byzantskou moc v Anatolii. Byzantský císař Roman IV. Diogenes se rozhodl s Turky utkat v otevřené bitvě, ale byl v srpnu roku 1071 poražen u Mantzikertu. Turci postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii. Roku 1078 dobyli také Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schizmatem, zrodila se myšlenka na pomoc západních křesťanů.
Byzantský císař Alexios I. toužil získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí evropských žoldnéřů. Snažil se tedy zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a vedl čilou diplomatickou korespondenci s papežem Urbanem II. Papež v době boje o investituru s císařem Svaté říše římské Jindřichem IV. také neměl zájem prohlubovat spory s ortodoxní Byzancí a vyhlášením kruciáty ukázal, že papež je ten, kdo řídí západní křesťanstvo a nikoli císař Svaté říše římské.
Roku 1095 byl Jeruzalém napaden Araby z Egypta, kteří město vydrancovali, muslimy pobili a zbylé křesťanské obyvatelstvo vyhnali.
V západní Evropě 11. století mezitím začal pod vlivem clunyjské reformy a zintenzívnění náboženského života růst zájem o svatá místa, především o Jeruzalém, Řím a Compostelu. Tento zájem vycházel mimo jiné z intenzivnějšího eschatologického očekávání konce světa a z pocitu viny, že Boží hrob, pro křesťany místo Ježíšova vzkříšení, zůstává v rukou muslimů, kteří navíc poutníky ve Svaté zemi ohrožují. Postupně se prosadilo přesvědčení, že ofenzivní boj za získání svatých míst a s tím související zajištění ochrany křesťanských poutníků je spravedlivý a měl by se stát povinností každého rytíře. Ve druhé polovině 11. století se iniciativy ujali papežové. Formování ideologie křížových výprav podpořil zvláště papež Řehoř VII.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.