Poutník vypráví o svaté Tajině pokání

Krátký výběr ze stejnojmenné proslulé knihy od neznámého ruského autora, v níž se vypráví o duchovní praxi vnitřního díla modlitby srdce.

Poutník vypráví o svaté Tajině pokání

Úvodem:
Nechť slouží rady poutníkova zpovědníka jako zpovědní zrcadlo pravdy, které nám ukazuje nás samotné v celé duchovní nahotě, které nám zrcadlí náš skutečný duchovní stav. Většinou o sobě soudíme nepříliš přísně… Ale jaká je skutečnost? Jak vypadáme při pohledu s nebes – v očích Boha a Jeho andělů? Není náš nepříliš zarmoucený pohled na sebe sama způsoben duchovní slepotou, která nám brání spatřit své hříchy, svou bídu, postřehnout hloubku propasti, do které jsme se zřítili? Čtěte s námi a nahlédněte v následujících řádcích do zrcadla. Před tím, než začnete odsuzovat zrcadlo za obraz, který vám ukazuje, dobře zvažte, není-li na něm něco pravdy.

Ke konci týdne, ve kterém jsem se připravoval na svou zpověď, mne napadlo, že by měla být co nejpodrobnější. Začal jsem tedy probírat a prohlížet všechny hříchy od mládí až dodnes velmi pečlivě a abych na nic nezapomněl, zapsal jsem si vše, na co jsem si vzpomněl, co nejpřesněji. Pokryl jsem tím velký arch papíru. Slyšel jsem, že v Kitajevajské pustině, asi pět mil od Kyjeva, přebývá kněz žijící asketickým životem, který je velmi moudrý a pln porozumění. Kdokoliv k němu přišel ke zpovědi, našel ovzduší něžného soucitu a odešel s poučením pro svou spásu a s pokojným duchem. Byl jsem velmi potěšen, když jsem o něm uslyšel, a zašel jsem ihned k němu. Chvíli jsme hovořili a pak jsem se zeptal na jeho radu a odevzdal jsem mu k nahlédnutí arch papíru. Přečetl jej a pak řekl: „Drahý příteli, mnohé z toho, co jste napsal, je docela malicherné. Poslyšte: za prvé, nechoďte ke svaté zpovědi s hříchy, kterých jste již litoval a byly odpuštěny. Nezabývejte se jimi znovu, neboť by to poukazovalo na pochybnosti o moci svaté Tajiny pokání. Dále: nepřipomínejte si jiné lidi spojené s vašimi hříchy: suďte pouze sebe. Za třetí: Svatí Otcové nám zakazují zmiňovat se podrobně o všech okolnostech hříchů a říkají nám, abychom je vyznali bez určitých detailů, abychom se vyhnuli pokušení pro nás i pro kněze. Za čtvrté: přišel jste litovat a nelitujete toho, že nedokážete litovat, tj. vaše pokání je vlažné a nedbalé. Za páté: uvádíte všechny možné podrobnosti, ale přehlédl jste to hlavní; nezahrnul jste nejvážnější hříchy. Nevyznal jste, ani nenapsal, že nemilujete Boha, že nenávidíte svého bližního, že nevěříte v Boží Slovo a že jste vždy pln pýchy a ctižádosti. V těchto čtyřech hříších je veškeré zlo a naše duchovní zkáza. Jsou to hlavní kořeny, z nichž vyrážejí výhonky všech hříchů, do kterých padáme.“ Byl jsem velmi překvapen, když jsem ho vyslechl, a řekl jsem: „Odpusťte mi, ctihodný otče, ale jak je možné nemilovat Boha, našeho Stvořitele a Ochránce? V co bychom měli věřit, když ne ve slovo Boží, v němž je veškerá pravda a svatost? Přeji všem svým bližním dobro. Proč bych je měl nenávidět? Nemám nic, na co bych byl pyšný. Kromě svých nesčetných hříchů nemám vůbec nic, co by zasloužilo chvály a po čem bych měl toužit ve své chudobě a špatném zdraví?

Jistě, kdybych byl vzdělaným mužem nebo bohatým, pak bych se bezpochyby jistě provinil v tom, o čem jste hovořil." Odpověděl: „Je škoda, můj milý, že jste tak málo pochopil z toho, co jsem řekl. Podívejte se! Poučím vás rychleji, když vám dám tyto poznámky. Vždy je používám ke své vlastní zpovědi. Pročtěte si je a poznáte, že jasně podávají přesný důkaz toho, co jsem vám právě řekl.“

Zpověď, která vede vnitřního člověka k pokoře

Když jsem pečlivě obrátil svůj zrak na sebe a pozoroval trvalý stav svého nitra, ověřil jsem si, že nemiluji Boha, nemám lásku pro své bližní, nemám náboženskou víru a jsem pln pýchy a požitkářství. To vše je výsledek podrobného zkoumání mých pocitů a chování.

1. Nemiluji Boha

Kdybych miloval Boha, neustále bych na Něho myslel radostným srdcem. Každá myšlenka na Boha by mi poskytovala štěstí a blaženost. Naopak, myslím mnohem častěji a mnohem horlivěji na pozemské věci a myšlení na Boha je pro mne pracné a suchopárné. Kdybych miloval Boha, pak by rozhovor s Ním v modlitbě byl mým pokrmem a potěšením a dovedl by mne k nepřerušovanému společenství s Ním. Ale naopak, nejen že nenacházím v modlitbě potěšení, ale považuji ji dokonce za námahu. Zápasím s nechutí, jsem oslabován leností a raději jsem dychtivě hotov zabývat se jakoukoliv bezvýznamnou maličkostí, jen když to zkracuje modlitbu a odvádí mne od ní. Můj čas prchá nepozorovaně v malicherných činnostech, ale když se zabývám Bohem, když se stavím do Jeho přítomnosti, zdá se každá hodina dlouhá jako rok. Miluje-li někdo druhého, myslí na něho celý den nepřetržitě, představuje si ho, pečuje o něho a za žádných okolností jeho milovaný přítel neopouští jeho mysl. Avšak já si během dne sotva vyhradím jednu hodinu na hluboké ponoření do meditace o Bohu, na zapálení svého srdce láskou k Němu, zatím co horlivě věnuji třiadvacet hodin dne jako vřelou oběť modlám svých vášní a sklonů. Dychtím po rozhovoru o lehkovážných věcech a po tom, co snižuje ducha; to mne těší. Ale v úvahách o Bohu jsem vyprahlý, znuděný a líný. I když jsem nechtěně vtažen jinými do duchovního hovoru, snažím se změnit rychle námět na jiný, který se líbí mým žádostem. Jsem neúnavně zvědavý na novinky o občanských záležitostech a politických událostech; horlivě hledám uspokojení pro svou zálibu v získávání poznatků o vědě a umění a v cestách k získání věcí, které si přeji vlastnit. Ale studium Božích zákonů, znalost Boha a náboženství na mne dělá pramalý dojem a neuspokojuje hlad mé duše. Považuji tyto věci nejen za nepodstatné zaměstnání pro křesťana, ale svým způsobem za jakési vedlejší zájmy, kterými bych se možná mohl zabývat ve svém přebytečném čase, ve volných chvílích. Krátce, je-li posuzována láska k Bohu podle zachovávání Jeho přikázání (»Miluješ-li mne, zachovávej má přikázání,« říká náš Pán Ježíš Kristus), pak já nejen že je nezachovávám, ale dokonce se málo o to snažím; následuje tedy zcela jistě závěr, že Boha nemiluji. Tak to říká Basil Veliký: „Důkaz, že člověk nemiluje ani Boha ani Krista je v tom, že nezachovává Jeho přikázání.“

2. Nemiluji svého bližního

Jsem nejen neschopen rozhodnout se položit svůj život za něho (jak praví Evangelium o tom, kdo má lásku ke svému příteli), ale ani neobětuji pro dobro svého bližního své štěstí, svou pohodu a svůj mír. Kdybych ho miloval jako sebe sama, jak praví Evangelium, jeho neštěstí by mne rmoutilo a jeho štěstí by mne těšilo. Ale naopak, naslouchám podivným, nešťastným historkám o svých bližních a nejsem zarmoucen; zůstávám zcela netečný, nebo – což je ještě horší – nacházím v tom něco jako potěšení. Nesprávné chování ze strany svého bratra nepokrývám svou láskou, ale s odsouzením to rozhlašuji. Jeho blaho, čest a štěstí mne netěší tak jako mé vlastní, ale jako by byly něčím zcela cizím; nejsem jimi potěšen. Dokonce ve mně vzbuzují lstivé pocity závisti nebo opovržení.

3. Nemám náboženskou víru

Nevěřím ani v nesmrtelnost, ani v Evangelium. Kdybych byl pevně přesvědčen a věřil bez pochybností, že za hrobem je věčný život a odplata za činy v tomto životě, neustále bych na to musel myslet. Samotný ideál nesmrtelnosti by mne udržoval v bázni Boží a počínal bych si v tomto životě jako cizinec, který se zde připravuje na vstup do své rodné země. Naopak, vůbec nemyslím na věčnost a považuji konec tohoto pozemského života za hranici své existence. Hnízdí ve mně tajná myšlenka: „Kdo ví, co se stane po smrti?“ Řeknu-li, že věřím v nesmrtelnost, pak mluvím jen o své mysli a mé srdce je velmi vzdáleno pevnému přesvědčení. To otevřeně dosvědčuje mé chování a má neustálá péče o uspokojování smyslového života. Kdybych s vírou přijal celým svým srdcem svaté Evangelium jako slovo Boží, neustále bych se jím zabýval, studoval bych je, nacházel v něm své potěšení a zaměřoval bych svou pozornost k němu s hlubokou zbožností. Moudrost, milosrdenství, láska jsou v něm ukryty; vedlo by mne to ke štěstí, nalézal bych spokojenost ve studiu Božích zákonů ve dne i v noci. V nich bych nacházel potravu jako svůj denní chléb a mé srdce by bylo vedeno k zachování zákonů. Nic na zemi by nebylo dosti silné, aby mne od toho odvedlo. Ale ve skutečnosti je tomu naopak – vždycky, když čtu či slyším slovo Boží, a bývá to jen z nutnosti nebo ze všeobecné lásky ke znalostem, přistupuji k němu bez napjaté pozornosti a jeví se mi nudné a nezajímavé. Většinou skončím s četbou bez jakéhokoliv zisku a jsem až příliš ochoten přejít na světskou četbu, která mne více těší a v níž nacházím nové a zajímavé náměty.

4. Jsem pln pýchy a smyslové sebelásky

Potvrzují to všechny mé činy. Když v sobě spatřím něco dobrého, přeji si to zveřejnit nebo chlubit se tím před jinými lidmi nebo se sám sobě obdivovat. I když stavím na odiv zevní pokoru, připisuji ji své vlastní síle a považuji se za lepšího než ti druzí, nebo alespoň ne za horšího. Když v sobě poznám chybu, snažím se ji omluvit; zakrývám ji slovy „už jsem zkrátka takový“ nebo „nemohu za to“. Zlobím se na lidi, kteří se mnou nejednají s úctou a považuji je za neschopné ocenit hodnotu člověka. Chvástám se svými dary, považuji neúspěchy v jakémkoliv podnikání za osobní urážku. Reptám a těší mne neštěstí mých nepřátel. Když usiluji o něco dobrého, činím to, abych získal chválu nebo pro duchovní požitkářství či světskou útěchu. Krátce, neustále ze sebe činím idol a nepřetržitě mu sloužím, přičemž hledám ve všem smyslovou radost a potravu pro své smyslné vášně a chtivost.

Když to všechno probírám, vidím, že jsem pyšný, nevěrný, nevěřící, bez lásky k Bohu, a chovám nenávist ke svému bližnímu. Co by mohlo být hříšnější? Duchové temna jsou na tom lépe nežli já. Ačkoliv nemilují Boha, nenávidí člověka a žijí v pýše, přece alespoň věří a chvějí se před Bohem. Ale já?! Může být horší odsouzení než to, které mne čeká? Jaký výrok o trestu bude přísnější než ten pronesený nad nevšímavým a nerozumným, pošetilým životem, který rozpoznávám sám v sobě?

Při četbě návodu ke zpovědi, který mi kněz dal, jsem byl poděšen a pomyslel jsem si: „Nebesa! Jak hrozné hříchy jsou ve mně ukryté a dosud jsem si jich nevšiml!“ Přání být od nich očištěn mne přimělo, že jsem prosil tohoto velkého duchovního otce, aby mne naučil znát příčiny všech těchto zel a způsob, jak je vyléčit. A on mne začal poučovat:

„Hleďte, bratře, příčinou nemilování Boha je nedostatek víry, nedostatek víry je způsoben nedostatečným přesvědčením a příčinou toho je opomenutí v hledání svatého a pravdivého poznání. Je to lhostejnost ke světlu Ducha. Krátce, nevěříte-li, nemůžete milovat; nejste-li přesvědčen, nemůžete věřit, a abyste došel k přesvědčení, musíte získat plnou a přesnou znalost toho, oč jde. Meditací, studiem Božího Slova a všímáním si svých zkušeností musíte ve své duši vzbudit žízeň a touhu – nebo, jak to někteří nazývají, »zázrak« - který přivodí neukojitelné přání znát věci lépe a plněji, vniknout hlouběji do jejich podstaty.“

„Jeden duchovní autor o tom hovoří takto: »Láska většinou roste pomocí poznání a čím větší je hloubka a rozsah poznání, o to více bude lásky, tím snadněji změkne srdce a otevře se lásce Boží, když pilně patří na plnost a krásu božské podstaty a bezmeznou lásku Boží k člověku.« Nyní vidím, že důvodem těchto hříchů, o kterých jste četl, je lenost v přemýšlení o duchovních věcech, která tlumí potřebu takových myšlenek. Chcete-li vědět, jak překonat toto zlo, usilujte o duchovní osvícení všemi prostředky, které znáte, a dosahujte je pečlivým studiem slova Božího a svatých Otců, pomocí rozjímání a duchovních rad a hovorem s lidmi, kteří jsou moudří v Kristu. Ach, drahý bratře, kolik neštěstí nás potkává jen proto, že jsme líní hledat Světlo pro naši duši skrze slovo pravdy. Nestudujeme Boží zákony ve dne v noci, nemodlíme se a to pečlivě a neustále. A proto je náš vnitřní člověk hladový, studený a vyhládlý, takže nemá sílu učinit odvážný krok dopředu na cestě spravedlnosti a spásy! Rozhodněme se, milovaný, použít těchto metody a naplňovat svoji mysl co nejčastěji myšlenkami o nebeských věcech; láska, vlévaná do našich srdcí shora, v nás vyšlehne v plamen. Učiňme tak spolu a modleme se co nejčastěji, neboť modlitba je hlavním a nejmocnějším prostředkem k našemu obnovení a pro naše dobro. Modleme se slovy, která nás učí svatá Církev: »Ó Bože, učiň, abych miloval Tebe, jako jsem dříve miloval hřích«.“

Naslouchal jsem všemu pečlivě. S hlubokým dojetím jsem požádal tohoto svatého otce, aby vyslechl mou zpověď a podal mi svaté Tajiny. A příštího dne ráno, po svaté Tajině přijímání, jsem se chtěl vrátit do Kyjeva s touto požehnanou posilou. Ale dobrý otec, který odešel na dva dny do lávry, mne na tu dobu nechal ve své poustevně, přímo ve své kelii, takže jsem se v jejím tichu mohl oddat modlitbě bez překážek. A opravdu jsem strávil oba dny jako v nebi. Pomocí modlitby svého starce jsem se při vší své nehodnosti radoval z dokonalého míru. Modlitba protékala mým srdcem tak snadno a šťastně, že jsem během této doby zapomněl na všechno, i na sebe; v mé mysli byl pouze Ježíš Kristus. Nakonec se kněz vrátil. Požádal jsem ho o vedení a radu, kam bych měl nyní jít na své pouti. Dal mi své požehnání slovy: „Jdi do Počajeva, pokloň se zázračným otiskům nohou naší nejčistší Matky Boží, a Ona povede tvé kroky na cestu míru.“

Další úryvek z knihy Poutník